Na pozadí globálních summitů

Světová média věnují těmto fórům velmi velkou pozornost a snaží se zachytit každé slovo VIP účastníků. A tak je tomu každý rok. Seriál s názvem „Světové summity“ může velikostí svého publika konkurovat mistrovství světa ve fotbale a v dalších sportech. Na každém summitu jsou pronášena stejná slova, stále častěji je slyšet kritika stávajícího světového ekonomického systému, je přijímána řada opatření a akčních plánů. Nicméně uplyne určitá doba, ani ne měsíc, ba ani týden, a na proběhnutý summit si už nikdo ani nevzpomene. Protože se chystá další fórum, na které média přesměrovávají pozornost publika. A co je v „sušině“? Jak se plní přijatá opatření? Jak probíhá realizace schválených akčních plánů? O tom všem nikdo nic říct nedokáže. Neboť tato fóra nemají svoji stálou fungující organizaci, aparát ani experty. Podobají se cirkusovému stanu, který se počátkem léta postaví ve městě X, proběhne v něm několik představení, a pak zmizí až do příštího léta. Zůstanou jen otrhané plakáty. A po světových fórech nezůstávají otrhané plakáty, ale dokumenty, které jen zřídka čtou i úzce specializovaní experti.

Zůstaňme u G20. V r. 2013 Rusko G20 předsedá a aktivně se účastní příprav programu tohoto setkání v Petrohradu. G20 ve skryté formě existovala již dávno a její základní formou aktivit byla každoroční setkání na úrovni ministrů financí a šéfů centrálních bank. Plnohodnotná G20 byla vytvořena v reakci na finanční krize a rostoucí pochopení, že země s rozvíjející se tržní ekonomikou (vynořující se země) nebyly odpovídajícím způsobem zastoupeny ve světových ekonomických diskusích a při rozhodování. Uprostřed poslední finanční krize se začaly pořádat plnohodnotné summity, tj. setkání „dvacítky“ na nejvyšší úrovni (prezidentů, premiérů). Ta jsou označována také za široké, či jako politické summity. V současné době patří do seznamu širokých summitů „dvacítky“ následující setkání:

1. Washington, listopad 2008;
2. Londýn, duben 2009;
3. Petersburg (USA), září 2009;
4. Toronto, červen 2010;
5. Soul, listopad 2010;
6. Cannes (Francie), listopad 2011;
7. Los Cabos (Mexiko), červen 2012.

Takže chystané setkání „dvacítky“ v Petrohradu bude osmým. Na širokých summitech „dvacítky“ (bez ohledu na to, že jsou označovány za politické) se probírají hlavně finanční otázky, a částečně také ekonomické (například energetika, mezinárodní obchod). Toto je zdaleka ne úplný seznam otázek probíraných na širokých summitech „dvacítky“: stabilní růst, snížení deficitů státních rozpočtů, řízení státního dluhu, měnové války, zpřísnění kontroly bank, rozšíření počtu rezervních měn, plány na vytvoření nadnárodní měny, navyšování kapitálu Mezinárodního měnového fondu a nové rozdělení kvót členských zemí na kapitálu Fondu, reorganizace světové finanční architektury, zvýšení transparentnosti u účastníků finančních trhů a zlepšení zodpovědnosti finančních organizací, regulace derivátového trhu atd. Mnohé z těchto otázek se pravidelně probírají na úzkých, finančních summitech G20.

 * * *

Od konání prvního summitu „dvacítky“ ve Washingtonu uběhlo pět a půl roku. Co lze o „sušině“ těchto setkání říct?

Zaprvé, část otázek probíraných na prvních summitech, souvisejících s ukončením první fáze světové finanční krize a vznikající iluzí o finanční stabilitě ve světě, byla na posledních summitech zcela vynechávána. Například otázka reorganizace světové finanční architektury. A to nikoliv proto, že by byly vyřešeny, ale proto, že bouřkové mraky finanční krize přešly a účastníci summitů si s úlevou oddychli a pustili to ze zřetele. Ve Washingtonu, a obzvláště v Londýně byl probírán projekt vytvoření nějaké nadnárodní instituce (světové centrální banky), která by vydávala nadnárodní měnu. Pro plnění této funkce se navrhuje využít také Mezinárodního měnového fondu, který by měl oprávnění vydávat jako měnu SDR – zvláštní práva čerpání (v první etapě 250 mld SDR). Dnes tato témata z programů summitů zcela zmizela, včetně programů G20.

Zadruhé, část problémů probíraných na „dvacítce“ nejen, že nebyla v uplynulých letech vyřešena, ale naopak se ještě prohloubila. Obzvláště se to týká takových problémů, jako deficity státních rozpočtů a státní dluhy. Dluhová krize v Evropě začala poté, co byla v Londýně, Petersburgu a v Torontu řečena obligátní slova o hrozbách plynoucích z nevyrovnaných rozpočtů a rostoucího zadlužení států. Tendence určitého poklesu u objemu derivátových operací, která se objevila v době světové finanční krize, ustala a začalo nové kolo nafukování derivátových bublin.

Zatřetí, řešení určitých nepříliš složitých problémů, u kterých zpočátku existoval údajně naprostý „konsensus“, se začíná zadrhávat. Například se měl navýšit kapitál MMF o 600 miliard dolarů (tj. na 1 bilion dolarů). Rovněž měly být přehodnoceny kvóty u kapitálu a hlasovacích práv ve Fondu ve prospěch rozvojových zemí, především těch, které v posledních letech vykazují dynamický rozvoj (země BRICS). Nicméně i zde se objevily problémy. Údaje a kvantitativní ukazatele začaly být revidovány. Termíny se začaly přesouvat do vzdálenějších let a velikost kapitálu a kvóty pro rozvojové země jsou snižovány.

* * *

Celkově nebyly za celých těch pět a půl roku od započetí summitů „dvacítky“ učiněny žádné kardinální kroky, které by umožnily ochránit svět před druhou vlnou finanční krize. Vše se vrátilo do starých kolejí. Přičemž dnes jsou světová ekonomika a mezinárodní finance ještě nestabilnější. „Tiskařské lisy“ vrhají na trh obrovské množství peněz, což je nazýváno „kvantitativní uvolňování“. To dnes provádí americký Fed, Evropská centrální banka, Bank of England a Bank of Japan. Produkce tiskařských lisů v zemích „zlaté miliardy“ je vyměňována především za státní dluhopisy. Tímto osvědčeným způsobem dochází k látání rozpočtových „děr“, což vede k nekončícímu navyšování státního dluhu. Lze ještě dodat, že stále větší část státních dluhopisů „zlaté miliardy“ nakupují země z periferie světového kapitalismu. Ty prakticky dnes západ krmí a šatí, a dostávají za to papírky, které hromadí v devizových rezervách. Je evidentní, že skupina „dvacítky“ je symbiózou dvou odlišných skupin zemí. Jednou skupinou jsou země západu, které ve světové ekonomice fungují jako spotřebitelé. Druhou skupinou jsou země periferie, které fungují v roli výrobců skutečných produktů a živitelů západu. Dominance západu v této symbióze je zajišťována díky tomu, že západ získal monopolní právo na tištění peněz (dolarů, euro) a má absolutní nadvládu ve vojenské oblasti. Vojenská síla je spolehlivým (a jediným) zajištěním tak zvaných rezervních měn – dolaru, eura, libry. Jinými slovy, ve světě vzniklo zvláštní „spojení koně a jezdce“. Právě proto je těžké v rámci summitů „dvacítky“ spoléhat se na jakékoliv rozumné kompromisy, a prakticky všechny kroky směřující k vyrovnávání ekonomické a finanční nerovnováhy ve světě nejsou proveditelné. A proto jsou tato fóra plná krásných řečí, po kterých pak nezbude žádný „tuhý zbytek“.

* * *

V tomto ohledu musí mnohem produktivněji při přijímání konkrétních řešení vypadat summity G7, kam patří pouze ekonomicky vyspělé země, páteř „zlaté miliardy“. Pravda, existuje ještě G8. To je tatáž G7, ale doplněná o Rusko. Rusko začali na zasedání „sedmičky“ zvát na počátku 90. let, kdy mu začali zdvořile nabízet „provizorní židličku v uličce“. V minulém století bylo oblíbeným typem označování tohoto setkání „7+1“. Sedm zemí západu, a také Rusko jako „přívěšek“ summitu. „Osmička“ je taktika západu, manévr, jehož cílem je vytvořit zdání, že západ a Rusko mají společné hodnoty a společné cíle. A „sedmička“ je strategií jednotného západu, strategií vůdců „zlaté miliardy“ pro posílení svých pozic ve světě – politických, ekonomických a finančních. Na úkor periferie světového kapitalismu.

Po určitou dobu měla „osmička“ dva formáty setkání – široký a úzký. Široký, či politický – to jsou setkání vůdců členských zemí (prezidentů a premiérů). A úzký, či finanční – to jsou setkání ministrů financí a guvernérů centrálních bank. Tento finanční formát setkání se pro vedení předních zemí západu stal již dávno tradicí. První finanční „šestky“ a „sedmičky“ proběhly již v 70. letech. V únoru 2006 proběhlo poprvé setkání ministrů financí a guvernérů centrálních bank za účasti Ruska – vznikla finanční „osmička“. Nicméně finanční „osmička“ nevydržela dlouho. Rusko bylo z finančních summitů vyloučeno. Již v únoru 2010 proběhlo finanční setkání v Kanadě bez ruského ministra financí A. Kudrina a guvernéra Banky Ruska S. Ignaťjeva. Finanční „sedmička“ začala opět existovat ve své obvyklé formě. Přítomnost Ruska na finančních summitech evidentně západu komplikovala vypracovávání společných řešení v oblasti restrukturalizace světových financí. Nicméně aby se Rusko neurazilo, byla mu nadále umožněna účast na širokých, politických summitech „osmičky“. Pravda, politická „osmička“ se již dávno přeměnila na pouhou žvanírnu, jejíž účastníci se zaměřují pouze na získávání politických bodů.

A informace o finančních summitech „sedmičky“ zůstávají, jako dříve, utajované – v porovnání jak s politickými summity „osmičky“, tak s finančními summity G20. A mezitím se na finančních setkáních sedmi předních západních zemí probírají řešení, která skutečně mohou vést k závažným změnám ve světovém finančním systému. Takováto řešení mohou být neočekávaná dokonce i pro vedení některých zemí, formálně spadajících do zóny „zlaté miliardy“. Jako Řecko nebo Portugalsko. Poslední finanční „sedmička“ proběhla nedávno, 10-11. května, v městečku Aylesbury nedaleko Londýna. Jako vždy, po skončení setkání nebylo zveřejněno žádné komuniké. I informace o konání tohoto zasedání byly nanejvýš skromné. Je známo, že se tam probíraly takové otázky, jako rozpočtové úspory v boji s dluhovou krizí (obzvláště v EU), boj se subjekty vyhýbajícími se daním, zabránění bankovních krizí a bankrotů. Někteří experti se domnívají, že rámci tématu boje s „neplatiči“ daní probírali účastníci tohoto summitu „ostříhání“ daňových rájů, které započalo letos na jaře. A pod tématem zabránění bankovních krizí se skrývalo projednávání dalších kroků na rozšíření kyperských zkušeností s konfiskací bankovních vkladů na celý svět.