Rusko mění u Sýrie směr

Zvláštní vyslanec Kremlu v Sýrii Michail Bogdanov ve čtvrtek poprvé připustil, že ozbrojenci jsou na vítězném tahu a může je to přivést přímo k vítězství nad vládními silami. Bogdanov vzal v úvahu možné vítězství ozbrojenců. Bez příkras řekl: „Člověk se musí postavit faktům tváří v tvář. Bohužel, vítězství syrské opozice nelze vyloučit.“

Tento upřímný výrok jen odrážel triumfální poznámku generálního tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena – rovněž ze čtvrtka – že „režim v Damašku se blíží kolapsu“.

Bogdanova glasnosť přichází sotva tři dny po zlověstném varování ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Rusko „nedovolí, aby se v Sýrii zopakovaly libyjské zkušenosti“.

Lavrov má pravděpodobně stále pravdu, protože skutečně k žádné přímé intervenci západu doposud v Sýrii nedošlo, a zdá se extrémně nepravděpodobným, že k ní dojde; v podstatě žádná intervence libyjského stylu nemusí být potřeba. Mohlo by jít o podobný vzorec, jako v Afghánistánu v r. 2001, kdy Severní aliance svrhla režim Talibanu, a pak se na zemi v Hindúkuši objevili západní vojáci, aby se ujali řízení nástupnického režimu.

Kvintesenční je to však v plném rozsahu Libye. Je svrháván jen další středovýchodní režim, který strategicky vzdoroval západnímu světu, a světovému společenství není předkládána žádná jiná možnost, než se s tím smířit. Tečka.

Můžeme se donekonečna dohadovat o morálce toho všeho, či o legitimnosti podle mezinárodního práva, nebo dokonce o tom, co se v takovém světě děje s vestfálským systémem (který se také, ironicky, zrodil z krví prosáklé historie Evropy), ale záleží jen na tom, že se tak děje neustále.

Již nelze předstírat, že je to idealismus arabského jara, co přivodilo otřesy v Sýrii. Název hry je „geopolitika“. Západní mocnosti se příští týden v Turecku sejdou s vojenským křídlem koalice syrské opozice. Mezitím byli ze stovek tisíc Syřanů učiněni bezdomovci, nebo byli nuceni odejít do exilu. Syrští ozbrojenci již neskrývají, že Katar, Saudská Arábie a Turecko válku podněcují tím, že je financují a vybavují, poskytují výcvik, útočiště, výzvědné informace a logistickou podporu. Neskrývají ani, že na jejich straně bojují stovky zahraničních dobrovolníků.

V silné izolaci

Ale ruská rétorika pokračovala neúnavně až do tohoto týdne. Ještě ve středu Moskva cupovala rozhodnutí prezidenta Spojených států Baracka Obamy politicky uznat nově vytvořenou alianci syrské opozice. Lavrov řekl:

Bylo dosti překvapivé se dozvědět, že USA, prostřednictvím svého prezidenta, uznaly národní koalici jako jediného legitimního představitele Syřanů. To je v rozporu s dohodami Ženevského komuniké, podle kterých mělo dojít k celosyrskému dialogu mezi zástupci vlády na jedné straně a opozicí na druhé.

Je zajímavé, že Bogdanov také změnil tón u citlivé otázky chemických zbraní. Jestliže ještě před pouhými třemi dny ruský šéf bezpečnosti, Nikolas Patrušev, vyloučil jakýkoliv záměr syrského režimu použít chemické zbraně, Bogdanov nyní přišel s námitkou, že existuje závažný problém, protože chemické zbraně mohou padnout do rukou radikálních skupin z řad syrských ozbrojenců.

Řekl: „Největším nebezpečím je, že části Sýrie nadále přichází pod kontrolu opozice, kde mají silné pozice extremisté, teroristé a al-Kejda. To by mohlo mít velmi závažné následky.“

Co nyní Rusko udělá? Moskva je u syrské otázky značně izolovaná a prakticky se zahnala do rohu. Jde o to, že nově zformovanou syrskou opoziční alianci uznalo přes sto zemí, na setkání „Přátel Sýrie“ v Maroku ve středu.

Jedinou cestou ven nyní pro Moskvu bude snažit se uzavřít dohodu se Spojenými státy, a ruští diplomaté jsou v tom určitě zběhlí. K potěše Ruska i USA budou v této komplexní situaci tápat.

Syrští ozbrojenci tlačí u změny režimu v Damašku na pilu a prakticky převzali iniciativu z rukou demokratické opozice. USA tlačily (za pomoci Kataru) na sesmolení nedávno zformované opoziční aliance, ale, jak kdysi poznamenal Josef Stalin ohledně papeže ve Vatikánu, tento subjekt je bezzubý, protože nemá kontrolu nad bojovníky, přičemž svaly moci jsou klíčovým aktivem, když převládne anarchie. Paralela s Afghánistánem v tomto bodě končí, ačkoliv potřeba „Bonnské konference“ (prosinec 2001) k vyzdvižení nového režimu zůstává.

Při tomto handrkování je tu však reálné nebezpečí, že radikální skupiny ozbrojenců mohou získat nepatřičnou výhodu. Tato možnost znepokojuje také Washington – ten již čelí palčivým zkušenostem tohoto typu v Libyi. Tyto „sdílené obavy“ pak poskytují okno příležitost pro ruské diplomaty. Moskva by udělala dobře, kdyby u Sýrie zesílila konvergenci zájmů s Washingtonem.

Ale „kompromis“ u Sýrie v nejlepší tradici rusko-amerického tanga může být nemožný, protože Rusko bude vyjednávat z nevýhodné pozice. Jinými slovy, potřeba Moskvy spolupracovat s USA je bezpochyby dnes mnohem větší, než potřeba ruské pomoci pro Washington – a Američané to vědí.

Strategický neúspěch

Nicméně Moskva má v ruce jednu trumfovou kartu, a to strašidlo arzenálu chemických zbraní v Sýrii, které by obcházelo mezinárodní bezpečností, pokud by se tato země rozpadla. Rozumí se samo sebou, že ruská rozvědka má ohledně místa uskladnění syrských chemických zbraní slušnou představu. Tyto informace se stávají v rychle se vyvíjející situaci „obchodovatelnou“ komoditou.

Bogdanov mohl ve čtvrtek vypustit mazaný pokusný balónek, když začal veřejně spekulovat o této výbušné otázce, která zajímá všechny. „Všichni se toho obávají, včetně našich amerických partnerů,“ řekl a dodal, že ozbrojenci již získali kontrolu nad arzenálem syrské armády na zemi, včetně protiletadlových raket.

To by se mohlo stát i u chemických zbraní, řekl Bogdanov. Dodal: „Již se to stalo v Aleppo při zmocnění se továrny na výrobu chemických komponentů, které lze použít k teroristickým účelům.“

Rusko může doufat, že ve Washingtonu zahraje na manichejský strach. Americké rozhodnutí označit Frontu Nusra za skupinu al-Kejdy podtrhuje, že Obamova vláda hledí jedním okem na Libyi. Opět, USA zatím nepřistoupily ke konečnému úskoku vyzbrojit vzbouřence. V podstatě mluvčí ministerstva zahraničí Victoria Nuland vyjasnila, že Obamovo úterní oznámení bylo „politickým krokem, nikoliv právním krokem“, a mělo za cíl „povzbudit ty, kteří pracují na politickém přechodu v Sýrii“ a „ty, kteří plánují budoucnost, která bude demokratická, pluralistická, sjednocená“.

Proto, po bližší úvaze, se vynořuje to, že by stále mohlo mezi USA a Ruskem dojít k významnému sblížení, vycházejícímu ze „společných obav“ těchto dvou zemí ohledně toho, co se děje při změně režimu v Sýrii, a toto sblížení může nabýt i kritické hmotnosti na politickém poli, v příštích dnech či týdnech.

Z pohledu USA by bylo u Sýrie nejlepším výsledkem vojenské převzetí, které by zanechalo struktury nedotečené – jako v Egyptě – a otevřelo by dveře rozšíření amerického vlivu v Damašku, aby byla tato země dotáhnuta k přiměřenému demokratickému výsledku. Rusko má velký vliv na syrskou armádu.

V tom spočívá základ jistého optimismu pro ruskou diplomacii. Obamova vláda právě pozvala šéfa syrské koaliční opozice, Moaze al-Khatiba, na návštěvu Washingtonu, na konzultace. Moskva rovněž tento týden učinila nabídku Kataru, hlavnímu střelci v Sýrii, tím, že oznámila, že její energetická společnost Gazprom otevře kancelář v Doha.

Avšak teprve se uvidí, jestli si po tom všem Rusko dokáže zachovat svoji námořní základnu v Tartu, která je jedinou mimo Černé moře. Ale současný stav americko-ruských vztahů předem vylučuje, že se tak stane. Ministryně zahraničí Hitlary Clinton přišla minulý týden s obviněním, že v Euroasii probíhá proces „resovětizace“ a že USA se chystají tomu zabránit. Narážela na ruské projekty Celní unie a Euroasijská unie.

Prezident Vladimir Putin cítil potřebu zareagovat ostře a řekl, že Clinton mluvila „nesmysly“. Washington právě uvalil ponižující omezení na návštěvy ruských představitelů zapletených do porušování lidských práv.

Celkově vzato je proto vysoce pravděpodobné, že Washington v post-assadovské fázi ukončí ruskou námořní přítomnost v Tartu, a že může uvažovat o vypuzení Ruska z východního Středomoří zcela. USA již blokují ruskou snahu spojit se s Izraelem při rozvoji obrovských plynových polí Leviathan.

V každém případě i Turecko Rusko ve východním Středomoří nechce. Tudíž změna režimu v Sýrii se stává závažným strategickým neúspěchem Ruska. Není pochyb, že schopnost Moskvy ovlivňovat historickou transformaci Středního východu byla vážně narušena.