Byl Stalin horší nebo lepší než Truman a Roosevelt?
31.3.2013 Komentáře Témata: Historie, Lidská práva, Rusko 1854 slov
Zuřivé spory o interpretaci událostí a akcí spáchaných různými jedinci v naší historii nikdy nekončí. Kdo byl tyran a kdo byl dobrodinec? Kdo si zaslouží památníky na svoji počest a kdo by měl být obviněn ze všech smrtelných hříchů? Náš autor Alexander Širokorad vybízí oponenty, aby ve svých pseudo-vědeckých názorech aspoň přestali manipulovat s fakty a upravovat je.
Podívejte se na tuto hrůzostrašnou fotografii: děti – vězni v Gulagu. Nápis na dřevěné tabuli nad nimi zní: „Ti, kdo budou mluvit přes dráty, budou zabiti“. Titulek uvádí: „Rusko, nástupce sovětského systému. Kolektivní Gulag“. To je nechutné.
Ale pak tu byl ještě zlý stalinista, který uveřejnil fotografii celou. A ukázalo se, že horní část nápisu na dřevěné tabuli byla napsána finsky. Děti na fotografii jsou skutečně vězni Gulagu, ale šlo o finský tábor, konkrétně o 6. Finský koncentrační tábor v Petrozavodsku. Během okupace sovětské Karélie Finy bylo ve městě Petrozavodsk vybudováno sedm táborů pro místní rusky mluvící obyvatele. V táboře č. 6 bylo 7,000 lidí. Dotyčná fotografie byla pořízena poté, co sovětské jednotky osvobodily 28. června 1944 Petrozavodsk.
Tento obrázek byl předkládán jako součást důkazů u Norimberského válečného tribunálu.
Dívka, druhá zprava od sloupu, je Claudia Nyuppieva. O mnoho let později vydala své paměti: „Vzpomínám si, jak lidé omdlévali v tak zvaných lázních horkem a byli pak poléváni ledovou vodou. Vzpomínám si na dezinfekci baráků, po které nám zvonilo v uších. Mnozí krváceli z nosu.“
Na další fotografii je hora lidských těl. Titulek: „Oběti Gulagu“. Ale běda, i tato fotografie byla předložena v Norimberku. Je to fotografie tábora Klooge v Estonsku.
Co to je? Jednotlivé omyly? Ne. Ruští liberální anti-stalinisté se již půl století pokouší přesvědčit Rusy, že koncentrační tábory vymyslel Stalin. Jen se podívejte na média na internetu a sledujte přídavná jména používaná ve slovní kombinaci „koncentrační tábor“. 80% z nich bude „Stalinovy koncentrační tábory“ a 20% „Hitlerovy koncentrační tábory“. No, britské, polské, finské, americké a další koncentrační tábory nejsou zmíněny vůbec – žádné odkazy. Ty lze pravděpodobně najít ve speciální literatuře, obíhající v počtu 100-500 výtisků.
Nicméně jsou to „osvícení námořníci“, kteří jsou považováni za průkopníky táborů smrti. V r. 1900 se Britové pokoušeli nahnat všechny búrské civilisty (potomky holandských osadníků) do táborů. Zdůrazňuji – pouze ženy a děti. Všechny muže poslali do koncentračních táborů na ostrově Sv. Helena a do Indie. Za pouhé dva roky bylo v koncentračních táborech zabito 4,000 žen a 22,000 dětí. To v porovnání s 3 miliony vězňů Gulagu nevypadá mnoho.
Nicméně tyto tři miliony obětí zemřely během 70 let, v zemi se 180 miliony obyvateli. Britové zlikvidovali jednu šestinu búrských žen a dětí za dva roky. A to zde uvádím minimální čísla. Podle ostatních zdrojů šlo o 30-40,000 zabitých žen a dětí.
Američané zlikvidovali v 19. století přes 90% Indiánů, kdežto Britové vyhladili přes 90% domorodců v Austrálii. Na ostrově Tasmánie, o velikosti regionů Moskvy a Vladimiru dohromady, koloniální vojska a bílí osadníci čistili území po 40 let a zabili při tom všechny místní obyvatele, včetně žen a dětí. V době, kdy se narodil Josef Džugašvili (Stalin) byli v Tasmánii vybity všichni domorodci, do posledního!.
Během druhé světové války bylo základní strategií Anglie a Spojených států zabíjení žen a dětí. Zatímco Rusové a Němci bojovali u Moskvy, Leningradu, Stalingradu, Kursku a Kyjeva, Anglo-američané systematicky likvidovali německé ženy a děti. Obrovské množství peněz bylo utraceno za výrobu tisíců velkých strategických bombardérů, které srovnaly se zemí německá města, ale v operacích proti tankům a pěchotě účinné nebyly.
Jen v Drážďanech, v únoru 1945, zabili spojenci přes 250,000 během tří dnů. Nebyly tam žádné zbrojní továrny. Celé protiletadlové dělostřelectvo bylo posláno na východní frontu – sovětské tanky byly 70 km od Drážďan.
Kupodivu západní propagandisté činí za zabití 250,000 žen a dětí v Drážďanech zodpovědným Stalina. Stalin údajně přesvědčil Churchilla na Jaltě, aby toto město bombardoval. Churchill se údajně pokoušel vzdorovat, křičel, ale nakonec nedokázal odolat tlaku diktátora z Kremlu.
Ve skutečnosti chtěl britský premiér zničením Drážďan vyděsit „strýčka Joe“ před konferencí na Jaltě. Ukázalo se, že počasí nebylo nejlepší, a město bylo zničeno po ukončení konference.
Spojenci bojovali s japonskou civilní populací v letech 1942-1945 podobným způsobem. Japonci v Pearl Harboru, Singapuru, Darwinu, Colombo a na dalších místech útočili pouze na vojenské cíle a obytné čtvrti nechali na pokoji. No Yankeeové, v kontrastu s tím, upřednostňovali v Japonsku velká města. V Hirošimě nebyly žádné vojenské objekty. Ale američtí stratégové se o tyto objekty nezajímali. Za cíle určovali hustě obydlená místa měst, a s velkým počtem dřevěných domů.
Stojí za zmínku, že 8. srpna 1945 japonská armáda okupovala mnohem větší oblasti, než na počátku války. Rudá armáda za měsíc, od 9. srpna do 9. září, porazila milionovou kwantungskou armádu a okupovala celé Mandžusko. Naše tanky byly asi 100 km od Pekingu. A co udělali Američané za tento měsíc? Jako tradičně bombardovali japonská města.
Kolik milionů civilistů v Severním a Jižním Vietnamu zabili Američan v 60. až 70. letech?
Ale vraťme se k anti-stalinistům. Jejich oblíbeným argumentem je: „Chtěli byste být posláni do Gulagu?“ Ne, nechtěli. Ale kdybych si měl vybrat mezi vězením v Solovětském klášteře v 19. století, britským koncentračním táborem na poloostrově Kola a v Archandělsku v r. 1918, táborem Solovětsky ve 20.-30. letech, nebo moderní americkou tajnou věznicí na Guantanamu, nezdráhal bych se vybrat si tábor Solovětsky. A, samozřejmě, nikoliv kvůli uctívání Stalina, ale z pudu sebezáchovy. Byla tam větší šance přežít.
Tisíce článků a desítky knih byly napsány o tom, jak vězni stavěli kanály Bělomorbalt, Moskevský a Volha-Don. Je tam hromada hrůzostrašných, ale bohužel technicky negramotných podrobností. Z nějakého důvodu je žádný upřímný člověk nikdy neporovnal s výstavbou Panamského a Suezského kanálu. Kolik lidí tam bylo zaměstnáno? Kolik z nich zemřelo? Bohužel ruské anti-stalinisty nezajímá vůbec žádný kanál. Ti chtějí jen děsivé historky.
Například kanál Volha-Don byl budován tureckými sultány a Petr Veliký ho budoval deset let. Byl to Stalin, kdo jeho výstavbu dokončil, za 3,5 roku.
Stejně jako při budování ostatních kanálů byla ve velkém využívána práce vězňů. Do prací bylo zapojeno až 236,778 vězňů. „Z nich bylo 114,492 lidí propuštěno, 1,766 zemřelo a 1,123 uteklo. Maximální počet otrockých pracovníků připadl na 1. leden 1952 – 118,178 lidí…“
Takže během tří let těžké práce byla osvobozena polovina vězňů; z nich byly 3,000 vyznamenány vládními oceněními.
Zajímalo by mne, jak by reagovali na návrh jít na stavbu kanálu Volha-Don vězni britských a francouzských koloniálních věznic první poloviny 20. století. Obávám se, že by všichni pospíchali do Gulagu.
Je zde paradoxní situace. „Stalinisté“ požadují, aby byly otevřeny všechny archivy NKVD, bez vyjímek, aby se zjistila pravda o Stalinových zločinech, o počtech vězňů, jejich obvinění atd.
Anti-stalinisté, kteří měli před r. 1992 pěnu u huby a požadovali transparentnost a otevření archivů, náhle změnili názor. Silně se staví proti otevření archivů NKVD. Jak jen by se mohli nebát? Seznamy vězňů jsou plné stovek tisíc trockistů, Ukrajinců, lidí z Pobaltí a dalších nacionalistů. Jsou tam také stovky tisíc upřímných lidí. Ale je tam uvedeno, kdo donášel co a na koho. A to naše „distingovaná“ inteligence odhalit nepotřebuje. Na seznamech informátorů jsou jejich idoly, učitelé a příbuzní.
Toto říká jedna z vůdkyň ruských anti-stalinistů, Marietta Chudakova, v reakci na požadavek otevřít archivy. „Říkají, že archivy jsou zavřené, a nic se neví. Jak je to možné?“ a pak uvádí dlouhý seznam knih svých přívrženců. Chudakova nabízí hromadu nevědecké literatury tvrdící, že na archivech vůbec nezáleží.
Představte si na okamžik, co by se stalo, kdyby lidé jako Chudakova zvítězili. Stalin a jeho odkaz by byl proklet. No, byli Petr Veliký, Ivan IV a Ivan III lepší? Ti zlikvidovali mnohem více lidí, než Stalin. Nebo dodržovali lidská práva? Rusové by pak museli uznat, že jejich stát byl vytvořen zrůdami lidské rasy. A všichni bychom byli na kolenou před „civilizovaným světem“ a prosili o odpuštění.
Kurilské ostrovy, Karelie, Smolensk, Krasnodar, ruský sektor Arktidy – vezměte si to všechno, Rusko je dost velké!
Lze zajít do knihkupectví a koupit si tam knihu s názvem „Bestie na trůnu“. Je to životopis Petra velikého. Mimochodem, 90% z toho je pravda. Nicméně pokud porovnáte naše „krvežíznivé tyrany“ s vládci východu a západu, ve stejném časovém úseku, ti dva Ivani, Petr a Stalin, budou sice vypadat krvavě, ale jako poměrně umírnění vůdci.
Není čas si připomenout, že ve Francii a Itálii existují stovky památníků Napoleona, a že jsou po něm pojmenovány stovky náměstí a ulic?
V USA jsou Roosevelt a Truman považováni za národní hrdiny. Byli to prezidenti, kteří nařídili zabít miliony žen a dětí.
V Turecku je stále kult Ataturka, a je silnější, než kult Lenina v SSSR v 70. letech. Turci ho uctívají za masové vraždy stovek tisíc Arménů a Řeků. 19. květen je v Turecku a Řecku svátek. Turci oslavují den na počest Ataturka, který nařídil zmasakrování Řeků. Řekové si připomínají den genocidy Černomořců.
Ve Finsku je národním hrdinou maršál Mannerheim. Byl to on, kdo v létě 1918 zorganizoval první koncentrační tábor v bývalé Ruské říši.
Polsko má také národního hrdinu – maršála Pilsuckého. Ten zřídil první koncentrační tábor v zemi v r. 1919. V r. 1921 bylo v polských táborech zabito asi 70,000 ruských válečných zajatců.
Nestačí to? Tak si vezměme velkého Mao, který zabil 20 krát více lidí, než Stalin. Proč je v Číně tolik památníků velkého Maa? A nijak to Číňanům nezabránilo udělat ze své ekonomiky druhou největší na světě, po Spojených státech.
V Mongolsku staví pomníky národnímu hrdinovi Čingischánovi.
Nakonec se podívejme na malý příklad, který byl předmětem horké debaty v zemi i v zahraničí 80 let. Řeč je o slavném Pavlu Morozovovi. Byla to jeho matka, Taťjana Morozovova, kdo svědčil proti Pavlovu otci, Trofimu Morozovovi. Pavel jen její svědectví potvrdil. Nikdy nebyl pionýrem a v jeho vesnici žádná pionýrská organizace nebyla.
Taťjana napsala: „Soudruzi, můj muž vydává falešná osvědčení bohatým sedlákům, aby mohli jít domů, a 3 roky žije se svoji mladou milenkou. Potrestejte tohoto lotra a vraťte ho rodině!“
Trofim Morozov byl odsouzen k deseti letům „v lesích“. Tři roky pracoval na stavbě Bělomorbalt, pak byl propuštěn, dostal za svoji práci vyznamenání. Pak žil v klidu v Ťjumenu.
4. září 1942 bylo tělo 14-letého Pavla a jeho 9-letého bratra Fjodora nalezeno v lese. Chlapci byli ubodáni. Zločinec nebyl nikdy nalezen. Nicméně úřady zmasakrovaly celý klan Morozovů. 81-letý děda a 80-letá slepá babička byli umučeni ve vězení. Pavlův strýc a bratranec byli zastřeleni.
Je zajímavé, že v USA byly provedeny průzkumy, v rámci studia veřejného mínění, o činech spáchaných Pavlem Morozovem. Převážná většina Američanů udání jeho otce schvalovala a uvedla, že Pavel náležitě splnil svoji občanskou povinnost.