Khamenei hraje s Obamou tvrdě

Odehrály se tři velké události v jednom týdnu, jako nevyhnutelný důsledek proudu vývoje a procesů: syrská opozice nabídla dvoustranný dialog s režimem Bashara al-Assada; historická návštěva íránského prezidenta v Egyptě; a veřejná nepodmíněná nabídka Spojených států na přímé rozhovory s Iránem, a ochota Iránu to přijmout.

Avšak vše spolu vzájemně souvisí. Zaprvé, syrský kaleidoskop se dramaticky přesunuje, navzdory pokračujícímu krveprolití. Pokud evropské země zruší své zbrojní embargo na Sýrii (které tak jako tak vyprší 1. března) a rozhodnou se vzbouřence vyzbrojit, bude patová situace pokračovat.

Nálada v hlavních městech západu se posunula směrem k opatrnosti a obezřetnosti, vzhledem ke strašidlu, že toho využijí odnože Al-Kejdy. Hurikán militantního islamismu řítící se Mali tyto obavy a zdráhání se jen posiluje.

Stačí říct, že to, co přimělo islámského vůdce Syrské národní koalice Moaze al-Khatiba projevit minulý víkend ochotu zúčastnit se přímých rozhovorů s představiteli syrského režimu – a co ho dotlačilo k setkání s ruským a íránským ministrem zahraničí – byl zmatek v řadách syrské opozice a jeho neschopnost vytvořit důvěryhodnou „exilovou vládu“, jakož i povědomí o tom, že nálada na západě je nyní ohledně Sýrie opatrnická.

Ovšem Irán hrál v posledních měsících v ponuré válce nervů kvůli Sýrii podnětnou roli. Je kuriózní, že dnes je to Irán, kdo je na „správné straně historie“, neboť vyzývá k dialogu a vyjednávání, a k demokratickým volbám coby klíči k reformě a změně v Sýrii – a ostatně i v Bahrajnu.

Posun v Sýrii vlastně Iránu umožnil překonat sunitsko-šíitskou bariéru, která byla urputně vytvářena, aby ho izolovala. Tudíž historická návštěva prezidenta Mahmuda Ahmadinejada v Egyptě tento týden má mnohem větší regionální rozměr, než pouhé obnovení íránsko-egyptských bilaterálních vztahů. Trojstranné setkání Ahmadinejada a jeho protějšků z Egypta a Turecka, Mohammeda Morsi a Abdullaha Gula, vyjevilo přesvědčivou relevantnost Iránu coby mluvčího, spíše než nesmiřitelného nepřítele těchto dvou velkých sunitských zemí.

Je zajímavé, že Morsi dodal: „Revoluce v Egyptě nyní prochází podobnou situací, jako kdysi íránská revoluce, a protože Egypt nemá příležitost pro rychlý pokrok, jako měl Irán, věříme, že rozšíření spolupráce a vztahů s Iránem je životně důležité a nezbytné.“

Netřeba říkat, že íránská diplomacie byla vůči režimu v Káhiře vedenému Muslimským bratrstvem optimální – ani povýšenecká, ani neodbytná či nátlaková, ale ponechávala na Bratrstvu, aby si zvolilo tempo. Základním pro tento přístup je důvěra Teheránu, že vzestup islamismu na Středním východě prostřednictvím demokratického procesu, nehledě na „sunitský islamismus“, bude nakonec působit ve prospěch íránských zájmů.

Srdečné přivítání Ahmadinejada šejkem Ahmedem al-Tayyebem, šéfem egyptské Al-Azhar, a velká pravděpodobnost jeho návštěvy Teheránu ve velmi blízké budoucnosti podtrhují společné přání posílit sblížení rovněž.

Řečeno jednoduše, syrská krize z íránsko-egyptského hřiště coby silná neshoda prakticky ustoupila. Pravda, v Turecku sídlící Syrská národní rada (SNC) nadále odmítá jakékoliv vyjednávání se syrským režimem, a Muslimské bratrstvo SNC ovládá. Ale to může také poskytnout okno příležitosti, aby daly Turecko, Egypt a Irán hlavy dohromady.

Mimoto SNC nemá na bojovníky vzbouřenců žádný skutečný vliv a Ankara se cítí kvůli celkovému posunu v syrské krizi popuzeně.

Takže právě na tomto komplexním pozadí americký vice-prezident Joe Biden v Mnichově o víkendu řekl, že Washington je připraven vést s Iránem přímé rozhovory o programu jaderné energetiky této země. Bezprostřední reakce Iránu byla opatrně optimistická. Ministr zahraničí Ali Akbar Salehi zareagoval: „Jsem optimista. Cítím, že tato nová (americká) vláda se tentokrát skutečně chce odvrátit od svého předešlého tradičního přístupu k mé zemi.“

Nicméně druhý den začal nadšení mírnit: „Pohlížíme na to pozitivně. Myslím, že je to dobrý začátek… Ale budeme muset počkat trochu déle, abychom zjistili, jestli je jejich gesto tentokrát skutečné… abychom mohli učinit podobná rozhodnutí i my.“

Salehi následně vysvětlil: „Pohled do minulosti ukazuje, že kdykoliv jsme s Američany jednali, včetně ve snaze nastolit stabilitu v Afghánistánu, tak druhá strana bohužel své závazky neplnila. Nemůžete používat výhrůžný tón a říkat, že na stole jsou všechny možnosti, neboť je to zjevný rozpor… Provádění nátlaku a rozhovory není slučitelné. Pokud máte upřímné úmysly, můžeme do agendy zařadit seriozní rozhovory.“

Salehi očividně mluvil dvojím jazykem, a jeho zmírnění nakonec bylo „autentickým“ hlasem Teheránu. Když nejvyšší vůdce Ali Khamenei prolomil ve čtvrtek mlčení, možnost přímých rozhovorů s USA odmítl. Řekl: „Vy (Američané) míříte na Irán pistolí a říkáte, abychom buď vyjednávali, nebo budete střílet. Íránci se hrozeb nezaleknou… Některým naivním lidem se líbí představa vyjednávání s Amerikou, ale vyjednávání problémy nevyřeší. Pokud někteří lidé chtějí, aby v Iránu byla opět nastolena vláda Američanů, národ proti nim povstane.“

Jedním ze způsobů, jak pohlížet na Khameneiho tvrdé čtvrteční výroky, je dát je do bezprostředního kontextu s oznámením dalších sankcí proti Iránu Washingtonem den předtím, které americká vláda vysvětlila jako „výrazné přitažení šroubů“, které „výrazně zvýší ekonomický tlak na Irán“

Ale to plně nevysvětluje tvrdé a naprosté odmítnutí ze strany Khameneiho. Je třeba však brát v úvahu tři faktory. Zaprvé, íránská domácí politika se zahřívá a dramatický výbuch rozhořčenosti mezi Ahmadinejadem a předsedou parlamentu Ali Larijanim o víkendu svědčí o drsném období, kdy bude mít Khamenei plné ruce práce jako velký kormidelník.

Skutečně, jak se květnové prezidentské volby blíží, dochází k mnoha potyčkám. Khamenei by se do toho mohl vložit a říct, že rozhovory s USA bude nejlepší vést po volbách. (Mimochodem, to může upřednostňovat i Obama). Zadruhé, Khamenei implicitně naznačil, že Teherán očekává ze strany USA nějaké vážné gesto dobré vůle, než budou rozhovory zahájeny. Zmínil, že USA nejednaly v minulosti čestně – jako když Irán pomohl USA svrhnout režim Talibanu v Afghánistánu.

Třetím faktorem je, že Khamenei si skutečně myslí, že Irán je na „správné straně historie“ co se týká regionálních otřesů na Středním východě, zatímco americké regionální strategie nevedou nikam. Stručně řečeno, zatímco americká propaganda tvrdí, že sankce vůči Iránu jsou „citelné“ a že se režim v Iránu cítí v obležení, jde ve skutečnosti o bizarní situaci, kdy Washington věří vlastní propagandě, zatímco realita na zemi je výrazně jiná.

Pokud máme podle propagandy věřit, že režim v Teheránu žije ve strachu z revoluce typu náměstí Tahrir v Iránu, Khameneiho slova na žádné známky takového strachu či bázlivost neukazují. Na druhou stranu by měl Khamenei pečlivě zvážit Obamovu schopnost (či omezenost schopnosti) převálcovat izraelskou lobby a započít se skutečným normalizačním procesem ve vztahu k Iránu.

Když Richard Nixon pracoval v 70. letech na Číně, měl výhodu širokého názorového konsensu v řadách americké politické elity. Co se týká Iránu je to naopak, vliv nafoukanosti a předpojatosti je na většinu domýšlivých Američanů stále velký.

Khameneiho vzkazem Obamovi je, aby to bral vážně a promyslel si, co opravdu chce, místo aby předhazoval prostřednictvím Bidena vágní nabídku, visící ve vzduchoprázdnu a bez jakýchkoliv závazků, které by ji podkládaly. Íránský vůdce, který měl co do činění s americkými vládami po 22 let, prostě hodil míč na Obamovu stranu hřiště, a nyní bude čekat, kam ho kopne, až bude příští měsíc v Izraeli.