Bolševický převrat (I)

Mezinárodní pozadí

V roce 1915 Alexander Parvus (pův. jm. Israel Helphand) vypracoval plán na převzetí moci v Rusku bolševiky za pomoci německé tajné služby. Z německého ministerstva financí obdržel 7 miliónů marek na rozvinutí komunistické propagandy v Rusku. To Parvus „stvořil“ Lenina takového, jakého známe. S budoucím vůdcem revoluce se setkal v Zürichu v květnu 1915. Německá vláda financovala Parvuse a potažmo bolševiky proto, že dostali příslib o ukončení válečných akcí Ruska, jakmile Lenin a spol. ovládnou východní říši.

Císařův poradce a sionista Walter Rathenau se přímo zasazoval o podporu bolševismu. Na jeho straně stál i německý velvyslanec v Dánsku Ulrich von Brockdorff-Rantzau. (1) První tranfer peněz z německého ministerstva zahraničí ve výši 5 mil. marek se odehrál 7. června 1915.

Nebyla to však zdaleka jen německá vládní iniciativa. Mnohem spíše se jednalo o konspiraci mocných finančních kruhů. Podle Antonyho Suttona (Wall Street and the Bolshevik Revolution) se významně v podpoře prvních komunistů angažoval John Pierpont Morgan Jr. Dále Jacob a Mortimer Schiff, Felix Warburg, Otto H. Kahn, Max Warburg, Jerome Hanauer, Alfred Milner a rodina Guggenheimů. Toto potvrzuje také složka 861.00/5339 z archívu U.S. State Departement. Ve všech případech šlo o členy zednářských lóží židovského původu.

Max Warburg, nejvlivnější bankéř v Německu, se přímo podílel na založení propagandy komunistů v Rusku. Přes průmyslníka Huga Stinnese daroval 12. srpna 1916 dva milióny rublů na jejich publikační činnost. (2)

Zdaleka největší podpora však přicházela z nejsilnější americké bankovní skupiny Kuhn,Loeb&Co., kde měl rozhodovací pravomoc Jacob Schiff. Bratři Maxe Warburga Felix a Paul se oženili s dcerami bankéřů Schiffa a Salomona Loeba. Jacob H. Schiff pocházel z významné rabínské rodiny. Jeho kariéra byla dílem Rothschildovy rodiny, protože mu dopomohla k jeho pozici v Kuhn,Loeb&Co.

Memoáry Pavla Maljukova zmiňují první plány na vytvoření prozatímní vlády v Petrohradě, tehdejším ruském hlavním městě. Předběžné návrhy padly v Rjabušinského bytě 13. srpna 1915. Tehdy ještě neobsahovaly jméno židovského právníka Alexandera Kerenského (Aaron Kürbis), pozdějšího předsedu prozatímní vlády. Podle spisovatele a zednáře Marka Aldanova (Landau) získal seznam definitivní podobu až v dubnu 1916 v hotelu Francija. O těchto událostech a spiknutí za účelem převzetí moci píše exilový historik Sergej Melgunov v knize The Preparations for the Palace Coup.

Kořeny komunismu

Ideologický základ pro naplánování a realizaci bolševického převratu tvoří komunismus. Kde se však myšlenka komunismu vzala? Zakladatelé první internacionály měli být inspirováni Adamem Weishauptem- vůdcem řádu svobodných zednářů, nazývaném „ilumináti“. Tento hebrejec a bývalý jezuita založil tajné hnutí, jehož účel spočíval v ovládnutí a infiltraci procesu vedoucího k Francouzské revoluci tak, aby půda byla připravena na budoucí triumf komunismu. Už od počátku vystupovali jako mecenáši kominterny Rothschildové.

Vyplývá to z protokolu výslechu Christiana Rakovského, kterému se měl podrobit na příkaz Stalina v roce 1938. Rakovskij byl vysokostupňový zednář, zasvěcenec i účastník plánů skryté elity. Protokol vyšel r. 1950 ve Španělsku, později ho D. Griffin publikoval ve Spojených státech a Německu (Vládci. Luciferova 5. kolona). Španělské vydání vyvolalo vělký zájem veřejnosti, takže ho zainteresované skupiny začaly skupovat, aby se zabránilo dalšímu šíření. Gavril Kuzmin (alias René Duval), který vedl výslech, se mj. dozvěděl, že elity trvají na uzavření paktu mezi Stalinem a Hitlerem a na zinscenování dlouhotrvající destruktivní světové války. Z oslabených národů Evropy a Ruska měla vzejít upevněná sionistická moc usilující o světovládu.

Britský premiér Benjamin Disraeli podporovaný baronem Rothschildem předpověděl první komunistickou revoluci roku 1848 čtyři roky předtím. Ve svém románu Coningsby jeho židovský hrdina prohlašuje: „Mohutná revoluce, která se v tuto chvíli v Německu již připravuje… a o níž se v Anglii dodnes tak málo ví, dozrává pod výhradním vedením Židů, kteří mají dnes téměř monopol na všechny profesorské katedry v Německu… Vidíš tedy sám, můj milý Coningsby, že svět je ovládán úplně jinými lidmi, než si myslí ti, kdož nemohou nahlížet za kulisy.“ V revolučním roce napsal Disraeli tato závažná slova (Život lorda Bentincka): „Vliv Židů je nejlépe vidět na nedávném propuknutí bouřlivého principu v Evropě. Je to vzbouření proti tradici a aristokracii, proti náboženství a soukromému vlastnictví. Odstranění semitských principů, vyhlazení židovského náboženství v mosaické či křesťanské formě, přorozená rovnost lidí a zrušení vlastnictví- tyto zásady budou proklamovány tajnými společnostmi, které tvoří dočasné vlády, jejichž jsou všude mužové židovské rasy.“

Podíl Karla Marxe (Mordechai Marx Levy) na idejích komunismu byl zcela marginální. Jako člen jedné z pomocných organizací rothschildových iluminátů- Spolku spravedlivých získal v roce 1847 pověření vypracovat kompilát už dříve formulovaných paradigmat pod názvem Komunistický manifest. Ovšem trvalo ještě dvacet let, než se začal se spisem identifikovat jako autor. Myšlenky Manifestu nepocházely z jeho hlavy a on sám hrál pouze „marketingovou“ roli, jak bychom řekli dnes. Ostatně řada historiků už dávno konstatovala, že Manifest pouze selektoval ideje ze spisů Adama Weishaupta a jeho žáka Clintona Roosevelta…

Když nastal rok 1917

V lednu 1917 bylo rozhodnuto, že akce by měly začít na židovský den Purim. Jak zdokumentovaly i židovské noviny Jevrejskaja nedělja v článku nazvaném „Stalo se to na den Purim“, první výstřely padly 23. února (8. března).

Dosud většina lidí žije v mylném domnění (a demokratické jako socialistické školství tento mýtus šíří), že sociální revolta vznikla spontánně. To odmítá mezi jinými profesor Richard Pipes z Harvardu: „Historici tvrdili, že revolucionáři byli poháněni lidmi. Ale když jdeme po zdrojích, stává se evidentním, že se mýlili. Únorová revoluce v Petrohradě nebylo sociální povstání- a to lze snadno dokázat.“ Povstání začalo 23. února jako vzpoura přeplněných věznic, kam se zavírala i řada ruských vojáků. Agitátoři využili situace a udělali z ní revoluci dnem 27. února. O tři dny později byl donucen abdikovat car Mikuláš II.

Člen britského parlamentu a zednář Alfred Milner byl vyslán do Petrohradu podílet se na revoluci a svržení cara. (3) Hlavním osnovatelem carského pádu se však zdá být Alexander Kerenskij. Historikové Jemeljanov a Naumov potvrzují jeho zednářskou příslušnost- konkrétně měl být velmistrem ruské odnože Grand Orientu. Adoptoval ho Fjodor Kerenskij tehdy ještě jako kluka se jménem Aaron. Fjodor Kerenskij učil a později řídil školu v Simbirsku, kde v té době studoval Vladimír Uljanov-Lenin. Rakouský politolog Karl Steinhauser odhalil, že Kerenskij měl napojení na Londýn, Paříž a Washington, které mu zprostředkovával zednář George Buchanan.

Všeobecně se ví, že cara zradila řada jeho generálů jako Alexejev (pozdější zakladatel Bílé armády), Krymov, Manikovskij, Poljanov, Kornilov a další. Důvod spočívá pravděpodobně v jejich organizaci v zednářských lóžích (jak tvrdí masonista Manuil Margulies), v nichž stanovené plány stojí nad zájmy států.

2. března byla zformována prozatímní vláda revolucionářů pod vedením Georgije Lvova. Následně nechali Kerenskij a Rutenberg (policejní velitel) propustit z vězení desetitisíce kriminálníků, což odstartovalo anarchii. Lidé byli přepadáni a zabíjeni na ulicích, početně slabší policisté ubíjeni k smrti. Jakmile proběhla likvidace policie, násilí se přelilo na úředníky. V této atmosféře vyzýval americký tisk nástupnického cara Michaila II. k abdikaci! Car byl nakonec rituálně zavražděn 12. června 1918 v Permu.

Nástup Lenina a Trockého

Zatímco Kuhn,Loeb&Co. Financovala aktivity Trockého (alias Bronštejn), ten odcestoval 26. března 1917 na americký pas z New Yorku. Na konci měsíce obdržel německý velvyslanec v Bernu tento telegram od berlínské vlády: „Ruští revolucionáři by měli odcestovat přes Německo co nejrychleji, protože Dohoda začíná podnikat protiakce ve Švýcarsku.“ Hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau odeslal 2. dubna tajný telegram z Kodaně do Berlína ministrovi vnitra: „Musíme se ihned pokusit vyvolat co největší chaos v Rusku. Současně se musíme vyhnout odhalení naší účasti na ruské revoluci…“

Účel Leninovy cesty do Petrohradu spočíval v jeho připojení se k Trockému. Trasa jeho vlaku v Německu měla takovou prioritu, že dokonce spoj korunního prince musel dvě hodiny čekat v Halle než Lenin projel. 13. dubna dorazil do Stockholmu i s Karlem Radekem (Tobiach Sobelsohn), který přes Jakuba Haneckého zařizoval převody peněz pro bolševiky z Petrohradu ze švédské Nya Banken.

Ačkoliv pozdější propaganda tvrdila, že prozatímní vláda Lenina uvěznila, protože neměl vízum, opak je pravdou. Celé skupině cestujících bylo vydáno hromadné vízum ruského Generálního konzulátu ve Stockholmu. Toto vízum uchovává Městský archiv v Helsinkách. Provizorní vláda dokonce platila cestu Leninovy skupiny ze Švédska. Z jeho společníků můžeme zmínit Naděždu Krupskou, Grigorije Zinověva (Gershen Radomyslsky), Moisei Charitonov (Markovič, pozdější šéf petrohradské milice), Grigorij Sokolnikov (Brilliant, pozdější komisař pro bankovní záležitosti), David Rosenblum, Alexander Abramovič, Grigorij Usijevič (Tinsky), Dunja Pogovskaja (aktivistka Jewish Workers´ Union), Michail Goberman a další.

Jiné početné skupiny agitátorů následovaly Trockého z New Yorku. Uváděl to i George A. Simons z americké ambasády, který zaznamenal: „Byli jsme překvapeni, že židovský element dominoval od samého počátku.“ Odhady hovoří o 25.000 aktivistech z celého světa.

Laičtí komunisti toužili převzít moc co nejdříve. Špičky hnutí však věřily v astrologicky vhodný čas pro převrat, a proto se nekontrolovaným akcím snažily zabránit. Trocký provolával: „Běžte domů! Uklidněte se!“

Přestože komunisté téměř okamžitě ovládli tisk, sporadicky se objevovaly necenzurované články z rozličných frakcí revolucionářů. Nutno podotknout, že první účastníci převratu si dobře uvědomovali mezinárodní krytí Lenina. Např. list Živé slovo vydal článek Grigorije Alexinského a Vasilije Pankratova z 5. července o německém financování Leninovy strany. Článek obsahoval informace o zprostředkovateli fondů- jistém Svenssonovi z německé ambasády ve Stockholmu. Stejně tak ukázal na Jakuba Fürstenberga (Hanecky) a Alexandera Parvuse, od nichž dostával Lenin a spol. instrukce.

Další a další poznatky vyplývaly na povrch, a tak hlavní prokurátor neměl jinou možnost než zahájit vyšetřování Lenina. Na základě důkazů byl obviněn ze zrady a špionáže. Ve skutečnosti ho však nikdo nechtěl zavřít do vězení. Ačkoliv vyšetřovací spis, zpřístupněný historikům až po pádu komunismu, obsahoval 24 svazků nahromaděných důkazů o kolaboraci s nepřítelem, nikdo už nebyl ochoten ho odsoudit. 20. června 1918 nechal Lenin zlikvidovat Volodarského, který požadoval jeho postavení před soud.

Kornilovova revolta

Generál Lavr Kornilov vykonával funkci velitele Ruské armády. 25. srpna prohlásil před členy štábu: „Je na čase pověsit německé podporovatele a špiony vedené Leninem. A musíme zničit Sověty, aby se už nikdy nemohly sejít!“ Za tímto účelem nechal poslat jednotky generála Krymova na Petrohrad, aby pověsily všechny příslušníky Sovětů. (4) Dále obvinil prozatímní vládu ze spolupráce s Němci (Novoje vremja, 11. září 1917). Kerenský pochopil, že byl odhalen a oficiálně zbavil Kornilova velení. Obratem došlo ke zbavení obvinění všech bolševiků, kteří naopak získali nálepku obránců demokracie.

Bolševici začali organizovat demnstrace na podporu vlády, vůči které předtím Lenin zakázal jakoukoliv podporu. Došlo k založení Ústředního výboru proti kontrarevoluci a k povolání tisíců námořníků z Kronštadtu do Petrohradu. Zatímco obklíčil Kornilovovy jednotky, sám Kornilov byl vykreslen jako největší zlo v dějinách Ruska. S vypětím všech sil bolševici uspěli a 1. září ho uvěznili.

Jak vyplývá ze zpráv pobaltských vojáků, nedaleko ruského pobřeží operovaly i skupiny německých námořníků určených kdykoliv pomoct „revoluci“ v případě nepříznivého vývoje.

Definitivní převzetí moci

Podle Antonyho Suttona různé dokumenty z amerických archivů dokazují, že tamní vláda věděla o plánech na převrat několik týdnů před jeho uskutečněním. Také Londýn disponoval dobrými informacemi, když šest týdnů před převratem doporučoval svým občanům opustit Moskvu. (5)

Jak jsme si ukázali, prozatímní vláda vědomě spolupracovala na nástupu bolševiků k moci. Jak jinak také vysvětlit její naprostou nečinnost, když nejpozději v říjnu účastníci revoluce ani nijak netajili své plány? Lenin o nich otevřeně hovořil, Zinověv a Kameněv o nich psali v Novaja žizň 31. října. Historik E. M. Holliday v knize „Russian Revolution“ dokládá, že státní orgány dobře věděly o chystaném převzetí moci.

Hybatelem této fáze dění byl Trocký. 12. října zformoval vojenský revoluční výbor, který posléze převzal moc. (6) 7. listopadu v 10:40 došlo ke svržení prozatímní vlády a moc si definitivně uzurpují Sověty. Jejich sjezd ustanovil novou vládou Radu lidových komisařů. Lenin ustanul v jejím čele. Předsedou revolučního výboru komisařů v Petrohradě byl Trocký. I většinu jeho dalších členů tvořili Židé: Uljanov-Lenin (1/2 Žid), Adolf Joffe, Mechonošin, Laševič, Dzeržinský (Rufin), Josef Unschlicht, Lazimir, Sadovskij, Skrypnik, Gleb Boky, Antonov-Ovsejenko. Pouze Dybenko, Podvojsky, Molotov, Něvský a Bubnov byli původní ruské národnosti.

Přepadení Zimního paláce tisícovkami námořníků představuje další zkonstruovaný mýtus dodnes šířený v učebnicích. Zimní palác se v poklidu dostal do rukou několika stovkám povstalců, kteří tam bez výraznějšího odporu napochodovali. Legenda měla pouze podpořit falešnou historii o hrdinném boji utlačované třídy proti buržoaznímu nepříteli. Trocký za tím účelem organizoval nábory dělníků z továren k pochodu na carské sídlo. Připojilo se však pouze 235 dělníků z baltských doků a 80 z Putilovovy továrny, ačkoliv se tam formálně registrovalo 1500 členů Rudých gard. Zimní palác „hlídaly“ pouze dva ženské bataliony a 40 vojáků. (7)

Podle oficiální verze dali bolševici prozatímní vládě ultimátum na předání moci, nicméně už předtím Trocký prohlásil, že tento fakticky loutkový orgán neexistuje. Trocký chtěl stůj co stůj vyfabrikovat „revoluční“ divadlo. Proto nechal vypálit řadu salv z Petro-Pavlovské pevnosti na Zimní palác. Střely ovšem nezasáhly a nikdy ani neměly zasáhnout v podstatě odevzdaný cíl. Rudé gardy pochodovaly městem a podle Ruckulisse- lotyšského důstojníka z Kronštadtu verbovaly pod pohrůžkou smrti námořníky k pochodu na carské sídlo. Jak dále potvrdil, z křižníku Aurora nedošlo k vypálení jediné salvy jako signálu ke zteči paláce. Nebylo totiž komu dávat signál. (Expressen, 17. října 1984)

Vše proběhlo v klidu. Během „bitvy“ o Zimní palác nedošlo k žádnému zranění i podle marxisty Uralova, který se toho zúčastnil. Povstalci v klidu vešli do paláce a nesetkali se s žádným odporem. Potkali pouze několik nečinných obránců.

Na den Posledního soudu Jahve došlo ke zformování elitního Politbyra a Vojenského revolučního výboru. Kromě Bubnova se skládal z Židů nebo polovičních Židů.: Lenin, Bronštejn (Trocký), Zinovjev, Kameněv, Sokolnikov, Sverdlov, Stalin, Dzeržinský, Urický.

Celý tento spektákl proběhl na půdorysu svobodo-zednářského spiknutí, jehož součást tvořila prozatímní vláda. (8) Nevlastní syn Kerenského a zednář 32. stupně Jurij Steklov zaslal během roku 1919 velké množství peněz francouzské lóži Grand Orient pro posílení její role v Paříži, na propagandu a jiné účely. (9)

Podle sovětské propagandy došlo k zatčení všech ministrů prozatímní vlády (kromě Kerenského), přestože řada z nich pak získala nové funkce ve správě komunistického státu. Konkrétně o tom pojednává článek profesora Pervušina „The Russian Freemasons and the Revolution“ v Novoje Russkoje Slovo, New York, 1. srpna 1986) nebo Velká sovětská encyklopedie (svazek 56, Moskva, 1936, str. 301). Bolševici tvrdili, že Kerenský uprchl do Gačina a poté do Pskova. Avšak podle historiků Nesty Websterové a Kurta Kehlena ho nechali Lenin a Trocký „uklidit“ za to, že je uchránil před vězením v červenci 1917 (Boche and Bolshevik, New York, 1923). Vybavili ho falešnými dokumenty, penězi a nechali eskortovat do Brity okupovaného Murmansku.

Tak došlo de facto k předání moci do rukou bolševiků za účasti zahraničních vlivů a peněz. Do značné míry to osvětluje i to, proč českosloveské legie byly odvolány, když žádaly další státy o vyslání nevelkých expedičních jednotek, které by společně stačily na zastavení poněkud nerevoluční revoluce v Rusku. USA, Velká Británie a další na tom zjevně neměly zájem.

1. Nesta Websterová, Kurt Kerlen: „Boche and Bolshevik“, New York, 1923, str. 33- 34
2. Zeman: „Germany and the Revolution in Russia“ + Dokumenty německého ministerstva zahraničí, Londýn, 1958
3. Zeman: „Germany and the Revolution in Russia“ + Dokumenty německého ministerstva zahraničí, Londýn, 1958
4. John Shelton Curtiss: „The Russian Revolution of 1917“, New York, 1957
5. Antony C. Sutton: „Wall Street and the Bolshevik Revolution“, Morley, 1981
6. Heller a Nekrich: „Utopia in Power“, Londýn, 1986
7. Sergej Melgunov: „How the Bolsheviks Seized Power“, Paříž, 1953
8. Vladimír Nabokov: „The Provisional Government and the Bolshevik Coup“, Londýn, 1988
9. Oleg Platonov: „The Russia´s Crown of Thorns: The History of the Russian People in the Twentieth Century“, Moskva, 1997