Mezioceánský kanál v Nikaragui, čili „Ortegův syndrom“

Podle odhadů potřebuje Nikaragua na výstavbu kanálu, který se stane alternativou Panamského, 30-35 miliard dolarů. Rychlá návratnost vložených prostředků pochybnosti nevyvolává: 21. století se bude vyznačovat obrovským nárůstem obchodně-ekonomických aktivit a nebývalým zvýšením objemu nákladů na mořských trasách. Nikaragujská vláda to dobře chápe. Specialisté považují za nejperspektivnější trasu kanálu řeku San Juan a její přítoky, přes jezero Nicaragua a dále přes 20 kilometrový úsek souše. Využití kanálu, hlubokého 22 metrů a dlouhého 286 kilometrů, v plné kapacitě je plánováno na r. 2019. Musí umožnit průplav lodí s výtlakem do 270,000 tun. Panamský kanál, dokonce i po modernizaci, neumožňuje proplout lodím nové generace. Nutno říct, že vedení Panamského kanálu na zprávu o plánech Nikaragui reagovalo odpovídajícím způsobem. Správce vedení Alberto Aleman řekl, že rozhodnutí Managui „nás neznepokojuje, protože je to konkurence – a to je vždy dobře. Jakýkoliv nový projekt infrastruktury v regionu je pozitivní věc“.

Ve Washingtonu se k rozhodnutí Ortegovy vlády vybudovat kanál postavili bez zjevných emocí. Informace o této záležitosti zasílá americké velvyslanectví pravidelně, o čemž svědčí materiály WikiLeaks. Z pohledu ministerstva zahraničí, Pentagonu a amerických tajných služeb doba pro nový kanál mezi oceány nazrála: Panamský kanál funguje na hranici možností, lodě stojí týdny ve frontě, přepravní společnosti a klienti zaznamenávají velké ztráty. Zdánlivě vypadá z tohoto důvodu iniciativa Ortegy aktuálně a vyžaduje si podporu USA na vysoké úrovni. Nicméně právě v tom je problém, neboť nikaragujský prezident je ve Washingtonu vnímán jako politik nepřátelského tábora, s nímž není spolupráce možná. Daniel Ortega se přátelí s bratry Castrovými, je stoupencem socialistického modelu rozvoje, podporuje iniciativy Hugo Chaveze ohledně urychlení integračních procesů v latinské Americe a omezení vlivu USA v regionu. Ortega provádí samostatnou politiku, ignoruje varovná okřiknutí Washingtonu o „nepřípustnosti“ těch či oněch aktivit a řešení. Úspěšná realizace projektu výstavby kanálu přes území Nikaragui se stane důležitým faktorem posílení pozic Sandinistů v zemi a rozšíření vlivu uskupení ALBA (Aliance národů latinské Ameriky). Nikaragujský prezident nepřestává opakovat, že výstavba kanálu se musí stát pro země latinské Ameriky společnou záležitostí, výhodný bude pro všechny.

Vzhledem k tomu, že Washington se rozhodl dosáhnout strategické kontroly nad oblastí Asie a Pacifiku, je výstavba „dvojníka“ Panamského kanálu mimo kontrolu USA považována Bílým domem za nepřípustnou. Kanál v rukou Ortegy je vážnou hrozbou pro americké zájmy!

Obzvláště Washington dráždí možné íránské investice do Nikaragujského kanálu. Již za doby Bushe mladšího propaganda tvrdila, že nikaragujský vůdce je ve spojení s Ahmadinejadem a Hizballahem. V médiích byly šířeny báchorky o nárůstu íránské hrozby v regionu střední Ameriky. S odvoláním na nějakou izraelskou rádiovou stanici byly šířeny podvodné zvěsti o provozu „výcvikového střediska“ bojovníků Hizballah na severovýchodě Nikaragui. Zastrašující odezvu mělo sdělení Washington Post, že v Managui se staví „obrovská budova velvyslanectví Íránu“. A i když brzy následovalo v novinách dementi, funkcionáři ministerstva zahraničí, včetně Hitlary Clinton, tuto „informaci“ ochotně využili jako důkaz zlověstných teroristických plánů Teheránu. Odpovídajícím způsobem bylo interpretováno i zvýšení počtu íránských vyslanectví v latinské Americe. Dříve jich bylo pět – na Kubě, v Argentině, Brazílii, Mexiku a ve Venezuele. Když do úřadu nastoupil Ahmadinejad, byla otevřena íránská vyslanectví v Kolumbii, Chile, Ekvádoru, Uruguaji a Bolívii. Účast Íránu na výstavbě kanálu mezi dvěma oceány je, z pohledu americké vlády, podkopáváním systému bezpečnosti na západní polokouli…

Do organizování komplotů proti Ortegovi byli zapojeni všichni američtí velvyslanci v Managui. Paul Trivelli a Robert Callahan nejednou působili jako zákulisní řídící opozice a nevládních organizací, a inspirátoři rozvratných operací amerických tajných služeb v Nikaragui. V květnu 2012, po sérii skandálů s Callahanem, který se pokoušel „přesvědčit“ Ortegu metodou cukru (bezplatné dobročinné akce) a biče (vyhrůžky zastavením finanční pomoci), přijela do Managui Phyllis Powers, maskulinní blondýna se studenýma očima. Její diplomatická kariéra byla dynamická: působila v Rusku, Polsku, Peru, Kolumbii, v Panamě. Dobře se zapsala na ministerstvu zahraničí v oblasti boje s drogami a teroristickými hrozbami, protože účinně spolupracovala se zástupci tajných služeb. Právě panamská zkušenost ji dostala na post velvyslankyně v Nikaragui. Výstavba mezioceánského kanálu je pro americké složky v Managui prioritním tématem. Zadané úkoly jsou konkrétní: shromažďování informací, vypracovávání doporučení s cílem nepřipustit realizaci projektu, a také příprava propagandistických kampaní ohledně jeho „neperspektivnosti“.

Tyto kampaně se již také hojně objevují v médiích. Ortegova vláda prý „z taktických důvodů“ snižuje výši investic, nutných pro realizaci projektu: skutečné náklady prý činí 50-60 miliard dolarů. Po dokončení výstavby bude trvat několik desítek let, než se náklady vrátí, pokud se je podaří získat zpět vůbec. Nikaragua si činí nárok na 51% akcií budoucího konsorcia, kdy na investory zbývá pouhých 49%. Potenciální účastníci projektu (Brazílie, Čína, Japonsko, Venezuela, Jižní Korea a další) musí seriozně zvážit rentabilitu projektu. Neexistuje žádná záruka, že Nikaragujský kanál bude mít co na práci, protože Panamský kanál po modernizaci si zachová převážnou část svých tradičních klientů. Pro Rusko je nejlepší, aby se nikaragujskému projektu vyhnulo, protože je pro něj důležitější zprovoznění severní mořské cesty a modernizace transsibiřské magistrály.

Při přejímání pověřovacích listin prezident Ortega popřál Phyllis Powers, aby si vybudovala konstruktivní vztahy. A u přání i zůstalo. Americké velvyslanectví systematicky a vytrvale organizuje „základnu odporu proti autoritářskému režimu“. O rozsahu rozvratných aktivit amerického velvyslanectví v Nikaragui poskytuje představu nedávno v Managui vyšlá kniha „Dolary, politika a volby“. Jejím autorem je Victor Boitano, bývalý plukovník sandinistické armády, který po jistou dobu spolupracoval s rezidenturou CIA v Managui. Uvedl jména amerických špionů, se kterými se setkával v konspiračních bytech, uvedl informace o agentech z řad politiků a novinářů, zveřejnil dopisy s pokyny a další dokumenty CIA. Boitano podrobně mluví o aktivitách Američanů v oblasti kompromitace prezidentských voleb v Nikaragui v listopadu 2011, o zapojení ovlivňovacích agentur z dalších zemí latinské Ameriky do této operace (z Kostariky, Kolumbie, Mexika, Argentiny a Salvadoru). Podle Boitanova tvrzení vyčlenil Washington na vytvoření chaosu v Nikaragui 30 milionů dolarů. Nicméně tato operace byla potupně zmařena, Ortega zvítězil.

Přesto se pokusů vměšovat se do volební kampaně v zemi americké velvyslanectví nevzdalo. Phyllis Powers se setkala s novináři v souvislosti s blížícími se komunálními volbami, konanými 4. listopadu. „Nikaragujci a občanská společnost musí sledovat jejich průběh,“ řekla Powers. „Podporovat demokracii v Nikaragui je jejich právem.“ Připomněla, že ministryně zahraničí Hitlary Clinton vyjádřila pochyby o transparentnosti předešlých voleb v zemi. Prezident Ortega se zatím zdržuje jakýchkoliv komentářů ohledně výroků a „doporučení“ Powers, které lze stěží vykládat jinak, než jako vměšování se do vnitřních záležitostí země. Pozorovatelé u voleb budou určitě, včetně lidí z Organizace amerických států, kterou Ortega nejednou kritizoval jako „nástroj vlivu USA na kontinentu“. Nicméně ať budou pozorovatelé předpojatí jakkoliv, voliči (podle průzkumů) se ve své většině chystají hlasovat pro kandidáty FSLN (Sandinistické fronty národního osvobození). Úspěšná realizace sociálních programů v zemi, zlepšení situace ve zdravotnictví, vzdělávání, bytové výstavbě a vytváření nových pracovních míst jsou věci, kterými se Ortega a jeho tým před voliči pochlubit může.

V těchto („nepříznivých“) podmínkách se americké velvyslanectví soustřeďuje na kompromitaci nikaragujského prezidenta. Stejně jako ve Venezuele v případě Hugo Chaveze, i zde se používají „nájemní pisálkové“, očerňující Ortegu kvůli čemukoliv. V této oblasti je charakteristická aktivita Juana Ramona Florese, který papouškuje „usvědčující tvrzení“ amerického velvyslanectví v nikaragujských médiích. Hlavním obsahem jeho článků je nenávist, vnitřní touha vypořádat se s tímto politikem, který si dovolil odporovat a hájit zájmy své země, a tvrdit, že jiný svět (bez diktátu) je možný. Flores ve velkém používá nálepky z dob studené války, což jasně ukazuje, kde mají původ. Ortega je tímto novinářem označován a „führera strany FSLN“, za „napodobitele gorily z Venezuely“, za „intelektuálně omezeného politika, nedosahujícího dokonce ani úrovně Heinricha Himmlera“. Leitmotivem jsou u Florese obvinění z toho, že Ortega si „přivlastnil“ finanční pomoc z Venezuely a že jeho strana „je loajální k drogovým kartelům“. Takže Phyllis Powers marně pomlouvala, že v Nikaragui neexistuje svoboda slova.

Podle mého názoru je fakt, že Washington má k prezidentu Ortegovi nepřátelský vztah, výstražným signálem. V posledních letech se americké tajné služby při „neutralizaci“ nepohodlných latinsko-amerických vůdců uchylují k takové zbrani, jako obtížně vyléčitelné nemoci. O nutnosti seriozního přístupu k atentátům podobného typu přesvědčovali Daniela Ortegu i jeho kolegové – Hugo Chavez, Kristina Fernandez, Inacio Lula da Silva, kteří museli bojovat s rakovinou. Doufám, že Ortega si vzal tyto rady k srdci.