Evropská unie a Řecko: Začátek „civilizovaného“ zavraždění země (I)

Ve výsledku byl parlamentem schválen jak nový daňový zákoník, tak propuštění nebo převod do „rezerv“ 12,500 státních zaměstnanců. To znamená, že prakticky byla zlikvidována municipální policie a 3,500 městských a místních policistů bude převedeno do záloh. Mimo toho bude nutno převést do stejné kategorie 3,500 učitelů, 2,500 školníků, 2,500 pracovníků místních samospráv a ministerstev. Pracovníci v záloze budou dostávat 75% platu. Řecký premiér Antonis Samaras (Nová demokracie) řekl, že do dvou let odejde 15,000 ze 700,000 státních úředníků. Převádět lidi do „záloh“, pokud to odmítnou učinit dobrovolně, budou násilím. Kdo odmítne přejít na nové místo “v rámci přesunů“, bude propuštěn. Z tohoto důvodu již v Řecku proběhly masové protestní akce, včetně obsazení parlamentu demonstranty.

Když přijímali Řecko do Evropské unie, dali mu podmínku, aby privatizovalo strategické podniky ovládané státem. V důsledku toho byly privatizovány mnohé velké výrobní firmy a 5 hlavních bank. Podíl státu v Národní bance se snížil nejdříve na 50% a pak na 33%. Po bankách prodali telekomunikační společnost a firmy vyrábějící stavební materiály. Pokud bylo dříve v Řecku několik podniků vyrábějících cukr a několik velkých pletáren, tak nyní je po nich veta. Dokonce i výroba vynikajícího koňaku Metaxa přešla do rukou britské korporace Grand Metropolitan. Stát se stáhl ze ziskové námořní přepravy a začal rozprodávat loděnice, které nyní již prakticky neexistují, a námořní přístavy. Direktivy EU vedly dokonce i ke snížení rybných úlovků, k poklesu produkce vinařství a spousty dalších zemědělských produktů.

Tak zvaný „řecký zázrak“ byl v převážné míře založen na amerických poválečných dotacích, a později na podpoře EU. To vedlo k vytvoření politické třídy, jejímž hlavním přesvědčením se stala slepá víra v pomoc mezinárodních věřitelů. Řecko budovalo sociální stát na infuzích z mezinárodních finančních center a tak si podkopalo systém samostatného řízení státu.

Mezitím si „mezinárodní společenství“ v žádném případě nevytklo za cíl udržet v Řecku vládnoucí vrstvu nebo jakoukoliv vrstvu řecké společnosti. Jeho cílem byl faktický bankrot této země. (Poznamenejme, že Řecko je kolébkou evropské civilizace: pravoslaví je zde státním náboženstvím). Když výše zahraničního dluhu Řecka a zbídačení velkých skupin obyvatel dosáhly patřičné úrovně, globální korporátní kleptokracie začala skupovat řecké území a aktiva.

Řecku je souzeno stát se zkušebním polygonem jak dotlačit nějakou zemi do totální katastrofy. Poskytování mezinárodní „finanční pomoci“ (podle údajů řecké centrální banky činil v r. 2010 celkový vnější dluh Řecka 423,5 mld euro) nejen že neodvrací, ale ještě urychluje propad ekonomiky. Dohody s Evropskou unií z r. 2011 ohledně odpisu 50% řeckého dluhu představovaly ve skutečnosti jen odpis dluhů soukromého finančního sektoru (bank, investičních fondů atd.).

Restrukturalizace prováděná řeckou vládou na nátlak „triumvirátu“ (MMF, Evropské komise, ECB) nabyla otevřeně nedobrovolný charakter a opatření na snížení rozpočtu ve skutečnosti zlikvidovala vyhlídky na ekonomický růst v zemi. V r. 2011 založený Fond pro odprodej státního majetku (HRADF), který přišel s heslem „Privatizací k prosperitě!“, dal k odprodeji bohatým cizincům národní bohatství – pláže, lesy, ostrovy, místa archeologických vykopávek.

Důsledkem této politiky byl nárůst strachu ve společnosti, zoufalství, masové pochody v ulicích (stávky a demonstrace se staly každodenním jevem), a také monopolizace moci na pozadí exponenciálního nárůstu vnější závislosti.

Když počátkem r. 2012 řecká levice odmítla účast v nové koaliční vládě, vytvořila ji tři parlamentní uskupení – PASOK, „Nová demokracie“ a Národní pravoslavný koncil, která se dohodla na spolupráci při uskutečňování státní politiky. Nicméně proti takové koalici náhle protestoval „triumvirát“ a přišel s novými tvrdými požadavky a politické vedení země doslova přitlačil ke zdi. Tím byla vyvolána vnitropolitická krize února 2012. Projevem rostoucího sociálního napětí byly nejen stávky a demonstrace, ale také útoky na politiky (konkrétně na prezidenta K. Papulose) a řádění v ulicích řeckého hlavního města.

20. února 2012 ministři financí eurozóny nakonec souhlasili s poskytnutím „druhé tranše“ pomoci Řecku ve výši 130 mld euro. Nicméně tato země může uvedené prostředky získat pouze prostřednictvím zvláštního fondu, ovládaného hlavním dárcem Evropské unie – Německem, které při rozhovorech s Řeckem přešlo na jednání z pozice síly a na diktát. V německém parlamentu zaznělo: „Nehodláme posílat komisaře kontrolovat každého řeckého ministra… ale musíme mít důvěru, že všechny fiskální závazky budou dodrženy. A k tomu je třeba provádět neustálou kontrolu.“ Evropská komise nyní kontroluje každý krok řeckých úřadů související s opatřeními, která se řecká vláda zavázala přijmout. „Od této chvíle,“ konstatuje pozorovatel agentury Reuters, „je Řecko majetkem mezinárodního společenství“…

Věnujme pozornost jednomu pozoruhodnému detailu. V době, kdy německá média hýří takovými urážlivými charakteristikami Řeků, jako „prasata, která prožrala úvěry“, „profesionální flákači“ „karnevalový národ“, získává německý vojensko-průmyslový komplex dosti značnou výhodu v tom, že Řecko nakupuje německé zbraně. Ve státním rozpočtu činí vojenské výdaje 3% GDP, což řadí Řecko v zemích NATO po USA na druhé místo. Řecko je po Portugalsku druhým největším dovozcem německých zbraní. Svého času Angela Merkel varovala bývalého řeckého premiéra G. Papandrea, že je nejen nutné odebrat již dříve v rámci dohod kontrahované zbraně z Německa, ale že je žádoucí uzavřít nové dohody. Pár čísel pro srovnání: pokud byly v podmínkách kritického snížení rozpočtových výdajů prostředky na sociální programy sníženy o 9% (o 2 mld euro), tak odvod Řecka NATO byl zvýšen o 50% (o 60 mil. euro) a vojenský rozpočet se zvýšil o 18,2% (o 1,3 mld euro).

(Pokračování)