Demokracie, terorismus a tajný stát - 6.díl

V r. 2007 generál Wesley Clark, americký generál ve výslužbě, vzpomínal, že při návštěvě Pentagonu asi deset dní po 11. září se setkal s některými svými bývalými podřízenými z generálního štábu, z nichž mu jeden řekl, že rozhodnutí začít válku s Irákem již padlo.

Nato pak informující generál Clarkovi řekl, že neexistují žádné informace spojující Saddama Husseina s Al-Káidou. Když se tam vrátil o několik týdnů později, když NATO bombardovalo Afghánistán, tak mu generál, který ho informoval o záměru zaútočit na Irák, řekl o právě vydaném oběžníku, který popisoval, jak Spojené státy „převezmou sedm zemí během pěti let“.

Těmito zeměmi byly Irák, Sýrie, Libanon, Somálsko, Súdán a „skoncování“ s Íránem.

Spojitost mezi strategickými cíli Izraele a touto obecnou politikou, tvrdí se, vychází z podobného dokumentu připraveného v r. 1996 pro tehdejšího izraelského premiéra Benjamina Netanyahu, s názvem Čistý průlom: Nová strategie pro zajištění říše.

Známý jako „dokument Čistý průlom“ a formulovaný týmem vedeným Richardem Perlem, který přispěl také k výše uvedenému PNAC, uváděl jako cíl dosažení „komplexního míru“ s celým arabským světem. Místo toho tato zpráva přikazovala Izraeli pracovat společně s Jordánskem a Tureckem na „zkrocení, destabilizaci a překopání“ těch subjektů, které jsou hrozbou pro všechny tři.

Odstranění Saddama Husseina v Iráku bylo primárním cílem, stejně jako „oslabení, ovládnutí a dokonce překopání“ Sýrie. Fakt, že tyto režimy představovaly zbytek několika málo arabských zemí schopných nabídnout trochu odporu vůči nesporné vojenské nadvládě Izraele v regionu, vedl k přirovnání s doktrínou železné opony.

Tvoříc jádro sionistického revizionistického učení rozpracovaného Ze’ev Jabotinskym tato doktrína hlásá, že židovští osadníci v Palestině nemají při svém cíli zajistit kolonizaci Palestiny jinou možnost, než se vyvarovat jakýchkoliv pokusů tíhnoucích k diplomacii a kompromisu, a místo toho mají zničit vůli Palestinců a arabského odporu tím, že získají převahu v ozbrojené síle a přijmou vojenskou doktrínu, kterou je potřeba prosadit brutálním způsobem.

Role Izraele

Izrael, země popsaná jedním bezpečnostním analytikem jako země „jednající na základě silného instinktu přežití“, je zemí, která téměř od svého vzniku coby státu dokázala důsledně pronikat do vysokého velení a kontrolovat mozkové trusty prakticky všech arabských vojenských a teroristických organizací, majících nějaký význam.

Během týdnů po útocích zpravodajství televize FOX v řadě zpráv odvysílaných v r. 2002 informovala o izraelské špionážní síti ve Spojených státech. Více než 60 Izraelců, včetně „hrstky aktivních izraelských vojáků“, bylo zadrženo buď na základě ustanovení Vlasteneckého zákona z r. 2001, nebo kvůli porušení imigračního zákona.

Zpráva tvrdila, že Izraelci, kdy někteří se pohybovali ve stopách podezřelých Arabů s militantními tendencemi, mohli získat důkazy o útoku, ale nepředali je úřadům Spojených států. Agenti použili krytí coby studenti umění, lidé ze stěhovacích firem a různých malých obchodních společností.

Příběh rozjařené skupiny pěti Izraelců, mužů, kteří byli spatřeni, jak oslavují na bílé dodávce ve státním Parku svobody v New Jersey, kde pózovali a veselili se, když fotografovali hořící věže dvojčat v pozadí, je dobře známý.

Telefonát znepokojeného obyvatele, který si zapsal poznávací značku auta a obchodní logo, vedl k zajištění pěti mužů ve východním Rutherfordu v New Jersey. Když byli zatčeni, jeden z této party se představil jako Sivan Kurzberg a policistům řekl: „Jsme Izraelci. Nejsme váš problém. Vaše problémy jsou naše problémy. Problémem jsou Palestinci.“

Logo na dodávce znělo „Urban Moving Company“, vlastněná Dominikem Suterem, izraelským občanem, který po výslechu FBI utekl do Izraele, i se svoji rodinou.

Stěhovací firmy jsou jen jedním typem osvědčených a odzkoušených užitečných zástěrek pro provádění špionážních aktivit, a závěrem vyšetřovacího týmu FBI bylo, že Suter řídil tým Mossadu, který sledoval místní Araby, kteří měli být zahrnuti do skupiny únosců majících se údajně zmocnit letadla mířícího na Pentagon, spolu s týpky jako Mohammed Atta, který cestoval z Floridy.

Židovské americké noviny Forward oznámily, že jména dvou Izraelců se objevila v databázi zahraničních operativců rozvědek CIA-FBI.

Tato a další zatčení vyústila v řadu deportací. Nedošlo k žádnému trestnímu stíhání, ale výše zmíněná zpráva FOX citovala zdroj z FBI, který ohledně tohoto teroristického aktu řekl: „Jak to nemohli vědět?“

Těm, kteří protestují proti a útočí na jakoukoliv linii vyšetřování možnosti zapletení Izraele, je třeba připomenout nejméně jeden archivovaný konkrétní případ v historii. V r. 1954 buňka agentů Mossadu v Egyptě, kteří byli zrekrutováni z populace židovských Arabů, umístila řadu bomb do budov ve městech Alexandrie a Káhira, ve kterých se nacházely americké a britské zájmy.

Jedna bomba vybuchla předčasně, když jeden z agentů vstupoval do kina, které bylo cílem, a agent byl zatčen. Dva terorističtí konspirátoři skončili na šibenici, zatímco ostatní, kteří nespáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí, dostaly dlouhé tresty od egyptského vojenského tribunálu.

Izraelská vláda vždy trvala na tom, že vláda Gamala Nassera je zapletena do zvláštního antisemitismu tím, že falešně obviňuje skupinu nevinných židů a odsuzuje je v monstrprocesu.

Avšak pravdou bylo, že neúspěšná operace Susanah, zosnovaná za zády premiéra Moshe Sharetta, který vytvořil tajné komunikační kanály mezi svými emisary a Nasserem, byla pokusem Izraele odvrátit západní mocnosti od jakékoliv formy sbližování se s egyptským vůdcem. Mělo to přimět Brity stáhnout se ze Suezského kanálu. A co hůř, mohlo to vést k velké vojenské akci Američanů a Britů proti Egyptu.

Izrael nakonec, o 51 let později, oficiálně připustil, že „Lavonská aféra“, nazvaná tak po ministru obrany Pinhaosvi Lavonovi, protože o ní celou dobu od nápadu po realizaci věděl, byla skutečně tajnou operací. Přeživší členové dostali úřední pochvalu za svoji práci ve prospěch státu.

V prvních letech bouřlivé existence aplikoval sionistický stát vlastní tajnou „strategii napětí“, kdy týpci jako David Ben Gurion a Moshe Dayan propadli filosofii, že bez hraničních šarvátek, z nichž mnohé byly vyprovokovány, a bylo na ně reagováno brutální silou, by obyvatelé mohli upadnout do laxnosti a sebeuspokojení. Je to politika, která zděsila Sharetta. „Jaká je naše vize na této Zemi,“ zapsal si do deníku, „neustálá válka až do poslední generace a život s mečem v ruce?“.

Potopení USS Liberty

Potopení USS Liberty, americké odposlouchávací lodi, která křižovala v mezinárodních vodách u pobřeží Egypta během šestidenní války v r. 1967, izraelskými jednotkami stojí za zmínku rovněž.

Rozkaz, který byl pravděpodobně vydán Dayanem, který byl dosazen jako ministr obrany v předvečer války vládou Levi Eshkola pomocí toho, co lze popsat jen jako forma státního puče, měl za následek zabití 34 členů posádky a 171 zraněných.

Izraelci se snažili rušit frekvence lodi a použitá metoda útoku, jejíž součástí bylo vypuštění torpéd, shazování napalmových bomb a střelba do lidí na palubě a v záchranných člunech z kulometů, byla nesporným záměrem, kdy neměl nikdo přežít.

Proč by Izrael útočil na nebojovou loď spojence? Váleční plánovači věděli, že bude pro vedení války, než nevyhnutelná rezoluce OSN vyjednaná velmocemi USA a SSSR vynutí příměří, které povede k okamžitému zastavení izraelských operací, k dispozici omezená doba.

Johnsonova vláda přistoupila na strategii Izraele zničit Nasserovy ozbrojené síly, ale nikoliv na útok na Sýrii a zabrání jejího území, ani na zabrání území východního Jeruzaléma.

Liberty, která bedlivě monitorovala události a předávala výsledky do Washingtonu, musela být vyřazena, aby Američané neslyšeli, až se izraelská válečná mašinérie v plné síle vydá na sever. A navíc izraelské jednotky v sinajské poušti, které měly obrovský počet válečných zajatců z egyptské armády, popravovaly egyptské vojáky ve městě El-Arish. Masové hroby tam byly objeveny v r. 1995.

Nicméně hlavním cílem zničení lodi Liberty bylo svalení viny na Egypt, a tudíž dát Americe volnou ruku – bez zátěže potenciální sovětské intervence, aby se zachránila tvář před vazalskými státy – provést invazi do Egypta a svrhnout Nasserovu vládu.

Objevení dokumentu v prezidentské knihovně Lyndona Johnsona, který se zmiňuje o „operaci Kyanid“, na důvěryhodnosti tohoto názoru dále přidává. Bylo to zplozeno v útrobách Národně-bezpečností agentury (NSA) a šlo o společný plán tajných služeb Spojených států a Izraele, se silným vstupem na americké straně ze strany Jamese Angletona ze CIA, známého svoji věrností Izraeli a tím, že dostal posmrtné vyznamenání od Mossadu.

Zápisy v tomto dokumentu se zmiňují o „Výboru 303“; což je metoda probírání navrhovaných tajných operací v zastoupení prezidenta, aby nemohl být kompromitován v případě, že by se to zvrtlo. O útoku na Liberty bylo rozhodnuto měsíce předtím, než k němu došlo. Výsledkem bylo, že Káhira měla být napadena letouny A-4 Skyhawk amerického letectva, vyzbrojenými jadernými bombami.

Ačkoliv Izraelci připustili, že udělali „chybu“ a zaplatili kompenzaci, důsledky události, s řadou povrchních vyšetřování, rozdávání medailí za statečnost na veřejnosti, jakož i rozkazy členům posádky zajišťující jejich mlčení, zavání ututláváním toho nejvyššího významu.

Objev operace Kyanid poskytuje historické záznamy o tom, že elementy tajných služeb Spojených států a Izraele pracovaly společně na ďábelském plánu. Rovněž to nutí brát v úvahu možnost, že elementy ve výzvědných službách obou zemí vymyslely komplexní plán podvodu, jehož cílem bylo umožnit a napomoct událostem z 11. září.

Pro lidi jako Alan Sabrosky, bývalého školitele Válečné akademie Spojených států, měl izraelský Mossad jak motiv, tak prostředky pro provedení takové operace, přičemž měl relevantní politickou ochranu k zajištění ututlání.

Tato linie uvažování pak neúprosně vede k položení otázky „cui bono?“. V jaký strategický prospěch by bylo možné z takového odporného aktu násilí doufat?

Zatímco komentář Benjamina Netanyahu před sedmi lety, po zářijovém útoku, uveřejněný v izraelských novinách Ma’ariv, že 9/11 „bylo dobré pro Izrael“, nelze brát jako důkaz, že o tom Izrael věděl předem, nebo že byl pachatelem této odpornosti, následky tohoto útoku zcela určitě velmi dobře zapadají do dlouhodobé politiky Izraele zatáhnout Spojené státy do „války proti terorismu“ na Středním východě.

„Máme prospěch z jedné věci,“ řekl Netanyahu, „a tou je útok na dvojčata a Pentagon, a americká válka v Iráku.“ Tyto události, řekl, „vychýlily americké veřejné mínění v náš prospěch“.

A lze dodat, že „katastrofická a katalyzující událost – jako nový Pearl Harbor“, nutná pro nastartování nového amerického století, jak tvrdil Dov Zakheim na straně 51 v PNAC, toto doladění doktríny, pro kterou dlouho získával stoupence Paul Wolfowitz, bylo umožněné právě událostmi z 11. září.

Mezi signatáři základních principů byli i vice-prezident Richard Cheney a budoucí ministr obrany Donald Rumsfeld.

„Wolfowitzova doktrína“, jak bylo zmíněno dříve, volala po větších výdajích na zbrojení a použití válečné mašinérie v souladu nebo v rozporu s mezinárodními smluvními závazky, aby se vnutila americká vůle na planetě, která je v současnosti bez jakékoliv konkurenční mocnosti, aby se zajistil přístup k životně důležitým zdrojům, včetně ropy v Perském zálivu.

Pokud výše uvedené teorie zapojení elementů tajného státu z řad tajných služeb a politické elity v Americe a Izraeli do naplánování a vyvolání války proti terorismu nelze prokázat a útok zapadá do kategorie „překvapení“, je i tak role tajných služeb v řízení „války“ doma a v zahraničí zjevná ve spoustě aspektů.

To, že americké tajné služby hrají prominentní roli v legislativě omezující svobodu v éře vnitřní bezpečnosti, a latentní ohrožení hodnot vlastních demokracii je, například z udělených pravomocí k provádění šmírování vlastních občanů, příliš zjevné.

Jejich role při poskytování informací používaných pro ospravedlnění vojenských intervencí na Středním východě a v severní Africe politickým vůdcům byla kritizována, protože vše bylo založeno na pečlivě vyrobených podvodech.

Je nyní jasné, že válka v Iráku, který byl napaden po Afghánistánu, byla provedena za pomoci tajného státu, který poskytoval informace, kterými byla krmena média, aby se veřejné mínění vychýlilo ve prospěch invaze.

Západní veřejnost měla uvěřit, že sekulární režim Saddama Husseina podporoval Al-Káidu a měl něco společného se zářijovými útoky. Saddámův Irák se domněle snažil získat uran z republiky Niger a měl mít již zbraně hromadného ničení, které mohly být použity, podle britského premiéra Tony Blaira z jeho oznámení v parlamentu, do 45 minut.

Sám Blair zabránil britskému vrchnímu státnímu zástupci, právnímu poradci vlády, poskytnout své stanovisko ohledně legálnosti navrhovaných věcí. Dokument Richarda Dearlove, tehdejšího šéfa MI6, předaný Blairovi odhalil, že premiér byl spraven, že prezident Bush rozhodl zaútočit na Irák přesto, že existence zbraní hromadného ničení stála „na vodě“.

Ale to nebyl podle Dearlove problém, protože „výzvědné informace a fakta byly upraveny v souladu s politikou“.

Výsledky této „úpravy“ byly světu zjeveny v nechvalně známé prezentaci-proslovu v Radě bezpečnosti OSN v únoru 2003, kde ministr zahraničí Spojených států Colin Powell tvrdil, že Irák ukrývá „zbraně hromadného ničení“ a odmítá odzbrojit.

Po následné invazi nebyly žádné takové zbraně nalezeny.

Tudíž Amerika a skupinka spojeneckých zemí začaly válku na základě pokroucených nebo podvodných informací vyrobených tajnými službami.

Manipulace veřejnosti v tak zvaných demokraciích pokračuje i během tak zvaného „arabského jara“, které bylo použito jako krytí pro vyhnání Muammara Kaddáfího z Libye, a v současné době je součástí strategií používaných v probíhajícím pokusu sesadit Bashara Assada v Sýrii.

Pokračování