Zápas v bahně – USA versus EU

Řeč je o svatém grálu – o dohodě o volném trhu mezi Spojenými státy a Evropskou unií; o nástupu obřího vnitřního transatlantického trhu (25% globálních exportů, 31% globálních importů, 57% zahraničních investic), kde zboží a služby (ale nikoliv lidé) budou „volně“ obíhat, tedy něco, co teoreticky vyvede Evropu ze současné paniky.

Problémem je, že aby se dosáhlo tohoto Skvělého nového světa v čele s bohyní trhu, bude se muset Evropa zříct některých svých poměrně komplexních právních, zelených, kulturních a zdravotních norem.

V tomto kafkovském/orwellovském byrokratickém ráji, známém také jako Brusel, si davy anonymních ekvivalentů chlápků v buřince z obrazu Magritte otevřeně na toto „dobrodružství“ stěžují; narůstá konsensus, že Evropa tím může ztratit vše a získat málo, na rozdíl od tak vysmívaných nepřátel evropské integrace, jakož i fanatiků „pro-americké“ a „ultra liberální“ Evropy.

A žluté nebezpečí je tu zase

Je stále zvláštnější pozorovat, že převážná většina evropských zemí po určitou dobu tuto dohodu o volném trhu skutečně chtěla, na rozdíl od mnohem více protekcionistických USA. Nyní, aspoň oficiálně, se proti této dohodě nestaví ani jedna evropská země. A zde je neoficiální verze: nikdo si nemůže dovolit být obviňován z toho, že je nepřítelem Spojených států.

Evropská komise odhaduje, že růst hrubého národního produktu EU jako celku bude 0,5% -- tedy ne zrovna čínské číslo. Američané jsou na druhou stranu mnohem více nadšení: americký senát odhaduje, že bez cel vzrostou americké exporty do Evropy o téměř 20%.

Podstatou sklížení této dohody bude harmonizace pravidel, o kterých se tvrdí, že brání tolik oslavovanému totálně volnému pohybu zboží. „Harmonizace“ znamená zmírnění evropských pravidel. A zde je háček: Washington nechce jen pouhou transatlantickou dohodu. Konečným cílem je vytesat do kamene globální uvolnění, které bude později vnuceno všude; to je krycí heslo pro totální otevření čínského trhu, bez naprosto žádných omezení pro západní korporace.

Německý Marshallův fond Spojených států jde přímo k věci: západní kapitalismus musí zůstat univerzální normou, proti „hrozbě“ státem řízeného čínského kapitalismu. Absolutní ironií je, že čínský kapitalismus byl – a nadále bude –v probíhající krizi západního kapitalismu zachráncem.

Dohoda mezi USA a EU má být také šlehačkou na dortu již uzavřených dohod mezi USA a jednotlivými státy Asie. Není absolutně žádných pochyb o tom, kdo je silnější stranou. Americký prezident Barack Obama již spustil PR kampaň s vysokými sázkami a při jakékoliv možné příležitosti prohlašuje, že Evropa měla problémy najít recept na růst. A USA se mohou spolehnout na elementy páté kolony, jako na evropského komisaře pro obchod Karla De Guchta, pro kterého jsou Francouzi – kteří obhajují spoustu vyjímek – již izolováni.

Nemylte se; Washington prosazuje změnu, ve stylu Železného muže 3 – kdy chce zlikvidovat evropské zdravotní a bezpečnostní normy a „liberalizovat“ potraviny, všechny geneticky upravené, přes maso nacpané hormony až po chlórová kuřata. Otravná pravidla nastolená anonymními muži v Bruseli byla ve Washingtonu běžně vysmívána jako „nevědecká“, na rozdíl od amerických neexistujících pravidel.

Rozhodující muž v tvrďáku

Vylekaní občané Evropy teprve nyní začínají chápat fakt, že to byla EU, kdo tuto dohodu navrhl USA, a nikoliv naopak. EU v tomto případě znamená (nevolená – p.p.) Evropská komise. A zde to začíná být šťavnaté: vše je o ambicích jednoho člověka (Portugalce) jdoucího proti hrdosti celé země (Francie).

Když doplníme fakt, že vyjednávání dostala zelenou osobně od Obamy, a že americký kongres zasahuje na každé úrovni, podstatným je, že pro Američany „je vše na stole“ – což je heslo pro chceme všechno, a nejsme ochotni ustoupit ani o píď.

Francie – již nyní podporovaná ministry kultury 12 zemí – chce, aby audiovizuální průmysl byl z veškerých vyjednávání vyňat, ve jménu tak ceněné „kulturní vyjímky“. Je to jedna z mála zemí na světě – Čína je zcela jiná věc – která není totálně zaplavena produkty Hollywoodu.

Pokud se tak nestane, bude Paříž vetovat všechno – i když francouzští představitelé, mimo záznam, připouští, že nejsou schopni vetovat nic; francouzský korporátní svět chce tuto dohodu také velmi a silně.

Přesto bude Paříž bojovat o vše, od „kulturní vyjímky“ po nejklíčovější zdravotní/bezpečnostní normy. Přidá se k ní Itálie. Na mnoha frontách; v úžasně řemeslnické Itálii již probíhá otevřená vzpoura proti této bezútěšné budoucnosti, kdy budou lidé na celém světě konzumovat parmezán, parmskou šunku a vína Brunello made in USA.

Na jiné frontě je jisté, že Washington neotevře americký trh pro evropské finanční služby nebo námořní dopravu. To je jen jeden příklad toho, kolik toho může Evropa ztratit, a prakticky nezískat zhola nic.

Nakonec jde však jen o slepé ambice neskutečného průměrného evropského kariéristického funkcionáře – portugalského šéfa EK – Jose Manuela Barroso. Barroso očekává, že dostane zmocnění vyjednávat 14. června jménem všech členských zemí. A očekává, že tato vyjednávání skončí před koncem jeho současného mandátu, do listopadu 2014.

Někteří slyšitelně rozčilení diplomaté EU mimo záznam Asia Times Online potvrdili, že Barroso rozjel tuto obludnou operaci prakticky sám, s vyhlídkou na tučnou odměnu v budoucnu od jeho páníčků – v Bruseli? Zapomeňte; ve Washingtonu. Barroso se chce stát buď generálním tajemníkem OSN, nebo NATO. Ani jedna z těchto pozic není možná bez souhlasu Washingtonu.

To by vysvětlovalo, proč byl šéf Barrosova kabinetu jmenován velvyslancem EU ve Washingtonu, kde zuřivě vede kuloární jednání s Američany a portugalským velvyslancem v USA a portugalským velvyslancem v EU.

Všechny sázky jsou uzavřeny na vítěze tohoto monstrózního zápasu v bahně. Členské státy EU mohou hlasovat proti vlastním zájmům; ale zcela jinou věcí by bylo obrovské propuknutí vzteku již nyní sužovaných občanů Evropy. Tato nová sága západního turbo kapitalismu má vše, aby byla dosti revoluční.