Demokracie, terorismus a tajný stát - 2.díl
28.1.2013 Komentáře Témata: Demokracie, Terorismus 1629 slov
NATO bylo vytvořeno po druhé světové válce pod vedením Spojených států jako vojenská aliance většiny západoevropských zemí za účelem obrany západu před hrozbou invaze Sovětského svazu.
Nicméně rovněž poskytlo deštník, pod kterým byla vedena válka tajně a pomocí podvodů, nejen proti násilným extremistickým levicovým teroristickým organizacím, ale také ďábelsky proti populaci jistých západoevropských zemí.
Dále, jak naznačují nedávné události v Libyi a současné dění v Sýrii, je nyní jasné, že NATO nyní expandovalo na subjekt, který značně přesahuje svoji původní působnost a kompetence.
Ale jak se NATO zapletlo do páchání násilí proti veřejnosti v řadě evropských zemí? Odpověď spočívá v politice Spojených států zaměřené na zadržování šíření komunismu a sovětského vlivu.
Jako nesmírně dominantní vojenský partner v osvobození západní Evropy od nacistické nadvlády, a také jako finanční centrum, které podpořilo ekonomickou obnovu této oblasti prostřednictvím realizace Marshallova plánu, měly Spojené státy americké zájem na udržení politického statutu quo v těchto zemích.
To tudíž znamenalo, že nebyly ochotny podporovat situaci, kdy měly komunistické strany šanci získat politickou moc nebo mít vliv díky úspěchu ve volebním procesu. Tato linie myšlení se také do jisté míry týkala „k sovětům přátelských“ socialistických stran.
V důsledku druhé světové války a za okolností rozvíjející se studené války se jak Spojené státy, tak Velká Británie rozhodly vytvořit síť polovojenských sil, tak zvaných „týlových“ buněk, které by vedly partyzánskou válku proti invazi armád Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem.
Časem by tyto sítě byly kooptovány pod záštitou NATO, které koordinovalo řízení těchto tajných armád vojenskými výzvědnými službami řady evropských zemí, spolu se CIA, MI6 a výcvikovými programy nabízenými britskou SAS a americkými Zelenými barety.
Nejvyšší spojenecký velitel NATO v Evropě byl šéfem struktury, která dohlížela na tajné armády prostřednictvím Tajného plánovacího výboru (CPC) a vojenského velícího střediska s názvem Spojenecký tajný výbor (ACC).
Gladio
Existence těchto tajných armád a škodlivá role, kterou hrály v politicky motivovaném násilí v mnoha západoevropských zemích, nebyla oficíně oznámena až do listopadu 1990, kdy premiér Guilio Andreotti vystoupil před italský parlament a oznámil existenci týlového programu, který měl v každé zemi jiný název, ale v Itálii je známý jako Gladio.
Týlové buňky nespadaly pod dohled nebo řízení parlamentu a utajení a citlivost přiřazená této celoevropské síti bojůvek byla tak velká, že mnozí vůdci, jako francouzský prezident Francois Mitterand, předstírali nevědomost. Andreotti, který to po svém odhalení silně schytal, musel poukázat na to, že představitelé francouzské tajné armády se nedávno setkali v sídle NATO v Bruseli.
Nejvíce šokujícím na tomto odhalení bylo, jak byly tyto tajné armády používány k vyvolávání násilností a že nesly zodpovědnost za několik teroristických aktů proti lidem vlastní země. Tyto tajné armády byly také používány v různých komplotech při podvracení a svrhávání demokraticky zvolených vlád, a jsou také podezřelé ze zapletení do atentátů na některé evropské vůdce.
V Itálii poukazují na „Anni di Piombo“ či „Roky olova“. Šlo o období od konce 60. do 80. let, kdy burácení bomb a svištění kulek občas přispělo k městskému hluku v zemi.
Tyto masakry a vraždy představovaly, zdánlivě, bojové drama vycházející převážně z ideologické extrémní levice politického spektra. Brigate Rosse (Rudé brigády), marxisticko-leninská teroristická organizace, byla standardním nositelem politiky vedení války proti kapitalismu a imperialismu prostředky městské partyzánské války.
Ty měly rozsáhlou konkurenci zajišťovanou násilnými polovojenskými skupinami krajní pravice. Ale jak poukázal Daniele Ganser ve své knize „Tajné armády NATO: Operace Gladio a terorismus v západní Evropě“, tak zatímco levice upřednostňovala útoky na specifické postavy státního a podnikatelského sektoru, pravice upřednostňovala hromadné zabíjení pomocí bomb umísťovaných do vysoce zalidněných míst.
A schopnost levice „konkurovat“ pravici byla vážně omezena faktem, že pravice měla ochranu poskytovanou vysoce postavenými lidmi pracujícími v tajném italském státu, včetně vojenské tajné služby.
Mezi řadou teroristických činů spáchaných během této éry vynikly bombové útoky na milánském Piazza Fontana v r. 1969, Peteano v r. 1972 a v Boloni v r. 1980. Co se týkalo vražd, tak předělem byl únos a poprava Aldo Mora v r. 1978, předního politika, který dříve působil jako premiér.
Ačkoliv násilné činy byly prováděny extremistickými politickými skupinami, později bylo odhaleno, že v tom měla prsty manipulující ruka tajného aparátu státu, která organizovala vlny syntetického násilí, aby vytvořila atmosféru strachu a nebezpečí mezi populací.
Šlo o „Strategii napětí“, La Strategia della Tensione, překlenující plán, který měl za cíl přimět veřejnost volat po „silné“ autoritářské pravičácké vládě, která by zabránila, aby společnost upadla do chaosu a možnému politickému převzetí Itálie komunistickou stranou.
Doznání Vincenza Vinciguerry, bývalého člena neofašistického Ordine Nuovo, naznačují, že masakr spáchaný v sídle milánské Banca Nazionale dell‘ Agricoltura, který byl zprvu hozen na anarchisty, byl ve skutečnosti dílem krajní pravice – za konspirace s bezpečnostními agenturami – a měl vyprovokovat vyhlášení stavu nouze.
Levice se obávala, že by mohlo následovat předělání italské ústavy do autoritářské struktury.
Vinciguerrova odhalení, učiněná v rámci vyšetřování prováděného soudcem Felice Casson, rovněž poukazují na fakt, že hrůzný akt v Peteano, jehož se účastnili i odporní členové Carabinieri, kteří podminovalo auto, a jejich následné zavraždění, provedli členové Ordine Nuovo, ačkoliv v té době to bylo hozeno na Brigate Rosse.
Také výslovně uvedl, že při útoku v Peteano s Ordine Nuovo úzce spolupracovali členové italské tajné vojenské služby.
Zmínky o Ordine Nuovo, mimo dalších organizací, a jedincích z extrémní pravice v Itálii a dalších západoevropských zemích v poválečném období poskytují důkazy o linii myšlení, stojícího za strategií zadržování šíření komunismu.
Týlové buňky koordinované NATO očividně nezůstávaly během desítek let ozbrojeného boje mezi členskými zeměmi NATO a silami Varšavské smlouvy nevyužitými.
Tyto buňky měly přístup ke skladům zbraní a munice, umístěným na řadě míst. Zásoby byly ukryty hluboko v lesích, jakož i pod hřbitovy a kostely.
Později bylo odhaleno, že bomba použitá v Peteano, kde byla vina původně hozena na Rudé brigády, ve skutečnosti pocházela ze zbrojnice Gladio, umístěné pod hřbitovem nacházejícím se na periferii Verony.
Použité výbušniny nebyly typu používaného Brigate Rosse, ale šlo o C4, nejsilnější výbušninu v té době dostupnou, která byla používána NATO.
Vinciguerra zapadal do profilu lidí upřednostňovaných při výběru členů týlových struktur NATO, jakož i profilu lidí, kteří byli používáni pro to, co bylo podle všech záměrů a účelů domácími teroristickými operacemi pod falešnou vlajkou.
Mělo se za to, že jedinci tíhnoucí k extrémnímu pravičáckému myšlení budou ohledně závazků a horlivosti požadované pro vedení „války“ proti šíření sovětského komunismu spolehlivějšími.
Při masakru na nádraží v Boloni, který vedl ke smrti 85 lidí, byl útok svalen na neofašistickou Nuclei Armati Rivoluzionari, a stejně jako v případě bombového útoku v Peteano panuje podezření, že byl usnadněn elementy pracujícími pro italské tajné služby.
K levici tíhnoucí Gruppo Democratici dio Sinistra ve zprávě z r. 2000, založené na druhém parlamentním vyšetřování Organizzazione Gladio, napsala následující:
„Tyto masakry, tyto bomby, tyto vojenské akce byly organizovány nebo usnadňovány nebo podporovány lidmi v italských státních institucích a, jak bylo odhaleno nedávno, lidmi napojenými na struktury rozvědky Spojených států.
Odkaz ve zprávě na „lidi v italských státních institucích“ ukazuje na nekalý aspekt výše zmíněné vraždy Aldo Mora, která zapadá do pozadí studené války a Spojenými státy hlásané politiky zadržování šíření komunismu a jeho vlivu.
Moro byl unesen buňkou Rudých brigád řízenou Mario Morettim. Byl postaven před tak zvaný „lidový soud“ a pak odsouzen k smrti; k trestu, který mohl být změněn, jen pokud by italský stát propustil 16 vězňů spojených s touto skupinou. Když se tak nestalo, byl zastřelen a jeho tělo umístěno do kufru opuštěného auta na ulici Říma.
Šlo o jasnou teroristickou operaci končící slíbenou vraždou poté, co nebyly požadavky splněny? Následné vyšetřování zjistilo řadu znepokojivých informací, v neposlední řadě také zmizení většiny složek případu z ministerstva vnitra.
Na jednotlivé klíčové informace, které byly předány ministerstvu vnitra, kdy všechny vedly k bytu na Via Gradoli, kde byl Moro vězněn přinejmenším po část svého zajetí, nebylo reagováno.
Ale zpět k pozadí. V březnu 1978, v době svého únosu, byl Moro uprostřed zajišťování compromesso storico, „historického kompromisu“, což byl významný plán s cílem vytvořit vládní koalici, jejíž součástí by byli i členové italské komunistické strany, Partito Communista Italiano (PCI), ve výkonné paži vlády.
V době svého zajetí napsal Moro řadu dopisů členům své politické strany, Democrazia Cristiana (DCI), ve kterých je prosil, aby s jeho únosci vyjednávali a patrně i aby vyhověli jejich požadavkům. Tyto dopisy, které byly veřejnosti odhaleny teprve až o mnoho let později, byly obzvláště kritické k Gulio Andreottimu, tehdejšímu šéfovi vlády.
Nakonec Morovy prosby a prosby jeho rodiny padly na hluché uši italských vládců, lidí z Morovy strany, kteří rozhodli o tvrdé politice nulových ústupků.
Je pravděpodobné, že v zajetí Moro přemítal, jestli jeho snaha o dosažení historického kompromisu s italskými komunisty nemá něco společného s jeho únosem.
Jeho žena Eleonora zavzpomínala, že při oficiální návštěvě Ameriky o čtyři roky dříve mu bylo vysokým vládním představitelem jasně řečeno, že Spojené státy nepodpoří žádný vstřícný krok vůči komunistické straně a že bude strašně trpět, pokud bude na takové dohodě trvat.
Dosvědčila, že Moro ji řekl, že onen představitel řekl: „Musíte zanechat své politiky dovést všechny politické síly ve vaší zemi k přímé spolupráci. Buď se toho vzdáte, nebo za to tvrdě zaplatíte.“
Uvádělo se, že tento komentář Morem tak otřásl, že svoji návštěvu zkrátil a po návratu vážně uvažoval o odchodu z politiky.
Moro si byl příliš dobře vědom moci, kterou Spojené státy měly a používaly ji pro pomoc silám politické pravice v situacích, kdy zemi hrozilo, že se otočí doleva. V r. 1973 CIA podporovaný puč v Chile byl násilným svržením demokraticky zvolené marxistické vlády prezidenta Salvadora Allendeho.