Filmová propaganda, Hollywood a CIA

Černý jestřáb sestřelen, Třicet minut po půlnoci (Přečtěte si komentáře diváků na české filmové databázi – smutné čtení. Nikomu nepřišlo divné mučení a nikdo to neodsoudil. O tom, že by si někdo uvědomil šikovnou podprahovou manipulaci, si můžeme nechat zdát. Editor) a Argo, to je jen pár dílek z nedávné produkce, která ukazují, jak dnešní filmový průmysl prosazuje americkou zahraniční politiku. Ale film byl vždy používán pro propagandu, již od počátku 20. století, a spolupráce Hollywoodu s ministerstvem obrany, CIA a dalšími vládními agenturami není moderním trendem.

Když Michelle Obama odměňovala Argo Bena Afflecka Oskarem za nejlepší film, filmový průmysl ukázal, jak blízko má k Washingtonu. Podle Sorayi Sepahpour-Ulrich je Argo propagandistickým filmem zastírajícím ošklivou pravdu o íránské krizi s rukojmími, a je určený k tomu, aby americkou veřejnost připravil na nadcházející konfrontaci s Iránem:

Zahraničně-političtí pozorovatelé již dlouho vědí, že Hollywood odráží a prosazuje americkou politiku (která je určována Izraelem a jeho podporovateli). Tento fakt vyšel najevo, když Michelle Obama při udílení Oskarů oznámila, že ho získal „Argo“ – silně propagandistický proti-íránský film. Uprostřed pozlátek a vzrušení Hollywood a Bílý dům odhalily svůj pakt a vyslaly zprávu právě v době, kdy se blížily rozhovory o íránském jaderném programu.

Hollywood má dlouhou historii prosazování americké politiky. V r. 1917, když Spojené státy vstoupily do první světové války, Výbor pro veřejné informace (CPI) prezidenta Woodrow Wilsona naverboval americký filmový průmysl pro výrobu výcvikových filmů a děl podporujících „věc“. George Creel, předseda CPI, věřil, že filmy mají svoji roli při „šíření evangelia amerikanismu do všech koutů planety“.

Tento pakt byl značně posílen během druhé světové války. Úkolem Hollywoodu bylo poskytnout propagandu. Po válce se Washington odměnil dotacemi, zvláštními opatřeními v rámci Marshallova plánu a obecným tlakem na otevření evropských filmových trhů.

Jak Hollywood a Bílý dům horlivě vychvalují „Argo“ a jeho propagandistické poselství, nestoudně a vědomě zakrývají klíčový aspekt této „historické“ události. Pozlátko pohřbívá nanejvýš důležitý fakt, že íránští studenti, kteří obsadili americké velvyslanectví v Teheránu, hodlali odhalit temná tajemství Izraele světu. Dokumenty označené „tajné“ odhalily aktivity LAKAM. Vytvořená v r. 1960 byla LAKAM izraelská síť, určená k provádění ekonomické špionáže v USA, mající „shromažďovat informace vědeckého charakteru v USA pro vojenský průmysl Izraele“ (Soraya Sepahpour-Ulrich, Oskar hollywoodskému Argo: A vítězem je… Pentagon a izraelská lobby). Ohledně skutečného popisu íránské krize s rukojmími, tajné operace CIA, doporučuje Global Research přečíst si článek Harry V. Martina zveřejněný v r. 1995: Skutečný příběh íránských rukojmí ze záznamů Fara Mansoor:

Fara Mansoor je uprchlík. Ne, neporušil žádný zákon Spojených států. Jeho zločinem je pravda. To, co říká, a dokumenty, které má, se rovná rozsudku smrti. Mansoor je Íránec, který byl součástí „elity“ v Iránu dlouho předtím, než byla v r. 1979 vzata rukojmí. Mansoorovy záznamy vlastně popírají teorii údajného „říjnového překvapení“, že tým Ronalda Reagana a George Bushe zaplatil Íráncům za to, aby 22 amerických rukojmí nepropustili dříve, než po prezidentských volbách v listopadu 1980.

Existují tisíce dokumentů, které jeho názor potvrzují, a Mansoor říká, že „krize s rukojmími“ byla politickým „nástrojem řízení“, vytvořeným pro-bushovskou frakcí CIA, a bylo to provedeno prostřednictvím předem vytvořené aliance s Chomejního islámskými fundamentalisty“. Říká, že to mělo dvojí účel:

– Uchovat Irán nedotčený a bez komunistů tím, že se Chomejní dostane pod naprostou kontrolu.

– Destabilizovat Carterovu vládu a dostat George Bushe do Bílého domu (Harry V. Martin, Skutečná krize s íránskými rukojmími: Tajná operace CIA)

Třicet minut po půlnoci je další velkou propagandou stříbrného plátna, která vyvolala počátkem tohoto roku pobouření. Využívá strašlivé události 9/11, aby líčila mučení jako účinný nástroj a nutné zlo:

Třicet minut po půlnoci je znepokojivý ze dvou důvodů. Zaprvé a především v divákovi zanechává mylný dojem, že mučení pomohlo CIA najít úkryt bin Ladena v Pákistánu. Zadruhé ignoruje jak nezákonnost, tak amorálnost používání mučení jako vyslýchacího nástroje.

Tento thriller začíná slovy „vychází ze svědectví o skutečných událostech z první ruky“. Po promítnutí záběrů ze strašlivých útoků 9/11 přechází k výpravnému a zdlouhavému vykreslování mučení. Zadržený „Ammar“ je vystavován simulovanému topení, stresovým pozicím, spánkové deprivaci a je strčen do malé bedny. V reakci na mučení vyklopí jméno kurýra, který nakonec zavede CIA k místu pobytu bin Ladena, kde je zavražděn. Může to být dobrý film, ale je nepřesný a zavádějící. (Marjorie Cohn, „Třicet minut po půlnoci“: Mučivá fakta).

Ocenění Zlatým globem počátkem tohoto roku přimělo některé analytiky ke kritizování temného „oslavování policejního státu“ Hollywoodem a k tvrzení, že skutečným vítězem Zlatého globu byl vojensko-průmyslový komplex.

Seriál Otčina zvítězil jako nejlepší televizní seriál, byla mu udělena cena i za nejlepšího televizního herce a herečku. Je to velmi zábavná show, která vlastně ukazuje některé chyby v systému MIIC.

Argo získal ocenění jako nejlepší film a za nejlepšího herce. Oslavuje CIA a Ben Affleck mluvil o CIA maximálně pochvalně.

A cenu pro nejlepší herečku získala Jessica Chastain za Třicet minut po půlnoci, film, který byl odsuzován za propagaci mučení.

***

Vojensko-půmyslově-špionážní komplex hraje stále více všeprostupující roli v našem životě. V příštích několika letech budeme vídat filmy, které se budou zaměřovat na používání technologie bezpilotních letounů policií a špionážní sítí v USA. Již jsme viděli filmy, které ukazují, jak špioni mohou porušovat všechny aspekty našeho soukromí – i těch nejintimnějších částí našeho života. Výrobou filmu a televizních seriálů oslavujících tato rakovinná šíření policejního státu Hollywood a velká studia normalizují myšlenky, které nám předkládají – lhaní veřejnosti, běžné vytváření podvodných báchorek jako krytí pro to, co se skutečně děje. (Rob Kall citovaný na Washington Blog, CIA a další vládní agentury ovládají film a televizi).

Všechna tato znepokojivá napojení Hollywoodu byla zkoumána v hloubkové zprávě Global Research zveřejněné v lednu 2009: Světla, kamera… tajná akce: Hluboká politika Hollywoodu. Tento článek uvádí řadu filmů, částečně vytvořených pro propagandistické účely ministerstvem obrany, CIA a dalšími vládními agenturami. Stojí za povšimnutí, že letošním Oskarem oceněný režisér Ben Affleck spolupracoval se CIA v r. 2002, kdy hrál ve filmu Nejhorší obavy.

Autoři Matthew Alford a Robbie Graham vysvětlují, že v porovnání se CIA má ministerstvo obrany „„otevřené“, avšak zřídka zveřejňované vztahy s Tinsel Town“, které, „i když jsou morálně pochybné a zřídka propagované, docházelo k nim aspoň ve veřejné doméně“. Alford a Graham citují zprávu CIA z r. 1991, která odhaluje rozsáhlý vliv této agentury, a to nejen na filmový byznys, ale také na média, kde „má vztahy s reportéry každé velké zpravodajské agentury, novin, týdeníku a televizní stanice v zemi“. Teprve až v r. 1996 CIA oznámila, „že bude nyní otevřeně spolupracovat na produkci Hollywoodu, údajně v přísně „poradní“ roli:

Rozhodnutí agentury pracovat s Hollywoodem veřejně předcházela „Zpráva úkolového uskupení pro větší otevřenost CIA“ z r. 1991, ředitelem CIA Robertem Gatesem „nově vytvořené operační skupiny pro otevřenost“, která tajně probírala – ironicky – jestli by měla být agentura méně tajnůstkářská. Tato zpráva uznává, že CIA „má nyní vztahy s reportéry všech velkých informačních služeb, novin, týdeníků a televizních sítí v zemi“, a autoři této zprávy poznamenávají, že jim to pomohlo „přeměnit některé příběhy o „selhání rozvědky“ na příběhy „úspěchu rozvědky“, a že to přispělo k přesnosti bezpočtu dalších“. Dále odhaluje, že CIA v minulosti „přesvědčovala reportéry, aby odkládali, měnili, zadržovali či dokonce skartovali příběhy, které by mohly negativně ovlivnit národně-bezpečnostní zájmy“.

Spisovatel špionážních románů Tom Clancy se těšil obzvláště úzkým vztahům se CIA. V r. 1984 byl Clancy pozván do Langley, poté, co napsal Hon na ponorku, kdy to bylo později v r. 1990 zfilmováno. Agentura ho pozvala opět, když pracoval na Vysoké hře patriotů (1992), a filmová adaptace tohoto díla mu pak zaručila přístup do zařízení v Langley. Z poslední doby film Nejhorší obavy (2002) ukazoval, jak CIA stopuje teroristy, kteří odpálí jadernou bombu na americké půdě. Kvůli jeho výrobě ředitel CIA George Tenet osobně provedl filmaře po centrále v Langley; hvězda tohoto filmu, Ben Affleck, se také radil s analytiky agentury, a Chase Brandon působil jako poradce.

Skutečné důvody, proč CIA přijala „poradní“ roli u všech těchto filmů, jsou uvedeny v ojedinělém komentáři bývalého právního poradce CIA Paula Kelbaugh. V r. 2007 na univerzitě ve Virginii přednášel o vztahu CIA s Hollywoodem, kdy byl na této přednášce přítomen jeden místní novinář. Tento novinář (který si nyní přeje zůstat v anonymitě) napsal recenzi přednášky, ve které přirovnal Kelbaughovu diskusi k thrilleru z r. 2003 Rekrut, v hlavní roli s Al Pacinem. Recenze poznamenala, že, jak řekl Kelbaugh, agent CIA byl při natáčení pod pláštíkem konzultanta, ale jeho skutečným úkolem bylo svést filmaře na špatnou stopu. Kelbaugh empaticky popřel, že by tento výrok veřejně učinil. (Matthew Alford a Robbie Graham, Světla, kamera… tajná akce: Hluboká politika Hollywoodu).

Během studené války byl agent Výboru pro psychologické strategie CIA Luigi G. Luraschi ve vedení Paramount. „Zajistil dohodu s několika řediteli pro obsazování rolí, aby do filmů subtilně obsazovali „dobře oblečené černochy“, včetně „důstojného černošského sluhy“ s rysy „naznačujícími, že je svobodný člověk“. Účelem těchto změn bylo „zkomplikovat sovětům“ možnost využívat špatnou situaci nepřítele v oblasti rasových vztahů, a sloužilo to k vytvoření podivně neškodného obrazu Ameriky, který byl v té době poskvrněný érou rasové segregace“. (Ibid)

Poslední oceněná filmová produkce ukazuje, že manichejský světonázor prosazovaný americkou zahraničně-politickou agendou se od studené války nezměnil. Aliance Hollywood-CIA je čilá a daří se jí dobře, a stále vykresluje Ameriku jako „vůdce svobodného světa“ bojujícího se „zlem“ na celém světě:

Provázání Hollywoodu s národně-bezpečnostním aparátem zůstává neustále stejně pevné: bývalý agent CIA Bob Baer nám řekl: „Mezi CIA a Hollywoodem je symbióza.“ Baerovým tvrzením je dávána váha setkáními v Sun Valley, ročními neformálními setkáními v Sun Valley v Idaho, kde se schází několik stovek nejvýznamnějších lidí v amerických médiích – včetně ředitelů všech velkých hollywoodských studií – aby tam probrali kolektivní mediální strategii pro příští rok. (Ibid).