Proč nová válka proti Gaze?

14. listopadu 2012 izraelská armáda spustila operaci „Obranný pilíř“ proti správním a vojenským objektům Hamasu v pásmu Gaza. První den útoku zavraždili Ahmeda Jaabariho, číslo 2 v ozbrojené ruce Palestinské organizace. Také zničili podzemní odpalovací rampy jejich raket země-země Fajr 5.

„Obranný pilíř“ se rychle rozšířil, kdy izraelské letectvo znásobilo své bombardování. Velení izraelské armády povolalo 30,000 záložáků a rychle navyšuje jejich počet na 75,000 mužů, za rizika destabilizace ekonomiky. Tím si Izrael vytvořil kapacitu k provedení pozemní invaze do Gazy.

Tato situace vyžaduje několik vysvětlení.

Proč nyní?

Tel Aviv se ujímá iniciativy uprostřed částečného mocenského vakua ve Washingtonu. Očekáváme jmenování nových ministrů zahraničí a obrany. Novými jmenovanými mohou být velvyslankyně Susan Rice a senátor John Kerry. Nicméně v tisku se nyní vede hořký boj v rámci pokusu diskvalifikovat paní Rice. V každém případě je pozice ministryně zahraničí a ministra obrany oslabena a jejich nástupci ještě jmenováni nebyli.

A stejným způsobem se Tel Aviv ujal podobné iniciativy operací „Lité olovo“ v období přechodu moci z prezidenta Bushe ml. na Obamu. Jistí komentátoři také připomínají blížící se izraelské volby a tvrdí, že Benjamin Netanyahu a Avigdor Lieberman se pokouší vyleštit si svůj obrázek tvrdých jestřábů.

To je však nepravděpodobné, protože ve skutečnosti s tímto útokem začali bez toho, aby si byli jisti jeho výsledkem předem. V období 2008-2009 bylo selhání „Litého olova“ pro vládu Ehuda Olmerta fatální.

Co je cílem?

Izraelské ozbrojené síly tradičně přizpůsobují své válečné cíle podle vzniklých příležitostí.

Přinejmenším jedním z cílů je oslabit palestinský odpor tím, že se zničí infrastruktura a správa v pásmu Gaza, což provádí víceméně v pravidelných intervalech. Avšak z oslabení Hamasu bude mít automaticky prospěch Fatah na Západním břehu – a Fatah si nenechá ujít příležitost trochu tvrději zatlačit na svůj požadavek uznání palestinského státu OSN.

V nejlepším případě by „Obranný pilíř“ mohl otevřít cestu pro starý sionistický plán – prohlášení Jordánska za palestinský stát, přesídlení populace Gazy (možná také Západního břehu) do Jordánska, a takto vyprázdněná území anektovat. V tomto případě nesmí být cílem vojenské operace všichni vůdci Hamasu bez rozdílu, ale jen ti, kteří se staví proti bývalému politickému šéfovi organizace, Khaledu Mechaalovi, protože ten se má stát prvním prezidentem palestinského státu v Jordánsku.

Souvisí tento útok s neklidem v Jordánsku?

Válka v Sýrii jordánskou ekonomiku zaškrtila. Toto království rychle upadlo do dluhů. 13. listopadu (jinými slovy den před začátkem „Obranného pilíře“) vláda oznámila zvýšení cen energií u veřejné dopravy až o 11%, a u plynu pro domácnosti o 53%. Toto oznámení oživilo protestní hnutí, které doutnalo od počátku roku. Okamžitě po oznámení asi polovina ze 120,000 učitelů veřejných škol v Jordánsku vstoupila do stávky.

V pátek 16. demonstrovalo v centru Ammanu přes 10,000 lidí, kteří vykřikovali – „Svoboda přichází od boha!“, „Abdallahu, tvůj čas skončil!“, „Lidé požadují pád režimu!“. Průvod začal u mešity Husseini a dohlíželo na něj Muslimské bratrstvo.

Muslimské bratrstvo, které uzavřelo dohodu s americkým ministerstvem zahraničí a Radou spolupráce arabských států Zálivu (GCC), již vládne v Maroku, Tunisu, Libyi, Egyptě a Gaze. Mimo to ovládají novou Syrskou národní koalici. Jejich ambicí je vládnout Jordánsku, s králem Abdallahem II, nebo bez.

Nejznámějším členem jordánského Muslimského bratrstva je Khaled Mechaal, bývalý šéf politické větve Hamasu. Mechaal žil v exilu od r. 2001 do r. 2012, v Damašku, pod ochranou syrského státu. V únoru 2012 náhle obvinil vládu Bashara al-Assada z potlačování vlastních lidí a rozhodl se přesunout do Kataru, kde k němu byl emír Hamad al-Thani velmi velkorysý.

Existuje zde spojení s nepokoji v Sýrii?

V červnu byla v Ženevě uzavřena mírová dohoda mezi hlavními mocnostmi. Ta byla sabotována americkou frakcí, která zorganizovala úniky do tisku týkající se dopadů událostí na západ, čímž donutila k rezignaci zprostředkovatele Kofi Annana. Stejná frakce se pak dvakrát pokusila ukončit situaci vojensky, tím, že zorganizovala dva masivní útoky na Damašek, 18. července a 26. září. Když tyto útoky selhaly, Obamova vláda se vrátila k původní dohodě a rozhodla o její realizace po prezidentských volbách a změně vlády.

Tato dohoda požaduje nasazení mírových jednotek OSN, složených především z kontingentů ze zemí CSTO. Tato síla by byla pověřena oddělením válčících stan a zatčením zahraničních džihádistů přítomných v Sýrii. Tím, že umožňuje Rusku vrátit se na Střední východ, Washington doufá, že se zbaví zátěže zajišťování bezpečnosti Izraele. Rusko bude chránit sionistický stát před útokem a také zabrání, aby Izrael zaútočil na někoho jiného. Stahování amerických ozbrojených sil ze Středního východu by pak mohlo pokračovat a Washington by měl pak opět volnou ruku v konání, kterou ztratil v důsledku svého permanentně privilegovaného vztahu s Tel Avivem.

Z tohoto pohledu musí přívrženci izraelské expanze jednat v Gaze, a možná i v Jordánsku, než budou nasazeni Rusové.

Jaké jsou první závěry, které lze udělat u této války?

Tato válka otestovala izraelskou protiraketovou obranu. Sionistický stát investoval několik set milionů dolarů do vytvoření „Železné kopule“, systému schopného zachycovat rakety odpalované z Gazy nebo z jižního Libanonu.

Nevypadalo to, že tento systém funguje správně, když Hizballah vyslal bezpilotní letoun nad jaderný reaktor v Dimona, nebo když testoval své rakety země-země Fajr 5.

Během prvních tří dnů „Obranného pilíře“ odpověděly Hamas a Islámský džihád na izraelské bombardování salvami raket. „Železná kopule“ dokázala zachytit 210 z 800 odpálených střel. Nicméně statistika příliš mnoho neznamená – zdá se, že systém je schopný zachycovat pouze primitivní rakety, jako Qassam, a není způsobilý pro žádnou vyspělejší formu výzbroje.