Servilita satelitů

Společně tato odhalení potvrzují dokončení přeměny „západních demokracií“ na něco jiného, na subjekt, které zatím nemá uznaný název.

Zneuctění a urážka bolivijského prezidenta potvrdily, že tento transatlantický subjekt nemá naprosto žádný respekt k mezinárodnímu právu, přestože ho jeho vůdci využívají, když se jim to hodí. Ale respektovat ho, umožnit mu, aby bránilo nějakým způsobem jejich akcím? To určitě ne.

A toto nerespektování práva souvisí se základnější institucionální změnou: se zničením skutečné demokracie na národní úrovni. Ve Spojených státech to bylo provedeno silou peněz, kde lze kandidáty přirovnat k dostihovým koňům vlastněných miliardáři. V Evropě to bylo provedeno prostřednictvím Evropské unie, jejíž byrokracie postupně převzala klíčové ekonomické funkce nezávislých států a národní vlády nechala vařit se v obrovských kontroverzích kolem soukromých záležitostí, jako sňatků, zatímco veřejná politika je diktována komisemi EU z Brusele.

Ale za těmito komisemi, a za americkými volebními hrátkami, je stejná anonymní moc, která diktuje svá přání tomuto transatlantickému subjektu: finanční kapitál.

Tato moc má být formálně v blízké budoucnosti rozšířena, díky zřízení zóny volného obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy. Tento vývoj je vyvrcholením tak zvané „výstavby Evropy“, která během desítek let převedla pravomoci suverénních evropských států na EU, která pak své pravomoci převede na transatlantické instituce, to vše za rozhodující kontroly „trhů“ – což je eufemismus pro finanční kapitál.

Občané jsou informováni o poslední fázi tohoto probíhajícího procesu oddemokratičtění pouze tehdy, když už je vše v plném proudu. Výsledkem jsou ještě širší nůžky mezi „politickou třídou“, do které patří jak politici, tak masmédia, na jedné straně a obecnou populací na druhé. Hlavním zbývajícím úkolem politické třídy je zaměstnávat obecnou veřejnost iluzí, že stále žije v demokracii, a že představitelé, které volí, jednají v jejím zájmu.

Když dojde k něčemu, jako tomuto podivnému incidentu s bolivijským prezidentským letadlem, kdy je odhalena servilita představitelů země, lze se spolehnout, že oficiální média to zakryjí do ztracena. Francouzská televize tuto událost prakticky ignorovala – kdy toto zanedbání bylo snazší díky posledním nepokojům v Egyptě. Jedna velká mezinárodní záležitost denně je maximum, co všechna média považují za vhodné pro veřejnost, jejíž základní zpravodajská strava je soustředěna na počasí, sport a sexuální zločiny.

Aby se zjistil rozsah, v jakém se Francie v posledních desetiletích vzdala své nezávislosti, stačí si vybavit, že v 70. letech vláda pravostředového prezidenta Valéry Giscard d’Estaing okamžitě poskytla azyl Černým panterům utíkajícím ze Spojených států. Dnes ministr vnitra údajně „levostředové“ vlády vylučuje udělení azylu jakémukoliv občanovi Spojených států, na základě toho, že USA jsou „přítel“, „demokracie“ s nezávislým právním systémem.

V Německu, kde antikomunistická propaganda neustále odsuzovala Stasi, ve snaze pohřbít jakékoliv vzpomínky na ztracené výhody východoněmeckého režimu, jako plná zaměstnanost, péče o děti a sociální rovnost žen, nemohlo být šmírování NSA přehlédnuto. Dokonce se zdálo, že i přední politici v Německu jsou skutečně rozhořčeni.

Ve Francii političtí vůdci cosi zabrblali o nesouhlasu a rychle změnili téma. Doposud, pokud byl tento incident vůbec zmíněn, se dělalo, že není velký důvod dělat příliš povyku kolem praktik, o kterých my vyspělé velmoci víme stejně vše a které sami uplatňujeme.

Během včerejšího televizního rozhovoru bylo francouzskému ministru zahraničí Laurentu Fabiusovi ukázáno video, kde prezident Obama opakovaně mluví o francouzském prezidentovi Francois Hollandovi jako o prezidentovi „Houlonovi“. Fabius rychle změnil téma a začal vychvalovat důležitou roli Francie v podpoře války v Sýrii. Fakt, že francouzský prezident je považován za bezvýznamného, že se Obama nemusí ani obtěžovat naučit se jeho jméno, nestál za zmínku.

Obamovo přehlížení Hollanda, Hollandovo pohrdání prezidentem Bolívie, to vše je součástí tohoto nového světového řádu řízeného nikoliv zájmy lidí, ale „trhu“. Tedy ne že by trh vydával přímé příkazy v těchto věcech. Ale redukce vlády na subjekt „vládnutí“, jehož primární funkcí je udržet lidi v klidu, zatímco instituce, zákony a ozbrojené složky usilují o učinění světa bezpečnějším pro investiční kapitál, aby mohl sklízet maximální zisky, znamená, že lidé jsou činěni bezprávnými a politika se stává jen prázdným cvičením v konformitě.

Vysvětlení této kapitulace spočívá v ideologii, která ovládla Evropu, a možná nejvíce Francii, po minulé půlstoletí. Konkrétní interpretace historie poloviny dvacátého století podkopala důvěru ve všeobecnou suverenitu, u které bylo (mylně) prohlášeno, že vede k „totalitářství“. Tato ideologie připravila elitu, aby odstoupila ve prospěch technických institucí a „trhů“, které se jeví být čistými bez jakýchkoliv politických hříchů. Moc finančního kapitálu a jeho oblíbence, USA, není ani tak příčinou, jako důsledkem této politické abdikace.

Pouze toto může vysvětlit mimořádný spěch evropských vlád skákat na sebemenší zapískání svého amerického pána, v předvečer vyjednávání o transatlantické zóně volného obchodu, kterou budou evropští vůdci líčit své populaci jako kompenzaci za probíhající likvidaci evropského sociálního modelu. Principy, diplomatická slušnost, Edward Snowden, to vše musí být obětováno tomuto poslednímu zoufalému pokusu dostat Evropu z dosahu vlivu její populace.

Pár komentátorů zašlo tak daleko, že tvrdili, že Edward Snowden musí být nějaká nastrčená figurka, údajně proto, aby se lidem ukázalo, že americká vláda je všemocná. Urážka bolivijského prezidenta to ilustruje ještě názorněji. Ale z dlouhodobého hlediska je povědomí o rozsahu této moci prvním krokem k osvobození.