Hlavolam Gaza (III)

Turecko a Írán jsou v tomto posunu v regionální dynamice dvě nejvíce zasažené regionální mocnosti. Tyto dvě země jsou v nevýhodě. Zatímco turečtí vůdci byli deklasováni na střídavé předvádění jedovaté rétoriky a ronění bezmocných slz, Írán je nucen věci sledovat nepozorovaně z ústranní.

Turecko toho nemá příliš co ztratit, vyjma své ješitnosti jako velmoc Středního východu, ale pro Írán je to evidentně hra s vysokými sázkami. Konflikt v Gaze nutí obě země přehodnotit své budoucí strategie. Zvláštní je, že ačkoliv tleskaly politické katarzi arabského jara a jeho domnělým výhodám, jsou Turecko a Írán znepokojeny zjištěním, že jejich regionální plány byly narušeny.

S převládajícím islamismem si Turecko představovalo, že je nevyhnutelné, aby jeho vláda hrála na novém Středním východě vedoucí roli, zatímco Írán si mylně liboval, že arabské jaro posílilo anti-amerikanismus. Obě země jsou dnes v pochmurné náladě.

Ankara sotva hrála nějakou roli v diplomatických snahách zprostředkovat příměří. Tato vyjednávání dostala do středu jeviště Egypt. Egypt nejen získal zpět svoji klíčovou roli v arabsko-izraelském konfliktu, ale také ji zkombinoval s rolí zprostředkovatele, což zvýšilo jeho regionální vliv, který dalece převyšuje ten, v který by Turecko mohlo doufat.

Pocit frustrace musí být v Ankaře hluboký, vzhledem k tomu, že premiér Recep Erdogan blahosklonně uvítal nástup Muslimského bratrstva, kdy drze doufal, že je oprávněn poučovat nové vůdce v Káhiře. Tyto problémy se projevily v Erdoganově jedovaté rétorice, kdy označil Izrael za teroristický stát a obvinil izraelské vedení z politiky etnického čištění.

Taková rétorika (a ronění slz ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu při návštěvě Gazy) mohla do jisté míry pomoct odvrátit pozornost turecké veřejnosti a arabské ulice od tvrdé reality, že Turecko bylo při hledání řešení poslední krize palestinského problému odsunuto na vedlejší kolej.

Pro Ankaru se k zamyšlení vynořily dvě věci. Zaprvé, jak poznamenal vnímavý turecký komentátor Semih Idiz: „Morsiho výhodou je, že udržuje oficiální styky s Izraelem, i když úroveň diplomatických vztahů byla v důsledku Gazy snížena, zatímco má zároveň blízko k Hamasu. Turecko na druhou stranu spálilo s Izraelem mosty a vyhlídky na vybudování nových se v současné době jeví nulovými.“

Zadruhé, bez ohledu na ambice současného tureckého vedení nárokujícího si odkaz Osmanské říše na Středním východě je Turecko co se týká arabského světa „outsiderem“. Abych ocitoval Idize: „Současnou rolí Ankary na Středním východě je pouze to, že je „silným stoupencem“ a „propagátorem“ vypořádání dohodnutého svými regionálními a globálními spojenci. Jinými slovy, není zapojena do žádných klíčových vyjednávání.“

V porovnání s prekérní situací Turecka na tom Írán může vypadat být lépe, ale sázky jsou ve skutečnosti mnohem vyšší. Jde o to, že Morsiho schopnost uchovat si moc závisí na úspěchu vlády v ekonomické oblasti, kde mezi početně velkými ožebračenými vrstvami egyptské společnosti vyvolala vysoká očekávání.

Pomoc od MMF závisí na dobré vůli Američanů a obrovské finanční transfuze od pro-amerických regionálních států jsou užitečnou a časově příhodnou podporou rozpočtu. Tudíž Morsiho vyjednávání s militantními palestinskými skupinami, aby dále nenarušovaly region výbuchy násilí proti Izraeli, je třeba vidět v této perspektivě.

Ale Muslimské bratrstvo nemůže ignorovat ani izraelské násilí proti Palestincům. Morsiho vláda se dostala pod kritiku, že neuzavírá své hranice s Gazou a pasivně přihlíží proudu zbraní pro Hamas, zajišťovanému pašeráky z Libye a Súdánu.

V další rovině Morsi obratně využívá toho, že Hamasu Káhiru potřebuje. Nebýt Egypta, neměl by dnes Hamas jiného jednacího partnera pro obchodování s Izraelem. Avšak Muslimské bratrstvo je také frakcemi prolezlé hnutí, které se musí vypořádat s různými skupinami voličů. Vrcholový vůdce Muslimského bratrstva, Mohamed Badie, v prohlášení uvedl, dokonce v době, kdy Morsi vyjednával příměří, že: „Nepřítel nezná nic jiného než jazyk síly. Buďte si vědomi hry velkého podvodu, kterou líčí jako mírovou dohodu.“

Stačí říct, že Teherán považuje nedávné události za přechodnou fázi neúprosného pochodu palestinského odboje. Teherán se pravděpodobně cítil rozčarován, že vedení Hamasu nedokázalo uznat jeho klíčovou roli v posledním „vítězství“ nad Izraelem. Bylo ponecháno na Íránu, aby osvětlil, že technologie raket Fajr-5 předaná Hamasu byla základem rázné reakce v konfliktu, kdy překonala tak vychvalovanou Železnou kopuli a rakety zasáhly Tel Aviv a Herzliya.

Írán tvrdil, že to byla „ohromující odpověď“ Hamasu raketami Fajr-5, co donutilo Izrael zmírnit rétoriku ohledně hrozícího pozemního útoku na Gazu a žádat o mír. Írán poprvé zveřejnil, že poskytl finanční a vojenskou pomoc palestinským skupinám.

Mezitím nejvyšší vůdce Ali Khamenei řekl: „Přístup arabských a islámských zemí k událostem v Gaze nebyl patřičný, protože některé z nich cítily, že postačují slova, zatímco jiné sionisty neodsoudily ani slovy… Muslimské země a obzvláště arabské vlády by měly pomoct utlačovaným lidem v Gaze a snažit se o odstranění (dlouhodobého) obléhání z tohoto regionu.“

Není překvapivé, že íránská rétorika dala důraz na „spoléhání se na odboj jako jediný způsob, jak osvobodit Palestinu“ – abych si vypůjčil slova tajemníka Íránské nejvyšší rady pro národní bezpečnost Saeeda Jalili. Předseda parlamentu Ali Larijani v pátek také řekl: „Porážka sionistického režimu v osmidenní válce dokázala, že odboj je jediný způsob, jak zastavit agresi sionistů… Dnes regionální mocnosti rozhodují o regionálních záležitostech; vítězství hnutí oporu bude pokračovat pod sjednoceným postojem všech palestinských skupin, vycházejícím z jejich víry v boží podporu a jejich džihádistické snahy:“

Opět, jako významné gesto íránský prezident Mahmoud Ahmadinejad zatelefonoval v sobotu palestinskému premiérovi Ismailu Haniyehovi a ocenil jeho vzdor a vytrvalost lidí v Gaze, a poukázal na to, že tento vzdor vedl k „cestě důstojnosti a prosperity a svobody všech Palestinců“.

Je jasné, že Írán vkládá naděje do vedoucí role Haniyeha. V únoru Haniyeh navštívil Írán v rámci diplomatické snahy začlenit Hamas ohledně otřesů na Středním východě. Při projevu na shromáždění v Teheránu na počest 33. výročí íránské revoluce Haniyeh slíbil: „Chtějí (západ), abychom přestali s odbojem a uznali Izrael, ale já zde tímto oznamuji, že to se nikdy nestane. Našim vzkazem, a vzkazem všech těch, kdo prolili svoji krev na palestinské půdě, je, že veškerá okupovaná území budou nakonec osvobozena od izraelské okupace.“

Írán a Sýrie bývaly hlavními podporovateli Hamasu, ale zhruba v posledním roce se toho hodně změnilo a Hamas byl nucen upravit svoji strategii. Teherán nebyl spokojen s tím, že Hamas odmítl podpořit syrský režim, zatímco Hamas byl chycen mezi dvěma protichůdnými proudy – věrnost syrské vládě ovládané alavity (jejichž kořeny spočívají v šíitském islámu) a věrnost Muslimskému bratrstvu (které čelí tvrdým zásahům syrského režimu).

Khaled Mashal chce, aby Hamas přehodnotil své aliance, přijal smířlivější postoj k západu a spolupracoval s pro-západními státy Arabské ligy. Samozřejmě, že Hamas popírá jakékoliv vnitřní neshody ohledně budoucího kurzu hnutí, ale neshody v jeho kolektivním vedení jsou příliš zjevné, aby je bylo možné ignorovat.

Je zcela evidentní, že jak se tyto neshody budou vyvíjet bude pro Írán hlavní starostí. Minulý týden, zatímco konflikt v Gaze vstoupil do své konečné fáze, navštívil Larijani Bejrút, kde zdůraznil íránské priority. Řekl: „Síla libanonských a palestinských hnutí odboje je klíčová pro trvalý mír a bezpečnost regionu.“