Erdogan riskuje cestu nuceného odchodu

Historie nás neustále varuje, že k zažehnutí politické hranice stačí pouhá jiskra. Jiskru v Istanbulu poskytla malá skupina velmi mladých ochránců přírody, která zorganizovala poklidnou demonstraci vsedě, ve stylu Okupuj, na náměstí Taksim, aby protestovala proti plánované likvidaci jedné ze zbývajících městských zelených ploch, parku Gezi.

Likvidace parku Gezi se drží scénáře globálně odzkoušeného neoliberálního výpalnictví; bude nahrazen simulacrem – v tomto případě replikou dělostřeleckých kasáren z dob osmanské říše – kde bude, co jiného, další nákupní středisko. Je klíčovým poznamenat, že starosta Istanbulu, rovněž z vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), vlastní obchodní řetězec, který se na obchoďáku napakuje. A člověkem majícím kontrakt na tuto „přestavbu“ není nikdo jiný, než Erdoganův zeť.

Předvídatelně tvrdé policejní represe vedly k tomu, že se k protestujícím přidali vrcholoví členové hlavní turecké opoziční strany, Republikánské lidové strany (CHP). A velmi brzy se zelené téma náměstí Taksim přeměnilo na „Pryč s diktátorem“ stylu náměstí Tahrir.

V sobotu se na náměstí Taksim mačkaly desetitisíce lidí; řada z nich přešla most přes Bospor s asijské strany Istanbulu pěšky, za tlukotu do kastrolů a pánviček ve stylu argentinského cacerolazo 2002, a otevřeně kašlala na zákon zakazující chodcům přechod přes most. Policie dle očekávání v represích přitvrdila a přešla k vodním dělům, pepřovému a slznému plynu.

Chování většinou zastrašených tureckých médií bylo předvídatelně otřesné – ale možná nijak překvapivé, když je 76 novinářů ve vězení a jsou obviněni z podpory „terorismu“ a dalších nespecifikovaných „zločinů“. To lze také interpretovat jako odraz dohledu USA a NATO nad cenným spojencem – je to v „pořádku, rozbijte pár lebek, ale nikoho nezabíjejte“.

Tištěná média aspoň projevila jisté smířlivé tendence. Hurriyet – noviny, které použily kritické myšlení – si získaly zpět trochu vážnosti tím, že otiskovaly titulky jako „Erdogan již není všemocný“. Zaman – které jsou součástí sítě umírněného islamistického hnutí Gulen – ukázaly, jak bolestné je to za Erdogana a obrovské moci AKP, kdy úvodníky odsuzovaly „nepřiměřené“ jednání a podporovaly protestující.

Mezitím v USA a Evropské unii nebyla Ankara nijak odsuzována – prostě jako obvykle, prázdné kecy o „obavách“. Turecko je nakonec vzorovou zemí CNN; je se svoji odnoží autokratického neoliberalismu zcela „v cajku“ (stejně jako ropné monarchie Rady spolupráce v zálivu). Být zuřivě odsuzován a zatracován – a vyhrožování napadením – to je „privilegiem“ Iránu a Sýrie.

Sejdeme se na mostě

Jak přiléhavé je, že toto vše začalo „rekonstrukcí“ parku Gezi. Nicméně je to pouze malý kamínek v rozsáhlém plánu – obrovské hromadě mega projektů AKP v celém Istanbulu, které zcela vylučují, aby do toho mohla občanská společnost mluvit.

Turecko se možná stalo 17. největší ekonomikou na světě, ale jeho růst činí v r. 2013 pouhá 3% (ale i to je mnohem lepší, než v Evropě). AKP zcela jistě zaregistrovala, že turecký ekonomický zázrak stojí na hliněných nohách, kdy je postaven na výrobcích s malou přidanou hodnotou, velmi závislých na vývoji na trhu – v oblasti zemědělství, malého průmyslu a turistiky.

Staví se třetí most přes Bospor – jako součást nového 260 kilometrů dlouhého dálničního koridoru (s cenou 2,6 miliard dolarů) spojujícího Thrace s Anatolií, vedoucího kolem istanbulské metropole a jednoho z klíčových uzlů Evropskou unií podporovaného dopravního koridoru Evropa-Kavkaz-Asie (TRACECA).

Ve volbách v r. 2011 zahájil Erdogan svoji kampaň prosazováním „šíleného projektu“; 50 km dlouhého kanálu z Marmarského moře do Černého moře, který má být dokončen v r. 2023 – při stoletém výročí Turecké republiky – a který přijde až na 20 miliard dolarů. Cílem je nejen odlehčit Bosporu, ale po vybudování třetího mostu a třetího přístavu přenést osu Istanbulu na zatím nerozvinutý sever města. To by znamenalo rovněž i vybudování dvou měst a třetího letiště.

AKP nazvala tuto ambiciózní politiku „urbanistická transformace“. Záminkou je riziko velkého zemětřesní – jakým bylo to v r. 1999. V rámci toho, co se rovná obrovskému nemovitostnímu zlatému dolu, se Erdogan a AKP spoléhají na dvě vládní agentury, TOKI a KIPTAS, které stanovovaly ceny pro průměrného Turka nedostupně vysoké. Primárním cílem je horní střední třída, která volila AKP.

AKP je naprosto posedlá ovládnutím Istanbulu – ze kterého je 85 z 550 členů parlamentu (Ankara, hlavní město, jich má pouze 31). Erdogan a jeho poskoci stáli v čele prosazování projektu Velkého Istanbulu od r. 1994, v té době jako členové strany Refah.

Erdogan začal své dobývání Turecka z bývalého osmanského hlavního města.

AKP podporované mega projekty byly pojaty jako základní platforma posunu vynořujícího se Turecka do post-globalizační éry, a cílem je napakovat se co nejvíce na plnění funkce „mostu mezi civilizacemi“. Nakonec 50% všech tureckých exportů má původ v Istanbulu. Urbanistické a politické propagování těchto mega projektů je podmínkou globální důvěryhodnosti Turecka u obvyklých podezřelých, „mezinárodních investorů“. Nemá to nic společného se sociální soudržností či respektem k životnímu prostředí. Oprávněně lze tvrdit, že hnutí náměstí Taksim důsledky této autoritářské ziskem poháněné logiky rozvoje zcela pochopilo.

Tak kde jsou nějací Přátelé Turecka?

Erdogan mohl, s nechutí, připustit, že jeho policejní síly reagovaly přemrštěně. Avšak neumí nic lepšího, než obviňovat protestující, hanlivě označované za „rabovače“, z „napojení na terorismus“ a z „temných vazeb“; jejich jediným cílem je připravit AKP v parlamentních volbách v r. 2015 o hlasy. Chvástal se, že může na každých 100,000 protestujících přivést do ulic milion stoupenců AKP. No, 5,000 z nich již dokázalo naházet kameny na jeho kancelář v Besitkas.

Protesty se již rozšířily do Izmiru, Eskisehir, Mugla, Yalova, Antalie, Bolu, Adana a dokonce i do bašt AKP, jako Ankara, Kayseri a Konya. Účastní se jich desítky tisíc lidí. Protože klaksony aut a bušení obyvatel do hrnců a pánví na balkonech, na podporu protestů, jsou nyní v Ankaře a Istanbulu slyšet každou noc (dokonce i v ospalých a klidných obytných částech na asijské straně), mohu jich být již statisíce.

Není pochyb, že se hnutí z náměstí Taksim/Okupuj Gezi/Pryč s diktátorem rychle šíří napříč celým sekulárním Tureckem, které je zcela proti AKP a Erdoganovu vysoce personalizovaného autokratického mixu tvrdého neoliberalismus a konzervativního náboženství.

Sekulární Turci jasně vidí, jak se Erdogan pokouší z neurčitého „mírového procesu“ s kurdskou PKK vydojit co nejvíce, aby dal dohromady dostatek hlasů pro ústavní referendum. Toto referendum by zrušilo parlamentní systém a zavedlo by prezidentský systém – což se Erdoganovi, jehož funkce premiéra končí v r. 2015, velmi hodí, neboť touží zůstat u moci a v čele země jako prezident.

Erdogan může mít solidní většinu v konzervativní Anatolii. Ale může si také zahrávat s ohněm. Je to člověk, který před dvěma roky vykřikoval „Mubarak musí poslouchat svůj lid“ – a stejně tak Assad v Sýrii. Nyní většina Turků „logistickou podporu“ Ankary „vzbouřeným“ syrským gangům zcela odmítá.

Ironickou třešničkou na dortu je, že Damašek nyní s radostí varuje Erdogana, aby omezil násilné represe a poslouchal „svůj lid“, nebo rezignoval.

Co dál? Erdogan zřídí bezletovou zónu nad Istanbulem (či NATO zřídí bezletovou zónu nad Erdoganem?). Tureckým „vzbouřencům“ se dostane přímé podpory z Damašku, Teheránu a od Hizballáhu? Damašek vyzve „Přátele Sýrie“, aby se zorganizovali na mezinárodní úrovni?