Assad mluví, Rusko jedná

Když se prokousal mlhou západní hysterie, uvedl několik cenných bodů. Záznamy ukazují, že režim souhlasil, několikrát, s rozhovory s opozicí; ale bezpočet „ozbrojeneckých“ skupin bez jakéhokoliv důvěryhodného a sjednoceného vedení vždy odmítl. Takže neexistuje způsob, jakým by bylo možné v praxi realizovat jednoho dne konečně dohodnuté – jako třeba na nadcházející konferenci USA a Ruska v Ženevě – příměří. Assad má pravdu, když říká: „Nemůžeme probírat harmonogram s nějakou stranou, když ani nevíme, kdo to je.“

No, nyní již každý, kdo syrskou tragédii sleduje, ví, co jsou zač. Ví, že Nesvobodní syrští kanibalové, pardon armáda (FSA) je slepencem válečníků, gangsterů a oportunistů všeho druhu, promísená fanatickými džihádisty typu Jabhat al-Nusrah (ale také dalších).

Reuters trvalo měsíce, než konečně připustila, že na zemi provozují tento cirkus džihádisté (1). Velitel „rebelů“ si dokonce Reuters stěžoval: „Nusra jsou nyní dvě Nusry. Jedna prosazuje agendu Al-Káidy velkého islámského státu, a druhá je syrská, s národní agendou pomoct v boji s Assadem.“ Neřekl však, že skutečná účinná odnož je napojena na Al-Káidu.

Sýrie je nyní peklem sužovaným ozbrojenci; prakticky stejně jako byl Irák v polovině minulého desetiletí, jako západem vytvořený „osvobozený“ zkrachovalý libyjský stát. Tato afghanizace/somalizace je přímým důsledkem zasahování osy (zla – p.p.) NATO-GCC-Izrael (2). Takže Assad má rovněž pravdu, když říká, že západ přilévá oleje do ohně a má zájem pouze na změně režimu, za jakoukoliv cenu.

Co Assad neřekl

Assad není až tak skvělým politikem – takže promarnil příležitost západní veřejnosti vysvětlit, byť jen stručně, proč jsou petro monarchie GCC, Saudská Arábie a Katar, plus Turecko, tak žhavé vrhnout Sýrii do plamenů. Mohl promluvit o tom, že Katar chce předat Sýrii Muslimskému bratrstvu, a že Saudská Arábie sní o krypto kolonii. Mohl promluvit o tom, že obě tyto země jsou vyděšeny tím, že šíité v Perském zálivu chovají legitimní ideály arabského jara.

Mohl poukázat na absolutní trosky zbylé z turecké zahraniční politiky „nulové problémy se sousedy“; jeden den je zde spolupracující triáda Ankara-Damašek-Bagdád, a další den chce Ankara změnu režimu v Damašku a neustále si znepřáteluje Bagdád. A jako korunu tomu všemu je Turecko bezradné, když vidí, že jsou Kurdové od severního Iráku po severní Sýrii povzbuzeni.

Mohl podrobně popsat, jak Británie a Francie v NATO, nemluvě o USA, jakož i jejich loutky z řad petro monarchií používají rozpad Sýrie k zasažení Íránu – a jak je všem těmto aktérům, dodávajícím zbraně a hromady peněz, u koudele utrpení Syřanů. Jedinou věcí, na které záleží, jsou strategické cíle.

Zatímco Bashar al-Assad řečnil, Rusko jednalo. Prezident Vladimir Putin – dobře si vědom, že rozhovory v Ženevě jsou vykolejovány různými hráči dokonce ještě před svým zahájením – přesunul lodě ruského námořnictva do východního Středomoří; a nabídl Sýrii kontingent ultra moderních raket země-voda Jachont, plus baterii systému protivzdušné obrany S-300 – ruský ekvivalent amerických Patriotů (no na rozdíl od amerických skutečně fungují – p.p.). nemluvě o tom, že Sýrie již má ruské protiletadlové rakety SA-17.

A teď si zkuste, kdokoliv z gangu NATO-GCC, obejít OSN a poslat na Damašek malou verzi „šoku a hrůzy“. Nebo zřídit bezletovou zónu. Katar a dům Saudů jsou z vojenského hlediska k smíchu. Britové a Francie jsou ve vážném pokušení, ale nemají k tomu prostředky – nebo žaludek. Washington prostředky má – ale nemá na to žaludek. Putin si byl naprosto jist, že Pentagon pochopí jeho vzkaz správně.

A nezapomeňte na Ropovodostán

Assad mohl také mluvit o – čem jiném, než – Ropvodostánu. Zabralo by mu dvě minut vysvětlit význam dohody o plynovodu Írán-Irák-Sýrie v hodnotě 10 miliard dolarů, která byla podepsána v červenci 2012. Přes tento klíčový uzel Ropvodostánu bude exportován plyn z pole Jižní Pars v Íránu (největšího na světě, sdíleného s Katarem), přes Irák, do Sýrie, s možným prodloužením do Libanonu, k potvrzeným zákazníkům v západní Evropě. Tomu Číňané říkají situace „výhra-výhra“.

Ale výhra to není pro – hádejte koho? – ano, Katar a Turecko. Katar sní o konkurenčním plynovodu ze svého severního pole (sousedícího s íránským polem Jižní Pars), přes Saudskou Arábii, Jordánsko, Sýrii do Turecka (které se považuje za privilegovaný tranzitní uzel mezi východem a západem). Konečné místo určení: opět západní Evropa.

Stejně jako u všech záležitostí Ropvodostánu je podstatou hry obejít jak Írán, tak Rusko. To se děje u katarského plynovodu – USA zuřivě podporovaného. Ale u plynovodu Írán-Irák-Sýrie nemůže exportní trasa vést nikam jinam, než do Tartu, syrského přístavu ve východním Středomoří, ve kterém se také nachází základna ruského námořnictva. Gazprom by byl očividně součástí celého obrázku, od investic po distribuci.

Nemylte se; Ropvodostán – jakmile bude opět spojen s obejitím jak Ruska, tak Íránu – vysvětluje ohledně toho, proč je Sýrie ničena, mnohé.

Plán EU: ropa pro Al-Káidu

Mezitím skutečná syrská armáda – podporovaná Hizballahem – metodicky opětovně přebírá kontrolu nad strategickým Al-Qusayr a čistí ho od ozbrojenců. Jejich další krok bude směřovat na východ – kde Jabhat al-Nusra bujaře profituje na dalším typickém kiksu EU – rozhodnutí uvalit na Sýrii ropné sankce (3).

Blogger Syria Comment Joshua Landis přišel s nutnými závěry: „Ten, kdo se zmocní ropy, vody a zemědělství, bude držet sunitskou Sýrii pod krkem. V tuto chvíli je to al-Nusra. Otevření svého trhu Evropou to podpořilo. Takže logickým závěrem tohoto šílenství je, že Evropa bude financovat Al-Káidu.“ Říkejme tomuto plánu EU „ropa pro Al-Káidu“.

Jihozápadní Asie – tedy to, co západ nazývá Střední východ, má zůstat výhradní sférou iracionálnosti. Podle toho, jak to v Sýrii vypadá, tak místo bezletové zóny by tam měl zavládnout mír – mezi všemi a se sousedy; a podílet by se na tom měly i USA, Rusko a EU, ale také Hizballah, Izrael a samozřejmě Írán, jak silně zdůraznil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov (4).

Nebýt posedlosti Západu změnou režimu, již nyní by problémové rozhovory v Ženevě mohly přinést dohodu v souladu se syrskou ústavou – která je mimochodem zcela legitimní a byla přijata v r. 2012 většinou hlasů skutečných, trpících Syřanů. To by mohlo vést dokonce k tomu, že by Assad ve volbách naplánovaných na r. 2014 na prezidenta nekandidoval. Změna režimu ano, ale mírovými prostředky. Umožní to NATO-GCC-Izrael? Ne.

Poznámky:

1. Insight: Syria's Nusra Front eclipsed by Iraq-based al Qaeda, Reuters, May 17, 2013.
2. North Atlantic Treaty Organization-Gulf Cooperation Council-Israel.
3. EU decision to lift Syrian oil sanctions boosts jihadist groups, Guardian, May 19, 2013.
4. Russia says Iran must take part in proposed Syria talks, Reuters, May 16, 2013.