Prezidentské volby 2013 výpověď o stavu společnosti

Přes snahu o určitou míru objektivity nemohu nepoznamenat, že jsem před deseti lety skutečně netušil, že při vítězství Miloše Zemana ve volbách do jakékoliv funkce u mne budou převažovat libé pocity nad pocity nelibými. I ty jsou však zmírňovány ne zcela zanedbatelnou možností, že obě volební a mocenské skupiny jsou řízeny z jednoho polticko-ekonomického mocenského centra.

Jak jsem již uvedl ve více svých článcích je stále více zřejmé, že společnost (a nejen u nás) se polarizuje, a to nejen ve smyslu, který jsem uváděl, že (zjednodušeně řečeno) slušnější se stávají ještě slušnějšími a neslušní ještě neslušnějšími. Polarizace či dokonce štěpení společnosti probíhá ve více rovinách, například bohatí – chudí, mladí – staří, elita (ve smyslu celebrity) – plebs apod.

Zvláštní rovinou je dělení pravice – levice, protože v této oblasti dochází k takovému matení pojmů, že je to až neuvěřitelné. Rozum občas zůstává stát nad tím, kdo všechno je dnes hanlivě označován za levičáka (či dokonce za socialistu nebo komunistu) a kdo všechno se vydává za pravičáka navzdory svým skutečným činům. Podobný zmatek panuje i v používání pojmu jako je komunismus, socialismus, volně tržní hospodářství apod., ale to by bylo na samostatný článek.

Základním rysem této polarizace je stoupající nesmiřitelnost k postojům a názorům skupin stojících vůči sobě v opozici, a to dokonce i často v opozici plynoucí pouze ze vzájemného nepochopení a již výše uvedeného matení pojmů. Tento stav bohužel nevzbuzuje příliš naději na nějaké národní usmíření a vytvoření společné koncepce přechodu k systému, který by vyhovoval většině obyvatel České republiky.

V této souvislosti považuji za vhodné se zmínit o výroku pana Schwarzenberga, který se dle mého názoru nezaslouženě nestal předmětem pozornosti. Po prohraných volbách pronesl tuto větu, kterou pak někteří jeho příznivci papouškovali: „Bitvu jsme prohráli, ale bojujeme dál.“ S tímto výrokem mně okamžitě vytanulo několik otázek. Kdo je to my (kteří bojujeme dále), když se jednalo o volbu prezidenta? Proti komu bojujeme (proti 60 % národa, kteří mě nevolili)? Co má být výsledkem tohoto boje? Kdo má být v tomto boji poražený? Co má být výsledkem této války proti vlastnímu obyvatelstvu? Bylo by velmi zajímavé položit panu knížeti tyto otázky, ale tak aby ho na ně jeho tým nemohl připravit.

Dalším významným rysem současného stavu, o kterém jsem již rovněž dříve psal, je stále se zvyšující demaskování jednotlivých skupin i jednotlivých osobností veřejného života.

Lidé ztrácejí schopnost (nebo zájem) maskovat své skutečné úmysly, ztrácejí dosavadní mimikry. Stále více je zřejmější, kdo je kdo a ke které skupině patří. Dle mého názoru se na tom podílejí dva jevy. Jednak zejména ti méně slušní přestávají vnímat neslušnost svého jednání a ztrácejí v této oblasti zcela soudnost a druhým jevem je, že jim přestává vadit, že ostatní vnímají očividnou neslušnost jejich jednání. Možná z toho důvodu, že většinou cítí, že se blíží rozhodující okamžiky změny a mají pocit, že už nemají co ztratit. Tento jev se projevuje i ve veřejnoprávních médiích. Jsou si všichni ti novináři a moderátoři vědomi možnosti, že se situace může změnit a mohou mít pak problém splácet své hypotéky a leasingy vzhledem k tomu, jak jednoznačně dávají najevo v či prospěch jednají?

Zvláštní postavení v tomto jevu mají mainstreamová média všeho druhu dokonce včetně tak zvaně veřejnoprávních placených víceméně všemi obyvateli. Zcela očividně přestala předstírat objektivitu. Novináři už evidentně neplní roli „hlídacích psů“ demokracie, ale nezakrytě všemi dostupnými prostředky prosazují politické zájmy jedné skupiny.

Jejich pokus udělat z šéfa Bratrstva kočičí pracky (žluté placky) Mirka Dušína bych považoval za absurdní divadlo působící spíše komicky, kdyby se tím nenechalo oblbnout (nerad používám podobné výrazy, ale opravdu jiný vhodný mě nenapadl) tolik a v mnoha případech i inteligentních, čestných a slušných lidí.

To mě přivádí k dalšímu rysu současného stavu, kterým je vliv médií. Na jednu stranu je opravdu velký a dokáže zmanipulovat hodně lidí, ale na druhou stranu se ukázalo, že není zcela všemocný, a že mnoho lidí si i přes usilovnou masáž jejich vědomí všemi dostupnými prostředky (včetně v podstatě podprahových) dokáže ponechat vlastní úsudek. Velký vliv na to může mít skutečnost, že hodně lidí médiím nevěří či je dokonce nesleduje.

Zajímavé a určitě stojící za povšimnutí je, jak média (přesněji ti, kteří je ovládají) v určitém okamžiku vycítila, že Jan Fischer pravděpodobně nebude mít proti Zemanovi šanci, tak ho opustila a přesedlala na nového koně. Frustrace z tohoto jevu mohla mít za následek, že se Fischer po té v rozporu s některými předpoklady nepostavil na stranu knížete, ale na stranu Zemana.

Negativním aspektem zůstává role médií, která se stavějí víceméně proti zájmům a názorům většiny společnosti a někdy zcela bezostyšně překrucují skutečnosti, sdělují polopravdivé skutečnosti a některé pravdivé skutečnosti zcela zamlčují. Pozitivním aspektem je skutečnost, že už mnozí lidé přestávají hlavní média vnímat jako hodnověrný zdroj informací.

Fascinujícím jevem (alespoň pro mě) je skutečnost, že pro některé lidi je noblesnost základní a dokonce postačující kvalifikace prezidentského kandidáta bez ohledu na jeho politickou minulost, současnost a názory. Zvláštní se rovněž zdá teorie o slušnosti v politice u politického souputníka známých slušňáků Kalouska, Topolánka a dalších. Ostatně i sám kníže neměl vždy k hrubším výrazům zase tak daleko. Svojí příslušnost k noblese a slušnosti pak někteří příznivci knížete dali po volební porážce najevo takovým způsobem, že jen „opravdový znalec“ byl schopen noblesu poznat . Některé výroky byly dokladem o hluboké frustraci některých lidí z porážky a významu, který volbám z nějakého důvodu přikládali.

Možná zůstal částečně nepovšimnut styl a forma volební kampaně Schwarzenberga, která dle mého názoru nesla charakteristické znaky rukopisu, který připomínal spíše americké předvolební manévry než české. To samozřejmě rovněž mohlo mít svůj nezanedbatelný vliv, protože pro naši mentalitu tento styl marketingu a public relations není úplně vhodný. Rovněž je charakteristické, že oslovil zejména mladé lidi a umělce, kteří jsou tímto životním stylem mnohem více ovlivněni.

Zajímavým fenoménem, který určitě stojí za povšimnutí, je fakt, že téměř všichni veřejně známí a oslavovaní bojovníci proti korupci se postavili za knížete, který je místopředsedou vlády, která zásadně odmítá majetková přiznání a další jednoduchá a logická protikorupční opatření. Zároveň je předsedou strany, která je velkou většinou občanů i z řad bývalých příznivců ODS a TOP chápána jako silně prokorupční a její protagonisté dokonce jako největší odborníky na korupci, tunelování a rozkrádání státního majetku.

Stále znova je uměle rozdělována společnosti. Nějak mně v mysli uvízla slova „Postavit muže proti ženě, rodiče proti dětem, bratra proti bratrovi.“ Důraz je na neustálý boj a organizování chaosu. Proto jsou neustále do značné míry uměle vytvářeny rozpory mezi jednotlivými skupinami a vrstvami společnosti. Stále jsou znova a znova zdůrazňovány rozdíly mezi nimi. Toto se děje nejen u nás, ale celosvětově. Je to past, do které se nesmíme nechat chytit. Záměrem je, aby nedošlo ke sjednocení lidí, protože proti němu není účinné obrany, kromě otevřené vojenské agrese.

Vypadá to tak, že někteří lidé si představují demokracii tak, že demokracie je to, když vyhrají oni. Pro mnohé lidi je téměř nepřípustná myšlenka, že když většina, případně velká většina se rozhodne pro něco, co je možná i objektivně špatně, je nutné to respektovat, protože jinak se o demokracii nedá mluvit. Petice či jiné akce proti výsledku voleb (pokud předmětem nejsou podvody či nezákonné manipulace) postrádají demokratický základ. Pro upřesnění upozorňuji nezaměňovat s protestními akcemi proti vlastní činnosti zvolených orgánů, například přijetí zákonů apod., zejména pokud jsou v rozporu s názorem velké většiny občanů.

Prezidentské volby byly mimo jiné i součástí pokusu, co všechno občané této země ještě dokážou snést. Církevní restituce se obecnému lidu sice nelíbily, ale nic se neděje. Amnestie se rovněž nelíbila, ale zase se nic neděje. Tak přišly na řadu prezidentské volby, které však měly jednu velkou nevýhodu, a to že v nich rozhodovali voliči. Zároveň to byl test, jak dalece je možno voliče zmanipulovat pomocí médií všeho druhu a jak dalece je připravena situace pro případné předčasné parlamentní volby a nového charismatického vůdce. Zajímalo by mě, jaké bylo hodnocení skutečnými hráči na mocenské scéně. Na jedné straně je zřejmé, že jim (minimálně zatím) chybí osobnosti, když museli vzít zavděk knížetem, jehož slabiny výrazně převažovaly nad silnými stránkami. Osobně sice žádné silné stránky nevidím, ale nejsem asi ten správný vzorek populace. Na druhé straně i s takto „slabým koněm“ nebyli zase tak daleko od prvního místa v prezidentském dostihu. Jak by asi volby dopadly, kdyby byl k dispozici vhodný představitel role?

Co říci na závěr?

Buďme velmi pozorní. Nenechme se nikým a ničím manipulovat. Nenechávejme se strhnout k agresi (byť i jen slovní) vůči lidem s jiným názorem, vůči lidem patřícím k jiné skupině či vrstvě obyvatel a uvědomujme si, že se jedná často o rozpory uměle vyvolávané. Hledejme společný sjednocující program pro změnu naší společnosti a obnovu naší země.