Absurdita západní politiky

Protože všechny státy světa si potom začaly obstarávat dolary pro své obchodní transakce, stoupla cena dolaru a pro Američany se tím zlevnil dovoz a i americká vláda si mohla půjčovat snadněji než jiné státy. Předpokládalo se ovšem, že si americká vláda nebude půjčovat v tak velkém rozsahu, že cena 35 dolarů za trojskou unci zlata, přestane platit. Tuto podmínku americká vláda nesplnila a proto byl v roce 1971 dolar od zlata odpojen. V roce 1974 přišel tehdejší poradce pro národní bezpečnost americké vlády, Henry Kissinger, s dalším nápadem, jak zajistit zvýhodněnou pozici dolaru a americké ekonomiky. Vymyslel, že by Saudská Arabie mohla prodávat ropu výhradně za americké dolary. USA se postupně podařilo přesvědčit všechny arabské státy, aby prodávaly ropu za americké dolary výměnou za americkou záruku jejich bezpečnosti, včetně bezpečnosti před Izraelem. Na světě se přitom nejvíc peněz utrácí za nákupy ropy. V celém světě tak ještě více vzrostla poptávka po dolaru. USA mohly nakupovat v zahraničí ještě levněji a jejich vlastní produkce přestala být jediným základem jejich prosperity. Jen pro srovnání, více než 80% českého hrubého domácího produktu tvoří vývoz, zatímco v USA tvoří 70% hrubého domácího produktu osobní spotřeba obyvatelstva.

V roce 2011 činil americký hrubý domácí produkt 15 biliónů dolarů, z toho domácí spotřeba 10,8 biliónů dolarů. Američtí spotřebitelé ale utratili 7 biliónů dolarů za služby, které si vlastně vyměňovali mezi sebou. Za zboží utratili 3,6 biliónů dolarů. Z toho 2,3 bilióny dolarů představovalo zboží z dovozu. Ve stejném roce USA vyvezly zboží za 1,5 biliónu dolarů. Zhruba 800 miliard dolarů, tedy přibližně jedna devatenáctina amerického hrubého domácího produktu, je tvořena nákupy zboží z dovozu (i když se dovoz od hrubého národního produktu odečítá). Z toho 558 miliard dolarů spadá do obchodního deficitu USA s Čínou. Díky poptávce po dolaru, a následně jeho vysoké ceně na trhu peněz, je dovezené zboží často levnější než domácí výrobky a dovoz tak nahrazuje část americké výroby (a na Američany zčásti pracují Číňané). K tomu je třeba připočíst, že 20% amerického hrubého domácího produktu představují výdaje americké vlády. Americká vláda přitom neustále zvyšuje své zadlužení a nemá problém s prodejem svých dluhopisů, protože zahraniční vlády pořád shánějí dolary na nákup ropy a pro platby v mezinárodním obchodu a navíc ropné státy ukládají část svých zisků do dluhopisů americké vlády a nakupují je i zahraniční centrální banky. Za rok 2011 vzrostl dluh americké vlády ze 14,1 biliónů dolarů na 15,2 biliónů dolarů, tedy o 1,1 bilónu dolarů (skoro o 8% - v letošním roce má dluh americké vlády, přes úsporná opatření, dosáhnout 17 biliónů dolarů). V poměru k hrubému domácímu produktu tak dluh americké vlády vzrostl o 7,3% (o 4,3% víc než se doporučuje v Evropské unii). Výdaje americké vlády přitom v roce 2011 činily 3 bilióny dolarů. Jedna třetina výdajů americké vlády tedy pocházela z vypůjčených peněz. Dluh americké vlády dosáhl 100% amerického hrubého domácího produktu a důvěra ve splatnost dluhů americké vlády je udržována poptávkou po dolarech, jakožto mezinárodní rezervní měně. Pokud by dolar ztratil toto své výsadní postavení, došlo by k poklesu jeho hodnoty v důsledku poklesu poptávky po něm. Zvýšila by se ale i poptávka po splácení amerického státního dluhu a americké vládě by se prodražilo další půjčování peněz, protože by se zvýšily úroky na půjčky americké vládě. Následně by se zvýšily i úrokové míry v USA a to by vedlo ke zpomalení americké ekonomiky. I americká vláda by musela omezit vládní výdaje, založené na půjčkách, které by mohly podporovat růst americké ekonomiky. V důsledku poklesu poptávky po dolaru na mezinárodních finančních trzích by se pro USA zvýšily i dovozní ceny. Americká ekonomika by se dostala do dost hluboké krize. Americký finančník, a poradce americké vlády, James Ricards odhaduje, že by v ní USA, pokud došlo ke ztrátě důvěry v americký dolar rychlým krizovým vývojem, mohly přijít o 50 až 100 biliónů dolarů, což reprezentuje 3 až 6 let práce americké ekonomiky (několik amerických ekonomů, kteří předpověděli finanční krizi z roku 2008, je přesvědčeno, že by k tomu mohlo dojít už letos). Pozitivním výsledkem by bylo to, že by zlevnilo spotřební zboží, vyrobené v USA a část jeho výroby by se tak přesunula zpátky do USA a zlevnil by i americký vývoz, což by americkou ekonomiku naopak posílilo. Pozitivní vývoj by ale mohl nastoupit až po krizi. Přestože zdaleka nejpravděpodobnější je postupný, řadu let trvající, přechod na více rezervních měn (druhou světovou rezervní měnou už se stalo euro), kterému se americká ekonomika může postupně přizpůsobit, USA se ztrátě výsadního postavení dolaru snaží zabránit za každou cenu, jak o tom svědčí historie posledních 12 let.

V roce 2000 požádala irácká vláda OSN o souhlas, aby mohla prodávat ropu za eura a ne za dolary, které považovala za peníze nepřátelského státu. O tři roky později byl Irák obsazen západními armádami pod vedením USA. V roce 2010 přesvědčil libyjský vůdce, Mohamar Kadáfí, většinu afrických států, aby odmítly dolar a euro a, po vzoru Evropské unie, zavedly společnou měnu, zlatý dinár, kterým by se platilo i za ropu. Tehdejší francouzský prezident, Nicolas Sarkozy, nazval Libyii hrozbou mezinárodní finanční bezpečnosti a Kaddáfího vláda byla svržena za letecké podpory států NATO, které, po začátku operace, převzalo její řízení od USA. Zlatý dinár sice existuje, ale jeho hodnota se pořád odvozuje od dolaru.

Během roku 2007 požádal Irán, který má dlouholeté špatné vztahy s USA, zákazníky, kteří od něj nakupovali ropu, aby platili v jiných měnách než v dolarech a v prosinci téhož roku oznámil, že už nemá žádné zákazníky, kteří by platili v dolarech a že platby v dolarech už nepřijímá. Na přelomu loňského a předloňského roku se USA připravovaly k vojenskému útoku na Irán a ustoupily, až po varování od Ruska a Číny, že se jejich armády postaví na stranu Iránu.

V roce 2008 reagovala americká vláda na finanční krizi vykoupením dluhů největších amerických bank. Využila přitom výsadního postavení americké měny a v podstatě jenom vytiskla další peníze, které už od roku 1971 nejsou kryty zlatem. Dolar se tak ocitl pod inflačním tlakem a dolary naspořené světovými státy na obchodní výměnu a nákupy ropy, stejně jako dluhopisy americké vlády (v r. 2011 bylo 46% dluhopisů v rukách zahraničních investorů), začaly ztrácet na hodnotě. James Rickards, který už v roce 2006 varoval, že se blíží finanční krize, začal vládu varovat, že světové státy se začnou proti tomuto znehodnocování svých úspor bránit proti opatřeními, která budou moci vést ke krachu amerického finančního systému v důsledku odklonu států od dolaru jako světové rezervní měny. Podle jeho názoru se americká vláda snaží snížením hodnoty dolaru zvýhodnit americký vývoz, aby tak americké firmy mohly lépe konkurovat Číně.

Začátkem roku 2012 americká vláda oznámila, že přesune velkou část svého válečného loďstva do blízkosti Číny. V září 2012 oznámila Čína, že její banky, její komunikační systémy a její převodní systémy, jsou připraveny na to, aby kterákoli země, která si to bude přát, mohla začít nakupovat ropu za čínské juany. O den později, 7. září, oznámilo Rusko, že Číně dodá jakékoli množství ropy, které bude chtít koupit, a nebude za dodávky požadovat platby v dolarech. Už předtím souhlasila ropná Nigerie s výměnou velké části svých dolarových rezerv za rezervy v čínských juanech a Čína podepsala dohodu se Spojenými arabskými emiráty o nákupu ropy v hodnotě 5 miliard dolarů v juanech. Za juany dodává Číně ropu i Irán, poté, co ho sankce západních států vyřadily z mezinárodního finančního systému. Indie nakupuje íránskou ropu a zemní plyn za rupie a Turecko za zlato. Čína také přesvědčila Brazilii, aby každoročně ve vzájemném obchodu používaly vlastní měny v hodnotě 30 miliard dolarů (tj. skoro poloviny vzájemného obchodu), s tím, že by tím brazilská vláda povzbudila čínské investice ve své zemi. Se Saudskou Arábií Čína podepsala dohodu o vybudování ropné rafinerie za 8,5 miliardy dolarů a tím se zvýšily její šance, že by v budoucnosti mohla kupovat za juany ropu i v Saudské Arábii. Na obchodu v juanech se Čína dohodla i s Japonskem, Jižní Koreou, Filipínami a Austrálií. Je tedy nesporné, že využívá svého postavení druhé největší světové továrny k útoku na výsadní postavení amerického dolaru, poněkud zahálejících Spojených států. K dosažení takového cíle má ale ještě daleko. Přes 60% světových finančních rezerv je uloženo v dolarech (za posledních 13 let, klesl podíl amerických dolarů skoro o 10%) a kolem 25% v eurech. Navíc čínský juan není volně směnitelný a čínská ekonomika není plně otevřená ostatním zemím a dokud se tato situace nezmění, těžko se může juan stát světovou rezervní měnou. Čína nejspíš nemůže změnit tuto situaci jinak, než tak, že se stane demokratickým státem.

Státy, které procházejí v posledních letech nejrychlejším ekonomickým vývojem, dál hledají cestu, jak se ubránit finančním ztrátám, způsobeným klesající hodnotou dolaru a vymanit se z područí amerických bank. Země BRICS, které dnes reprezentují 20% světového HDP a mezi rokem 2000 a 2008 reprezentovaly skoro polovinu světového hospodářského růstu, se na posledním společném zasedání rozhodly vytvořit vlastní rozvojovou banku, která bude fungovat nezávisle na západních finančních agenturách a uvažují o vytvoření vlastní měny ve vzájemném obchodu.

Americká vláda na tento vývoj reaguje tím, že obklopuje Rusko a Čínu vojenskými základnami a vysílá k čínským břehům své válečné loďstvo a až donedávna vynakládala na zbrojení skoro stejné částky jako za druhé světové války. Západ, vedený USA, tak začal spoléhat víc na svou vojenskou sílu než na svou ekonomickou schopnost a fakticky tak opustil principy, na kterých vybudoval svůj úspěch. Představa, že světový ekonomický vývoj zastaví americká armáda, je ale samozřejmě absurdní. Tím obtížněji je ale pochopitelná strategie americké vlády, která dále ohrožuje pozici dolaru tím, že svůj dluh zvyšuje vysokými výdaji na zbrojení. Ze tří biliónů dolarů, které americká vláda utratila v roce 2011, padlo 809 miliard na výdaje spojené s obranou (tedy skoro celá částka kterou se zadlužila). S rostoucím zadlužením americké vlády ale důvěra světových států v americký dolar klesá.

Zahraniční politika americké vlády a západního světa se soustřeďuje na to, odříznout Čínu od zdrojů surovin a ropy v Africe a arabském světě vojenskou podporou politiků, kteří jsou mu nakloněni nebo otevřenou okupací „neposlušných“ států. Protože ale USA nemohou v okupovaných zemích, jako je Irák a Afghánistán, propagovat jiný politický systém než demokracii, nemohou ani jimi dosazené vlády donutit, aby zastavily obchod s Čínou a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami. V Iráku i Libyi těží ropu i čínské a ruské ropné společnosti. Žádná demokraticky volená vláda si nemůže dovolit omezit své dodávky surovin na jeden stát, který by jí v tom případě mohl diktovat nižší ceny. To by jí občané neodpustili. Přitom americké výdaje na poslední války jdou znovu do biliónů dolarů a podílely se na nebezpečném růstu amerického státního dluhu v posledním desetiletí. Přesto současná západní politika spoléhá na to, že jí ekonomický úspěch zajistí vojenská převaha ve světě. USA se snaží zlikvidovat schopnost jaderné odvety demokratického ruského státu celosvětovou protiraketovou obranou a obkličují Čínu a Rusko vojenskými základnami a svým válečným námořnictvem. Rusko na to reaguje zaváděním dalších typů zbraní hromadného ničení do svého arzenálu, včetně psychotronických zbraní, jejichž existence je v hlubokém rozporu s principy demokratického politického systému (tyto zbraně tajně vyvíjejí i USA a další státy světa). Čína zase začala zvyšovat výdaje na zbrojení. USA tak Rusko a Čínu zavádějí na cestu soutěže o vojenské ovládnutí světa, která se v budoucnosti může nevyplatit celému světu. Civilizace, která zatím vytvořila výjimečně příznivé podmínky pro lidský život na této planetě, se tak fakticky dostává do krize a setrvává v riziku, že zanikne ve světové válce.

I americká demokracie, která se od 60. let minulého století až do roku 2001 systematicky rozvíjela, je od tohoto roku na ústupu. Podrobná analýza útoků z 11. září a antraxových útoků přitom vede k závěru, že k prvním došlo s vědomím a zřejmě i pomocí americké vlády a druhé, že nejspíš provedla CIA. Útok na americkou demokracii je přitom ospravedlňován právě těmito teroristickými útoky. James Rickards počítá s tím, že v případě, že vláda USA připustí, aby došlo ke krizi, může v USA dojít i k nasazení armády proti bouřícím se občanům (zhruba v polovině záznamu). To, že americká vláda s tímto vývojem počítá, podepírá i fakt, že americké domácí agentury nakoupily v posledních 2 letech tolik střeliva, že mají na každého Američana 5 kulek. Nejlepším vysvětlením pro poslední vývoj americké politiky je, že se za ním skrývají skupiny bankéřů a ropných magnátů, kteří ovládají politiky a kteří se obávají, že ztratí kontrolu nad světovou ekonomikou a z toho plynoucí zisky, a jsou ochotni udělat cokoli, aby k tomu nedošlo. Jejich záměrem ale rozhodně není hájit nebo rozvíjet demokracii a svobodný trh. Pokud jejich myšlení americkou politiku úplně ovládne, může se stát, že USA, pokud dosáhnou absolutní vojenské převahy ve světě, použijí proti bohatnoucím státům atomových nebo psychotronických zbraní.