Mali: jedna válka k zakrytí jiné
Dlouho připravovaná a šest měsíců předem Francois Hollandem oznámená francouzská intervence v Mali byla vykreslována jako nouzové rozhodnutí, v reakci na dramatický vývoj. Tento plán má za cíl se nejen zmocnit zlata a uranu Mali, ale především vydláždit cestu pro destabilizaci Alžíru.
„S jídlem roste chuť“ praví jedno přísloví. Poté, co rekolonizovala Pobřeží slonoviny a Libyi, poté se pokusila zmocnit se Sýrie, tak nyní Francie upírá svůj zrak k Mali, aby se zmocnila Alžíru zezadu.
Během útoku na Libyi Francouzi a Britové chytře používali islamisty pro poražení mocenské struktury v Tripolisu, protože cyrenaiští separatisté neměli od chvíle, kdy se Benghází stalo nezávislým, na svržení Muammara Kaddáfího zájem. Při pádu džamahírie jsem byl osobně svědkem přijetí vůdců AQIM (Al-Kejda v islámském Maghrebu) členy Národní přechodné rady v hotelu Corinthia, který byl právě zajištěn britskými zvláštními jednotkami, které přišly za tímto účelem z Iráku. Bylo jasné, že dalším cílem západního kolonialismu bude Alžír, a že AQIM sehraje svoji roli, ale v té době jsem nemohl tušit, jaký konflikt bude k ospravedlnění mezinárodní intervence použit.
Paříž si vymyslela scénář, ve kterém vstoupí do Alžíru přes Mali.
Krátce před zmocněním se Tripolisu NATO dokázali Francouzi uplatit a vrátit skupinu Tuaregů. Měli čas je zásobit spoustou peněz a zbraní, ale již bylo příliš pozdě, aby sehráli nějakou roli na zemi. Jakmile válka skončila, odešli zpět do své pouště.
Tuaregové jsou kočovníci, kteří žijí ve střední Sahaře a na hranicích Sahelu, což je rozsáhlá oblast rozdělená mezi Libyi a Alžír, Mali a Niger. Zatímco získali ochranu dvou prvně zmíněných států, posledními dvěma uvedenými byli ignorováni. V důsledku toho, od 60. let, zpochybňovali suverenitu Mali a Nigeru na své půdě. Celkem logicky se tyto skupiny, vyzbrojené Francií, rozhodly použít své zbraně k prosazení svých požadavků vůči Mali. MNLA (Národní hnutí pro osvobození Azawad) převzalo kontrolu téměř nad celým severem Mali, kde žijí. Nicméně malá skupina tuaregských islamistů, Ansar Dine, která je napojena na AQIM, této okupace využila, aby v některých oblastech zavedla zákon sharía.
21. března 2012 byl v Mali proveden podivný státní puč. Záhadná skupina nazvaná CNRDRE (Národní výbor pro obnovu demokracie a obnovu státu) svrhl prezidenta Amadou Toumani Touré a vyhlásil svůj záměr obnovit svrchovanost Mali na severu země. To vedlo k velkému zmatku, protože pučisté nebyli schopni vysvětlit, jak jejich činy situaci zlepší. Svržení prezidenta bylo ještě podivnější, protože prezidentské volby se měly konat o pět týdnů později a sesazený prezident v nich nekandidoval. CNRDRE se skládá z důstojníků, kteří byli vycvičeni ve Spojených státech. Zastavili volební proces a předali moc jednomu ze svých kandidátů, kterým byl čirou náhodou frankofil Dioncounda Traore. Tyto kejkle byly legalizovány CEDEAO (Ekonomické společenství západoafrických států), jehož prezidentem není nikdo jiný, než Alassane Ouattara, který byl dosazen k moci v Pobřeží slonoviny francouzskou armádou o rok dříve.
Tento státní puč rozjitřil etnické spory v zemi. Elitní jednotky malijské armády (vycvičené ve Spojených státech), jejichž velitelem je Tuareg, se ke vzpouře přidaly, a vzaly si sebou své zbraně a vybavení.
10. ledna Ansar Dine – podporovaný dalšími islamistickými skupinami – zaútočila na město Konna. Pak opustila území Tuaregů, aby šířila islámské právo na jihu Mali. Přechodný prezident, Dioncounda Traore, vyhlásil stav nouze a požádal Francii o pomoc. Paříž zaintervenovala během několika hodin, aby zabránila pádu hlavního města, Bamako. Elysejský palác prozíravě již předem v Mali rozmístil své jednotky 1. výsadkového regimentu námořní pěchoty („Koloniály“) a 13. výsadkový dragounský regiment, vrtulníky COS (Velitelství zvláštních operací), tři letouny Mirage 2000D, dva Mirage F-1, tři C135, C130 Hercules a C160 Transall.
Ve skutečnosti je vysoce nepravděpodobné, že Ansar Dine představovala nějakou skutečnou hrozbu, neboť skutečnými bojovými silami nejsou islamisté, ale tuaregští nacionalisté, kteří nemají na jihu Mali žádné ambice.
Aby mohla provést svoji vojenskou intervenci, musela se Francie obrátit na řadu zemí o podporu, včetně Alžíru. Alžír je v pasti – buď musí akceptovat kolaboraci se starou koloniální mocností, nebo riskovat příliv islamistů na své území. Po jistém zdráhání souhlasil, že otevře svůj vzdušný prostor pro francouzské letectvo. Ale pak neidentifikovaná islamistická skupina zaútočila na plynový terminál British Petroleum na jihu Alžíru a obvinila Alžír jako spolupachatele Paříže v záležitosti Mali. Bylo vzato jako rukojmí sto lidí, ale nešlo jen o Alžířany a Francouze. Cílem tohoto útoku je evidentně internacionalizovat konflikt tím, že se vyveze do Alžíru.
Tato technika francouzské intervence je kopií techniky použité Bushovou vládou – použití islámských skupin k vytvoření konfliktu, pak intervence a okupování oblasti, pod záminkou obnovení pořádku. To je důvod, proč se rétorika Francois Hollanda točí kolem „války proti terorismu“, která byla Washingtonem již dlouho opuštěna. V této hře lze vidět obvyklou sešlost herců – Katar koupil podíly na velkých francouzských společnostech nakvartýrovaných do Mali, a emír Ansar Dine má úzké vazby na Saudskou Arábii.
Tento žhář a hasič v jedné osobě je rovněž čarodějův učeň. Francie rozhodla, že posílí svá protiteroristická opatření, „plán Vigipirate“. Paříž se neobává akcí malijských islamistů na francouzské půdě, ale přílivu džihádistů ze Sýrie. V podstatě během posledních dvou let DCRI (Domácí ústřední tajná služba) upřednostňovala verbování mladých francouzských muslimů pro boj v Syrské osvobozenecké armádě proti syrskému státu. Protože SLA selhává, tito džihádisté se v současné době vracejí do své domoviny, kde mohou být v pokušení, ze solidarity s Ansar Dine, použít své teroristické techniky, kterým byli naučeni v Sýrii.
Mali: One war can hide another vyšel 21. ledna na voltairenet.org. Překlad Zvědavec.