Netanyahu zaznamenal Pyrrhovo vítězství
23.11.2012 Komentáře Témata: Izrael, Střední východ, Analýza, Gaza 2403 slov
Na první pohled zaznamenal izraelský premiér Benjamin Netanyahu dokonalý úspěch tím, že započal s útokem na Gazu. Výsledková listina s dosaženými body této týden trvající operace „Obranný pilíř“ může vypadat jako 10 z 10.
Jediným nedostatkem je, že je to Pyrrhovo vítězství. Můžeme si připomenout iluzi vytvořenou čarodějnicemi ve hře Williama Shakespeara: „Moc člověka, nezrozeného z žádné ženy, ublíží Macbethovi“. Ale skutečnost není od tohoto tak daleko: „Macbeth nebude nikdy poražen, dokud proti němu nevykročí Velký birnamský les na hoře Dunsinaine“.
Iluzí je, že izraelská ofenzíva zničila centrály Hamasu a rozmetala na kousky Ahmeda Jabariho, velitele hnutí, při cílené vraždě, která zdánlivě hnutí odporu pohřbila. Avšak ohromující realitou je, že izraelská „neproniknutelná“ Železná kopule končí jako mýtus; nezachytila více než dvě třetiny raket Hamasu. Co zbývá Izraeli, než pozemní útok?
Ale i tento názor se může ukázat jako iluze, jak se ukázalo během izraelské operace proti Hizballahu v Libanonu v r. 2006, kdy nepolapitelní bojovníci byli také sousedskými skupinami. Prostou skutečností může být, jak varoval prezident Spojených států Barack Obama, že „pokud izraelské jednotky vkročí do Gazy, budou vystaveny mnohem většímu riziku zabití nebo zranění“.
Skutečně, stává se jasným, že politická realita se může ukázat jako poměrně skličující. Koneckonců Izrael udělal něco, co nikdy předtím v historii neudělal: přišel k jednacímu stolu a požadoval mír již po třech dnech po započetí vojenské ofenzívy.
10 z 10
Paradoxem je, že Netanyahu může být považován za někoho, kdo trefil do černého. Mazaně vyprovokoval volání po Velkém Izraeli u veřejnosti doma tím, že zaútočil na Hamas, a mohl také vylepšit vyhlídky své strany Likud, která jde do nastávajících lednových voleb v alianci s ultranacionalistickou stranou Yisrael Beitnu Avigdora Liebermana.
Obliba Likud klesala a strana byla ohrožena opoziční alianci Kadima Shaula Mofaze, vedené bývalým izraelským premiérem Ehudem Olmertem, a Yair Labed, vedené bývalým ministrem zahraničí. Netanyahu správě usoudil, že izraelská společnost se přiklonila k pravému křídlu a militaristickému jednání, a ukázka síly pod jeho vedením by byla patřičnou platformou, která by sebrala vítr z plachet izraelské opozice.
Netanyahu se nyní může chvástat, že pod jeho vedením Izrael „degradoval“ válečnou mašinerii Hamasu a oslabil ho jako hrozbu pro Izrael. Dále může tvrdit, že Hamas si v poslední době příliš vyskakoval a že on ho odkázal do patřičných mezí.
Jisté opodstatnění Netanyahuův úsudek, že narušení vazby Hamasu na Damašek (a Teherán) v posledním roce je třeba využít jako správný okamžik pro útok, má. Noví mecenáši Hamasu – Katar, Turecko atd. – jsou známí tím, že dokážou jen štěkat, ale nekoušou, na rozdíl od Sýrie a Iránu. A stejně tak rozpory kvůli občanské válce v Sýrii vytvořily určitý chlad mezi Hamasem a Hizballahem, což působí ve prospěch Izraele.
Role íránského a syrského režimu byla očividně oslabena na pouhé diváky, kdy to byli právě tito dva hráči, kdo hrál významnou roli u vojenských kapacit Hamasu. Tudíž v situaci, kdy byl Irák poslán do doby kamenné a Sýrie zatažena do vleklé občanské války, zbývá Izraeli vypořádat se jen s Egyptem a bude mít relativně volnou ruku na regionální úrovni.
Jediným velkým plus pro Izrael, plynoucím ze stávajícího konfliktu, bylo, že mohl konstruktivně zapojit egyptskou vládu vedenou Mohamedem Morsi, který je členem Muslimského bratrstva. Vyslání dvou vysokých izraelských vyjednavačů do Káhiry potvrzuje hbitost, s jakou Tel Aviv Morsiho vládu zaangažoval. Jistě, pro Tel Aviv to bylo více než jen symbolické vítězství, že byl Morsi poprvé donucen vyslovit slovo „Izrael“ ve veřejném prohlášení v Káhiře, na tiskové konferenci v sobotu.
Není pochyb, že Morsi byl dotlačen do „zprostředkovatelské“ role – USA, Arabskou ligou a Izraelem – aby dojednal příměří. Z pohledu Tel Avivu by podpora jakéhokoliv příměří (dokonce i pod záštitou OSN) znamenala Morsiho souhlas, a byla by to jakási úvodní etuda, o kterou se Izrael zoufale snažil, a nyní může doufat, že v nadcházejícím období bude moct (za pomoci USA) spolupracovat na zemi i na agenturní úrovni. Samozřejmě, že nikdo nepředpokládá návrat éry Hosni Mubaraka, ale něco je zcela jistě lepší, než nic.
Izraelský prezident Shimon Peres evidentně neztrácel čas a toto okno příležitosti využil, když otevřeně ocenil snahu Morsiho ukončit nepřátelství, a řekl: „Egypt je významným hráčem na Středním východě.“ Snahou Izraele bude pokusit se oslabit spojení Bratrstva s Hamasem, který postupně měnil Morsiho politiku ohledně Gazy.
A podobně konflikt v Gaze také donutil egyptskou veřejnost postavit se okamžiku pravdy – že uvízli v jakési zemi nikoho. Jejich sympatie patří Palestincům, ale nechtějí eskalaci, která by mohla jejich zemi zatáhnout do konfliktu s Izraelem. Egypťané cítí kulturní blízkost s obyvateli Gazy, ale jsou také nervózní z toho, že tato palestinská enkláva má hodně bojovníků, kteří by mohli Egypt dostat do nové války s Izraelem.
Co se týká Turecka, další velké regionální mocnosti, Izrael také nepřímo donutil islamistického premiéra Recepa Erdogana k tomu, aby pochopil zjevné, tedy že je to Káhira, kdo se stal centrem diplomacie u konfliktu v Gaze, ne Ankara. Turecký šéfredaktor Murat Yetkin v deníku Hurriyet napsal, že Ankaře se nelíbí její „druhotná role“, a bolestivě vyčetl, že regionální moc Egypta předčí moc Turecka. O nevoli panující v Ankaře napsal:
„Role Egypta v regionu byla obnovena po revoluci na náměstí Tahrir a jeho vláda je silnější, než kdy předtím… Syrská opozice, která má počátek v utečeneckých táborech v Turecku, uvedla, že považuje Káhiru za své sídlo. Arabské jaro hrálo do ruky Egyptu a tato země povstává opět z popela a poskytuje realistický vzor pro arabské země. A pokud Morsi dokáže zachránit Gazu před zuřivostí Izraele, může být druhým Gamalem Abdel Nasserem, plus zvoleným mužem arabského světa.“
Izraelský útok na Gazu posunul kompas u středovýchodní politiky. Donutí přehodnotit politiku Turecko. Izrael doufal, že na Erdoganově straně je ohledně tureckých vztahů s Izraelem větší realismus. Izrael neustále mluvil o tom, že narušené vztahy s ním jen poškodily klíčové národní zájmy Turecka, kdy sdílení výzvědných informací je zastaveno a Ankara přišla o schopnost hrát zprostředkovatelskou roli v konfliktech na Středním východě.
Ale nejde jen o to. Erdogan je také demagog. Jeho ostrá rétorika překonává řeči Morsiho, kdy označil Izrael za teroristický stát a pak tvrdil, že Tel Aviv provádí etnické čištění. Zdá se, že Erdogan dává přednost jízdě na vlně arabského veřejného mínění, místo aby „urovnal“ turecko-izraelské vztahy.
Celkově vzato, z pohledu zahraniční politiky, zaznamenal Netanyahu řadu zjevných úspěchů. Zcela jistě se jeho největší „rána“ týká Obamy. Netanyahu donutil amerického prezidenta zaujmout solidární postoj s Izraelem na bojišti Středního východu, navzdory do očí bijícím neshodám mezi těmito dvěma muži v loňském roce u mnoha věcí, nemluvě o nedomyšleném laškování izraelského vůdce s Mittem Romneym v klíčových fázích nedávných amerických prezidentských voleb, které Obamu rozladilo.
Ve středovýchodní politice na vnímání skutečně záleží, a Izrael opět ukázal svoji hladkou schopnost vodit americkou vládu za nos.
Netanyahu je bedlivým pozorovatelem americké politiky a odhadl, že povede Obamu za ruku, díky vlivu Izraele na americký kongres a média a mozkové trusty, bez ohledu na znepokojivé známky, které se čas od času objeví, že americký prezident začal pracovat na velké nápravě kurzu v selhávající strategii Ameriky na Středním východu.
Netanyahuův odhad se ukázal správným. Mimochodem operace Obranný pilíř má něco společného s krvavou operací Lité olovo (prosinec 2008) – obě byly provedeny po Obamově vítězství ve volbách.
Nejde ani o malý úspěch, neboť vyjma arabských zemí nikdo právo Izraele na „sebeobranu“ neodsoudil. Vlivní hráči, jako Rusko, Čína a evropské země, zaujali neutrální postoj, přičemž vyzývali k „umírněnosti“ na obou stranách konfliktu. Jak Rusko, tak Čína očekávají velké obchodní příležitosti na izraelském trhu. (Moskva se také spoléhá na Liebermanovu náklonnost, coby přistěhovalce z bývalého Sovětského svazu).
Není pochyb, že obrovská ropná a plynová pole Leviathan v Středozemním moři katapultovala Izrael na statut vyhledávaného energetického partnera. Evropané, Rusové i Číňané – pro všechny se Leviathan stává bolehlavem. Řečeno jinak, Izrael již není ztraceným případem s živořící ekonomikou.
Počítání stromů
Nakonec, konflikt v Gaze mohl zastavit krok Palestinské samosprávy vynutit si hlasování o uznání státu Palestina ve Valném shromáždění OSN 29. listopadu, kterému se Izrael brání zuby nehty. Narůstající známky toho byly patrné, když byl Ramallah schopen zmobilizovat potřebnou podporu v této organizaci, ale zřejmě, v rychle se měnících bezpečnostním prostředí tohoto regionu, bude obrovský tlak na Mahmouda Abbase, aby dodatečné napětí nezvyšoval.
Nicméně „zisky“ Izraele – politické, diplomatické a vojenské – bude nakonec třeba porovnat se „ztrátami“, ke kterým mohlo dojít kvůli páchání takového tupého „neproporcionálního“ násilí na nešťastných civilistech v Gaze. Obraz Izraele u světového společenství dostal ránu. Lze již celkem bez problémů tvrdit, že ztráty nakonec dalece převýší zisky, a historie se pravděpodobně opakuje – Izrael rozdává rány zuřivosti a zoufalství, zatímco se dostává tváří v tvář vynořující se realitě, což neřeší nic a může to budoucnost dokonce zkomplikovat.
Opravdu, Izrael mohl degradovat Hamas vojensky. Ale to nemůže být jiné, než dočasné, pokud k tomu vůbec došlo, vzhledem k tomu, že je jen otázkou času, než Hamas své zásoby zbraní doplní.
Realitou na zemi je, že rakety Hamasu nadále dopadají na Izrael, a ten nemá výzvědné informace odkud přichází. Je to Izrael, kdo dnes žádá o mír, a ne Hamas. A ještě důležitější je, že většina smrtonosných raket je íránské konstrukce. Hamas pochopil, že pokračující podporu Iránu lze vyvážit zlatem, neboť usiluje o dosažení úrovně Hizballahu, aby si vynutil strategický pat s Izraelem. V krátkosti, Izrael mohl poslat Hamas zpět do náručí Iránu, což je něco, co by měl shledávat za děsivé.
I v politické a diplomatické oblasti Hamas obrovsky získal. Izraelská blokáda Gazy již není nadále udržitelná. Celá řada ministrů zahraničí z regionu navštívila v úterý Gazu, což je výmluvné samo o sobě. Hamas rozhodně rozrušil izraelskou strategii „zadržování“. Ironické je, že i Izrael mohl začít „jednat“ s Hamasem bez toho, aby to pochopil, protože v příštích dnech dojde ke změně u diplomatických vzorců jednání s cílem ukončit stávající konflikt.
Izrael měl vědět, že politická situace v regionu se radikálně změnila, ve prospěch Hamasu, už jen na základě faktu, že Khaled Meshaal uspořádal tiskovou konferenci živě v Káhiře, přestože izraelská letadla bombardovala Gazu. Shrnuto, arabské jaro přineslo pro Izrael hořkou sklizeň a nástup islamismu v regionu pod vlajkou Bratrstva hraje do rukou Hamasu.
Izrael mohl v tomto procesu vychýlit rovnováhu v palestinském táboře ve prospěch Hamasu a Islámského džihádu (proti Fatah), coby skutečnému hlasu odporu. Postoj Iránu se zdá být ospravedlnitelný, i když tajní spojenci Izraele, jako Jordánsko nebo oligarchie v Perském zálivu, byli nuceni držet se zpátky.
Snaha vynutit si „změnu režimu“ v Sýrii se stává stále komplikovanější, jak roste odpor vůči této agendě. Neočekávané kroky Británie a Evropské unie tento týden, uprostřed víru událostí v regionu, s cílem diplomaticky uznat syrskou opozici jsou projevem nervozity na této straně.
Jde o to, že dokud zůstane palestinská záležitost jednou z hlavních věcí na stole, západ bude tvrdě tlačen ke zdůvodnění své pokřivené priority „změny režimu“ v Sýrii – přičemž, na druhou stranu, západ nedělá nic u podstaty arabsko-izraelského konfliktu. Izrael možná udělal USA, Británii a Francii a jejich regionálním spojencům obrovskou medvědí službu tím, že opět dostal do středu pozornosti nevyřešený palestinský problém.
A stejně tak Egypt, i když vyjednával příměří ve stávajícím konfliktu, nelze od něj očekávat, že bude pomáhat vynucovat izraelskou blokádu Gazy uzavřením přechodu Rafah, nebo tím, že obnoví spolupráci tajných služeb z éry Mubaraka. Tudíž Morsi se mohl jen prostě pokusit vypořádat se s konkurujícími si tlaky na něj pro tuto chvíli, zatímco jeho strategická orientace u palestinské otázky a vztahů Egypta s Izraelem bude pokračovat. Již se projevil jako mistr taktiky a lze očekávat, že bude Izrael ohledně svých záměrů nechávat tápat.
Lakmusovým papírkem bude Sinaj, který je sudem prachu. V otázce jak dostat bezprávný Sinaj pod kontrolu neexistují žádná snadná řešení, a ozbrojenci se přeskupují, přičemž bezpečnostní služby Egypta nemají absolutně žádnou kontrolu. Volby, před kterými Izrael stojí, jsou drsné, a útok na Gazu mohl věci dále zkomplikovat.
Základní vadou Netanyahuovy strategie je, že Střední východ je dnes zcela jiným regionem. Jak zanalyzoval Nic Robertson ze CNN, Hamas je dnes na zcela novém místě. Je sice stále uvězněn v hustě zalidněných přeplněných čtvrtích Gazy, kde byl před šesti lety zvolen, ale nyní má více přátel venku. To, co se změnilo, přišlo s arabským jarem, které smetlo některé staré regionální spojence Izraele a nahradilo je vůdci s více sympatiemi k Hamasu… Egypt není po této regionální revoluci zdaleka jediný, kdo začíná izolovat Izrael… Takže jak je na tom Izrael? Řečeno jednoduše, zatímco Izrael je silnější vojensky, má slabší politickou pozici, než měl v r. 2009. Dnešní rétorika Egypta, i když nedosáhl zrušení mírové smlouvy s Izraelem, nabrala velmi silně linii ve prospěch Hamasu. Dlouhodobě je pro arabský svět charakteristická nelibost k tomu, jak izraelský stát zachází s Palestinci. V minulosti byla většina arabských vůdců diktátory, schopnými činit věci diametrálně jiné, než byly názory arabské ulice. To již neplatí. Po arabském jaru nově demokraticky zvolení vůdci regionu jsou si příliš dobře vědomi radikálních zastánců tvrdé linie čekajících na příležitost.
Zdá se, že Obama problém, který mu zírá do tváře, pochopil a cítí naléhavou potřebu vypořádat se se základní restrukturalizací amerického jednání s muslimským světem. Jeho první tisková konference po svém znovuzvolení ve středu silně naznačila, jakým směrem se jeho mysl ubírá u vytváření americké politiky u problémů jako Sýrie a Irán.
Stačí říct, že si Obama mohl nechávat své myšlenky pro sebe, když na něj Netanyahu zbrkle tlačil kvůli krizi v Gaze, ale to neznamená, že jeho myšlenky zmizí. Naopak, Obama bude mít nutkání k odstranění překážky, která vážně poškozuje vlastní dlouhodobé zájmy USA na Středním východě, dříve, než si Netanyahu myslí.
Podstatou věci je, že americkou strategii na Středním východě čeká silná krize, a dokud nebudou hluboce zakořeněné rozpory vyřešeny, USA se nemohou stáhnout nebo zredukovat své zdroje, aby je „přesunuly“ do Asie, kde se utváří historická výzva pro širší osud USA coby velmoci.
Jsou časy, kdy ve snaze vyhrát bitvu může uniknout pozornosti, že byla prohrána válka. Takový by mohl celkem dobře být stávající okamžik. Netanyahu mohl vyhrát bitvu a donutit Obamu ho podpořit, ale není daleko doba, kdy zjistí, že to vůbec žádné vítězství nebylo.