Vrtěti psem – 1. díl

Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.

Ještě než začnu - také jste si všimli, že povolit národu všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová virtualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.

I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?

Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.

Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná," říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".

Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání.

J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou."

V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete - bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.

Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle hendikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)

Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."

Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny, tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

Intermezzo - o síle a metodách propagandy

Proběhlé volby nám daly poučnou lekci o tom, jak vypadá a co dokáže propaganda. Údiv na tím můžeme číst v různých rozborech; vyberu jeden citát: "Schwarzenberg překonal jak Fischera, tak Dienstbiera k všeobecnému úžasu, nikdo dnes nedokáže vysvětlit, jak se to stalo." (Ondřej Neff, Lidové noviny) Domnívám se, že odpověď je prostá: Schwarzenbergova kampaň - to je přímo učebnice propagandy.

Už jsme zmínili různé psychologicko-propagandistické fígle, které na nás byly použity a měly Schwarzenbergovi dopomoci k prezidentování. Proč tedy Schwarzenberg nezvítězil? Že by tentokrát ocas nebyl chytřejší nebž pes? Myslím, že se ve skutečnosti jednalo jen o dílčí neúspěch "ocasu". Je však cenný tím, "ocas" otevřeně odkryl způsob své práce a své praktiky. Především bezskrupulózní propagandu.

Když jsme takovou lekci dostali, vytěžme z ní, co se dá, a zkusme pochopit alespoň něco z toho, jak propaganda pracuje. Druhý díl našeho miniseriálu jsem založil z valné části na výňatcích z knihy: ZÁKLADY STUPIDOLOGIE: Propaganda a logické klamy (František Koukolík, Jana Drtilová) - citace jsou označeny »špidlatými uvozovkami«. Občas tam přidám pár komentářů.

Jak již bylo řečeno, na některé propagandistické metody použité ve Schwarzenbergově kampani jsem už poukázal minule. Takže dnes jen pokračujeme:

Oplackování voličů, soudružské podepisování peticí

»Propagandistický nástroj označený pojmem "Jedna rodina" říká například: "Jsme na jedné lodi!", případně: "Takto přece uvažuje každý normální člověk!" Za tím účelem se najímají sportovní haly, koncertní sály, stadiony, náměstí, divadla, televizní stanice, pořádají se procesí, pochody a mítinky. Zde jsou lidé na jedné lodi a to pro něco a zároveň proti něčemu. V prvním případě se lichotí a zaklíná, v druhém zaklíná a proklíná, v obou se často hromadně a rytmicky skanduje. Lidé mívají stejná barevná označení, odznaky (např. placky), případně uniformy nebo jejich části, dresy, mávají stejnými vlajkami. Společný jmenovatel zní: "Cítíme tak všichni, koukej cítit stejně."«

Jiný propagandistický rozměr kampaně: strašení Zemanem

»Propagandistická práce používá strach a to ve čtyřech krocích. První krok oznamuje ohrožení nebo hrozbu. Následuje doporučení, jak se má "cíl", to jest občané, chovat. "Cíl" poté pochopí, že řešení, které jsme doporučili, hrozbu zvládne (překoná). "Cíl" zároveň musí vědět, že se podle našeho doporučení chovat dokáže. Klasická pravidla práce se strachem (Pratkanis a Aronson, 1991) říkají: čím se jedinec víc bojí, tím snadněji se účastní nějaké preventivní akce. Cíl propagandy však přitom musí uvěřit, že toto preventivní doporučení je efektivní a proveditelné.«

V našem případě to bylo průhledné. Hrozbou je návrat Zemana, což bude znamenat návrat komunistů k moci (ano, i tohle zaznělo), každopádně to bude znamenat další bujení korupce a všech nešvarů, které nás na společenském a politickém životě štvou. Naštěstí je tu Schwarzenberg a nabízí řešení. Stačí udělat jen málo - dát mu svůj hlas. A všechny problémy kníže díky svým kouzelných schopnostem vyřeší, je to přece šlechtic a šlechtici disponují různými tajemnými možnostmi, o nichž my nemáme ani tušení. Tak ho nechme, ať tu práci svými kouzly udělá za nás.

V předvolebních debatách používal Schwarzenberg jeden osvědčený propagandistický nástroj, který mu zvláště vyhovoval: Snížení vnímavosti a rozptylování pozornosti.

»Smyslem tohoto postupu je snížit vnímavost cíle propagandy vůči nějakému problému. Úspěch značně záleží na tónu, který propaganda užívá - v zásadě zní: "Ale prosím vás, vždyť o nic nejde", "o co jde...?", "je zbytečné dělat z komára velblouda", "byla by chyba vylévat dítě s vaničkou", " to je už dávno za námi", "to přece máme z krku", "neohřívejte starou polévku"... Vnímavost cíle propagandy vůči neřešenému problému se snižuje nudným opakováním, které nepřináší nic nového (někdy se mluví o argumentum ad nauseam, neboli argumentaci vyvolávající pocit na zvracení). Snížení vnímavosti se obvykle kombinuje s pečlivým výběrem informací, které se sdělují a informací, které se pokud možno nesdělují. Snížení vnímavosti bývá nejúčinnější tam, kde jde o významnou, někdy klíčovou část problému, kterou je nutné udržet pod pokličkou co nejdelší možnou dobu. Podaří-li se do kritické chvíle vnímavost veřejnosti dostatečně snížit, může projít kritická část problému za naprosté apatie lidí, jichž se životně týká. Zdá se, že současná propaganda využívá tento mechanismus například v otázce česko-německých vztahů, nebo v otázce vztahů k Evropské unii.«

Běžně používanou metodou propagandy je dezinformace

»Obvykle desinformace užívá nejrůznější druhy logických klamů, často dobře promyšlených, vnitřně soudržných a bezrozporných, působících přesvědčivě.« Je to druh lži. »Smyslem lži je klamání, zavádění, manipulace jedincem nebo větším počtem lidí.«

Příklad tohoto klamu. Vytáhli na nás přibližně tuto ideovou sekvenci: Zeman požádal komunisty o volební podporu, to znamená, že dostane-li se Zeman k moci, budou zde vládnout komunisti. (Klam je to zjevný - hlasy udělené prezidentskému kandidátovi od těch, co volí do parlamentu komunisty, nikterak neimplikují podíl komunistů na vládě.) Jiný příklad: Odsun byl založen na nepřijatelném principu kolektivní viny a je to podle našich měřítek válečný zločin. (Klam tkví v tom, že se zde odsun vytrhuje z kontextu druhé světové války.)

»Se lží se dá pracovat obratně. Zapomínáme, že jako druh lži je možné užít i pravdivý výrok (např. vytržený z kontextu). Vedle lži se vyskytuje i chování mrtvého brouka: na otázky, které tázaná strana chápe jako ohrožující, prostě neodpovídá.« Jiným typem lži a očernění protivníka je dát ho do souvislosti s něčím nepěkným, a pak ho nechat to popřít a prostě o tom pravdivě informovat. Např. můžete pravdivě oznámit: "Papež popírá, že by byl pedofilem." Spojení papeže se zneužívám dětí však už v lidech zůstane. »"Bláto se přilepí", říká obsah tohoto postupu. Je na něm založena destruktivní, negativní propaganda, která se nápadně projevuje například v průběhu amerických prezidentských volebních kampaní posledních let.«

»...Stratégové (volební kampaně) jsou si plně vědomi, že voliči říkají, jak je mediální házení špíny, unavuje. Z toho důvodu vydávají velké peněžní částky i spoustu energie na to, aby přesvědčili veřejnost, že kampaň jejich oponentů je daleko negativnější než ve skutečnosti je...« Nepřipomíná vám to, co zní z tábora schwarzenbergovců před i po volbách neustále...?

Skutečností, myslím, je, že Zeman nebyl většinou kritizován konkrétně (věcně), ale spíše tak, že byl neustále dáván do negativních souvislostí (korupce, chiméra opoziční smlouvy, komunisti a k tomu další špinění obviňováním z: nacionalismu, hulvátství, bonmotů, kouření, čecháčkovství). »Jeden z důvodů, proč je negativní propaganda účinnější než pozitivní, spočívá v tom, že lidé pozitivní údaje zkoumají, nejsou k nim příliš důvěřiví, zatímco negativní údaje přijímají daleko snadněji a příliš je nezkoumají.«

[Lepší je kníže nežli zeman] Nejhloupějším bodem kampaně byla nízká a neférová pseudoargumentace Karlovou urozeností. Informace, že "Kníže je lepší než zeman", která byla vtloukána národu do hlav, působila kontraproduktivně. Hodní králové patří v Čechách do pohádek, kde si však všelijaká ta hrabata a knížata většinou nakonec vezme čert, a je to takhle správné (je přesvědčen Čech). Hodný kníže nějak nezapadá do národní archetypální zkušenosti, takže voliči poslali Jeho jasnost tam, kam nosí knížata a hrabata čert v pohádkách.

Zeman ještě před tím smetl celou ubohou konstrukci, vztyčenou na Karlově urozenosti, jedinou (a zdvořilou) větou, kterou oznámil, že bude prezidentem "dolních deseti miliónů".

Pokus: »201 vysokoškolských studentů vystavili politické reklamě propagující politiky, které studenti znali jen málo. Tři z těchto politických reklam se opíraly o pozitivní vyjádření, sedm dalších vrhalo špínu. Dobrovolníci byli pak dotázáni, které reklamy se jim líbily, a které nikoli, které jim připadaly vtipné, důvěryhodné, nové a férové, zda by volili kandidáta nebo jeho oponenta.

Negativní reklamy dobrovolníky ovlivnily: mluvící kandidát se jim líbil, konkurenta, kterého špinil, dobrovolníci zavrhli. Pozitivní reklamy dobrovolníky neovlivňovaly v žádném směru - ani pro, ani proti. Z toho plyne, že úspěšnější je kampaň negativní.

Nejúčinnější zjištěné pravidlo zní: "Chcete-li vyhrát kampaň, očerněte protivníka něčím zcela novým, přitom účinným, do rozboru skutečných politických problémů se přitom nepouštějte." Zjistilo se totiž, že opakovaná, stejná špína, kterou posluchači a diváci už znají, je bez vlivu.«

Zdá se, že tady leží jedna z příčin selhání swarzengrovské propagandy - jeho volebnímu týmu došla zásoba špíny, kterou měli na Zemana připravenu. V druhé polovině kampaně už se opakovali, používali stále stejná obvinění, a kvůli tomu jim to přestalo fungovat.

»Stejně bez vlivu na možné voliče je poctivá snaha o hlubší rozbor skutečných problémů, které má politik po svém případném zvolení řešit.«

Tím se Schwarzenberg řídil důsledně. Nic konkrétního nerozebíral a na otázky, co by jako prezident dělal, odpovídal mlhavými frázemi. Stejně tak jeho volební tým se při líčení světlých zítřků, které nastanou, bude-li Karel na Hradě, omezil jen na abstraktní řeči o slušnosti a jednání napříč celým politickým spektrem a bla bla bla...

»Vysokou účinnost špinění v amerických prezidentských i Kongresových volebních kampaních dokládají Ansolabehere a Iyengar (1997). Odhadují, že špinění znamenalo v průběhu prezidentské volební kampaně r. 1992 ztrátu 6 milionů voličských hlasů. Negativní kampaň prospívala více republikánům než demokratům, mužům více než ženám. I tito autoři jsou přesvědčeni, že je špinění účinnější než pozitivní argumentace. Republikánské primární volby, které rozhodují mezi uchazeči a konečnou kandidaturu za tuto stranu, udávají tón celonárodním volbám a začínají neutuchajícími útoky. Výsledkem je znechucení zejména vzdělanější a otevřenější části voličů. Tyto kampaně je mění na politicky apatické jedince, kteří k volbám nechodí.«

Propaganda je zacílena na srdce (tj. na city), teprve až pak na rozum

»Základním úkolem propagandy je užití psychologického umění k vytvoření příznivé atmosféry. Jak říká Schopenhauer: "Vzdoruje-li srdce, mysl nepřijme." Základní postoj veškeré úspěšné propagandy je optimistický. Kdo připustí průnik pesimismu, nemůže očekávat nic jiného než odpor a nejistotu. Optimismus však za všech okolností znamená důvěru!«

»Úkoly propagandy tedy jsou: přinášet ideu, podkopávat pozici nepřítele všemi silami a prostředky, které má k dispozici. Propaganda stojí uprostřed života, uprostřed událostí, nese nutné důsledky. Je zcela lhostejné, zda jsou prostředky propagandy morálně správné, zda propaganda slouží skutečnosti, nebo idejím. Skutečnost, které propaganda čelí, je tak zmatená, vztahy, jimž čelí, tak nepřirozené, nové ideje, které propaganda přináší, o tolik lepší, že by bylo neomluvitelnou slabostí, kdyby propaganda ke smetení shnilého systému před nímž stojí, neužila jakýkoli prostředek, který má.«

Dalším propagandistickým nástrojem je "Palebná příprava"

»V hromadných sdělovacích prostředcích se začnou objevovat články, úvahy, příběhy, zprávy a komentáře, jejichž úkolem je připravit veřejnost na klíčové sdělení. Po přípravě tohoto druhu je přijetí propagandistovy informace snazší. Lidé jsou seznámeni s tématem, do jejich vědomí vstoupí "myšlenkový směr", "rámec", do kterého pak sdělovaná informace snadno vklouzne. Dobrá propagandistická palebná příprava je nepřímá, zdánlivě bez vztahu ke klíčovému sdělení, podobně jako dobrá palebná příprava nesděluje směr hlavního úderu.«

Možná se mýlím, ale mám pocit, že nějakou dobu před volbami se začaly (v míře větší než obvyklé) objevovat výroky a články o strašlivém stavu, v němž je náš společenský a politický život. Psalo se náhle stále jen o bezvýchodnosti toho stavu, který už nezmění žádné nové parlamentní volby. Třeba je to jen náhoda nebo to vyvolaly aféry kolem Věcí veřejných. Každopádně to báječně připravilo půdu pro Schwarzenbergovu kampaň: Přichází někdo z jiného světa (rozuměj: není to plebejec jako my, je to jiná rasa). Zachránce. Svým příkladem, slušností, konexemi všechno změní, vyvede nás z české bažiny a uvede do jiného světa.

Kvalifikující obraz

Pro fotografa není problém pořídit obě tyto fotografie. Je jen na něm (a na redakci jeho novin), kterou z nich použije a kterou zahodí. Sami si zhodnoťte Zemanovy fotografie, které se posledních týdnech objevovaly ve většině novin; ke které z těch dvou, co jsou zde, měly blíž?

Další nástroj. Funguje »a to jak ve smyslu cejchu, tak ve smyslu svatozáře. Stačí sledovat fotografie politiků v libovolném denním listu, obrázkovém magazinu nebo v televizním zpravodajství.« Viděli jsme to všichni neustále - jeden kandidát byl většinou buď jako seriózní pán s dýmkou, nebo v rozšafném zamyšlení, druhý kandidát byl často snímán zespodu, aby vynikla dvojitá brada, nezřídka s cigaretou apod. Kdyby novináři z nějakého důvodu pracovali pro Zemana a proti Schwarzenbergovi, pak by noviny byly plné fotografií spícího či mžourajícího ministra, unaveného stařečka, či s jeho typickým nešťastným výrazem a padající bradou, kdežto Zeman by byl snímán mírně z nadhledu s horním osvětlením, plný síly atd. Z fotografiemi se dá kouzlit. Z každého může fotograf vyrobit obrázek kohokoliv. (A to má dnes k dispozici ještě něco, o čem se dříve propagandistům ani nesnilo: Photoshop!)

»Kvalifikující jazyk (Prejudicial language)

Místo věcné argumentace užívá klam manipulující, někdy citově nabité pojmy. V argumentaci se užívají pojmy "rozumný člověk", "vlastenec", "slušná žena", "slušný člověk", "mravný člověk", "hodné dítě", "dospělý jedinec", "odpovědný člověk", "věřící", "dobrý lékař", "správný chlap" a podobně. Pojmy se vztahují k lidem, kteří mají argumentaci přijmout ("Rozumný člověk ví, že...,) Jakmile ji přijmout nechtějí nebo nemohou, řadí se tito lidé automaticky do opačné skupiny.«

Co jsme neustále slyšeli od Schwarzenbergova volebního týmu? Je slušný člověk, vlastenec, rozumný, věřící (pro mládež byla vyrobena punková cool varianta správného maníka). Tím se nepřímo říká, že jeho protikandidát - není slušný, není vlastenec, není rozumný, není věřící, není cool... A nevyřčeně se toto cejchování přenáší i na širší okruhy voličů. Kdo je slušný, vlastenec, rozumný, věřící atd., volí Karla. Kdo volí Miloše, není slušný, není vlastenec atd.

Moc médií

»Není nám jasné, zda je současná společnost skutečně médii uhranutá, nebo zda to média o sobě jen tvrdí a o uhranutí společnosti se snaží. Z toho, co se v Čechách v posledních deseti letech děje, lze o možnosti uhranutí propagandou uvažovat.

Bez ohledu na to, co o sobě média tvrdí, bychom neměli zapomínat na prosté skutečnosti: je důležité, komu média patří, kdo a za co je platí, co sleduje, co chce se společností provést, kde "chce lidi mít." Zjištění těchto prostých skutečností je však obtížné.

Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomenout na otázku, který demokrat je právě krmí. Média jsou obrovský pramen možného zisku. Neměli bychom zapomínat, že novináři i majitelé médií jsou korumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti.

Z kapitoly o propagandě by mělo vyplynout, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zato se zdá, že stále účinněji vytvářejí virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jako by si společnost na virtuální světy médií, právě pod tlakem médií, zvykala.«

Politická propaganda

»Nikdo dnes nepochybuje o velkém významu politické propagandy v minulých desetiletích. Německo zasáhly propagandistické vlny, nechaly tu spoušť. K vlastní obraně jsme neměli nic podobného. Sílu a účinnost této moderní zbraně rozlišili naši vůdci pozdě. Je to zbraň, která nemá meze, duní mohutněji než dělostřelecká palba, je ničivější než plynový útok.

Tato zbraň nám vnutila světovou válku, ukovala spojenectví proti Německu, přiváděla na frontu nové armády, dávala jim sebedůvěru. Užívala všechny metody, neboť je všechny vlastnila. Úspěch jejich armádám řekl, že jsou v právu. Jejich vojenské velení shledávalo věci neproveditelné. Pro generální štáb jejich propagandy bylo naopak možné všechno.

Propaganda je nejmodernější zbraň. Trpěli jsme pod ní, poučili jsme se z ní. Učit se ze zkušenosti je nutné. Nyní ji užíváme.«

Vidím-li, jak velkou sílu má propaganda, mám se na pozoru před každým, který ji používá v takové míře jako Schwarzenberg.

* * *

P.S.

R. 1925 popsal Karel Čapek nástroje propagandy, které pojmenoval Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky. (Doplněno aktualizačními poznámkami.)

1. Despicere, čili figura první. Záleží v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděný svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutné dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula... (Viz např. oblíbený volební slogan: Lepší je kníže nežli zeman; nebo Svěrákovo podobenství o lišákovi a lesníkovi; či urozenost je urozenost; zvolte si, co chcete vidět na Hradě: gentlemanství nebo grobiánství; pozn. naše.)

2. Figura druhá čili Termini... záleží v tom, že se užívá jistých speciálně polemických obratů. Napíšete-li, dejme tomu, že po vašem zdání pan X. nemá v něčem pravdu, odpoví pan X. že jste se na něho "zákeřně vrhl"...podobně se říká "láteří" místo protestuje, "klevetí" místo poznamenává, "spílá" místo kritizuje... (Podobné výroky se používaly - a povolebně používají - na Zemanovu adresu dosti často; pozn. naše.)

3. Třetí figura sluje Caput Canis (psí hlava, pozn.aut). Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o popíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický... jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci že jste všední a triviální... (Prostě nejste šlechtic, nemáte chování, nemáte ve světě konexe, jste nula. Jste sociální, což znamená, že rozhazovačný a zadlužíte zemi. Myslíte-li na chudé a neúspěšné, znamená to, že povedete náš stát "řeckou cestou". Jste-li vlastenec, dají vám schwarzenbergovci nálepku nacionalisty. Máte-li témata, které lidi zajímají, je možno o vás říci, že jste populista. To, jak se Zeman vyjadřuje, se dá ze strany jeho sympatizantů nazývat "otevřeným vyjadřování, mluvit na rovinu, co na srdci to na jazyku", nebo se naopak dá jeho mluva např. s novináři označit středově pojmem "nebere si servítky", kdežto jeho odpůrci budou vždy stále pokřikovat o "aroganci, hulvátství atd." /Neospravedlňuji Zemanův nešťastný způsob chování k novinářům, jen dokládám, kolika - od sebe na hony vzdálenými - pojmy to lze kvalifikovat/; pozn. naše.)

4. Non habet čili figura čtvrtá: ...jste-li třeba učený myslitel... je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti. Jste-li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu; jste-li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu... (Máte-li podporu na venkově, napíší odpůrci, že se od vás distancují města; když vás volí lidé bez vysoké školy, kterých je mimochodem ve společnosti většina, lze to překroutit tak, že vzdělanci vás zavrhují. Jinými slovy: kdo je inteligentní, volí Schwarzenberga, z čehož plyne, že kdo volí Zemana, není dost inteligentní a vzdělaný; - takže si vyberte, do jaké společnosti chce patřit; pozn. naše.)

5. Pátá figura sluje Negere a záleží v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše... Tvrdil-li jste neústupně deset let, že (dejme tomu) věříte v čertovu babičku nebo v Edisona, je možné jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky nebo Tomáše Alvy Edisona. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář o vás beztoho nic neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima. (Nechám na každém, aby si to aplikoval na doby, Zeman byl v politice a měl i nějaké ty úspěchy. Zeman byl sociální politik - dnes je však představen jako ten, kdo se chystá "odírat lidi"; pozn. naše.)

6. Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací... (Vykreslení nacionalistického, šovinistického, hulvátského, populistického, věčně opilého a zkorumpovaného šmejda, napojeného na mafii, zpřaženého s Putinem a možná i se Severní Koreou, s nímž vedou schwanzembergovci svůj čestný virtuální zápas, jsme už letos v české kotlině také viděli.)

7. Pugna je figura blízká figuře předešlé. Záleží v tom, že se odpůrci nebo věci, kterou zastává, dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy... Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně popírá. (Zeman je spojenec komunistů, a my jsme proti komunismu bojovali, bojujeme a budeme vždy bojovat. Podobně i nacionalismus atd.; Idnes prý píše, že Zeman je komunista; pozn. naše.)

8. Ulyxes je figura osmá. Její podstata je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor... (Jak se mi zdá, dělali to oba kandidáti zhruba tak stejně.)

9. Testimonia. Tato figura značí, že časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké (kterékoli) autority... Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí. (Hlavním zaklínadlem schwarzenbergovců používaným proti Zemanovi bylo vzývání Masaryka a Havla; často se to používalo v jemnější ale stejně účinné podobě: Schwarzenberg byl prezentován jako ten, kdo je - narozdíl od Zemana - nástupcem Masaryka a Havla; pozn. naše.)

10. Quosque. Tato figura... se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě "to je dávno odbyto", nebo "už dávno překonané stanovisko nebo "každé dítě ví, že..." a tak dále. (To je univerzální pseudoargument, který Schwarzenberg i Zeman používají, kudy chodí; pozn. naše.)

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen. Nelze-li nějakou jeho větu vyvrátit, je vždy ještě možno říci:...Pan X. se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako jeho "objev", že... (Tento způsob byl - jak se mi zdá - spíše bližší Zemanovi. Ano, tohle je jeho klacek, jímž mydlí mnohé kolem sebe. Jen bych k tomu dodal, že většinou je schopen tezi protivníka vyvrátit, což mu však nezřídka nestačí ke spokojenosti, a ještě ho majzne po hlavě tímto klackem, který Čapek nazývá "Impossibile"; pozn. naše.)

12. Jubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a záleží v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo "byl usvědčen" a "je hotov"... (Lepší popis povolebního uvažování schwarzenbergovců bychom asi nenašli, viz různě modifikovaná teze: Zeman se ve volbách znemožnil. Naproti tomu Schwarzenberg obstál se ctí, všechno zvládnul, za svou porážku nemůže; pozn. naše.)

Karel Čapek: Marsyas. 4. vyd. Praha, Československý spisovatel 1971, s. 38 - 41.

Zemanovi nelze upřít, že se alespoň částečně postavil proti propagandistickým tendencím v jeho táboře. Na otázku, na co není hrdý, veřejně v TV odvětil, že na některé své voliče, kteří říkají, že "kdo volí Schwarzenberga, není Čech". Kéž by se s podobně protidemagogickou reflexí obrátil ke svým přívržencům i Karel Schwarzenberg.

Pokračování