Poučení z balkánských válek a bitva o Kosovo dnes

Tento úmysl odhalil vice-premiér kosovské vlády Hajderin Kuči. Podle jeho slov vláda Kosova, v čele s Hašimem Thaci, považuje za nemožné posoudit problémy normalizace vztahů s Bělehradem „za zády Albánců Preševské doliny“. Priština oficiálně prohlašuje, jak zdůraznil kosovský vice-premiér, že „má zájem „na zlepšení a normalizaci situace s etnickými Albánci“ ve třech jihosrbských oblastech: „Bez jakýchkoliv pochyb bude mít budoucí dialog o problémech Albánců z Preševské doliny plnoprávné místo v rozhovorech Bělehradu a Prištiny pod záštitou Evropské unie“. Hajderin Kuči je přesvědčen, že pouze takový přístup povede k „normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem“ a přispěje „k míru a stabilitě v regionu“.“ (1)

Kosovské úřady zatím zformulovaly zcela konkrétní návrhy na změnu státních hranic na Balkáně. Zároveň se nastolení otázky o jihosrbských komunitách v rámci chystaných rozhovorů v Bruseli stane první výzvou EU na toto téma od r. 2000, kdy na jihu Srbska propukla ozbrojená vzpoura „Osvobozenecké armády Preševa, Medvedži a Bujanovac“.

Tehdy Albánci z jižního Srbska nemluvili o svém přidružení k Prištině. Dnes má požadavek tohoto přidružení stále větší podporu albánských vůdců v regionu Balkánu… Ideově-politické základy tohoto požadavku byly položeny na jaře 2011 na poradě v kosovském městě Gnilane, které se zúčastnili představitelé Kosova a Preševské doliny, včetně předsedy obščiny Preševa, vůdce Demokratické strany srbských Albánců, Rahmi Mustafy a předsedy obščiny Bujanovac Jonuz Musliju. V přijatém rozhodnutí se mluvilo o nutnosti „napomáhat navrácení“ obščin Preševské doliny „nezávislé Republice Kosovo“, na základě „svobodného projevu vůle obyvatel“ pod kontrolou „mezinárodního společenství“ (2). Ve smyslu tohoto rozhodnutí Mustafa navrhl posoudit otázku „výměny území“ mezi Kosovem a Srbskem, kdy by tři jihosrbské obščiny byly přidruženy ke Kosovu a Srby obývané severní Kosovo by připadlo Srbsku (3).

Vůdci Kosova v posledních letech zaujímali stále opatrnější postoj, ale také oni požadují výměnu území, kdy touto cestou chtějí „zakulatit“ území Kosova a přitom se zbavit hlavního bolehlavu ve formě místních Srbů.

Předseda kosovského parlamentu Jakup Krasniči si myslí, že Priština by mohla souhlasit s předáním severních oblastí kraje Srbsku za podmínky, že dostane v rámci kompenzace území sousedních oblastí – protože „na Balkáně neutrpěly ničí zájmy tolik, jako ty naše (albánské)“ (4).

Vzhledem k tomu, že předvolební kampaň v Kosovu nabírá na obrátkách, je třeba očekávat, že se obecná albánská témata dostanou do popředí, obzvláště v podmínkách nezáviděníhodné sociálně-ekonomické situace v tomto kraji. Jedinou politickou silou, která nejen neztrácí pozice, ale v těchto podmínkách zvyšuje svůj vliv, je radikální hnutí „Sebeurčení“, v čele s Albinem Kurti, který požaduje co nejrychlejší provedení referenda o sjednocení Kosova s Albánií, kdy následně přijde řada na řešení dalších „obecných albánských otázek, v první řadě v Makedonii, východním Kosovu (Preševská dolina), Černé Hoře a Řecku“ (5).

V souvislosti s tím vzniká zásadně nová situace. Nastolení otázky statutu jihosrbských obščin kosovskou delegací, a tím spíše otázky „výměny území“, donutí vedení Evropské unie definovat svůj postoj v této otázce. Počínaje rokem 2005 funguje v mezinárodní praxi týkající se Kosova tajný princip „tří ne“, dohodnutý Mezinárodní kontaktní skupinou. K těmto „ne“ patří odmítnutí rozdělení Kosova a jeho přidružení k sousedním zemím. Tento stav vyhovoval především Prištině kvůli zapojení Bělehradu do rozhovorů ve Vídni. Pokud nyní samotné kosovské úřady požadují revizi této situace, jak Brusel, tak Washington se ocitnou v nelehké situaci. Zatím, podle údajů kosovsko-albánských médií, Evropská unie pokračuje v konzultacích o programu nadcházejících rozhovorů a nemá „konkrétní plán“ (6).

Srbsku se zde otvírá nové „okno možností“. Pokud kosovsko-albánská strana skutečně nastolí otázku Preševské doliny, bude muset srbská delegace při rozhovorech položit na stůl vlastní široký program řešení kosovských a srbských otázek, překračujících rámec technických dohod s Prištinou. To umožní nejen přesměrovat diskusi na vyšší úroveň, ale i nastolit otázku o nedokončenosti tvorby národů a států na Balkáně a potřebě zahrnout do ní i téma Bosny a Makedonie. A prvním krokem by v takovém případě bylo nastolení otázky „zvláštních vztahů“ Bělehradu s kosovskými Srby podle vzoru vztahů, které Priština nastolila s „prešovskými“ Albánci. To vše je dostatečně zjevné.

Takže netřeba spěchat a souhlasit ve všem s autorem nedávno zveřejněného článku v novinách „Politika“, o poučení z první balkánské války let 1912-1913. Ano, jistě, „národní cíle lze realizovat jen tehdy, když zapadají do strategických vizí velmocí“ (7). Nicméně stejně tak platí i opak: „strategické vize velmocí“ je pojem pružný, ohebný a podléhající korekcím. Balkánští spojenci první balkánské války to velmi dobře demonstrovali, když náhle obsadili velké státy a donutili je odložit do archivu princip podpory statutu quo v regionu.

Poznámky:

1. Koha Ditore, 08.10.2012
2. http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/134187/Albanci-zele-i-jug-Srbije-uz-Kosmet
3. Epoka e Re, 03.05.2011
4. Zëri, 14.11.2011
5. Bota Sot, 16.06.2010
6. Zëri, 09.10.2012
7. Политика, 04.10.2012