Současná situace z více úhlů pohledu

Pravděpodobně nebude nikdo zpochybňovat, že různí lidé a různé skupiny a vrstvy lidí mají různou úroveň poznání. Tyto skupiny lidí a jim odpovídající úrovně poznání nelze chápat jako pouhé jednoznačné škatulky, do kterých je možno zařadit všechny lidi. Například úroveň poznání přírodních národů nelze hodnotit jen podle toho, že neznají mobily, počítače nebo teorii relativity (v té podobě, jak nám je předkládána vědeckým světem).

Běžným lidem tak zvaně civilizovaného světa, kteří jsou navíc silně a účelově ovlivňováni hlavními médii, se tak může mnoho událostí a dějů jevit jako náhodné, protože nemají dostatek pravdivých informací. Skupiny lidí s vyšší úrovní poznání však tyto události a jevy, nejenže neposuzují jako náhodu, ale dokonce je často přímo vytváří.

To je názorně vidět na fenoménu, který je nazýván ekonomická či hospodářská krize. Opravdu mě udivuje, jak často jsou krize vnímány jako jevy způsobené náhodnými shodami okolností či neschopností vládnoucí vrstvy, přestože jsou všem, kdo se o to zajímají, k dispozici údaje, jak v dobách krize bankám a velkým korporacím mimořádně stoupají zisky.

Většina krizí jsou cíleně vytvářené situace, při kterých dochází k velkým přesunům a velké koncentraci majetku do vlastnictví největších korporací. S tím samozřejmě souvisí i koncentrace moci.

V této souvislosti si neodpustím jednu drobnou poznámku. Často je nyní citován a uznáván názor, že nejedná ani tolik o krizi ekonomickou jako o krizi mravní. I já jsem delší čas s tímto názorem souzněl, dokud jsem se neuvědomil následující fakta.

Krizi lze chápat jako určitý časově omezený úsek, který má odlišnou kvalitu od kvality dob takzvaně normálních (nekrizových), které svojí délkou převažují. V horních patrech politiky a ekonomiky však mravnost nikdy v novodobých dějinách nevládla, a pokud se podíváme do starší historie a lze věřit dochovaným pramenům, tak v nám dostupných dějinách nevládla nikdy. Současná situace tak z tohoto pohledu není ničím výjimečným. To, co je svým způsobem nové a výjimečné, je zjevnost a viditelnost této nemravnosti pro široké masy.

Zajímavé je podívat se na to, čím je tato zjevnost způsobena (kromě rozvoje informačních technologií). Dle mého názoru je to dáno jevem, kterému říkám polarizace, který zjednodušeně popisuji tak, že slušní se stávají ještě slušnějšími a neslušní ještě neslušnějšími. Při pohledu na současnou Gaussovu křivku slušných a neslušných lidí se střed, kde bylo vždy nejvíce průměrně slušných lidí, vylidňuje a na obou koncích naopak lidí přibývá.

Průvodním jevem této polarizace je to, že ti hodně neslušní a nemravní (a do vrcholové politiky se snad ani jiní nedostávají) na jedné straně přestávají nemravnost svého jednání vnímat a na straně druhé přestávají pociťovat nutnost své nemravné jednání skrývat. Oni nechápou a už ani nevnímají svoje jednání jako nemorální a nemravné. Dát někomu trafiku za to, že bude nebo nebude nějak hlasovat, nejenže není považováno za nezákonné či nemravné, ale dokonce je považováno za zcela běžné a normální či dokonce diplomatické.

Nejedná se o to, že politici nejsou schopni přiznat, že ten systém, který zde stvořili je prohnilý, ale o to, že oni to prostě ani nevidí a necítí. Oni už se posunuli tak daleko od reality běžné mravnosti, že v podstatě vše, co není v zákoně popsáno pregnantně jako trestný čin, je v souladu s morálkou. Zapomínají, že je to v souladu s morálkou jejich vnitřního světa, ale rozhodně ne v souladu s mravností. Zdá se mi, že oni už v podstatě ani nic nepředstírají. Například Kalousek říká přímo, že neodsouhlasí rozpočet jen z toho důvodu, že jej sestaví někdo jiný než on. Jak bude rozpočet vypadat ani názory občanů tím méně prospěch celé společnosti ho vůbec nezajímají.

Jedním ze zajímavých aspektů současné politické situace je boj všech proti všem, který se projevuje víceméně i uvnitř politických stran snad s výjimkou KSČM, kde to ale může být dáno jen tím, že to není zjevné. Bohužel se to do určité míry projevuje i ve vztazích mezi občanskými aktivitami a dokonce i uvnitř jednotlivých aktivit. Tato roztříštěnost samozřejmě vyhovuje těm, kteří se řídí heslem „rozděl a panuj“ a zatím jsou skryti v zákulisí politické scény a nepochybně i tuto roztříštěnost podporují všemi prostředky. Jedním z těchto prostředků jsou média, která jsou jimi ovládána.

To, co je rozhodující pro fungování jakékoliv společnosti, je způsob jakým se lidé dostávají k politické a ekonomické moci a jakým způsobem si ji udržují. Právě tato forma produkuje lidi určitého charakterového zabarvení, a to více méně bez ohledu na to, jaký systém v dané společnosti převládá. Až na výjimečné situace jako byla například u nás po roce 1989, se do vrcholových funkcí dostávají pouze a jen osoby, které se musely probít stranickými mechanismy na vrchol. Je logické, že ti dravější, bezcharakternější a bezohlednější v tomto boji mají podstatně větší naději na úspěch, a to víceméně bez ohledu na to, zdali se jedná o tak zvaně demokratické systémy nebo totalitní režimy či různé hybridy těchto dvou forem.

Určitou naší výhodou je to, že v této republice je mnoho lidí, kteří zažili obě dvě formy na vlastní kůži a mohou porovnávat a dojít k obdobnému závěru. Přesto je stále ještě mnoho lidí, kteří ulpívají na pravolevém (nebo kapitalisticko-socialistickém) vidění světa. Oba systémy mají své nepochybné přednosti a nedostatky a záleží na preferenci hodnot konkrétního člověka, který systém vyhodnotí jako výhodnější (minimálně pro sebe). V rámci takovéhoto vidění světa však pak snadno uniká podstata problému.

Obdobným problémem současné společnosti je její pyramidální uspořádání. Postavení člověka, jeho finanční a majetková situace, moc, společenské postavení a svoboda se odvíjí od umístění v pyramidě a ne od jeho přínosu pro společnost. Proto je mnoho lidí zaměřeno na získání vyššího postavení v pyramidě a ne na práci ve prospěch společnosti.

Nepolitická (občanská) politika je odsuzována logicky všemi těmi, kteří boj politických stran a vnitrostranický boj považují za nejvhodnější. Otázkou (která vlastně ani otázkou není) zůstává, k čemu nejvhodnější. V tomto systému slušný člověk v podstatě nemá šanci se dostat do vrcholové politiky, a pokud se dostane tak je téměř vyloučené, aby slušným zůstal.

Téměř všichni politici odmítají uznat, že by udělali chyby (někteří jsou v tom absolutní mistři). Maximálně připouštějí, že své kroky lidem nedostatečně vysvětlili. Zajímavé je, že ti, kteří tak výjimečně činili, patří či patřili k nejoblíbenějším politikům (Gros, Pospíšil), což ovšem svědčí o jejich emoční inteligenci, ale nevypovídá nic o jejich mravnosti.

Vysvětlení některých jejich kroků a legislativních opatření bývají však takového druhu, že je opravdu obtížné, aby je lidé „správně“chápali. Příkladem jsou církevní restituce a důchodová reforma. Například Kalousek na jedné straně tvrdí, že není věštec a neví, co bude za rok či dva a na druhé straně tvrdí, že zná vývoj populace a technologií za dvacet, třicet let.

Zásadním problémem současných občanských aktivit a hnutí (a obávám se, že nejen u nás) je jejich neochota (až by se dalo říct přímo neschopnost) dohodnout se na společném programu a postupovat proti současné vládnoucí garnituře jednotně. Měl jsem příležitost mluvit s některými jejich představiteli. Téměř všichni uznávali nutnost postupovat jednotně, ale téměř všichni prohlásili, že mají několik „nepřekročitelných“ bodů programu (programových zásad) a jak už předvídavý čtenář předpokládá, téměř nikdy nebyly tyto body shodné. Proto, pokud zůstanu optimistou, který přese všechno věří v kladný vývoj budoucnosti, obávám se, že budeme muset přečkat ještě minimálně jednu historicky se znemožňující vládu sestavenou na základě nových voleb.

Tato „neschopnost“ (v některých případech se však pravděpodobně jedná o cílené jednání) občanských aktivit se projevuje negativně při volbách. Stále někdo dělá z lidí ovčany, protože volí stále ty samé strany, ale koho mají volit? Malé strany se buď do sněmovny nedostanou a hlasy připadnou velkým, nebo se projeví jako Zelení nebo VV. V dnešní době se dá říct, že většina voličů nevolí ani tak pro něco nebo někoho, ale proti něčemu nebo někomu. Snad nejmarkantněji se to projevilo při volbě prezidenta, což zřejmě někteří (zejména příznivci knížete) dodnes nepochopili a ve své zapšklosti stále spílají voličům Zemana.

Při posuzování situace v naší zemi nelze nepřihlédnout i k vnějším podmínkám, které rovněž mají svůj velký význam.

Přestože situace na Kypru již nezaplňuje přední stránky hlavních médií, myslím, že je stále aktuálním tématem. Většina lidí zajímajících se o dění ve světě pravděpodobně došla k závěru, že ve hře není zdaleka jen Kypr. Není jednoduché domyslet všechny varianty příčin a motivů řešení zvoleného pro Kypr a kdo je skutečným tvůrcem či iniciátorem tohoto řešení.

Stále mě v této souvislosti překvapuje kolik lidí i v mém okolí je přesvědčeno (i když v poslední době nevyučují již i jiné varianty), že některá rozhodnutí politiků a ekonomů, která se zdají většině myslících lidí nesmyslná, jsou daná absolutní neschopností a hloupostí těchto lidí. To se týká i řešení zvoleného pro Kypr.

Ať jsem zkoumal situaci s Kyprem z jakéhokoliv úhlu, vždy jsem došel k závěru, že Kypr byl odepsán bez ohledu na to, jaké finální řešení nakonec bude uplatněno. Kypr se s vysokou pravděpodobností stejně dopracuje k bankrotu ovšem s dluhem vyšším o 10 miliard euro. Možná mám nedostatečnou představivost, ale neumím si představit, kdo si nadále ponechá vklady v kyperských bankách, pokud bude mít jen trochu možnost je odeslat jinam, případně tam vloží vklady nové. Takovouto situaci by pravděpodobně neustála žádná banka na světě. Jaký může mít vliv na Kypr odliv peněz (možná téměř totální, bude-li k tomu prostor) z kyperských bank si lze snadno domyslet a není k tomu ani potřeba být absolventem VŠE.

Zdá se mně téměř nepochopitelné, že by podobné úvahy neproběhly i v hlavách těch, kteří o dané situaci skutečně rozhodují. Když tedy vyloučíme absolutní hloupost rozhodujících činitelů, nutně se vloudí do mysli úvahy o skutečných motivacích a cílech a z těch úvah i ty nejstřízlivější budou zavánět konspiračními teoriemi.

Je pravděpodobné, že cílem „dobrovolných“ sankcí není jen Kypr a Kypřané. Kdyby tomu tak mělo být, tak stačilo jen neposkytnutí půjčky 10 miliard euro. Důsledek by byl téměř stejný, protože při výši dluhu Kypru je stejně všem jasné (tak jako u Řecka a mnoha dalších evropských zemí), že je dluh nesplatitelný a jedná se pouze o zdržovací (či oddalovací) taktiku.

Při hlubší úvaze o vzniku kritické situace kyperských bank by se nemělo zapomínat, že značný podíl na ní měla i restrukturalizace (nejeufemističtějí eufemismus) řeckých dluhů při řešení řecké krize, které měla za jeden z cílů chránit německé banky. Trochu podivně pak vyznívá v této souvislosti prohlášení německých představitelů, že německé daňové poplatníky už nebaví zachraňovat Evropu.

Proti komu dalšímu či k čemu dalšímu je tedy tento krok namířen? Nyní přichází čas na fabulace a konspirace a určitě existuje ještě mnoho dalších možností, které mě nenapadnou či je nezmíním. Osobně nevěřím, že motivací bylo potrestání Kypru coby daňového ráje. Těch ve světě existuje dost a pravděpodobně jsou využívány i těmi, kteří mají vliv na rozhodování EU a MMF.

Dle mého názoru nejpravděpodobnější variantou (která však nevylučuje i varianty jiné) je potenciál dalších „polibků smrti“ vůči případným odbojným státům EU. K runu na banky v téměř kterékoliv (nejen) evropské zemi (snad s výjimkou Německa, ale ani tam bych si nebyl jistý) stačí, když patřičně vysoce postavený politik či úředník EU veřejně prohlásí, že se v dané zemi uvažuje o podobném opatření jako na Kypru. Vzhledem k tomu, že se jedná o plošné „zdanění“ všech vkladů všech bank v dané zemi, byly by cílem runu všechny banky a všechny banky by měly problémy.

Tato potencionální hrozba může přivést k poslušnosti odbojné země, které by snad chtěly v nějaké oblasti dělat nezávislou politiku. Stačí jen malé upozornění vedoucích představitelů odbojné země na „polibek smrti“, aby došlo k „rozumné“ korekci jejich slov a činů.

V rámci konspirace se nedá dle mého názoru vyloučit ani to, že si „kdosi“ připravuje „knoflík“ k okamžitému spuštění totální krize, pokud by se situace nevyvíjela dle jeho představ. Následnou možností je pak přijetí výjimečných opatření nebo vyhlášení stanného práva s výrazným omezením občanských svobod a práv. Revoluční nálady volající po zásadní změně systému se vyskytují snad ve všech zemích Evropy a nevěřím, že by neexistovaly plány, jak revolucím předejít nebo je usměrnit „správným“ směrem.

Spuštění krize minimálně v Evropě je připraveno a nyní stačí již jen relativně velmi jednoduchý krok. Otázkou zůstává načasování a regionální zaměření krize.

Politici a další vlivní činitelé již ani nepovažují za nutné předstírat jejich přesvědčení o demokratičnosti procesů či nedotknutelnosti soukromého vlastnictví (v daném případě vkladů v bankách). Myslím, že se to projevuje i v tomto kroku, který jsem označil jako polibek smrti, a který by se před deseti a možná i pěti lety zdál nemyslitelný.

Blížíme se mílovými kroky k mezníku v novodobých lidských dějinách a osobně mě mrzí, jak mnoho lidí i inteligentních a sečtělých se o současnou politicko-ekonomickou situaci víceméně nezajímá a ti, kteří se zajímají a mají skutečně dobré úmysly něco podniknout, nejsou schopni či ochotni se oprostit od v dané souvislosti malicherných vzájemných sporů, od prosazování vlastních zájmů a spojit se ve skutečně silnou alianci občanských aktivit, která by měla šanci uspět při transformaci dosavadního systému.