Korejská válka dosud neskončila

Wikipedie o tom říká:

Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal na území Korejského poloostrova v letech 1950 - 1953. Konflikt byl 25. června 1950 rozpoután jednotkami armády sovětské části Korejského poloostrova, ukončen byl dohodou o příměří z 27. července 1953. Příčinou sporu byla snaha severokorejských vládců o ovládnutí celé Koreje a její následné sloučení pod komunistickou vládu.

Jak jednoduché! A poplatné době.

Chceme-li pochopit podstatu korejské války, nesmíme začít tím, jak zlí komunisté na severu napadli nevinnou jižní Koreu, aby se jí zmocnili a zavedli komunistický režim na celém korejském poloostrově.

Musíme začít  v roce 1945, kdy se Korea osvobodila od japonské nadvlády. Jaký byl život s Japonci? V té době byli Korejci bezprávní otroci. Koreu osvobodila v podstatě Rudá armáda. Rudá armáda po skončení války v Evropě začala pomáhat Američanům na dálném východě. Během měsíce porazila slavnou kvantunskou armádu a dostala se na 100 km od Pekingu. Američané se starali jen o Japonsko a zatím bombardovali japonská města. Bomby zabily statisíce lidí - civilistů.  Vyzkoušeli si tam svou novou zbraň – atomovou bombu. Teprve po kapitulaci Japonska se začali starat o Koreu.

Korejci byli po kapitulaci Japonska nadšeni získanou svobodou. Od dubna 1945 okamžitě začali vytvářet místní lidové demokratické výbory. 6.srpna se v Soulu sešli delegáti z celého poloostrova, kteří vytvořili Korejskou lidovou republiku (KPR).

Spojené státy měly ale pro Koreu jiný plán. Už na Jaltě Roosevelt Stalinovi naznačoval, bez vědomí Korejců, že by Korea mohla být po válce umístěna pod společné opatrovnictví. Dva dny po svržení druhé jaderné bomby, které zajistilo japonskou kapitulaci, a tři dny poté, co ruské jednotky vstoupily do Mančurie a Koreje, Truman rychle svému ministerstvu války nařídil vytvoření rozdělující linie pro Koreu. Demarkační linie byla stanovena na 38. rovnoběžce. Stalin s “dočasným” rozdělením překvapivě souhlasil.

Na jihu poloostrova byla 15.srpna vytvořena Vojenská vláda Spojených států v Koreji (USAMGIK) a 8.září bylo na okupaci jihu posláno 72 tisíc amerických vojáků. V jižní “americké” zóně vybrali jako hlavní město Soul.

Korejská lidová republika byla oficiálně vyhlášena dva dny před prvním příjezdem amerických jednotek a Američany  nebyla uznána. Vládcem v severní Koreji se stal partyzánský lídr Kim Il Sung, který od 30tých let bojoval proti japonské okupaci Číny a Koreje.

16. září USA vytvořila na jihu konzervativní Korejskou demokratickou stranu (KDP) a 16.října dopravila do Koreje letadlem generála MacArthura a šéfa nové strany, Synghmana Rhee. To byl Korejec, žijící ve Spojených státech více jak 40 let. Odsuzoval japonskou okupaci své rodné země, komunisty ale nenáviděl ještě víc.

Zatímco Kim na severu čistil s pomocí ruských jednotek území od bývalých japonských administrátorů a jejich korejských kolaborantů, USAMIG začala připravovat na jihu jejich návrat.

V prosinci 1945 velitel amerických okupačních vojsk generál John R. Hodge vytvořil Korejský policejní sbor – vedený kolaboranty, kteří sloužili Japoncům. Společně s obnovenou Korejskou národní policií (KNP) bývalou japonskou koloniální policejní jednotkou, složenou ze spousty bývalých korejských kolaborantů, byl schopen zajistit politický systém, který měl ochránit starou domácí třídu stvořenou z reakcionářů.

Na podzim roku 1946 začali v Jižní Koreji naštvaní pracovníci stávkovat. V prosinci policejní sbor, a pravicové polovojenské jednotky s podporou US Army zlikvidovaly vzpouru ve všech provinciích. Bylo zabito více jak 1000 Korejců. Více jak 30 tisíc bylo zatčených. Regionální a městští lídři lidového hnutí byli buď mrtví, ve vězení, nebo v podzemí.

Po potlačení vzpoury začali Korejci začátkem října 1947 budovat partyzánské jednotky. V březnu 1948 na největším korejském ostrově Cheju začala policie střílet na demonstraci. Několik Korejců bylo zraněno. Zatčení účastníci byli mučeni a pak zabiti. To vyprovokovalo eskalaci ozbrojeného odporu proti režimu Rheeho a USA. Policejní stát, běžně vedený americkými vojenskými poradci a často podporován americkou armádou, přešel do útoku. Jen na ostrově Cheju bylo ze 300 tisíc obyvatel zabito 60 tisíc, a dalších 60 tisíc uteklo do sousedního Japonska. Bylo vypáleno 230 ze 400 vesnic na ostrově. 100 tisíc lidí bylo převezeno do vězení.

Americké jednotky a jejich loutka Rhee prováděly krutou čistku jihu od všech disidentů, označovaných za “komunisty,” ačkoliv většina byli socialisté nespojení s venkovními “komunistickými” organizacemi. Každý, kdo oponoval Rheeovu režimu, byl podezřelý. Spousta vesničanů a farmářů byla systematicky odváděna, mučena, střílena a odhozena do masových hrobů. V době vypuknutí horké války v červnu 1950 se počet zavražděných odhadoval na 200-800 tisíc. Toto číslo je nepřesné, protože nejsou otevřeny archivy a informace jsou jen z režimního tisku, poplatného vládě, který ztráty zamlčoval. Většinou neznámé informace o brutální americké okupaci  Jižní Koreje a nespočet válečných zločinů spáchaných v letech 1950-1953 byl systematicky ukryt pod horou obvinění mířících proti “rudé hrozbě” ze Severní Koreje.  Samotná Korejská válka vyrostla z amerického odporu procesu na sebeurčení.

Horká válka začala v Ongjinu ráno korejského času 25.června 1950. Jak začala, už záleží na zdroji informací. Přestože korejskou válku oficiálně zahájila vojenská invaze Severokorejců na jih se souhlasem Mao Ce tunga a Stalina již na jaře 1949 začala jihokorejská vojska u hranic útočit na své severní sousedy a válka byla málem zahájena o rok dříve.

Hned na začátku války došlo k rozsáhlým masakrům na Jihu. Rhee nechal uvěznit desítky tisíc údajných komunistů, v takzvané Bodo League bylo sdruženo asi 300 000 levicových aktivistů a politických oponentů režimu. Po vpádu severního souseda na jih začal jihokorejský režim tyto osoby bez milosti likvidovat. Podle údajů Komise pro pravdu a smíření přišlo během několika letních týdnů roku 1950 o život přinejmenším 100 000 lidí. Jiné odhady hovoří dokonce o 200 000 mrtvých. Američané o těchto masakrech nejen věděli, ale také coby představitelé okupační mocnosti za ně nesou spoluvinu. Američané a Jihokorejci se dokonce snažili v tisku i televizi některá tato zvěrstva svalit na Severokorejce.

Samotná válka se pro Severokorejce na začátku vyvíjela velmi dobře. Za tři dny obsadili hlavní město Jižní Koreje Soul a postupovali dále na jih. V září už se bojovalo na jihu poloostrova u přístavu Pussan. Tento úspěch je možno připsat tomu, že lidé v Jižní Koreji nenáviděli Rheeův režim a nechtěli bojovat. Mezitím se Spojeným státům podařilo přes OSN vytvořit koalici ochotných a s jejich pomocí  americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon. Ty vrazily klín Severokorejcům do zad.  Odtud pokračovaly na sever k Soulu a při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Teprve když americká armáda převzala hlavní tíhu bojů se karta začala obracet a Severokorejci museli ustupovat.

Komunistická Čína vnímala posun jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti a proto 25. října vstoupilo do války přibližně 500 000 dobrovolníků čínské armády. V prosinci se museli jednotky OSN stáhnout pod 38. rovnoběžku. Na Silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR – o síle téměř miliónu mužů – druhý útok na Jižní Koreu. Jejich vojskům se opět podařilo proniknout hluboko pod 38. rovnoběžku.

25. ledna 1951 jednotky OSN zatlačily nepřátelská vojska na sever od 38. rovnoběžky. MacArthur, opojený svým vítězstvím, požadoval rozšíření války na Čínu. Truman nesouhlasil a odvolal ho z funkce. Novým velitelem se stal generál Ridgway. V červenci 1951 bylo zahájeno jednání o příměří, ale boje přesto pokračovaly. Na konci roku 1951 už na severu, kde bylo 14 měst a relativně vyspělý průmysl, nezbyly prakticky žádné cíle, které by se daly bombardovat. Obyčejní lidé ze severu podle jeho slov trpěli stejně, jako lidé za 2. světové války. Američtí vojáci byli zodpovědní za větší počet masakrů, při nichž umírali civilisté, než Severokorejci, nemluvě o shození více než půl milionu tun bomb a tisíců tun napalmu; tedy větší množství munice, než bylo za 2. světové války svrženo v celém Pacifiku. Bomby si většinou nevybíraly mezi civilní populací a vojenskými cíli. Americký generál Curtis LeMay se chvástal, že v průběhu války Američané bombami vypálili všechna severokorejská města, ale i několik měst v Jižní Koreji: „V průběhu tří let a něco jsme zabili asi tak 20 procent Korejců.“ Severní Korea přišla v důsledku amerického bombardování téměř o 30% procent obyvatel.  Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů. Po třech letech války zůstala dělící čára mezi Korejemi přesně tam, kde byla na začátku – na 38. rovnoběžce.

27. července 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“.  Mezi oběma zeměmi probíhají dodnes mírová jednání, ale stále bez úspěchu. Panuje mezi nimi velké napětí. Toto napětí stále udržují Američané častými vojenskými manévry podél společné hranice.

Ačkoliv jihokorejský režim ubral na brutalitě, ještě v roce 1980 byly při lidových protestech během stanného práva usmrceny stovky lidí. Tyto represe byly doprovázeny zatýkáním politických lídrů, cenzurou médií a zavíráním univerzit.

Spojené státy mají stále v Koreji 28 500 vojáků.  V listopadu 2012 Spojené státy posílily své vojenské pozice na Korejském poloostrově zavedením nejmodernějších vojenských technologií a zbraňových systémů. Vše ve jménu „udržení bezpečnosti na Korejském poloostrově“. Na přelomu roku Američané spolu s Jihokorejci společně zahájili pravidelné vojenské manévry. Pchjongjang to celkem logicky považuje za bezpečnostní hrozbu a provokaci, již jen kvůli tomu, že tyto manévry provádějí nedaleko jeho hranic. 19. března 2013 nad Korejským poloostrovem přelétly americké bombardéry B-52, schopné nést jaderné zbraně, následují verbální hrozby ze strany KLDR, zahrnující i hrozby o útoku na USA a Jižní Koreu. O osm dní později Pchjongjang přerušuje vojenskou horkou linku s jihem. Den nato nad poloostrovem přeletí „neviditelné“ americké bombardéry B-2 a 30. března Pchjongjang oznamuje, že vstupuje do válečného stavu s Jižní Koreou.

Nesmělé pokusy o normalizaci jsou porušovány z obou stran. Korejská válka ještě neskončila – má jen přestávku.