Tak tedy Zeman

O Benešových dekretech prohlásil, že jsou dávno mrtvé, do urny hodil neplatný volební lístek (ani tak jednoduchý úkon nezvládl – míra jeho demence je opravdu úsměvná), na dotaz, zda se vzdá penze, když bude prezidentem, řekl, že ani neví, že nějakou bere (tímto „aristokratickým přístupem“ jistě potěšil všechny penzisty, kteří počítají každou korunu). Své názory (těžko mluvit o názorech toho bezbarvého politika, spíše životní postoje), poodhalil v mnoha vystoupeních, naposledy v pořadu Václava Moravce, kde se nedokázal oddělit od nenáviděné Nečasovy vlády, hájil Drábkovy reformy, smlouvu ACTA a stačil ještě urazil válečného hrdinu a letce RAF Pavla Vranského.

A to byly jen viditelné excesy posledních dnů – pomyslná špička ledovce. Stěží bychom našli v panoptiku hrůz českých politiků někoho, kdo byl ve svém škození tak konzistentní jako Schwarzenberg.

Navzdory tomu se volebnímu týmu Schwarzenberga dařilo vytvářet image vtipného, aristokratického, dokonce moudrého politika nad věcí. Myslím, že to, co mu nakonec zlomilo vaz, byl jeho názor na Sudety a Benešovy dekrety. To jsou pro Čechy a Moravany stále příliš vážná témata.

Nelze přehlédnout roli internetu, konkrétně činnost nezávislých médií. Zde je zajímavé, jak se tato média vyprofilovala. Za Schwarzenberga se postavila všechna internetova média, která se také objevila v první desítce v soutěží o Křišťálovou lupu vyhlašovanou každým rokem serverem lupa.cz: iDnes, Novinky.cz, Aktualne.cz, ct24.cz, iHned, Lidovky. Jejich nadšené hýkání pro Schwarzenberga někdy přesahovalo i zdravý rozum.

Naproti tomu média, která se pro Křišťálovou lupu nekvalifikovala a v podstatě podle lupa.cz zřejmě ani neexistují, ačkoliv mají návštěvnost, o které se mnohým serverům v první desítce vítězů může jen zdát, jako Parlamentní listy, Britské listy a konečně i Zvědavec odmítly image Schwarzenberga coby dobrotivého, aristokratického politika a upozorňovaly na řadu jeho kontroverzních činů a výroků.

Příjemně mne svými články překvapily Parlamentní listy, které jsem až dosud považoval za politický bulvár.

Myslím, že celý ten boj o prezidentství nakonec ukázal na dvě věci. Že přímá demokracie může fungovat a že kolektivní inteligence národa nakonec vybere z mnoha zlého to nejmenší. (Já vím, psal jsem v předchozím článku, že ne, asi jsem pod dojmem obrazů předkládaných masmédií přestal na chvíli věřit.) Zeman zdaleka není ideálním kandidátem, ale z toho panoptika kandidátů byl zřejmě pořád tím nejlepším, jakkoliv je to relativní.

Navzdory masivnímu vymývání mozku se podařilo odvrátit dvě největší hrozby: Schwarzenberga a Fischera. A lidi naštěstí nedali šanci ani potetovanému „umělci“ Franzovi, jehož politické názory byť možná ne tak škodlivé, jako u předchozích dvou kandidátů, byly přinejmenším naivní a jeho zjev (za který si může sám a který naznačuje jeho duševní obzor) jej prostě diskvalifikoval.

Na druhé straně jsme přišli o Okamuru. Okamura je pro mne stále trošku nejasný. Jeho názory znám a souhlasím s nimi, spíše si kladu otázku, zda bych chtěl na Hradě českých králů polovičního Japonce. Nechtěl. :) Nejasné jsou také zdroje jeho údajného bohatství. V každém případě Okamura není mrtvý, uvidíme, jak se projeví v příštím období. Hůl nad ním ještě nelámu.

Takže „dobro zvítězilo“ a duha míru se rozklene nad naší zemi? V žádném případě. Havloidé dostali tvrdý úder na solar, vyhráli jsme bitvu, ale zdaleka ne válku. Ostatně Schwarzenberg to řekl úplně stejně (až se stydím, že mě to nezávisle na něm napadlo): "Je to jedna prohraná bitva, ale boj pokračuje." Příští prezident to bude mít velmi těžké. Země je vyrabována, ožebračena, lidé vykolejení, nejistí. A bude možná hůř. Bilderberg nám učinil nabídku, která se neodmítá, a jako každá zločinecká organizace nebere NE jako odpověď. Volbou Zemana jsme je možná klepli přes nenechavé prsty. Bohužel mají prostředky, jak přivést do kolen kteroukoliv zemi světa. Ukázali to v Řecku, Španělsku a ukazují to v mnoha dalších zemích. Musíme s tím počítat.

Svou vzpurnou volbou navzdory tlakům zahraničních sil jsme tak trošku (pozor, teď budu patetický) připomněli světu, že jsme potomky Husitů. Myslím, že můžeme být na sebe docela hrdí.

Žádná stezka před námi nevede do ráje, ale vykročili jsme tou, která nás aspoň (doufám) nepřivede rovnou do pekla. A to je dobře.