Zákulisní hrátky se zlatem: V očekávání velkého zlomu (část 2)

Aktivně služby alokování zlata provozují švýcarské banky. Obzvláště UBS a Credit Suisse. Pokud to dříve byly služby nabízející alokaci zlata na vkladové účty, tak dnes přijímají zlato převážně do úschovy. Švýcarské banky byly motivovány tím, že nechtěly zahrnovat přijaté zlato do svých bilancí. V případě uložení zlata na vkladovém účtu musely provádět odvody do rezervních fondů, což snižuje rentabilitu bankovních operací (8). Nicméně předpokládáme, že hlavním motivem této obrátky bank bylo přání chránit sebe a své klienty před možným zásahem ze strany dozorových orgánů. V posledních letech bylo kolem švýcarských bank nemálo skandálů, které souvisely s tím, že mají na vkladech prostředky „diktátorů“ a politicky pochybných osob. Klasická služba úschovy zlata odstraňuje mnohé problémy, které mohou vznikat při auditech bank.

Ve Švýcarsku se nachází velký depozitář v Oltenu. Provozuje ho společnost SIX Securities Service, která je dceřinou společností SIX Group. Tento depozitář je, podle některých, největším v kontinentální Evropě. Je tam uschováno asi 800 tun drahých kovů. Tento depozitář je někdy též nazýván „švýcarský Fort-Knox“ (9).

Lze ještě dodat, že v některých zemích využívají majitelé zlata custody služby bank, které pak vystupují jako vlastníci a provádí různé operace se zlatem svým jménem. Skuteční beneficienti jsou pod ochranou bankovního tajemství. Z logiky věci plyne, že skutečnými beneficienty jsou v první řadě ty osoby, které organizovaly rozkradení trezorů centrálních bank.

Rothschildové: kurz zlatý standard

Připomeňme si, co dělali světoví lichváři zastoupení Rothschildy se svým zlatem před dvěma sty lety. Tehdy Rothschildové dokázali během napoleonských válek nahromadit nezměrné (na tu dobu) zásoby zlata. Bylo třeba toto zlato nechat „pracovat“, tj. učinit z něj kapitál přinášející zisk. Rothschildové našli velmi jednoduchý a efektivní způsob – vnutit společnosti zlatý standard. Zlatý standard je takový způsob organizace oběhu peněz, kdy je penězi zlato a papírové peníze fungují jako zlaté směnky. Za zlatého standardu jsou papírové peníze kryty určitým množstvím zlata (je stanoven podíl jejich krytí) a jsou směnitelné bez jakýchkoliv omezení za zlato. Aby bylo možné pokrýt potřeby ekonomiky v penězích, je nutné, aby centrální banka měla vždy dostatek zlata. Nedostatek tohoto kovu mohl být kompenzován zlatem poskytnutým centrálním bankám jako úvěr. Kdo mohl poskytovat takovéto zlaté úvěry? Stejní Rothschildové, kteří, bez vynaložení sebemenší námahy, mohli navyšovat své zlaté bohatství díky splátkám těchto úvěrů – a to nejen jistiny, ale také úroků. Za zlatého standardu podloženého zlatými úvěry se veškeré zlato světa postupně přesouvalo do rukou těch, kteří měli od samého počátku tohoto zlata nejvíce ze všech. Tedy Rothschildů (a přesně celé toto kolečko by se opětovně po zavedení zlatého standardu opakovalo, tudíž zlatý standard evidentně není řešením – p.p.). „Sednout na lep“ zlatému standardu připadlo jako první na Británii. Po napoleonských válkách se Bank of England dostala pod kontrolu Nathana Rothschilda – jednoho z pěti synů zakladatele rodu Rothschildů Mayera Amschela Rotschilda. Pak se ke zlatému standardu během 19. století postupně přidaly Německo, Francie, Belgie, Itálie, Rusko, USA a spousta dalších zemí. S přestávkami světových válek (první a druhé) přetrval zlatý standard do 70. let m.s. Zpočátku šlo o „klasický“, či mincovní zlatý standard. Po první světové válce byl přeměněn na prutový zlatý standard (papírové peníze se směňovaly pouze za standardizované zlaté pruty) a peněžní zlatý standard (směna národních měn za měny, které mohly být směnitelné za zlato). Po druhé světové válce existoval až do r. 1971 zlatý dolarový standard, kdy americké ministerstvo financí provádělo výměnu dolarů za kov.

Podle všeho by si Rothschildové chtěli zahrát pro ně neprohratelnou hru s názvem „zlatý standard“ ještě jednou. Nelze ho zavést najednou ve všech zemích zároveň. Pokud před dvěma sty lety začalo zavádění zlatého standardu v Británii, tak dnes byla pravděpodobně za „průkopníka“ vybrána Čína. Rothschildové zlaté ambice Říše středu všemožně podporují a tlačí ji k hromadění velkých zásob zlata a vsugerovávají ji, že juan se musí stát mezinárodní měnou, a to je možné pouze za podmínky, že bude kryt zlatem (10). Je evidentní, že v podmínkách mezinárodní konkurence měn bude absolutním vítězem ta měna, která bude mít zlaté krytí. Aby neskončily jako poražení, budou ostatní země také nuceny k navázání svých měn na zlato. Rothschildové chápou, že při vnucení zlatého standardu světu je tím nejobtížnějším krokem ten první. Pak již celý svět zachvátí „zlatá horečka“.

Tím, že sází na Čínu, Rothschildové zároveň podněcují politické a státní činitele k výrokům, že zlatý standard dnes nemá alternativu. Tyto výroky se pak mění na politické platformy a hnutí. Nakonec jsou přijímány zákony, které zlaté peníze legalizují. Přípravy jsou prováděny konkrétně ve Švýcarsku, kde je v parlamentu projednáván návrh na zavedení zlatého franku. V USA byl ve státě Utah přijat zákon o zlatých penězích, a v tuctu dalších států jsou podobné zákony ve stádiu projednávání. V muslimském světě dozrával projekt „zlatého dináru“, avšak v souvislosti s ozbrojenou agresí zemí západu vůči Libyi se tento projekt (jehož iniciátorem byl Kaddáfí) nekonal.

Agenti Rothschildů po celém světě aktivně agitují ve prospěch zlatého standardu. Jako příklad si můžeme vzít šéfa amerického Fedu Alana Greenspana. Svého času, ještě dlouho předtím, než dělal šéfa Federálních rezerv, vypustil do světa dílko „Zlato a ekonomická svoboda“ (1966). V r. 1981 budoucí šéf Fedu Alan Greenspan napsal do Wall Street Journal článek, ve kterém tvrdil, že USA musí krýt závazky svého ministerstva financí zlatem. USA byly velmi blízko k návratu ke zlatému standardu po měnové krizi let 1979-1980. Po dobu výkonu funkce šéfa Fedu (1987-2006) přestal Alan Greenspan svoji zlatou vášeň vytrubovat. Nicméně po odchodu z této funkce agitku za návrat ke zlatým penězům obnovil.

Lze rovněž připomenout senzační výrok šéfa Světové banky Roberta Zoellicka z r. 2010 ohledně účelnosti návratu ke zlatému standardu. A jeho tehdejší kolega, ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn, i když za obnovení zlatého standardu neagitoval přímo, zaujal dostatečně kritický postoj ke stávajícímu dolarovému systému. Takže nepřímo přihříval polívčičku Rothschildů. A kromě tohoto Strauss-Kahn „zazářil“ tím, že vyjádřil svoji podporu tehdejšímu vůdci M. Kaddáfímu a jeho počínání zavést ve skupině muslimských zemí zlatý dinár.

Rothschildové: velká válka jako souběžný scénář

Další strategickou linií Rothschildů ve snaze vnutit světu zlaté peníze je destabilizace mezinárodních vztahů, až do rozpoutávání válek, včetně světové. Výše citovaný V. Pavlenko si myslí, že k tomu může dojít v případě, že Čína přece jen ustoupí od realizace projektu zlatého juanu: „Bez spolehlivé stoprocentní záruky ve formě páru „zlato-juan“, v politické oblasti doplněné o strategickou čínsko-japonskou alianci, se Rothschildům zkolabovat dolar a USA nepodaří – neboť je zde příliš velké riziko, že se situace vymkne kontrole, a pak se místo peněz rozhodujícím argumentem mohou stát zbraně.“ (11)

Rothschildové umí vyvolat války a milují je. Pravda, v těchto tragických obdobích lidské historie je zlatý standard uvnitř zemí zrušen, ale zato prudce narůstá role zlata coby světových peněz. To je kvůli nedůvěře vůči papírovým penězům, nárůstu nespokojenosti a nepředvídatelnosti směnných kurzů a osudu jednotlivých měn nevyhnutelné. Stačí si připomenout první světovou válku. Rusko v té době silně potřebovalo zbraně a munici a pokoušelo se je získat od svých spojenců. Nicméně země Dohody daly přednost plnění svých spojeneckých závazků vůči Rusku nejen oproti papírovým penězům (které, mimochodem, poskytovaly Rusku ve formě úvěrů), ale muselo to být kryto zlatem. Přičemž zlaté zajištění požadovaly dodat z Ruska na mlhavé ostrovy Albionu, do trezorů Bank of England (12).

V letech druhé světové války také USA dokázaly navýšit své zlaté rezervy díky tomu, že požadovaly od spojenců platby za své „služby v boji s Hitlerem“ v monetárním zlatě. Pro Hitlera bylo zlato jediným platebním prostředkem se zeměmi, které byly mimo zónu přímé německé okupace (na okupovaných územích byly platby prováděny formou clearingu, přičemž dluhy Německa nebyly nikdy zaplaceny). Nesmíme zapomínat, že Rothschildové stáli u zrodu druhé světové války, kdy se spoléhali na to, že tato válka bude vedena podle jejich scénáře, a doufali, že v konečném důsledku se veškeré zlato světa ocitne v jejich rukou. Historie přinesla do tohoto scénáře velké korekce. V r. 1949 připadalo na USA až 70% oficiálních zlatých rezerv světa (bez SSSR a dalších zemí „východního bloku“). A toto zlato posílilo pozici hlavních konkurentů Rothschildů – Rockefellerů (13).

Pro Rothschildy si tento starý scénář zachoval význam i dnes. Jen se v něm objevily nové tváře, s nově rozdanými kartami. Jednou z hlavních figurek v této nové verzi scénáře se má stát Čína. A pokud se Rothschildům nepodaří donutit Čínu zavést zlatý juan, udělají všechno možné, aby připravili velkou válku za účasti Číny.

Odkazy

6. Díky prudce rostoucí poptávce ze strany soukromých klientů po bankovních službách v oblasti zlata a vzniklému nedostatku depozitářů zvýšily mnohé banky počátkem tohoto desetiletí ceny za úschovu drahých kovů, a u zlatých vkladů přestaly vyplácet úroky a dokonce začali požadovat poplatky. Jevgenij Basmanov. Banky zdražily úschovu zlata a vedení vkladů. RBK daily. 10. 8. 2011
7. Mimo dalších: Antwerp Diamond Bourse (Antverpy, Belgie); Metropolitan Safe Deposits (Londýn, Británie); Via Mat (Curych, Švýcarsko).
8. A. Kotov. Švýcarské banky se zbavují zlata, RBK daily. 31. 1. 2013
9. L. Klot. Ve švýcarském Fort-Knox jsou uloženy pruty ze Sovětského svazu. Naša Gazeta, 10. 9. 2012
10. Na konci prosince 2012 bývalý šéf amerického Fedu Alan Greenspan ve vysílání Bloomberg TV řekl: „Zhruba do tří let budou veškerá aktiva na světě denominována v juanech, a lidé zapomenou, co to byl americký trh a index S&P 500 (http://quote.rbc.ru/comments/2012/12/29/33855224.html)
11. V. Pavlenko. Zlato kontra ropa, libra kontra dolar, Rothschildové kontra Rockefellerové. akademiagp.ru (19. 6. 2012)
12. Viz A. L. Sidorov. Finanční situace Ruska v letech první světové války. – M: AN SSSR, 1960
13. Podrobněji viz Nicolas Hagger: Syndikát. Historie vytvoření tajné světové vlády a její metody ovlivňování světové politiky a ekonomiky. Překlad z angličtiny – M: Stolica-Print, 2007; William F. Engdahl: Bohové peněz, Wall Street a smrt amerického století. Překlad z angličtiny – SPB, 2011

Poznámka editora

Nevěřím autorovým argumentům, že za prosazováním zlatého standardu jsou zloduši Rothschildové, kteří se tak snaží ukrást ještě poslední zbytky zlata z oběhu. A nevěřím ani tomu, že Rothschildové konkurují, nebo snad soutěží s Rockefellery. Část pravdy může být patrně v obou tvrzeních, ale skutečnost nemusí být (a nebývá) jednoznačně bílá nebo černá, jsou to jen stupně šedi.

Možná Rothschildům zlatý standard vyhovuje, ale je faktem, že by jeho zavedení znemožnilo nebo přinejmenším ztížilo virtuální manipulace s měnou, kdy ťukňutím na klávesnice banky vytvářejí a likvidují peníze dle libosti. Zlato není nástrojem investice, zlato je uchovatelem hodnot, toto je jeho primární funkce a v tom je nenahraditelné. Měna podložena zlatem bude mít stejnou vlastnost. Tzn. bude národ vést spíše ke spořivosti namísto kasinového burzovnictví sázkami na různé exotické nástroje stavěné na virtuálních hodnotách. Možná se Rockefellerové a Rothschildové nemilujou, ale jistě vědí, že se navzájem potřebují a mají společné zájmy. Pochybují, že spolu soutěží jako malí kluci.