V Americe činí prémie za odebrání dítěte 5 tisíc dolarů, v Evropě tisíc eur

Finští sociální pracovníci odebrali Anastásii Zavgorodné čtyři děti. Anastásie má ruské i finské občanství. Všechny děti umístili do dětského domova. Anastásii, které vláda Finska odebrala čtyři děti, bylo dovoleno setkávat se s novorozeným dítětem jednou za měsíc, ale krmit jej mateřským mlékem jí bylo zakázáno. Setkat se s novorozencem mohla pouze za mřížemi a pod přísným dohledem, oznámil obránce lidských práv, Johan Beckman.

Krátce poté vyšlo najevo, že i další ruská občanka, Albína Kasatkinová, usiluje o vrácení svých dětí, které finské sociální služby odebrali kvůli podezření z domácího násilí. „Sociální pracovníci přišli do mého domu a oznámili mi, že jdou do školky a vezmou mé děti k výslechu. To všechno se odehrálo neočekávaně. Byla jsem šokována. Vše se událo po telefonátu nynější manželky mého bývalého manžela, která před devíti měsíci oznámila, že má obavy o děti, protože jejich matka je bije řemenem. To je absurdní. Nic z toho se nepotvrdilo. Děti neměly ani škrábanec,“ řekla.

Ministerstvo zahraničích věcí Ruské federace se vyslovilo, že to nebylo poprvé, co finská vláda tak tvrdě postupovala vůči ruským dětem. „Hluboce nás znepokojuje, že finská vláda neprojevuje ochotu k dialogu, aby byla zabezpečena práva dětí ve smíšených nebo rusky mluvících rodinách. Konflikty spojené s odebíráním dětí od ruských rodičů žijících ve Finsku v posledních letech získaly pravidelný charakter,“ poznamenali v ruské zahraniční agentuře.

Proč ve Finsku v takovém množství odebírají ruské dětí od jejich rodičů? Slyšíme o těchto problémech každou chvíli.

Taková situace je nejen ve Finsku, ale také ve 193 zemích po celém světě a trvá již 20 let. Finsko je země, v níž je tento systém pro většinu Rusů nejvíce průhledný, protože tam je aktivista za lidská práva Johan Beckman, a rodiče mu mohou kdykoli zavolat a říci, že včera jim vzali dítě nebo že právě klepou na dveře. Takové lidi nejsou v každé zemi. Johan Beckman je Fin, který dobře zná tento systém. Je docent na univerzitě, kandidát sociálních a politických věd, známý aktivista za lidská práva, a byli bychom vděčni, kdyby v každé zemi byl takový člověk, který by se postavil mezi místní státní orgány, soudy a ruské přistěhovalce, kteří se ocitli v těchto situacích. Od Johana Beckmana i přímo od rodičů jsme obdrželi informaci o tom, že rodina Anastásie Zavgorodné je v tomto roce 35. rodina, které zaměstnanci sociálních orgánů ve Finsku násilně a bez soudu odebrali děti. Dnes mi telefonovala další žena z města Petrozavodsk. Bojí se říci své jméno. Také jí odebrali dítě ve Finsku. Jde o tisíce lidí ve Finsku, Norsku, Švédsku, Dánsku, Itálii, Španělsku, Austrálii, Novém Zélandu, Americe, a těch, kteří se nebojí říkat svá jména a telefonní čísla je 77 ruských nebo poloruských rodin, jimž odebrali 109 dětí po celém světě.

Proč sociální orgány mohou tak snadno odebírat cizí děti z rodin?

Zatímco Rusko bylo zaměstnáno restrukturalizací, mezinárodní společenství změnila svůj postoj k rodině a ke vztahům rodičů a dětí. Byly přijaty mezinárodní konvence a v každé zemi vytvořeny zákony, které stanoví, že dítě patří té zemi, kde se nachází během posledních tří měsíců. Mně v Norsku odebrali dvě děti. Vždy jsem se považovala a i teď se považuji za dobrou matku s normálním sociálním statusem – byt, auto a další nezbytné atributy dobrých rodičů. Dali mi právo na jeden telefonát advokátovi, a ten mi vysvětlil, že je to velký klam myslet si, že děti mají nějaký vztah k rodičům. Děti náleží Norsku. Tedy stát uděluje rodičům právo dočasně pobývat se svými dětmi do prvního provinění. Přičemž pod termínem „vina rodičů“ lze chápat cokoliv. K čemu došlo v případu Anastásie ve Finsku – holčička údajně řekla, že jí tatínek dal na zadek. V Norsku existují případy, kdy dítě řeklo: „Moje máma mi řekla, abych si umyl ruce!“, učitelce se z tónu dítěte zdálo, že „utrpělo násilí“, a dětí z rodiny odebrali.

Ale co soudy?

Dříve odebírali děti po rozhodnutí soudu. Pokud jste alkoholik, narkoman nebo člověk s kriminální minulostí, vše je jasné. I my, jako zdraví lidé, podporujeme takový sociální systém, který pomáhá dětem v obtížných sociálních situacích, ale to se nevztahuje na normální, dobré rodiče.

Na Západě teď stát podporuje odebírání dětí dobrým rodičům. Stimulují to prémiemi. V Americe prémie sociálního pracovníka za odebrané dítě činí 5000 $ a v Evropě 1000 €. Kraje a okresy soutěží v tom, kdo odebere více dětí, a tyto údaje jsou na internetu veřejně dostupné. Například na norských webových stránkách se uvádí, že nejlépe systém péče pracuje v Bergenu, a v Oslo pracuje špatně, protože málo odebírá děti.

Norský stát má za to, že se odebírá velice málo dětí, i když 1/5 všech dětí žijících v Norsku, již byla odebrána rodičům.

Jeden ruský otec jménem Morozov přišel do Norska se svým synem. Dítěti bylo 6 let, chodil do školy a zalíbil se učitelce, protože byl inteligentní a vychovaný. Tak si usmyslela, že si ho vezme. Jednoduše zavolala na sociální orgány, očernila otce dítěte, sociální pracovníci přišli a vzali mu syna. Co z toho měla učitelka? Dostala dítě a jeden milion norských korun ročně – což je 5 milionů rublů – na jeho zabezpečení.

Pěstouni v Norsku jsou kategorií lidí, jejichž mzda je nezdaněna. Lidé v Norsku nechodí do banky, ale stojí ve frontě na děti do pěstounské péče. A můžete si dítě vybrat. Například do země přišla nějaká nová rodina, i vám se jejich dítě zalíbilo. Donášíte tedy na tu rodinu do sociálních orgánů a tvrdíte, že toto dítě chcete; oni jej odeberou a přivedou vám je v plném souladu se zákonem o sociálním patronátu.  

Proč je to pro stát výhodné?

Dokud dítě žije v rodině, stát z toho nemá žádný prospěch, protože to s sebou nenese peněžní pohyb. Když se dítě odebere, nastává velké přerozdělování financí, a kromě toho za pomoci tohoto systému se v Norsku vyřešil problém nezaměstnanosti - u soudů v každé vesnici řeší 10 případů denně, byli zaměstnáni právníci, sociální pracovníci, sociální rodiny, atd. Kromě toho na území, kde žijí pěstounské rodiny, jdou veliké státní dotace. Je to jakýsi druh průmyslu přerozdělování dětí po zemích, po městech, po rodinách. Kvůli čemu se to dělá, to já se svou ruskou mentalitou nemohu pochopit, ale něco je za tím, a říkají, že peníze z byznysu založeném na odebírání dětí jejich rodičům jsou nesrovnatelně vyšší než z byznysu s drogami.

Co se nakonec stane s rodiči?

Role rodičů je pasivní. Stát nabízí biologickým rodičům návštěvu po dvě hodiny dvakrát ročně v přítomnosti státních dohlížitelů. Tedy sociální pracovníci sedí a sledují, jak tahle matka, která se „provinila“, přichází na návštěvu ke svému dítěti. Stačí jedna slza, a další návštěvy už nebudou. Já jsem dostala povolení k jedné návštěvě mého syna za rok. A pak i ta byla zrušena, protože jsem při této návštěvě v přítomnosti dohlížitelů, prakticky policistů, „mohla unést dítě do Ruska“. Jak dokázat jiným zemím, že my se nechystáme unášet děti, abychom je odvezli do Ruska, my je chceme vidět, chceme s nimi žít a chceme je vychovávat!

Existují případy, kdy se rodičům podařilo uniknout evropským sociálním orgánům?

Před několika měsíci z Finska uprchla rodina Alexeje Semenova. Mají pět dětí, a jednu z holčiček odebrali do náhradní péče. Učitelce se něco nelíbilo, a holčička se už nevrátila ze školy. Naštěstí už byla starší, bylo jí přes 12 let, a tak utekla. Rodiče rychle nastoupili do auta, všechno tam nechali, a vrátili se do Ruska.

Je pravda, že v podstatě odebírají právě ruské děti, a proč?

Ano, takovou situaci můžeme vidět v Norsku. Norsko zveřejnilo statistickou zprávu za rok 2009 o státní příslušnosti dětí, které jsou pod sociálním patronátem, a ruské děti zaujímají v tomto seznamu první místo. Myslím, že to souvisí s tím, že ruské děti jsou velmi podobné Skandinávcům. Možná považují za lepší vzít si dítě, které vypadá jako rozený Skandinávec.

Statistiky jsou takové, že k 1. lednu 2010 bylo pod „záštitou“ Norska asi 3000 dětí, které jejich rodiče do Norska přivezli, ale děti se narodily v jiné zemi, a 2000 těch, které se narodily v Norsku. K 1. lednu 2010 bylo v Norsku odebráno asi 5000 ruských dětí. Podotýkám, že ruská diaspora v Norsku čítá přibližně 10 tisíc lidí. Jak je možné odebrat 10000 lidí 5000 dětí? Já to nechápu! Do země přicházejí inteligentní lidé s vyšším vzděláním převážně elita, a tvrdit, že všichni jsou alkoholici nebo paranoici je nemožné.

Jak na tuto situaci reaguje naše vláda?

Co je nejvíce překvapující, naše ministerstvo zahraničí se této statistice vůbec nediví. Naši vládu a pana Astachova, kterému jsem tuto veřejnou informaci speciálního statistického úřadu Norska předložila, to nezajímá.  

Teď je naší jedinou nadějí Vladimír Putin. Evropa ho totiž považuje za mocného vůdce, a bojí se ho kvůli jeho nepředvídatelnosti. A teď my, rodiče, chceme prosit Vladimíra Putina, aby nezaváděl finské standardy a norský scénář v Rusku.

25. září poslanci po lobování a tlaku paní Mizulinové přijali v prvním čtení zákon o sociálním patronátu v Rusku. To znamená, že po jeho zavedení od ledna 2013 budou u nás také odebírány děti na ulicích a v mateřských školách. Ruští rodiče, kteří čtou o našich hrozných zkušenostech v zahraničí posbírali 140.000 podpisů a předali je do kanceláře prezidenta s žádostí zastavit sociální patronát a nezavádět jej v Rusku. Upřímně doufáme, že Vladimír Putin bude slyšet lidi, kteří chtějí, aby byl zachován náš poklad – ruské děti. Tento poklad – 40 milionů dětí, které žijí se svými rodiči v Rusku, je mnohem dražší než ropa, diamanty a dokonce než celé naše rozsáhlé území. Jestliže Západ zavede své technologie na dělení ruské rodiny, bude to znamenat nejhorší zničení země – dobytí našeho území.

Evropští rodiče, kteří byli násilně odděleni od svých dětí, vystoupili 28.září na protest. Dali se dohromady a obrátili se na OSN. Rodiče napsali petici, kde se uvádí: „Žádáme uznat za zločin násilné oddělení biologických rodičů od svých dětí.“ Nemáme žádnou pochybnost, že jde o zločin, ale mentalita Evropy a Západu je úplně jiná. Oni to považují za záchranu dítěte před tyranským rodičem, který nutí dítě hrát na nějaký nástroj, rozvíjet svůj talent, dokonce si čistit zuby nebo chodit na sportovní tréninky. Od takového rodiče chce evropský stát děti zachránit.

Vedoucí ruské delegace v PS RE, Alexej Puškov, slíbil prodiskutovat otázku o situaci ruských rodin s dětmi ve Finsku. Myslíte si, že to pomůže vyřešit situaci?

Myslím si, že ano. Alexej Puškov může předložit tento problém na své úrovni, ale já bych chtěla zdůraznit, že tato situace nabyla katastrofálního rozměru nejen ve Finsku, ale také v jiných zemích. Ve Francii od roku 1958 až k dnešnímu dni odebrali milujícím rodičům 2.000.000 dětí.

Celkově v Evropě žije asi 6 milionů Rusů, z nichž jsou asi 2 miliony dětí. A teď si představte, že z těchto 2 milionů již milion dětí nežije se svými vlastními rodiči, ale jsou umístěny v dětských domovech. To jsou také děti Ruska! A žijí ve věznicích rodinného typu! Můj syn, kterému je nyní 13 let, řekl, že pěstounská rodina, která dostávala peníze na jeho zabezpečení, nevydala na jeho zabezpečení ani kopějku – nikdo na něj nedohlížel. Mému synovi přidělili místnost v suterénu, kde byla pouze postel, a řekli mu: „Nemusíš dělat nic, nemusíš chodit do školy, nemusíš si čistit zuby.“ Dítě nevědělo, jak má žít. Počet sebevražd mezi dětmi roste, ale nikdo se neptá na důvod. Proto my, lidé, kteří jsme se dostali do této situace, prosíme vědce, sociology, historiky, psychology, kriminalisty, aby se na to dívali ne jako na ojedinělý případ, ale jako na nový fenomén. Podobně, když jsme se začalo hovořit o drogové závislosti, vypadalo to, že to je někde tam, v Brazílii, a nikdy se to nebude týkat mé rodiny. I já jsem slýchala, že děti jsou odebírány od rodičů, ale nikdy bych nevěřila, že je vezmou mně.

Je tu ještě ta skutečnost, že pouze v Rusku je tisk svobodný. Ve všech 193 problematických zemích se otázka dětí a rodiny nazývá „důvěrnou“. Ve Finsku žádné noviny nepsaly o situaci Zavgorodné, protože se to považuje za porušení zákona o státním tajemství. Tedy oddělení rodičů a dětí se v těchto zemích přirovnává ke státnímu tajemství, a jen ruská média mohou tyto zprávy podávat. Proto Johan Beckman nemůže bez Ruska nic dělat. Žije ve Finsku, ale dává do světla tyto příběhy v ruském tisku, a má za to, že je nemožné zachránit skupinu rodičů, který utrpěli ve Finsku, bez potřebné podpory z Ruska.  

Je to bitva, mikrovojna, kde vám nikdo nepomůže – právní předpisy země jsou proti vám. Ale začali jsme se sjednocovat. Je nás 77 rodin, odebrali nám 109 dětí, a chceme, aby jich nebylo 110. Chci, aby dítě Zavgorodné bylo poslední, které odebrali z rodiny. Aby Západ věděl, že s Ruskem je nejlépe si nic nezačínat, protože oni udělají rozruch, spojí se, ale své nikdy neopustí! A to se nám podaří, když přesvědčíme našeho prezidenta, aby nás podpořil a zastavil tuto agresi, která se koná proti ruským dětem v Evropě, Americe, Oceánii, na Novém Zélandu.

Otázka o ruských dětech ve Finsku již byla postavena dosti ostře. Proč se Rusku i tak nepodařilo dohodnout se s Finskem na tomto tématu?

Když jsem se obrátila na ruské velvyslanectví v Norsku, stejně jako se obracelo i mnoho rodičů na velvyslanectví Finska, první věc, kterou mi řekli bylo, že mezi Ruskem i Finskem a Ruskem i Norskem neexistuje žádná týkající se dětí. A protože neexistují smlouvy, neexistuje ani žádný program na to, jak tyto problémy řešit. Pod tlakem Ruska a ruských diplomatů byla založena komise, aby takovou smlouvu připravila, ale zasedala již tato komise? ... V Norsku mi vysvětlili, že Rusko chápe, že děti ruských rodičů v Norsku trpí a že potřebujeme takovou smlouvu, ale Rusko nemůže nutit Norsko k zasedání. Diplomaté budou nadále pokračovat v jednáních, ale diplomatická cesta je velmi dlouhá.  

Podívejte se na Francii - Natálii Zacharové odebrali dítě před 13 lety. Podepsání první smlouvy mezi Ruskem a Francií se uskutečnilo až po 13 letech. Pokud Finsko bude podepisovat smlouvu s Ruskem 13 let, kolik let bude tomuto 7letému dítěti? Uvidí ji ještě její matka?

Existuje jen jeden způsob, jak tuto věc vyřešit: když my, rodiče, pomůžeme našim diplomatům a neustále jim budeme vyprávět naše tragické příběhy – staneme se jakýmsi beranidlem, které bude urychlovat procesy změn zastaralých konvencí o dětech, které v Evropě existují. Nyní vidíme, jak Rusko, které vstoupilo do obchodní zóny, vstoupilo do zastaralého světa, který potřebuje reformu. Kromě toho Evropa dala Rusku ultimátum: vaše zákony o rodině a dětech by musí být evropské. Ale pokud pozítří Rusko přijme finský zákon o rodině nebo norsky zákon č. 100 o péči, bude to prostě nejen absurdum, ale katastrofa pro celý svět, protože rodiče celého světa jsou bezmocní a čekají, že nějaká progresivní země se zastane všech, kteří trpí.

Zdroje

• www.nakanune.ru/articles/16956/
• ruskline.ru/...