Komu patří voda?

Tak teď se to asi dost nekompromisně dozví. Ač nemá majitel nemovitosti (přípojky) sebemenší možnost ovlivnit její stav, nebo ji udržovat, zejména vede-li pod veřejnou komunikací, čili cizím(!) majetkem, má být teď finančně plně odpovědný za její opravy a údržbu. A protože vodárenské korporace mají provádět údržbu přípojek na účet majitelů zjevně podle svého uvážení, nebudou mít jejich majitelé ani valnou možnost případné opravy a náklady na ně ovlivňovat. Ale platit budou muset, a to částky jistě ne malé, takže si troufám tvrdit, že pro řadu domkářů to bude znamenat reálné riziko, že zůstanou bez přístupu k pitné vodě, protože na opravy prostě mát nebudou. V 21. století ve Střední Evropě, v rozvinuté zemi z relativně solidní vodovodní sítí!

A vodárenské společnosti? Ty budou spokojeně inkasovat. Vodné roste, stočné roste a zisky, ty také utěšeně rostou. A teď navíc bude náklady platit někdo jiný. Co víc si přát? Princip vodárenských korporací náš zisk je nedotknutelný a když vy začnete šetřit, protože my jsme zdražili, tak my zdražíme ještě víc, se tak dostává do nové dimenze.

A proč to všechno? Kvůli obyčejné blbosti, kvůli ideologické zaslepenosti, v jejím důsledku byla strategická vitální vodovodní infrastruktura zprivatizována. Tady vidíte, jak “lepší” je soukromý vlastník. Když se to, co má být veřejnou službou, stane soukromým byznysem, nemůže to nikdy dopadnou dobře.

* * *

Komu patří voda?

Jiří Silný

Za privatizaci zásobování vodou v Praze platíme zvyšováním ceny vody. V Berlíně to probíhalo stejně, ale lidé se na radnici vynutili deprivatizaci vodáren a cena vody se začala zase snižovat.

O vodě jsem už na těchto stránkách psal (zde a zde). Týkalo se to práva na vodu a rozvojových zemí. A také privatizace a deprivatizace zásobování vodou.

Snaha vydělat na tom, že se lidé bez vody neobejdou, se samozřejmě netýká jen rozvojového světa. Ba naopak. Je to také jediný rozumný důvod privatizace vodárenství. Proč jinak by měl soukromý provozovatel vodárenských služeb být lepším řešením zásobování vodou než veřejný, není schopen racionálně vysvětlit nikdo. Soukromník musí přece kromě zajištění služeb, které někdo koupí, generovat ještě zisk, a to co největší. Takže lepší je to výhradně pro tu soukromou firmu, horší pro spotřebitele.

Je zapomenuto, že hospodaření s vodními zdroji je přirozeně a historicky úkolem komunity a případně vyjednávání s dalšími skupinami, které jsou na vodě závislé. Je jasné, že vodu potřebuje každý, a když není přístup k ní rovný, je zaděláno na konflikt. Nebo taková nerovnost stávající konflikt ještě prohlubuje. Existenční ohrožení v případě nedostatku uspokojení základních potřeb má co dělat také s lidskou důstojností. Známý je příklad palestinských osad v Izraeli a na okupovaných územích, kde Izrael administrativními i technickými opatřeními (slabší potrubí) dbá o to, aby Palestinci měli vody málo. Stručně řečeno, je-li přístup k pitné vodě nástrojem útlaku nebo předmětem obchodování za účelem maximalizace zisku, jak k tomu nutí kapitalistický ekonomický systém, je to zvrácené.

Od roku 1992 nám vládli často ti, kdo měli na srdci zájem nikoli nás, svých voličů, ale zájem svůj osobní, realizovaný pomocí zájmů kapitálu, od kterého si za prokázané služby oprávněně slibovali provize. Nebo to snad byli prosťáčci, kteří uvěřili, že trh všechno vyřeší, a navíc si chtěli ušetřit starosti s obecním majetkem a ještě získat peníze, které se dají prošustrovat. Tak došlo i u nás při privatizační smršti v devadesátých letech k dalekosáhlé privatizaci podniků, starajících se o zásobování vodou. Jakým způsobem se to po roce 1993, kdy stát vodárny a vodovody bezplatně převedl na obce a okresy, dělo, popisuje poučná stránka o privatizaci vodáren http://www.vodarenstvi.com/privatizace-vodaren.php.

Píše se tam také o podivuhodné dvoustupňové privatizaci v Praze, v které se angažovaly známé osoby jako Jan Kasl a Jiří Paroubek a která nakonec vedla k tomu, že Pražské vodovody a kanalizace patří stoprocentně firmě Veolia (v té době Videndi Water). Zvlášť pikantní je, že zatímco Veolia má zajištěné zisky podle smlouvy až do roku 2028, do opravy cizí infrastruktury musí investovat Hlavní město Praha a protože se vodovodů zbavilo, nemůže na to čerpat ani dotace z EU.

Není divu, že se v Čechách, jak se nedávno objevilo v novinách, zvyšuje cena vody – za pět let zhruba o třetinu. Je to nutné, protože lidé se stále dražší vodou šetří a bláhově si myslí, že ušetří. Zlaté oči, které to viděly. Když má někdo monopol, tak prostě ceny vody zvedne, aby si na své zisky přišel i při menším obratu. V tom tržně rozvinutém světě to nám, zblblým neustálým přívalem úchylného myšlení, už často připadá jako normální. Kšeftuje se přece prakticky se vším, tak proč ne s vodou.

Ale jde to i jinak. Není to snadné, ale jde to. Privatizační obluzení nezasáhlo jen nás, byla to pandemie. Zásobování vodou zprivatizovali i v Berlíně. Tam se o to podělily dvě firmy – stará známá Veolia a RWE - za okolností povědomě podezřelých. Zejména se posléze ukázalo, že existuje jakýsi tajný dodatek ke smlouvám. Nastal obvyklý vývoj: zdražování vody. Ale občané berlínští se nedali. Neudělali sice revoluci jako Bolivijci v Cochabambě, ale cíle také dosáhli.

V roce 2007 vznikla občanská iniciativa, která si dala za cíl rekomunalizaci zásobování vodou. Zorganizovali kampaň, která postupně sílila a zvyšovala tlak na politiky, soudně vyžadovali zveřejnění celé smlouvy. Představitelé města se bránili, že by to představovalo vyzrazení obchodního tajemství. Ale někdo se našel, kdo smlouvu poskytl tisku a tisk plnil svou funkci a smlouvu otiskl a ukázalo se, jak je pro město nevýhodná, a už nebylo co tajit. Zároveň kampaň sebrala 280.000 hlasů pro vyvolání referenda, které v roce 2011 přineslo 660.000 hlasů pro deprivatizaci.

Vystupňovaný tlak nakonec město donutil smlouvy vypovědět a zpětně vykoupit vodárny. U Veolie už to proběhlo, s RWE se berlínský senát, vedený v současné době velkou koalicí sociální a křesťanských demokratů, domluvil na kupní ceně 650 milionů euro, kterou město zaplatí z rostoucích výnosu svého podílu u RWE, takže to daňové poplatníky nebude stát nic. Naopak. Spotřebitelům budou během roku 2013 vráceny poplatky za vodu ve výši 60 milionů euro, což se rovná 15 % snížení ceny, které se udrží i v dalších letech. Ano, je to poněkud jiný způsob hospodaření s veřejnými prostředky, než na jaký jsme zvyklí u nás, ale ani v Německu to nejde bez tlaku zdola.

Ještě jedna sympatická novinka. Úřady už tam zakázaly vytápět nebe nad Berlínem přenosnými plynovými ohřívači pro zákazníky restaurací, kteří chtějí sedět i v zimě na chodníku a zároveň být v teple. Další malé vítězství rozumu.