Minimální mzda nebo almužna

Ceny – zvláště ceny potravin stoupají každý měsíc. Chodím nakupovat, takže to vím. Mléko, které nedávno stálo 10 korun (tedy 9,90 Kč abych byl přesný) stojí dnes 15 korun (14,90). A tak je to se vším. Takže zvýšení minimální mzdy je už opravdu třeba. Odpůrci argumentují tím, že minimální mzdu pobírá jen 2% pracujících. Jistě mají pravdu, protože když někdo bere 8005 Kč už nemá minimální mzdu a je mu hej.

Minimální mzda u nás je 8000 Kč měsíčně. Upřímně, nechtěl bych za to pracovat ani živit rodinu.

Ale podívejme se, jak je tomu jinde. V devadesátých létech jsem četl, že tehdá ve Francii byl průměrný plat 12000 franků. A minimální mzda 10000 franků. Tedy 83% průměrného platu. U nás je to sotva třetina. A ve Francii zůstal poměr průměrná versus minimální mzda zachován i po zavedení eura. Proto ten název mého článku. To není mzda, ale almužna, kterou naši podnikatelé dávají svým zaměstnancům.

Bohužel - musím přiznat, že naši pracující si víc nezaslouží. V roce 89 hlupáci zvonili klíči, protože chtěli mít platy jako Němci. A dneska? Leží na gauči a čumí na televizi. Jenže vyšší platy si lidé musí vybojovat. Bez boje jim nikdo nic nedá. Kdyby se místo na seriály dívali na zprávy, věděli by, že ve Francii nebo v Řecku jsou stávky, kde lidé žádají vyšší mzdy. A to nemluvím o Turecku nebo Egyptě, kde vlády střílejí do lidí, požadující lepší životní podmínky.

Ale nestěžují si jen dělníci, stěžují si i podnikatelé. Nikdo nekupuje jejich výrobky!! Jak je to možné. Že by to bylo proto, že lidi nemají peníze? Máme armádu rádoby ekonomů, kteří vypouští svoje moudra, mluví o krizi, o potížích, ale nevidí si ani na špičku nosu. To nejsou ekonomové, to jsou jen slouhové, kteří ve spolupráci s presstitutkami nám vysvětlují svoji thetcherovskou mantru – there is no alternative. Není jiná alternativa než naše teorie neoliberalismu. Ale neoliberalismus je konec kapitalismu. Pokud ho ekonomové a politici nehodí na smetiště dějin, lidé tam pošlou je. Jen totální blbec si může myslet, že snižování daní státu a mezd pracujících je cesta vpřed. To je pěstování chudoby. Současná krize není jen bankovní, i když tak začala. Je to totální krize systému. Opakuje se krize ze třicátých let minulého století. A bylo by vhodné se poučit z minulosti. Někdo říká, že tu krizi vyřešila druhá světová válka. Možná i proto dělají Spojené státy všechno možné, aby svoji situaci vyřešily válkami. Ale já si myslím, že příčiny té války byly jiné. Tady se nelze poučit, i když válka znamenala obrovský nárůst výroby. Ale bylo to na dluh.

Poučit bychom se měli u chytřejších. Dvacátá léta minulého století v USA byla fantastická doba rozkvětu a začátek tolik obdivovaného blahobytu. Jak se to stalo? Má to na svědomí jeden chytrý člověk – kapitalista (tady je vidět, že všichni nejsou tak hloupí, jako ti dnešní) . Byl to Henry Ford, který postavil první výrobní linku, ze které sjížděly stovky vozů denně. A co udělal Henry Ford? Zvýšil platy svých dělníků z tehdy běžného jednoho dolaru za den na pět dolarů denně. Že sklidil bouři nevole od dalších kapitalistů, si každý dovede představit. Ale on jim odpověděl : „a kdo si myslíte, že bude kupovat moje automobily?“ Jeho nový Ford Líza stál tehdy neuvěřitelných 295 dolarů. Ford si spočítal, že při platu 1 dolar si dělník může koupit jeho auto za 10 měsíců. Při platu 5 dolarů si koupí auto za dva měsíční platy. To byl chytrý člověk, rozhodně chytřejší než dnešní kapitalisté.

Druhý chytrý člověk byl německý kancléř Erhard po druhé světové válce. Ten dostal do vínku totálně zničené, vybombardované Německo. A udělal z něho za pět let průmyslovou velmoc. Rozhodně to neuděl tak, že snížil daně na 15% jako to požadují dnešní ekonomové. Naopak zavedl 100% daně pro podniky a z platů nad 5000 marek. A ruku v ruce s tím stoupali platy dělníků. Kapitalista si uvědomil, že je to jedno, jestli dá peníze dělníkům nebo státu na daních. A loajální pracovní síla je k nezaplacení. To byl správný recept na růst ekonomiky.

Ale neoliberalismus jde opačnou cestou. Snižuje daně pro podniky a snižuje platy zaměstnanců. To je ta jediná cesta, kterou si vynucuje MMF a Světová banka v režii USA. Výsledek známe a vidíme kolem sebe. Lidé nemají peníze, nekupují a výroba klesá – nikdo nekupuje. Nikdo není ochoten vysvětlit, jak se mohlo Německo stát průmyslovou velmocí a bez dluhu!! Nikdo nechce pochopit, že když Erhard potřeboval peníze, tak si je jednoduše natiskl, stejně jako Hitler před válkou. A i ten udělal z vyplundrovaného Německa za pár let velmoc. (tenkrát se peníze ještě musely natisknout a nešly vyťukat na počítači.) I komunisté si tiskli peníze podle potřeby. Když to dělali s rozmyslem, když za novými výrobky byla práce, bylo všechno v pořádku.

Dneska si státy nesmí tisknout svoje peníze. Zakázali jim to MMF a SB. Musí si je půjčovat u soukromých bank. Ty si můžou vyrábět peníze samy jak chtějí. Stačí je vyťukat na počítači. A státy se zadlužují. Musí, když nesmí zvyšovat daně. Za Reagana klesly daně ze zisku korporátních firem ze 70% na 28%. Margaret Thatcherová snížila daň ze zisku z 83% na 40%. Bohatí nedaní skoro nic ve srovnání před dvěma dekádami, kdy se běžná míra progresivního danění pohybovala mezi 60-90%. U nás ODS snížila daně podnikatelům na 15%. Prostě bohatí si předělali stát pro své potřeby, a to přes úplatné politiky. Tím jim markantně roste míra zisku. Pro vyvolenou desetinu procenta populace se tak 4x zvětšil zisk ze stejné míry práce či kapitálu, jaký měla předtím.

Americké dolary zaplavují finanční trhy od doby, kdy FED začal s kvantitativním uvolňováním ( to je neřízené vydávání nových peněz), mělo to posílit americkou ekonomiku. Toto obrovské množství amerického toaletního papíru se nachází mimo Spojené státy. Obrovský kus tohoto toaleťáku je vydáván za rezervy centrálních bank hlavně v EU, Číně a Japonsku. Za sto let po zřízení FEDu (1913-2013) narostla inflace o 2100%. Klesá kupní síla dolaru hlavně v posledních 30 letech za vlády neoliberalismu. Jen od roku 2007 dolar devalvoval o 35%. Je to logický výsledek této politiky.

Důvodem je bohužel to, že za těmito penězi není žádná práce. Jsou to bezcenné papírky.

„Geniální“ ekonomové přišli s tím, že situaci lze zachránit životem na dluh. Když nemám peníze, tak si je půjčím. Státy i lidé žijí na dluh.

V roce 1970 byla celková míra zadlužení Spojených států (vládní dluh + dluhy podniků + dluhy spotřebitelů atd.) menší než 2 biliony dolarů. Dnes je přes 56 bilionů dolarů… Během prvního Obamova období nashromáždila federální vláda větší přírůstek dluhu než prvních 42 amerických prezidentů dohromady. A to Bushovy války stály také hodně peněz.

Spojené státy od roku 2001 ztratily více než 56000 výrobních závodů a miliony dobrých pracovních míst se vyvezly za moře. Dnes pracuje ve výrobě méně Američanů, než to bylo v roce 1950, ač se obyvatelstvo země od té doby více než zdvojnásobilo.

Nejen státy, ale i populace se zadlužuje. V roce 1983 ve Spojených státech mělo dolních 95 procent co se týče příjmu 62 centů dluhů na každý dolar, který si vydělali. Do roku 2007 tohle číslo vyrostlo na 1,48 dolaru. Dnes je to víc. Ti lidé dluží víc než vydělávají.

Naši občané v souhrnu mají zhruba stejný dluh jako vláda – 1800 miliard. Jenže to nelze do nekonečna. Na občany jsou připraveni exekutoři a státy bankrotují. Vidíme to nejen v Řecku nebo na Kypru. Potíže mají i další vlády. Každý pochopí, že to je neudržitelná situace – ty dluhy jsou nesplatitelné.

Neoliberalismus je zločinná politika - jen zločinci jej prosazují.

Přitom řešení je dost jednoduché – udělat to jako to udělal Island. Občané Islandu řekli, že oni ty dluhy neudělali a proto je nebudou platit. A v podstatě se nic nestalo. Island se zotavuje a jede se dál.

Na minulosti jsme si ukázali, že každá situace se dá vyřešit. Chce to rázného politika. Úřednická vláda to být nemůže a tak si musíme ještě počkat. Jenže Sobotka to také nevyřeší. To je jen další loutka. A český Erhard se ještě nenarodil.

Poznámka editora

Současnou celosvětovou krizi nelze podle mého názoru srovnávat s žádnou jinou krizi či depresi v minulosti. Naše krize je mnohem hlubší, je strukturální krizí systému a přispívá do ní více faktorů, z nichž každý sám o sobě je vražedný. Kromě toho, co autor jmenuje (snížení daní pro firmy, neoliberalismus), je to navíc vše vraždící globalizace, outsourcing pracovních míst do zemí jako Čína nebo Indie, dále vysoká efektivita, automatizace a robotizace práce, které umožňují zaměstnat na produkci výrobku méně lidí než v minulosti. Trik Henryho Forda s přidáním platu by dnes ztroskotal a přivedl firmu na buben, protože by jeho automobily nebyly na přesyceném trhu schopné konkurovat levnějším automobilům z asijských zemí. Stejně tak trik kancléře Erharda – zdanění bohatých – by nefungoval, protože kapitál se stál globální a bohatí mají dávno prachy dobře schované před berními úřady v daňových rájích. Navíc si od doby Erharda stačili koupit všechny politiky světa a uplatit zákonodárce, takže dnešní zákony jsou udělány jim na míru. Zlodějství a odliv aktiv z dosahu států je bohužel dnes legální.