Divadlo s názvem „Audit zlatých rezerv USA“

Pochybnosti ohledně oficiálních zlatých rezerv USA

Převážná část oficiálních zlatých rezerv se musí nacházet v depozitáři Fort Knox, který byl pro tyto účely zvlášť vybudován před druhou světovou válkou. Tam svezli z celé země zlato, které na příkaz prezidenta Franklina Roosevelta odevzdaly právnické a fyzické osoby státu za cenu 20 dolarů za trojskou unci. Většina zlata tam přišla z bank, patřících do Federálního rezervního systému, a banky obdržely tak zvané zlaté certifikáty, které se začaly objevovat v jejich bilancích. Někteří toto označují za vynucený odkup zlata. Avšak ve skutečnosti šlo o konfiskaci zlata. Po dokončení této operace byla cena zlata zrevidována a navýšena na 35 dolarů za unci.

Normální kontroly amerických zlatých rezerv neprobíhají již od počátku 50. let. Proběhly jen některé namátkové kontroly. Po zavření „zlatého okna“ na počátku 70. let (ukončení zlatého krytí dolaru) bylo přijato rozhodnutí o kontrole zlatých rezerv. Nějaké částečné kontroly proběhly v letech 1974-1986, ale pak byly pod tlakem generálního inspektora ministerstva financí ukončeny.

V posledních 10-15 letech se nejen v USA, ale i v dalších zemích stále častěji pochybovalo o tom, že ve „zlaté truhlici“ americké státní kasy je vše v pořádku. Verzí je hodně:

1. Zlato amerického ministerstva financí je fyzicky na svém místě, ale protože bylo často předmětem různých ujednání (například se používalo jako zástava), tak v současné době ministerstvu nepatří.
2. Zlato z oficiálních rezerv již fyzicky v depozitářích není (aspoň v plném množství, ve kterém je uváděno v evidenci ministerstva financí). Bylo odtud odvezeno v důsledku prodejů, leasingových a úvěrových operací.
3. V depozitářích jsou hromady cihel, jejichž počet odpovídá evidenci ministerstva financí, ale jde zcela nebo částečně o cihly z falešného zlata. Kvůli utajení nezákonného zcizení zlata byly pravé cihly vyměněny za cihly z wolframu.
4. Zlato z oficiálních rezerv již nepatří ministerstvu financí, vrátilo se do bank (odkud bylo vzato v 30. letech). Americká vláda se zadlužila u bank patřících do Federálních rezerv, dosti značně, takže aby splatilo část tohoto dluhu, zaplatilo ministerstvo věřitelům zlatem.

Mnozí kritici Fedu zdůrazňují, že Federální rezervy a americké ministerstvo financí jsou spojené nádoby, a že oficiální zlaté rezervy patří státu jen formálně, ale fakticky jsou ve správě banksterů.

Americký kongres požaduje audit zlata

Ti, kteří se začali dožadovat kontroly stavu amerických zlatých rezerv, působí na dvou křídlech – trvají na auditu jak Federálních rezerv, tak ministerstva financí. Útoků na křídlo „Federálních rezerv“ bylo po první vlně finanční krize několik. V polovině 2012 dolní komora amerického kongresu podpořila návrh zákona o úplném auditu Federálních rezerv. Nicméně to dodnes nebylo schváleno, protože v senátu mají bankéři mnoho spojenců, kteří mají důvody zdržovat přijetí tohoto zákona a bránit auditu. Neboť může vyplavat na povrch jejich tajná spolupráce s ministerstvem financí u nezákonného používání zlatých rezerv, včetně tajného poskytnutí úvěrů ve výši 16 bilionů dolarů Federálními rezervami největším americkým a zahraničním bankám v období poslední finanční krize.

Podle názoru některých kritiků Fedu odhodily finanční orgány USA v poslední době veškerou opatrnost a již se nesnaží svým nezákonným operacím zajistit důvěrnost… Jen jeden příklad. V letech 2004-2005 americké ministerstvo financí uvádělo ve své evidenci zlaté rezervy v hodnotě 10,924 milionů dolarů (v USA se doposud oficiální zlaté rezervy oceňují v ceně z r. 1973, rovnající se 42 dolarům za trojskou unci). Ale v konsolidované bilanci Federálních rezerv byla u položky „zlaté certifikáty“ uvedena částka 11,036 milionů dolarů. Tak by to být nemělo, hodnota zlatých rezerv musí odpovídat hodnotě „zlatých certifikátů“. Vzniklý nesoulad ve výši 112 milionů dolarů znamená porušení zákona o zlatých rezervách. Přestože to v r. 2006 finanční orgány (zřejmě po zaregistrování své chyby) uvedly do souladu, zůstal pocit, že banksteři provádí nezákonné operace se zlatem.

Ron Paul se pokoušel objasnit všelijaká „zlatá tajemství“ Federálních rezerv, interpeloval tuto organizaci a vyšetřoval představitele Fedu. Konkrétně v červnu 2011 byl do amerického kongresu předvolán Scott Alvarez. Bylo mu položeno několik otázek, týkajících se zlata. Alvarez odpřísáhl, že od r. 1933 nemají banky Fedu ani jednu unci zlata. Ron Paul projevil ohledně „zlatých certifikátů“ zvědavost: jedná se o úpisy, poskytující bankám právo vyžádat si a dostat od ministerstva zlato? Alvarez nedokázal srozumitelně odpovědět, co tyto „zlaté certifikáty“ jsou, pouze řekl, že jde o „účetní papíry“, které se objevují v bilancích bank.

Dotazy a vyšetřování podobného rázu situaci u zlata nijak nevyjasnily. Proto se Ron Paul začal dožadovat přístupu auditorů do „zlatých sklepů“ ministerstva. Těmito „zlatými sklepy“ je Fort Knox. Ale nejen. Od určité doby je část zlata ministerstva umísťována i v dalších depozitářích na území USA – ve West Point, v Denveru, ve sklepeních řady členských federálních rezervních bank. Toto zlato je občas zkráceně nazýváno „ostatní měnové zlato“. Předmětem zvláštního zájmu je zlato, nacházející se v úschově Federální rezervní banky New York. Podle některých údajů se právě tam nachází převážná část „ostatního měnového zlata“. Pokud zlato ve Fort Knox podléhalo byť pouze částečným kontrolám, tak do „zlatých sklepení“ newyorského Fedu auditoři vůbec nikdy nenahlédli. Jednou ze senzací loňského roku bylo rozhodnutí amerických úřadů provést audit v těchto „zlatých sklepeních“.

Tajemství sklepení se zlatem na Manhattanu

Zlatý depozitář newyorského Fedu má přibližně stejnou kapacitu, jako Fort Knox. Nachází se na Manhattanu, několik pater pod zemí. Podle veřejně dostupných údajů je ve sklepeních newyorského Fedu zlato z desítek zemí světa, v celkovém množství 216 milionů uncí. To odpovídá 22% oficiálních světových zlatých rezerv. Tam bylo uloženo také zlato amerického ministerstva financí, které mělo podléhat kontrole. Všichni netrpělivě čekali na výsledky tohoto auditu. V amerických médiích se objevily informace, že kontrola byla provedena v září 2012. Nicméně uběhlo září, říjen, listopad, prosinec… Americké ministerstvo financí o výsledcích této kontroly nic nezveřejnilo. Prodlení se stalo zlověstným. Oleje do ohně přilili Němci, kteří začali důrazněji trvat na svém požadavku vrácení části svých zlatých rezerv, uschovaných ve sklepeních téhož newyorského Fedu.

Takže nakonec, v lednu 2013, se dlouho očekávaná zpráva ministerstva financí o provedené kontrole objevila. Toto je její celý název: Audit Report. Audit of the Department of the Treasury’s Schedule of United States Gold Reserves Held by Federal Reserve Banks as of September 30, 2012. Office of Inspector General. Department of the Treasury. – Wash., D.C., January 4, 2013.

Všichni specialisté se vrhli do zkoumání tohoto dokumentu. A co tam odhalili? No zhruba toto:

1. Celá zpráva se vešla na 14 stran.
2. Ze 14 stran obsahuje 13 stran informace, které s provedeným auditem nijak nesouvisí. Tedy titulní stránka s obrázkem, stránka s obsahem, stránky s výňatky z amerických zákonů vysvětlujících pravidla provádění auditu, a také objasňujících, co je to ministerstvo financí.
3. Výsledky samotného auditu najde čtenář na pouhé jedné stránce. Zaprvé, ukazuje se, že samotná kontrola proběhla během jednoho jediného dne – 30. září 2012. Zadruhé, je nám sdělováno, že v depozitáři newyorského Fedu se nachází 99,98% veškerého „ostatního měnového zlata“. Zatřetí, je uvedeno množství zlata nacházejícího se v depozitáři newyorského Fedu v trojských uncích, a také ve finančním vyjádření – v ceně z r. 1973 a v aktuální ceně (k 30. 9. 2012). Tedy (po zaokrouhlení) 568 milionů dolarů, resp. 23,892 milionů dolarů. A ve váhovém ekvivalentu 466,57 tun.

Nic víc v tomto dokumentu není.

Nazvat akci provedenou 30. září 2012 „auditem oficiálních zlatých rezerv USA“ nelze ani náhodou, dokonce ani má-li člověk velkou představivost. Důvody pro takové tvrzení jsou dostatečné, a zde jsou některé z nich:

1. Neprováděli to žádní nezávislí auditoři. Ministerstvo financí kontrolovalo samo sebe.
2. Nedošlo k žádné kontrole dokumentů. Auditované zlato mohlo být například zastaveno nebo opakovaně zastaveno.
3. Aby bylo možné tvrdit, že ve sklepeních newyorského Fedu je 99,98% „ostatního měnového zlata“, musely by být zkontrolovány všechny depozitáře, obsahující „ostatní měnové zlato“. Patrně se tento tak zvaný „audit“ omezoval jen na informace poskytnuté newyorským Fedem a dalšími depozitáři o množství deponovaného zlata.

Dokonce i kdyby se úředníci amerického ministerstva financí 30. září 2012 neomezovali pouze na získání zpráv a skutečně se do sklepení depozitáře na Manhattanu vydali, mohli tam spatřit jen lesknoucí se předměty označené jako „zlaté cihly“, i když mohlo jít jen o pozlacený wolfram. A na konci své návštěvy úředníci na kalkulačce přepočítali cenu zlata podle aktuální tržní ceny. Takovéto příjemné exkurze jsou nyní ve světě financí nazývány „auditem“.

Aby provedenému „auditu“ dodala punc důvěryhodnosti, uvedla americká média i detail, že bylo „vrtáno“ do zlatých cihel ve sklepeních newyorského Fedu. Byl uveden i počet navrtaných cihel, a dokonce se uvádělo, že v několika byl obsah zlata dokonce vyšší, než požaduje norma. V důsledku „auditu“ se prý podařilo zrevidovat údaje a navýšit zlaté rezervy USA o několik uncí! Nicméně výroky tohoto druhu mohu zařadit jen do kategorie novinářských báchorek, protože v oficiální zprávě amerického ministerstva financí není dokonce ani náznak toho, že by byla prováděna fyzická kontrola zlata.

Seriozní experti na zlato ohodnotili zprávu o „auditu zlata“ přibližně stejně. Známý specialista na zlato James Turk napsal: „Nechci používat slovo „audit“, protože to je prostě výsměch tomu, co znamená skutečný audit… žádný audit zlata neproběhl… Jen se podívali do „registračního seznamu ministerstva financí“… Tudíž se jen koukají na účetní dokumenty a říkají: „Ano, v dokumentech je uvedeno, že veškeré zlato je na místě“.“ Shrnutí Jamese Turka: „Skutečně jsem rozladěn, protože jsem si myslel, že proběhlo něco zajímavého, ale ve skutečnosti je to všechno jen odpad. Velká média to hlásala proto, aby oklamala lidi (a země) a donutila si je myslet, že zlato je na místě…“

Připomenu, že mezi událostí označenou jako „audit“ a zveřejněním zprávy o této události uběhly více než tři měsíce. Podle všeho byla tak dlouhá prodleva vyvolána tím, že americké ministerstvo financí a vedení Fedu musely dospět ke „konsensu“ ohledně toho, jakým způsobem předložit tento proslulý „audit“ veřejnosti. Podle všeho, po dlouhých sporech, se shodly na zásadě „lepší neříct, než říct příliš“.

Uváděné popisování „auditu zlata“ je jen jedním z posledních příkladů toho, jak banksteři veřejnost oblbují. S každým dalším případem to dělají ještě s větším cynismem a s ještě větší drzostí.