Zlato centrálních bank: Historie tichého vyvlastňování (I)

1. Prodeje zlata, aneb špička ledovce

Centrální banky se během čtyř desetiletí zbavovaly svých zlatých rezerv. Byly praktikovány dvě formy tohoto zbavování se: a) veřejné prodeje zlata; b) tajné operace.

Nejjednodušší a zjevné jsou veřejné prodeje zlata, jehož zásoby v oficiálních rezervách všech zemí světa a mezinárodních organizací činily v r. 1975 36,700 tun (1). Ty představují vrchní, viditelnou část ledovce. Prodeje začaly okamžité poté, když byl zprvu de facto, a pak i de jure, zrušen zlatý dolarový standard (v. 70 letech). Všechny prodeje zlata z oficiálních rezerv lze hypoteticky rozdělit do tří kategorií:

1. První prodeje druhé poloviny 70. let a počátku let 80. Šlo o aukce, organizované americkým ministerstvem financí a Mezinárodním měnovým fondem;

2. Prodeje centrálních bank v rámci tak zvaných washingtonských zlatých dohod, které vstoupily v platnost na podzim 1999;

3. Izolované prodeje prováděné jednotlivými centrálními bankami a mezinárodními organizacemi v různých letech.

V 70. let prodaly USA 560 tun, MMF 732 tun, celkem 1,262 tun. V 80. letech světové monetární instituce téměř nic neprodávaly, ani nenakupovaly, zlaté rezervy byly „zmrazeny“. V 90. letech představovaly čisté prodeje zlata z oficiálních rezerv ekonomicky vyspělých zemí již úctyhodnou sumu, 2,900 tun (2). Na konci r. 2000 byly oficiální zlaté rezervy ve světě o 3,600 tun menší, než v r. 1975 (3).

Od počátku nového století byly prodeje zlata prováděny převážně v rámci washingtonských dohod. V září 1999 byla ve Washingtonu podepsána dohoda mezi 17 centrálními bankami, včetně ECB, o prodejích zlata v příštích pěti letech. Následně byla tato dohoda označena jako „První washingtonská dohoda o zlatě“ (WAG-1). Bylo oficiálně sděleno, že tato dohoda má za cíl zpomalit prodeje zlata centrálními bankami, aby nebyl narušen trh se zlatem. Ve skutečnosti byl cíl přesně opačný – zavázat centrální banky k prodeji zlata ze svých rezerv, aby se podpořila nízká cena zlata. Byly stanoveny „pořadníky“ pro jednotlivé země, kdy jen během pěti let bylo naplánováno vrhnout na trh 2,000 tun zlata. V září 2004 byla tato dohoda přepracována a byly stanoveny nové normy prodeje pro jednotlivé účastníky, a začalo se jí říkat „Druhá washingtonská dohoda o zlatě“ (WAG-2). Nakonec, v září 2009, se objevila „Třetí washingtonská dohoda o zlatě“ (WAG-3). V rámci washingtonských dohod prodalo nejvíce zlata Švýcarsko (1,300 tun). Následuje Francie, Británie, Holandsko. Z dalších zemí také Španělsko, Portugalsko. Průměrný roční prodej centrálními bankami činil v letech 2001-2009 385 tun. Nicméně v r. 2009, na vrcholu finanční krize, došlo v politice centrálních bank ke zvratu: z čistých prodejů přešly na čisté nákupy zlata. Tento zvrat se pokusil vyrovnat Mezinárodní měnový fond, který v období září 2009 až říjen 2010 prodal ze svých zásob 403 tun zlata.

Celkem za čtyřicet let, po krachu zlatého standardu, bylo z oficiálních rezerv prodáno asi 6,500 tun zlata (čisté prodeje), což snížilo oficiální rezervy přibližně o 18% (4). V současné době tyto rezervy, podle oficiálních údajů, přesahují mírně 30,000 tun.

2. Prodeje zlata jsou také loupež

Podrobná analýza mnohých operací prodeje zlata centrálními bankami ukazuje, že tyto transakce probíhaly v okamžicích, kdy byly nejvýhodnější ne pro prodávající, ale pro kupující. Uveďme aspoň dva příklady.

V období 1999-2002, kdy byl světový trh zlata v porovnání s předešlými dvaceti lety na minimu, prodala Bank of England na 17 aukcích přes polovinu oficiálních zlatých rezerv země, čili téměř 400 tun. Rozhodnutí o prodeji přijal tehdejší ministr financí Gordon Brown. Před prodeji činily zlaté rezervy 715 tun, po nich něco přes 300 tun. Výnosy z prodeje byly konvertovány na americké dolary, euro a jeny. V r. 2010 začalo vyšetřování této historie. V době šetření (na jaře 2010) byla cena zlata, oproti jeho ceně v době prodeje, více než čtyřnásobná (1,250 dolarů za unci, oproti 256-296 dolarům). Bylo zjištěno, že k danému okamžiku dosáhly ztráty z prodeje zlata přibližně 7 miliard liber. Je pozoruhodné, že v období 1999-2001 byl americkým ministrem financí Larry Summers, který byl v úzkém kontaktu s Gordonem Brownem a tlačil na něj při přijímání rozhodnutí o prodeji zlata (5).

Druhým příkladem je Švýcarsko. V r. 1999 činily oficiální zlaté rezervy Švýcarska 2,590 tun, kdy bylo Švýcarsko velikostí zlatých rezerv na druhém místě, po USA. V období 2000-2005 prodala Švýcarská národní banka celkem 1,300 tun zlata. Průměrná cena v tomto období činila 350 dolarů za unci (rozpětí 250-450 dolarů). Na podzim 2012 se cena zlata na světovém trhu přiblížila 1,800 dolarům; to je více než pětinásobek průměrné ceny v období 2000-2005. Není složité spočítat, že ztráta v důsledku takové operace činila na konci loňského roku 60 miliard dolarů. To je několikrát více, než ztráty z prodejů zlatých rezerv realizovaných Gordonem Brownem v Británii.

Uvedené příklady přesvědčivě demonstrují, že prodeje zlata nesloužily ani monetárním institucím, ani občanům Británie a Švýcarska, ale kupujícím, kteří dali přednost zůstat v anonymitě.

3. 90. léta: Tajné operace s cílem dostat zlato z trezorů centrálních bank

V 90. letech, podle názorů mnohých expertů, začaly centrální banky aktivně využívat zlaté rezervy k půjčování zlata (v různých úvěrových operacích). Operace se zlatem se držely před veřejností v tajnosti, stejně jako před zákonodárci a vládami. Jedním z hlavních cílů těchto tajných operací bylo stlačit cenu zlata, které bylo skrytou konkurencí amerického dolaru. Finanční oligarchie (majitelé „tiskařského lisu“ Fedu) v té době potřebovala silný dolar, aby za něj mohla aktivně skupovat aktiva po celém světě (v tom spočívá celá podstata finanční a ekonomické „globalizace“). Odhalováním tajných úmyslů světové finanční oligarchie, která si podrobila svým zájmům centrální banky většiny zemí světa, se zabývali mnozí experti. Dokonce byla vytvořena organizace GATA (Gold Anti-Trust Action), která si vytkla za cíl odhalit tajné operace „zlatého kartelu“. Poslední z těchto operací měla, podle názoru expertů GATA, za cíl stlačení ceny zlata na úkor rezerv centrálních bank a ministerstev financí. Součástí kartelu je i Federální rezervní banka New York, Bank of England, banky Wall Street (především investiční banka Goldman Sachs), a další banky a finanční společnosti, včetně evropských. Do realizace jednotlivých operací byly zapojovány také centrální banky dalších zemí (například Bundesbank, Švýcarská národní banka) a důlní společnosti. Dokonce i tak uznávaná organizace, úzce napojená na těžbu zlata, jako Gold Fields Mineral Services (GFSM) přiznávala, že počátkem 21. století bylo mimo centrální banky asi 5,000 tun zlata, které bylo uváděno v jejich bilancích. Známý západní expert v oblasti zlata, James Turk, za použití jak peněžních, tak celních statistik Británie a USA, dospěl k závěru, že jen v těchto dvou zemích činil tajný únik zlata z oficiálních rezerv v období 1991-2002 7,287 tun.

Ještě impozantnější jsou odhady známého experta v oblasti zlata Franka Veneroso, který v r. 1998 zveřejnil vynikající zprávu o trhu zlata s názvem „Každoroční zlatá kniha – 1998“. V ní Veneroso dochází k závěru, že prodeje zlata centrálními bankami uměle stlačily celkovou poptávku po zlatě přibližně na 1,600 tun ročně (při 4,000 tunách roční nabídky na trhu). Z 33,000 tun, které v té době oficiálně vlastnily centrální banky, připadalo podle Veneroseho výpočtu na fyzické zlato 18,000 tun. Mimo centrální banky se pohybovalo asi 15,000 tun zlata, prodávaného zahraničním organizacím prostřednictvím zápůjček, úvěrů a swapů. V principu nejsou odhady Venerosa v rozporu s odhady Jamese Turka. Jsou vyšší, protože zohledňují vyvedení oficiálního zlata nejen dvou zemí, ale většiny hlavních centrálních bank.

4. Účetní triky centrálních bank

Pokud západní centrální banky skutečně zapůjčují své fyzické rezervy, nemusí zveřejňovat informace o konkrétních objemech zlata, které opustilo depozitář. V souladu s dokumentem uvedeným na stránce Evropské centrální banky existující doporučení týkající se statistické evidence zlatých rezerv po centrálních bankách nepožadují rozlišování mezi zlatem nacházejícím se v jejich trezorech a zlatem, které zapůjčily nebo poskytly v rámci swapů. V tomto dokumentu se uvádí, že „reverzní operace se zlatem nemají vliv na výši zlatých rezerv, bez ohledu na typ operace (tedy zlaté swapy, repo, vklady nebo zápůjčky) prováděné v souladu s doporučeními obsaženými v direktivách MMF“ (6). Takže podle existujících směrnic pro evidenci je centrálním bankám dovoleno i nadále uvádět fyzické zlato ve svých bilancích – dokonce i když ho vyměnily za cokoliv, nebo ho zapůjčily. To je patrné na tom, jak západní centrální banky nazývají své zlaté rezervy. Například britská vláda nazývá své zlaté rezervy „zlato (včetně zlata ve swapech a půjčkách)“. To je přesná formulace, používaná v oficiálních sděleních. Totéž se děje na americkém ministerstvu financí, i v ECB, kde jsou zlaté rezervy označovány jako „zlato, včetně zlatých vkladů“, „zlato, včetně zlata ve swapech“, „zlato, včetně zlatých vkladů a zlata ve swapech“. Jen málo centrálních bank ve své evidenci upřesňuje, jaká část oficiálních rezerv je držena ve formě fyzického zlata, a jaká část byla zapůjčena, odswapována atd. Posílení autority centrální banky jen sotva přispěje přiznání jejího vedení, že její zlato bylo zapůjčeno brokerům z řad „bank-dealerů“, kteří toto zlato prodávají, například Číně. Nicméně čísla jasně poskytují důvod předpokládat, že právě toto se děje. Podle všeho zlato centrálních bank zmizelo, a banky-dealeři, které ho prodaly, nemají reálnou šanci ho vrátit zpět (7).

(pokračování)

Poznámky:

1. Včetně oficiálních rezerv vyspělých zemí – 28,100 tun, rozvojových zemí – 3,600 tun, mezinárodních organizací (MMF, BIS) – 5,000 tun.
2. S. M. Borisov. Zlato v současném světě. – M.: Nauka, 2006, str. 86
3. Jen oficiální rezerv činily 33,000 tun, včetně oficiálních rezerv vyspělých zemí – 24,000 tun, rozvojových zemí (sem jsou zahrnuty i bývalé socialistické země) – 4,88 tun, mezinárodních organizací (MMF, BIS, ECB) – 4,200 tun.
4. „Větší monetární role zlata posiluje jeho střednědobý výhled“, 7. července 2011, „ElitTrader.Ru“
5. Budoucí ministr financí Summers byl také šéfem Fondu měnové stabilizace, základního mechanismu americké vlády pro zásobování trhu fyzickým kovem. Je málo pravděpodobné, že by Brown, při prodeji zlatých rezerv, jednal sám. Experti tvrdí, že Washington za úkor oficiálních rezerv USA zásoboval také trh zlata přes swapy a zápůjční dohody, které nebyly nikdy zaregistrovány jako změna vlastníků. Cílem těchto operací bylo stlačení ceny zlata na světovém trhu.
7. O tajné evidenci zlata centrálními bankami viz V. J. Katasonov, Zlato v ekonomice a politice Ruska, M.: Ankil, 2009, str. 57-63.