Německé zlato a USA

Již dlouho je stabilita národních měn založena na jejich podložení drahými kovy – zlatem, stříbrem, platinou. Rozšiřující se nůžky mezi množstvím natištěných peněz a zásobami zlata vedou ke znehodnocování peněz. Takže na počátku 20. století byly za nejdůvěryhodnější měny ve světě považovány britská libra a ruský rubl, které byly kryty zlatem ze 100%. A světovým emisním centrem byl Londýn. Nicméně již ve 40. letech finanční systém Británie, podlomený druhou světovou válkou, ustoupil ze svých pozic a došlo k přesunu ve prospěch Spojených států.

Tomu napomohl systém lend-lease, kde za dodávky zbraní, techniky a strategických surovin platily odběratelské země zlatem. V důsledku toho vzrostly zásoby zlata USA z 13,000 tun v r. 1938 na 21,800 tun v r. 1949, kdy tak ve svých rukou soustředily 70% světových zásob zlata.

Druhým zdrojem přílivu zlata do USA byl v r. 1944 schválený finanční systém Bretton-Woods, který učinil z dolaru papírový ekvivalent zlata. Tento systém předpokládal vytvoření Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj, kdy veškeré vypořádání přes ně mělo probíhat buď v dolarech, nebo ve zlatě. Ve zlatě a v dolarech, získaných za zlato, složily zakladatelské země i své vklady.

Jako prostředek regulace se používal nákup a prodej zlata prostřednictvím „Zlatého poolu“ vytvořeného na základě Federální rezervní banky New York, jehož povinnými účastníky byly centrální banky sedmi západoevropských zemí. Při nadměrném prodeji zlata touto organizací byl převis Američanům kompenzován účastníky poolu z jejich zlatých rezerv, a při zvýšených nákupech se přírůstek dělil v poměru 50:50. Polovina USA a druhá polovina všem ostatním účastníkům poolu. Jen Francie přišla díky účasti ve „Zlatém poolu“ do r. 1959 o 3 miliardy dolarů.

Přirozeně, že taková závislost evropských států na USA musela vyvolat nespokojenost. Charles de Gaulle například řekl: „Dokud se budou západní země Starého světa nacházet v podřízené pozici vůči Novému světu, nemůže se Evropa stát evropskou.“ V r. 1965 požadoval po USA vyměnit 1,5 miliardy dolarů za zlato. A Americe nezbývalo nic jiného, než požadavek splnit. Za dva roky de Gaulle „odlehčil“ americkým zlatým depozitářům o 3,000 tun zlata. Následně k podobné výměně přistoupilo Německo a také další země. A do r. 1970 poklesly americké zásoby zlata o více než polovinu, na 9,838.2 tun.

Protože v té době již nebylo emitovaný objem hotovostních, a především bezhotovostních dolarů možné pokrýt množstvím zlata, které Američané měli, v r. 1971 prezident Richard Nixon informoval o „dočasném“ zrušení konvertibility dolarů za zlato. Pokusy obnovit krytí americké měny pomocí dvou devalvací dolaru nevyšly a v březnu 1973 přešel světový finanční systém z pevných směnných kurzů k dolaru a zlatu na kurz určovaný poptávkou a nabídkou. A zlato získalo statut zboží, obchodovaného za novou zúčtovací měnu – americký dolar.

* * *

Od tohoto okamžiku začala cena zlata růst. Či přesněji, klesala cena dolaru ve zlatě a na něj navázaných měn. V tuto chvíli stojí trojská unce (asi 31 gramů) přes 1,700 dolarů a evropští analytici předpovídají na rok 2013 překonání nové hranice – 2,200 dolarů za unci. Což činí tento kov obzvláště lákavým coby zajištění národní měny.

Zásoby zlata dnes navyšují mnohé země. Obzvláště pozoruhodné jsou úspěchy Číny a Ruska, které jsou na prvním, resp. šestém místě v těžbě zlata na světě. Objevila se i další tendence, dobře patrná na příkladu Ruska – postupné zbavování se dolarů jako hlavní měny devizových rezerv. Od jisté doby ruští finanční experti mluví o nutnosti strukturálních změn v „koši“, zajišťujícím stabilitu rublu, o výměně dolaru a eura za skutečná přírodní měřítka bohatství.

Má se za to, že v USA je národní měna kryta růstem a rozvojem průmyslu (jestli je to pravda je jiná kapitola). Nicméně pro Rusko, které v 90. letech zažilo dopady deindustrializace a doposud se nedostalo do fáze rychlého průmyslového růstu, jsou perspektivnějšími názory týkající se zavedení „přírodního rublu“, krytého nikoliv „zelenými papírky“, ale obrovským přírodním bohatstvím země, včetně a hlavně sladkou vodou.

* * *

Deindustrializace se nevyhnula ani Evropě. Likvidace průmyslových podniků a jejich přesun do zahraničí vedla v zemích EU k tomu, že průměrný podíl výrobního sektoru na GDP Evropské unie poklesl na 15%. Nepatrně lépe je na tom jen Francie, kde tento ukazatel činí 20%, a Německo – 30%. Ředitel ThyssenKrupp Heinrich Hiesinger již na kongresu Evropské národní strany ostře kritizoval Evropskou komisi, požadující redukci průmyslové výroby: „Budoucí generace od nás očekávají i pracovní místa, nejen ekologii.“

Tento názor sdílejí i někteří eurokomisaři. Třeba eurokomisař Antonio Tajani trvá na novém industriálním skoku Evropy: podíl průmyslového sektoru na GDP vytvářeném na území EU musí „do r. 2020 vzrůst na 20%“. Podporuje ho komisař pro energetiku Günther Oettinger: „Potřebujeme tento nárůst na 20% jako čtvrtý „pilíř“, spolu s dodržováním odpovídajících opatření na snížení emisí skleníkových plynů, dosažením plánovaného podílu energie získávané z obnovitelných zdrojů a opatřeními na úsporu energie.“

Když vezmeme v potaz fakt, že Německo hromadí na svém území zlato, jehož cena roste ne každým dnem, ale každou hodinou, a výše uvedené výroky, lze dojít k závěrům, které se sami nabízejí.

Berlín silněji, než ostatní evropská hlavní města, cítí, že další postup světové finančně-ekonomické krize se může každou chvíli stát důvodem toho, že zlaté rezervy Evropanů se již z depozitáře Federální rezervní banky New York nedostanou. Nebudou ukradeny či vyvlastněny – budou jednoduše legislativně „zajištěny“ ve sklepích pod Liberty Street 33. Vzhledem k takovýmto vyhlídkám se německá elita nemůže nesnažit všemožným způsobem zajistit průmyslově-finanční dominanci Německa ve „sjednocené Evropě“. Sází se i na to, že blízkost Norska s jeho zásobami ropy, a ještě více zprovoznění „Nord Stream“ přepravujícího plyn z Ruska musí Německu garantovat malou zranitelnost vůči možným důsledkům konfliktů na Blízkém východě. Avšak do jaké míry je to v souladu s evropskými zájmy USA, již sedmé desetiletí považujících Evropu za svůj „protektorát“ (Z. Brzezinski), je otevřenou otázkou.