Existuje vůbec recept na řešení nezaměstnanosti?

Jediní, kteří by tímto řešením nebyli nadšení, by byli různí CEO, vrcholoví manažéři velkých firem, jejich správní rady a zřejmě i akcionáři. I když řešení, která se chystám navrhnout, by v žádném případě neznamenala jejich konec, bankrot, či nějaké velké omezení. Pouze by pravidelné čtvrtletní zprávy pro burzu nevykazovaly růst tak velký, jak analytici a trh očekávají. Je dokonce možné, že by v krátkodobém horizontu roku nebo dvou několik vrcholových manažerů nemělo mnoha-milionové prémie ve výši, na jaké jsou zvyklí. Poměrně malá daň za téměř plnou zaměstnanost, nemyslíte?

Je pro mě šokující a nepochopitelné, když pročítám různé úvahy a analýzy ekonomů a odborníků, že na to řešení nikdo nepřijde. Občas jsem už jeden z mých návrhů zachytil v několika článcích pojednávacích o něčem úplně jiném, návrh tam byl vpašován jen do jedné věty a jen tak mimoděk a jako nedůležitý. Ten druhý můj návrh jsem zatím nečetl nikde.

Možná si teď říkáte, co ten Stwora zase vymyslel za kravinu, že s tím dělá takové cavyky. A jak si dovoluje zpochybňovat návrhy odborníků, kteří ekonomii studovali, píšou o ní knihy a živí se tím. Jak si dovoluje myslet, že je lepší než oni.

Snadno. Já těm věcem skutečně moc nerozumím. A právě proto se řídím pouze selským rozumem. Je to podobné situaci, kdy se hodiny trápíte hledáním chyby ve složitém výpočtu, a kolega, který se náhodou zastaví kolem, ji vidí okamžitě. Vy jste ji neviděli, protože jste příliš hluboko ponoření v problému. Víte o tom příliš hodně. Je to obdoba rčení pro samé stromy nevidí les. Někdy jsou nejjednodušší řešení ta nejúčinnější.

Samozřejmě ne všichni odborníci jsou hlupáci. Mnozí řešení tuší také, ale nemohou s ním přijít jednoduše proto, že nemohou kousat ruku, která je živí, navíc nepublikovali by jim je. Loutkovodičům a skutečným vládcům světa se to do krámu nehodí. Oni nechtějí, abychom se měli lépe, abychom měli všichni práci a více času, aby byla a prosperita. To je to poslední, co pro nás chystají. To tak! Ještě bychom se začali zase množit. V tom mají, bohužel, pravdu. V každém případě, jednoduché řešení krize není pro loutkovodiče žádoucí. Jak by mohlo, vždyť ji sami vyvolali a pečlivě ji prohlubují.

Legrační je, že nakonec k alespoň k jednomu mému návrhu stejně dojde a bude přijat (musí, protože není jiné cesty), ale až poté, co celá západní společnost projde katarzí a obrovským utrpením, které mnozí z nás nepřežijí.

Namísto neustálého „nalévání peněz do ekonomiky“, nouzových vyplácení, vytváření umělých pracovních příležitostí, by stát jenom seděl a inkasoval. Jediné, co by to chtělo, jsou dva zákony.

Než se dopracujeme k detailům, pojďme v krátkosti shrnout problémy s nedostatkem práce. Doporučuji přečíst skvělé zpracované téma Když práce mizí aneb Ničí Internet střední třídu? Jiřího Hlavenky, vyšlo to v těchto dnech na lupa.cz. V krátkosti shrnu.

V podstatě jsou dvě příčiny, které stojí za dnešní dlouhodobou ztrátou pracovních míst. Ta první je vysoká efektivita, se kterou dnes dokážeme produkovat věci. Vysoké efektivity bylo dosaženo vysokou robotizací a automatizací. To, co dříve dělalo deset lidí pět dnů, dělá dnes robot za hodinu a lépe a kvalitněji. Když se mechanizace a automatizace začala někdy na začátku minulého století šířit v továrnách, davy dělníků prý někdy rozbíjely stroje, které jim „berou práci“. Ale je to dnes řešení? Máme rozbíjet automaty a roboty a dělat věci zase postaru jen proto, abychom mohli zaměstnat více lidí? Myslím, že ne. Džín byl vypuštěn z láhve a není nic, co by ho tam mohlo vrátit.

Výrobci se snaží řešit problém tím, že produkují věci s úmyslně omezenou životností. Výrobek, který by mohl sloužit roky, je schválně designován tak, aby se brzy rozbil a spotřebitel byl nucen si koupit nový, je v něm zakomponován samodestrukční prvek – například použití nevhodných materiálů na namáhaných součástkách. Navíc je výrobek schválně dělán tak, aby se nedal jednoduše opravit. Zaplavujeme tak svět miliardami tun odpadu, pořád se snažíme produkovat více a rychleji a levněji. Je to velmi krátkozraké a hloupé řešení.

Druhou příčinou nedostatku práce je globalizace a vysoká pohyblivost nadnárodního kapitálu. To souvisí s jiným problémem, totiž fúzemi a spojováním velkých firem do ještě větších, nadnárodních celků. Vznikají mega firmy, které jsou nadnárodní a tak bohaté a obrovské, že si mohou dovolit kupovat politiky a upravovat zákony států podle svých potřeb.

Kapitál se přelévá volně přes hranice a jde tam, kde bude mít zajištěny největší zisky. A největší zisky budou tam, kde bude mít nejmenší náklady. A protože největší položkou nákladů každého podnikatele jsou mzdy, kapitál bude investován tam, kde budou mzdy nejmenší.

Nicméně i tady už kapitál naráží na konečnou. Po přesunu výrobních linek do Číny a dalších asijských zemí dochází v těchto zemích ke zvýšení životní úrovně, postupnému bohatnutí, dělníci tam začínají mít vyšší požadavky na platy, začínají se organizovat do odborů, současně s bohatnutím občanů si stát samozřejmě nenechá ujít příležitost k vyššímu zdanění obyvatelstva, to bude mít za následek vyšší životní náklady a tlak na zvýšování mezd. Je to otázkou nějakých dvaceti, třiceti let, než se hladiny životních nákladů v tzv. rozvojových zemích přiblíží úrovni životních nákladů lidí na Západě. A pak přestane být outsourcing pro nadnárodní firmy přitažlivý. Jenže v té době už bude pozdě se vracet do svých mateřských zemí, mezitím Západ naučí rozvojové země know how a nebude nic, co by zabránilo jejich růstu na úkor nemocného Západu.

Ekonomové nám tvrdili, že přesun výrobních linek do států s nízkými mzdami nebude v západních zemích chybět, protože se státy budou orientovat na ekonomiku služeb a na produkci zboží s vysokou přídavnou hodnotou. To je samozřejmě obrovský omyl. Spíše vědomá a úmyslná lež. Už dnes jsme po vyčerpání produkce zboží s nízkou přidanou hodnotou postupně přesunuli do asijských zemí i produkci zboží s vysokou přidanou hodnotou a dokonce i vývoj a výzkum. V původních zemích zůstávají z velkých firem jen skořápky – ředitelství s vrcholovými manažery, správní rady a akcioví podílníci. A ekonomika služeb je další podvod, který na nás ušili. Stát, aby bohatl, musí něco vyvážet, ať zboží nebo suroviny (pokud je má). Nemůžeme zbohatnout z toho, že si budeme navzájem prát ponožky. Dokud je z čeho drancovat přírodní bohatství, státy jakž takž přežívají – viz Rusko. Jenže zdroje už pomalu docházejí a není nic, co by je nahradilo.

Takže co s tím? Mám dva návrhy na řešení.

1. Zdanění outsourcingu

Domnívám se, že k řešení outsourcingu by stačilo, aby stát, ve kterém má mateřská firma své ředitelství, zdanil každé vyvezené pracovní místo tak, aby pro firmu bylo levnější zaměstnat lidi doma než kdesi na druhé straně zeměkoule. Často se operuje tím, že by to znamenalo zdražení finálních výrobků. To je možné, i když ne nutné. Firmy by se patrně snažily léčit bolístku na úkor zákazníků. Jenže více lidí by mělo práci a tudíž pevný příjem a zřejmě by si případné (zločinné) zdražení mohlo dovolit.

Už jsem o tomto návrhu zde ve Zvědavci psal nejméně dvakrát. Je to jeden z mála případů, kdy zdanění může oživit ekonomiku a hospodářství země. Jinak platí téměř bezezbytku, že státem uvalené daně podnikatelskou aktivitu omezují a tlumí.

Je docela možné, že by se nadnárodní firmy „nakrkly“ a prostě by ze svých mateřských států odešly. Tak ať jdou. V tu chvíli v těch státech vznikne „pole neorané“ - velká příležitost pro nové a začínající firmy. Nezapomeňme, že to jsou stále vyspělé státy s vyspělou legislativou, vybudovanou infrastrukturou, vysokou komputerizací a relativně schopnými a pilnými občany. Bylo by otázkou času, kdy v nich vznikne nový Apple, IBM, Ford nebo něco podobného.

A jako bonus by zdanění ukradených pracovních míst příjemně sypalo do vybrakovaných státních pokladen.

Kdyby přestalo být pro firmy vyvážení pracovních míst atraktivní, viděli byste, jak rychle by se pracovní místa vracela do svých mateřských států. Pokud by tedy rovnou firmy neodešly úplně, ale i to je riziko, které by státy zvládly.

2. Čtyřdenní pracovní týden

Už jsem psal dříve, že jedním z příčin nedostatku pracovních míst je naše vysoká efektivita, se kterou produkujeme věci. Asi se shodneme na tom, že rozbíjení strojů a návrat k manuální práci není řešení.

Za mých mladých let se pracovalo šest dnů v týdnu. Pak se v tichosti a relativně snadno přešlo na pětidenní pracovní týden. Nyní přišel čas přejít na čtyřdenní pracovní týden. Problém nezaměstnanosti by zmizel takřka přes noc. Bez státních investic, podpůrných rekvalifikačních (a neúčinných) programů apod.

V Evropě je dnes zhruba 22% nezaměstnanost. Kdyby se současný pracovní týden zkrátil o jednu pětinu (jeden den), umožnilo by to nabídnout tu pětinu neudělané práce té pětině nezaměstnaných. Z 22% by bylo rázem 2% nezaměstnaných. I kdyby to (v krajním případě) znamenalo snížení všech platů o pětinu. Ale to je skutečně krajní případ a myslím, že by nebyl nutný.

Za předpokladu zachovaných platů by firmám rázem stouply mzdové náklady o pětinu a zisky by se zhruba o stejné procento propadly. Vrcholoví manažeři by patrně šli domů bez mnohomilionových prémií a akcionáři by remcali. Jenže by to byl dočasný propad. Plná zaměstnanost by se okamžitě projevila zvýšenou nákupní aktivitou občanů, produkce by šla rychle na odbyt a to by brzy znamenalo růst.

Namísto toho firmy dělají přesný opak. Propouštějí často za hranici snesitelnosti a nutí zbylé zaměstnance odvádět práci i za propuštěné. A lidé – ve strachu, že přijdou o zaměstnání – se stávají otroky, kteří s nejvyšším nasazením a bez remcání pracují do úplného zhroucení. Dobře vědí, že na jejich místo čeká za dveřmi dvacet jiných. Znám firmu (nebudu chodit kolem horké kaše, je to kanadská pobočka IBM), která nutí své zaměstnance pracovat jeden den v týdnu (ten šestý) zadarmo. Nechceš? Jiný chtít bude. Podobně si počínala i původně kanadská (dnes už vlastněná Američany) Hudson Bay a zřejmě mnoho dalších.

A nejde jen o výrobní podniky a nejde jen o severní Ameriku, tento trend se objevuje i v českém zdravotnictví, což je tragické. Znám nemocnici v Čechách, kde propouštějí sestry na ARO a nutí zbylé pracovat dlouhé šňůry směn – 18 v jedné řadě a k tomu dvě noční. Bez jediného dne volna! Nebo je nutí pracovat 24hodinovky. Jak dlouho bude trvat, než se vyčerpaná a nevyspalá anestesiologická sestra dopustí nějaké fatální chyby? Asi se jich dopouštějí už teď, ale ono se to dá ještě zamést pod kobereček, hlavně, že pojišťovna ušetří, že?

Je toto cesta?

Práce bude stále méně, jak správně píše pan Hlavenka na Lupě a nejen on. S ním řada analytiků a odborníků. Je to trend. Musíme se s tím smířit. Jsme obětí našeho vlastního úspěchu. Není možné vrátit se zpátky, rozbít stroje, začít pracovat manuálně, když už umíme práci zorganizovat a zmechanizovat tak, že k ní stačí méně lidí. Jediná cesta, jak z toho ven, je legálně zkrátit čas, který k té práci potřebujeme. Je to jediné řešení. Až se vyčerpá potenciál čtyřdenního pracovního týdne, nic nám nebrání, abychom pracovali jen tři dny v týdnu. Nebo jenom dva. A stále bychom měli všichni práci a mimo to bychom měli více času na sebe a své záliby. Tohle postupné zkracování pracovní doby by nám mohlo vydržet na desítky let, které přijdou. A bylo by to bezbolestné, bezstresové.

To je ovšem něco, co loutkovodiče straší ve snu. Mít spokojené a odpočaté občany. Mít lidi, kteří mají čas více číst. A více přemýšlet. Jen považte! Kam bychom došli? Co kdyby ti „zaháleči“ fakt na něco přišli? A to nemluvě o tom, že by se nejspíš množili a množili...

Potíž je v tom, že ke zkrácení pracovního týdne stejně časem dospějeme. Je to jediná cesta, jak z krize ven. Jsem zvědav, jak dlouho budeme čekat, než to nějaká pomazaná hlava „objeví“ a uskuteční. A čím ještě budeme muset projít, než k tomu konečně dojde.