Neočekávané odmítnutí

Když se stalo jasným, že předešlá vláda, vedená Demokratickou stranou Borise Tadiče, není schopna realizovat úkol, kvůli kterému byla dosazena k moci, Říše udělala rošádu: volební fraška v květnu 2012 skončila tak, že do křesla prezidenta, kde nahradil Tadiče, byl posazen člověk z Říší vytvořené Pokrokové strany, a jeho strana nahradila Demokraty v jinak jen málo obměněném kabinetu.

Pokrokovci byli vytvořeni nepřátelským převzetím Radikální strany, jejíž odmítnutí podvolit se Říši ji vyneslo nálepku „ultranacionalistů“ a „stoupenců tvrdé linie“. Jak věci pokračovaly, byli Pokrokovci stejně tak vlastenečtí, jako když byli ještě Radikály, pouze mazanější a schopni hrát na notu evropských vysněných bludů.

Nyní i oni zklamali své pány.

Bezpodmínečná kapitulace

Horlivá „dokončit práci“ na Balkáně tlačila Říše Bělehrad k podpisu dohod rovnajícím se oficiálnímu uznání „nezávislosti“ Kosova. V diplomatickém rozeklaném jazyce to samozřejmě jako uznání nazýváno není, říkají tomu „normalizace vztahů“, ale konečným důsledkem by bylo, že by Srbsko jednalo se svoji okupovanou provincií jako s nezávislým státem.

V prosinci 2012 Bělehrad souhlasil s „integrovanou správou hranic“ s albánským režimem v Prištině, čímž podrazil nohy srbské komunitě na severu této provincie, která úspěšně odolávala albánskému převzetí roky. Bělehrad pak navrhl „platformu“ pro rozhovory, kdy v podstatě ustoupil od veškerých svých národků na tuto provincii a pokusil se pro čtyři severní okresy zajistit „autonomii“. To byla jen nepatrně upravená verze Ahtisaariho plánu z r. 2007, ukutého Říší tak, aby poskytl záminku pro „kosovskou“ nezávislost, ale byl v té době odmítnut v OSN a srbskou vládou.

Avšak i to bylo Albánci považováno za příliš. Zatímco skutečný obsah předložených návrhů zůstává záhadou, úniky do provládního srbského tisku a západních oficiálních médií naznačují, že Bělehrad byl požádán o bezpodmínečnou kapitulaci. Vše, co bylo nabídnuto výměnou, byl vágní příslib data, kdy mohou začít vyjednávání a přistoupení Srbska k EU – tedy něco, o čem již Němci řekli, že je to extrémně nepravděpodobné.

„Jedenáct dní pekla“

23. března vice-premiér z Pokrokové strany Aleksandar Vučič reportérům řekl, že vláda byla „jedenáct dní v pekle“. Zoufale se snažili potěšit EU a opravdu chtěli přijmout ultimátum, ale potřebovali něco, cokoliv, co by mohli vydávat doma za vítězství. Proti vlastizradě vlády již po celém Srbsku probíhaly protesty a kampaně, a každým dnem jich bylo více.

Od Brusele a Berlína po Washington a oficiální média, všichni očekávali, že se Bělehrad podvolí. Výsledek byl prezentován jako nevyhnutelnost a stávající statut překrucovaný jako Srbskem vynucené „rozdělení“ legitimního etnického albánského území. Aby zajistili, že to Bělehrad pochopí, 28. března „soudy“ EU v okupované provincii odsoudily tři Srby za incident z r. 2008, ke kterému došlo během pokusu NATO převzít sever. Netřeba říkat, že nedošlo k žádným odsouzením u smrtícího pogromu na Srby z r. 2004…

Premiér sesmolil úvodník do prorežimního týdeníku NIN, ve kterém označil ústavu za „lež“ a obhajoval odstoupení Kosova. Mladjan Dinkič – muž, který byl pověřen ruinováním srbské ekonomiky od října 2000, bez ohledu na to, kdo vedl vládu – v podstatě médiím řekl, že Srbsko „musí ultimátum akceptovat“, jinak bude čelit „izolaci“. V krátkosti, vše ukazovalo na „ano“ Bělehradu.

Avšak odpovědí, která přišla, bylo „ne“.

Nechtěné vítězství

Je nemožné s jistotou říct, co proběhlo hlavou Tomislava Nikoliče, Ivice Dačič a Aleksandara Vučiče, když učinili toto rozhodnutí. Lze nanejvýš říct, že jejich strach ze vzteku lidí, který by přešel do násilí, převážil – možná jen dočasně – nad jejich strachem neuposlechnout Říši. Tento poslední „obchod“, který nenabídl Srbsku nic a požadoval vše, na tom mnoho nezměnil. Říct Bruseli „ne“ nebylo ani tak o získání lepší dohody pro Srbsko, jako o získání lepších výhod pro sebe. Nešťastní poskoci tak dokázali přeměnit jistou prohru, na které pracovali, na vítězství, které ani nechtěli, ani si nezasloužili.

Během minulého týdne se tato trojice setkávala s představiteli EU a USA a pokoušela se to vysvětlit. Pro-říšský deník Danas tvrdil, že vláda je v „neustálém kontaktu“ s Washingtonem a Berlínem a pokouší se dosáhnout lepšího návrhu, který by byla ochotna podepsat.

Soudě dle výroků vyslance Washingtonu Phillipa Reekera je nicméně nepravděpodobné, že Říše ustoupí.

Vedlejší show v OSN

Dalším zkomplikováním obrázku bylo zasedání Valného shromáždění OSN 10. dubna, svolané bývalým srbským ministrem zahraničí Vukem Jeremičem, které se mělo zabývat říšským „tribunálem pro válečné zločiny“. USA, Kanada a Jordánsko debatu bojkotovaly a označily ji za „pobuřující“. Navíc americká mise tvrdila, že „obětem těchto zvěrstev nebyl poskytnut patřičný prostor“.

Jeremič však usiloval právě o to, tím, že umožnil vůdkyni „Srebrenických matek“ zúčastnit se zasedání, ačkoliv není tato organizace OSN uznána. Munira Subašič se pak pokusila narušit debatu tím, že mávala tričkem s nápisem označujícím Bosenskou republiku Srbska za „genocidní“, a byla vyhozena.

Možná, že Říši ve skutečnosti vadil neobvykle odhodlaný projev srbského prezidenta Nikoliče, který pro jednou dokázal správně zastupovat své voliče.

Divadlo musí pokračovat

Nejsou žádné známky toho, že by Říše od své balkánské politiky upustila. Zcela jistě je příliš brzy na to říct, jestli se vedení v Srbsku složené z poskoků může pokusit změnit kurz. Ale jejich odmítnutí držet se scénáře, jak v Bruseli, tak v New Yorku, naznačuje, že věci nejsou až tak úhledně zabalené, jak říšská propaganda tvrdila před týdnem.

Střelba, ke které došlo v úterý ve vesnici poblíž Bělehradu, je připomínkou, že mnoho Srbů vlastní zbraně a může začít být ochotnými je za správných okolností použít. Mediální překrucování se pokouší svalit to na údajný post-traumatický stres zabijáka z války v r. 1991 v Chorvatsku. Nicméně mnohem pravděpodobnější je, že byl dohnán k zuřivosti médii vytvořenou atmosférou zoufalství, spolu s tím, že nedávno přišel o práci, a ne událostmi starými dvacet let.

Není nic neočekávaného, že Bělehrad přišel s řečmi o kontrole zbraní, a je možné, že tento incident mohl být použit jako záminka pro odzbrojení populace. Pokud by to uspělo, vláda by mohla být ochotnější kapitulovat a plnit požadavky zvenčí, než je nyní.

Mezitím pro-říšský režim v Černé Hoře téměř přišel v prezidentských volbách minulý víkend o moc. V rámci nanejvýš nediplomatického trapasu se delegace německého parlamentu pokusila řídit premiérovu tiskovou konferenci v Bělehradě. A Moskva nedávno schválila Srbsku půjčku ve výši 500 milionů dolarů, které by měly zalátat obrovské díry v rozpočtu Bělehradu. Vzhledem k tomu, že jedním z argumentů vlády pro přijetí ultimáta EU bylo, že Srbsko bude jinak „umořeno hladem“, mohlo by to být důležité v mnoha ohledech.

Důležité zapamatovat si je, že to nikdy nebylo příliš o Srbsku, ale o moci, ovládnutí Balkánu, a tudíž o vztazích mezi Evropou a Středním východem, jakož i o přístupu Ruska ke Středomoří. Velká globální hra o nadvládu je stále v plném proudu…