Hlavolam Gaza (II)
29.11.2012 Komentáře Témata: Střední východ, Analýza, Palestina 1481 slov
Na společné tiskové konferenci s egyptským ministrem zahraničí Mohamedem Kamelem Amr Hitlary Clinton ve středu v Káhiře řekla: „Chci poděkovat prezidentu Morsimu za jeho osobní vedení ve snaze deeskalovat situaci v Gaze a ukončit násilí. Toto je klíčový okamžik pro tento region. Nová egyptská vláda se ujímá zodpovědnosti a vedení, které dlouho činilo tuto zemi úhelným kamenem regionální stability a míru. Spojené státy vítají dnešní dohodu o příměří v Gaze. Aby se udrželo, musí raketové útoky skončit, musí se vrátit širší zklidnění…“
„Nyní se musíme soustředit na dosažení trvalého výsledku, který bude prosazovat regionální stabilitu a posílí bezpečnost, důstojnost a legitimní aspirace Palestinců, jakož i Izraelců. Prezident Morsi a já jsme probírali, jak Spojené státy a Egypt mohou spolupracovat na podpoře dalších kroků v tomto procesu.“
Odporné vychvalování Morsiho Clinton, a nepřímo Muslimského bratrstva, podtrhlo fenomenální posun v pohledu Washingtonu na egyptské protagonisty v průběhu posledních tří měsíců, poté co americko-egyptské vztahy dosáhly dna po velkých protiamerických demonstracích v Káhiře v září. Za zkrocení Sfingy na břehu Nilu patří veškeré zásluhy katarskému emírovi šejku Hamadu bin Khalifa Al Thani a tureckému premiérovi Recepu Tayyip Erdoganovi. Služba, kterou poskytli dva „islamističtí“ vůdci při nápravě škod způsobených americko-egyptským vztahům a zájmům západu obecně po pádu Hosni Mubaraka, nemá ve spletité historii tohoto regionu obdoby…
Ale nakonec Morsi zůstává obratným politikem. Považovat ho za jednorozměrného člověka je velmi riskantní. V srpnu ukázal svoji pravou tvář, když vyšachoval egyptské generály, kteří ovládali politickou scénu, v jediném tahu, který všechny překvapil – včetně Washingtonu, který chybně interpretoval situaci tak, že jeden z vrcholových egyptských vojenských pohlavárů odešel z politické sféry v rámci prvotřídního aktu sebeobětování, namísto toho, že prezident zapráskal bičem a poslal je do kasáren.
Pochopitelně, že Morsi nyní vidí okno příležitosti v novém směru, kdy se stal miláčkem západu. Ve stručnosti, považuje nyní za vhodné použít svůj nový vliv na „mezinárodní společenství“, aby zkasíroval nějaké dividendy v domácí politické aréně, jakož i pro sebe a Muslimské bratrstvo, protože konsolidace jeho prezidentské funkce zatím není hotovou věcí.
Jeho poslední dekret vydaný minulý týden okamžitě po dohodě mezi Izraelem a Hamasem o příměří, kterou zprostředkoval, má posunout choulostivou rovnováhu moci mezi Bratrstvem na jedné straně, a nacionalisty a liberály na druhé, rozhodným způsobem ve prospěch jeho coby prezidenta na klíčové křižovatce, kdy se Egypt chystá na závažný úkol vypracovat novou ústavu.
Ale velkou otázkou je, jestli se v tomto procesu Morsi nepřepočítal. Jeho krok vypadá poněkud nemotorně a nepochybně postrádá mazanost jeho zákroku proti generálům. Vytvořil okamžitý zpětný ráz. Jisté je, že v Egyptě existuje obrovská „tichá většina“, která odmítá plíživou „islamizaci“ Egypta. Morsi přehlíží, že byl v květnu zvolen prezidentem v druhém kole, pouhými 51%, ve vysoce polarizované politické aréně.
V Egyptě se vrší problémy a mohly by přerůst do skutečně velkého problému, ačkoliv sází na to, že opozice je beznadějně roztříštěná a svojí organizační schopností není pro Bratrstvo konkurencí, a mimoto se „mezinárodní společenství“ neodvažuje zkřížit mu cestu tím, že by se spojilo s opozicí. Muslimské bratrstvo vyzvalo v Káhiře k pochodu milion svých stoupenců, aby ho podpořili. Zatím nejsou známky, že by se Bratři objevili.
To se pro Washington stává skutečně pikantní situací. Jak Clinton uznala, USA silně závisí na Morsim u toho, aby křehké příměří v Gaze vydrželo po nadcházející období, neboť Izrael právě zahajuje pracovní vztahy na agenturní úrovni s vedením egyptských bezpečnostních složek. Morsiho spolupráce a spolupráce Muslimského bratrstva je také klíčově důležitá pro agendu Washingtonu vynutit si změnu režimu v Sýrii, zabránit změně režimu v Jordánsku a, ze všeho nejdůležitější, izolovat Irán.
Na druhou stranu západní liberální veřejné mínění je silně proti Morsiho tvrdému chápání se moci, což představuje riziko nejen v tom, že to vykolejí demokratickou transformaci Egypta, ale i v tom, že to povzbudí islamistické síly v regionu. Regionální spojenci Washingtonu, jako Saudská Arábie a Kuvajt, kde Bratrstvo působí tajně, se také cítí nervózně. Obamova vláda nemůže zůstat apatická, pokud dojde v Káhiře v příštích dnech k násilné konfrontaci mezi islamisty a sekulární opozicí.
Velkou ironií je, že voliči v Egyptě, kteří jsou proti Morsiho kroku, jsou také „přirozenými spojenci“ USA, a vykašlání se na liberály a sekularisty ve prospěch islamistů tak otevřeně, v zájmu reálpolitiky, bude vypadat jako cynický čin, který bude mít širší dopady na prosazování demokratických reforem v regionu.
Mezitím vnitřní dynamika v Hamasu je také v pohybu a je zcela možné, že „džihádisté“ mohou získat vrch. To by rovněž mělo výrazné dopady na trvanlivost příměří v Gaze.
Období krveprolití a zbraní
Často je však přehlíženo, že izraelský útok proběhl na komplexní křižovatce nejen v regionální politice – občanská válka v Sýrii, odcizení se Hamasu se Sýrií a Iránem, sunitsko-šíitské sektářské spory atd. – ale také v politických vztazích v samotné Gaze. Především otázka vedení Hamasu zůstává nevyřešenou.
V září Khaled Mashal oznámil svůj záměr odstoupit a neusilovat o nové zvolení do pátého funkčního období, coby předseda politbyra Hamasu, na post, který zastával od r. 1996. Kolovaly spekulace, že Mashal by mohl být nahrazen buď Ismailem Haniyeh, nebo Mousa Abu Marzoukem. Ale od té doby to vypadá, že vedení Muslimského bratrstva v Egyptě a Katar a Turecko jsou proti odstoupení Mashala. Obávají se, že Mashal by mohl být nahrazen radikálním vedením, které je spjato s odbojem.
Opět, frakce v rámci Hamasu – a různé palestinské frakce působící v Gaze – mají odlišné názory na takové klíčové otázky, jako odpalování raket na Izrael, jednání s Palestinskou samosprávou vedenou Mahmoudem Abbasem, vztahy s Iránem nebo Egyptem, blízké vztahy s katarským emírem atd. Stačí říct, že v Hamasu probíhá mocenský boj a že také existuje rivalita mezi různými palestinskými skupinami soupeřícími o kontrolu nad pásmem Gazy.
Jednání vedoucí k dojednání příměří v Gaze Egyptem naznačují „návrat“ Mashala do centra jeviště, jako vůdce Hamasu. Jeho politické akcie během osmi dnů války stoupaly. Ale do jaké míry bude Mashal přijatelný pro mocenskou základnu Hamasu v Gaze se teprve uvidí.
To je důležité, protože Mashal je nejhorlivějším stoupencem současného příměří, zatímco v Hamasu jsou jiné vlivné hlasy, které považují příměří spíše jen za přestávku. Mashal minulý týden řekl: „Nechceme eskalaci. Hamas je odvážný, ale ne nezodpovědný.“ Je jasné, že z politického hlediska Mashal sází na současné příměří – stejně jako izraelský premiér Benjamin Netayahu.
Nicméně v pátek, brzy po oznámení příměří v Gaze, jeden z vlivných mužů Hamasu, Mahmoud al-Zahar (který je též členem politbyra) zaujal k tomu, co čeká v budoucnosti, zcela odlišný postoj. Zlověstně řekl: „Ukázali jsme (Hamas), že možnost odboje je pro nás v budoucnu jedinou možnou úspěšnou volbou… Že skončila doba, kdy na nás nepřítel (Izrael) mohl útočit; nyní jsme ve stavu, kdy můžeme zaútočit na ně.“ Řekl, že je to doba „krveprolití a zbraní“ a jedinou možností pro Palestince je odboj.
Al-Zahar zdůraznil, že jsou to nakonec „rakety odboje“, které přivodily posun v rovnováze moci tváří v tvář Izraeli. Vyzval všechny, aby využili klid příměří k přehodnocení postoje a vytvořili koalici podporující volbu ozbrojeného odboje. Al-Zahar tvrdil, že spousta Gazanů, kteří se mačkali v ulicích a oslavovali vítězství, představovala referendum, kdy se dala přednost džihádu a odboji, coby jediné cestě pro Palestince v budoucnu.
Takže celkově vše závisí na tom, jak současná Morsiho námaha ohledně jeho dekretu uspěje. Pokud bude donucen egyptským veřejným míněním a mezinárodním tlakem ustoupit, bude to představovat pro Muslimské bratrstvo neúspěch. Oslabení Morsiho uvrhne egyptskou politiku do nových nejistot a připraví Washington o odhodlaného vyjednavače v Káhiře, v této citlivé křižovatce. To se pak může také projevit ve frakcionářské politice s Hamasem a v Gaze jako celku, a mít dopad také na příměří.
V tom spočívá paradox regionální situace. V době míru, kdy hraje prim diplomacie, se může Hamas cítit být blíže Egyptu, než Iránu, ale vztahy s Iránem se stávají důležitějšími, když se Hamas ocitne na zátarasech v boji s Izraelem.
Tudíž není žádným překvapením, že Irán a Saudská Arábie konečně našly něco společného, ačkoliv ze zcela odlišných důvodů – společný odpor ke strašidlu regionální nadvlády Muslimského bratrstva. Jak íránská, tak saudská média jsou plná kousavé kritiky Morsiho, kvůli jeho poslednímu uchopení moci, a vznáší obvinění, že Bratrstvo má tajnou agendu – nastolit v Egyptě novou diktaturu.
Irán mohl doufat, že nový Egypt a Bratrstvo posílí Hamas jako hnutí odboje, ale je zděšen, když vidí, že to, co se děje, je přesný opak. Minulý týden Morsiho vláda dokonce odmítla žádost Teheránu o návštěvu ministra zahraničí Ali Akbara Salehi v Gaze, aby tam vyjádřil solidaritu Iránu s Palestinci.