České zdravotnictví

Soukromé zdravotnictví je obrovská černá díra. Pamatuji si, jak v devadesátých letech se vybralo na zdravotnickém pojištění 90 miliard korun a všichni řvali, že mají málo peněz. Za pár let se vybralo už 200 miliard a všichni řvali, že mají málo. Nevím, kolik se vybírá dnes, ale zase všichni řvou, že je to málo. A vím určitě, že až za pár let se vybere 500 miliard, budou všichni řvát, že mají málo. To je totiž princip soukromého zdravotnictví. Soukromé zdravotnictví totiž plýtvá prostředky neskutečným způsobem – ukáži jak.

U nás to asi ještě není tak zlé, jako v USA. Četl jsem, že americké soukromé pojišťovny vyplácejí na zdravotní péči asi polovinu vybraných peněz. Stejně si počínají soukromá zdravotnická zařízení. Takže se Američanům dostane na zdravotní péči jen čtvrtina vybraných peněz. To se projevuje na výši pojistného a na tom, že čtvrtina Američanů si ho nemůže dovolit. A i ti, co jsou pojištěni, se najednou dozvědí, že na jejich nemoc (třeba rakovinu) se jejich pojištění nevztahuje. Kdo  se chce dozvědět více, může se podívat na internetu na film Sicko. U nás tento systém už praktikují ostatní pojišťovací společnosti – vyplácejí za škody asi polovinu  vybraných peněz. Ve zdravotnictví u nás to ještě nejde – drží to Všeobecná zdravotní pojišťovna, která ještě není plně zprivatizována. Ale už se na tom pracuje.

Dokonale zprivatizované už u nás jsou zubaři a očaři. Jejich služby se stávají pro mnoho lidí nedostupné. Dva až tři tisíce za brýle je mnoho, když pěkné brýle byli nedávno zadarmo, tedy za pojištění. O zubařích je škoda mluvit. Teď prý budeme platit i za obyčejnou plombu. A kdo si může dovolit můstek za desítky tisíc. Asi brzy bude mnoho z nás kolozubých.

A nyní k jednotlivým bolavým místům našeho zdravotnictví. Jedním z nejhorším je outsourcing neboli vyvedení služeb z podniku – z nemocnice. Outsourcing byl zlatým hřebem Modré šance – volebního programu ODS. Tehdy jsem nevěřil, že by to nějaký ředitel podniku udělal. Nevím, zda nějaký soukromý podnik provedl outsourcing svých služeb. Rozumná dozorčí rada by musela takového ředitele okamžitě vyhodit. Ale ve státních podnicích je to možné a asi i nařízené.

Vezměme si takovou situaci. Nemocnice zaměstnává cca 50 uklizeček. Ženské dostávají asi tak 14 tisíc měsíčně. To je cca 80 Kč na hodinu (hrubého). Pan ředitel je vyhodí a na úklid si najme uklízecí firmu. Takovým uklízečkám platí asi tak 300 korun za hodinu. Musí – laciněji to nejde. Firma má generálního ředitele, obchodního ředitele, technického ředitele a další. Ti všichni mají vysoké platy, sekretářky (placené jako konkubína Nečase) a jezdí v Mercedesech a BMW. Chápete tedy, že nemůžou dělat za 80 korun. Ovšem, ty uklízečky dostávají mnohem méně než 80 Kč – jsou to Ukrajinky, Moldavanky a další zoufalci, které u nás hledají práci a dělají za minimum.

Ale proč by to pan ředitel neudělal, když mu to ODS nařídila. Ovšem malý český a tím spíše velký člověk si umí pomoci v každé situaci. Proč by to pan ředitel nedal firmě, ve které má svůj nemalý podíl? A máme vymalováno. Teda i na to se najde spřízněná firma. Další předměty outsourcingu jsou ochrana podniku, kuchyně a jistě se najdou i jiné činnosti vhodné na podobné podnikání.

Nákup přístrojů je další černá díra. Za komunistů se plánovalo. Přístroje se přidělovaly rovnoměrně po kraji, aby byly dobře přístupné a hlavně vytížené. Dnešní soukromý systém to neumožňuje. Prostě pan ředitel si řekne, že si koupí třeba nový tomograf. Nevadí, že ho má sousední nemocnice a není vytížený. Stojí to pár desítek milionů ale to nevadí. Pojišťovna to zaplatí. Nikdo nesleduje, jak jsou přístroje využité. Zda pracují celou směnu, nebo párkrát do týdne. Já bych navrhoval, aby takový ředitel musel vykazovat práci přístroje a pokud by přístroj nepracoval plně na dvě směny, tak by ho zaplatil pan ředitel ze svého. Jenže to nejde.

Další tunel je letecká záchranná služba, kde vojáky kteří stejně musí lítat, nahradila soukromá firma. Takže lítají vojáci jen tak pro výcvik a létá soukromá záchranná služba za mastné peníze. Vždyť na to máme i kdyby na doktory nebylo.

Ale nejsou to jen drahé přístroje. Jde prakticky o všechno, co nemocnice kupují. Sem tam se člověk dočte, jak to chodí. Třeba jedna nemocnice koupila počítače do účtárny. Jednoduchým výpočtem jsem z uvedených údajů vypočítal, že jeden každý počítač stál cca 250 tisíc. Pokud vím, (teď si budu pořizovat nový počítač) tak vynikající počítač stojí maximálně 25 – 30 tisíc. Ale takový počítač účetní nevyužije, té by stačil PC do 20 tisíc. V dalším jsem se dočetl, kolik nemocnice zaplatila za toaletní papír. Kdyby dávala na záchod stovky, ještě by vydělala.  Ceny, které nemocnice platí za léky, jsou kapitolou samy pro sebe. Mnoho toho o tom nevím, vím ale, že v této oblasti jsou netušené možnosti pro všelijaké příživníky, kteří bohatnou na nás všech, co si platíme pojištění.

Další věc, která mne šokovala v pořadu Václava Moravce, byla informace, že každá pojišťovna platí za stejnou službu jinak. A vrcholem bylo, když řekli, že VZP platí tak o 40% více než ostatní soukromé pojišťovny. Tak tedy pojišťovna, která se stará o tzv. státní pojištěnce (důchodce, děti, nezaměstnané), za které stát platí směšnou částku, tak tato pojišťovna platí za péči o 40% více než třeba pojišťovna, která se specializuje na pracovníky ve finančnictví, kde lidé berou 50 až 100 tisíc měsíčně. Není to sviňárna? Za první republiky jsme měli jednu zdravotní pojišťovnu. Dneska jich musíme mít přes deset. To je pečlivě připravený tunel a lidi, kteří to připravili, by měli jit do kriminálu – v čele s Klausem.

Tak se hospodaří v našem zdravotnictví. Určitě jiní by mi poskytli další informace. Toto je jen malá ukázka, jak se krade v soukromém zdravotnictví. Ale to je v pořádku. Nejdůležitější je zisk a když se najde blbec, co to zaplatí, máme vyhráno. Parafráze polního kuráta Katze – to se nám to daří, když to někdo platí. Bohužel to platí ubozí pracující. Každým dnem je jich méně a méně. Jak dlouho to vydrží?