Západ směřuje k ústupu ze Sýrie

Vojenská situace v Sýrii se obrací proti těm ve Washingtonu a Bruselu, kteří doufali, že změní tamní režim silou. Dva po sobě následující pokusy zmocnit se Damašku selhaly a stalo se jasným, že tohoto cíle nelze dosáhnout.

Kde NATO neuspělo s válkou, tam se CSTO připravuje vytvořit mír. Generální tajemník této organizace, Nikolaj Bordjuža, dává dohromady mírotvorné síly o počtu 50,000 mužů, připravených na nasazení v Sýrii.

18. července zabil výbuch vedení Rady pro národní bezpečnost a signalizoval začátek rozsáhlé ofenzivy, během které vtrhly do syrského hlavního města desítky tisíc žoldáků z Jordánska, Libanonu, Turecka a Iráku. Po několika dnech intenzivních bojů byl Damašek zachráněn, když dal nepatrný zlomek populace nepřátelský vůči vládě přednost vlastenectví a pomohl Národní armádě, místo aby vítal síly FSA.

26. září džihádisté Al-Káidy dokázali proniknout do budovy ministerstva obrany, maskovaní jako syrští vojáci a s falešnými dokumenty. Měli v úmyslu odpálit své vesty plné výbušnin v kanceláři generálního štábu, ale nedostali se ke svému cíli dostatečně blízko a byli zabiti. Druhý tým se pokusil zmocnit se státní televizní stanice a odvysílat ultimátum prezidentovi, ale nedokázal se dostat k budově, protože přístup k ní byl zablokován okamžitě po prvním útoku. Třetí tým měl za cíl sídlo vlády a čtvrtý letiště.

V obou případech koordinovalo operaci NATO z turecké základny Incirlik, kdy se snažilo vyvolat rozkol v jádru Syrské arabské armády a u svržení režimu se spoléhalo na určité generály. Ale dotyční generálové byli již dávno identifikováni jako velezrádci a odstaveni od skutečného velení. V důsledku těchto dvou neúspěšných útoků byla syrská moc posílena a poskytlo ji to vnitřní legitimitu nezbytnou pro pokračování v ofenzivě a rozdrcení FSA.

Tyto neúspěchy byly studenou sprchou pro ty, kteří předem s jásotem pokřikovali, že dny Bashara al-Assada jsou sečteny. Ve Washingtonu se pak ujali iniciativy ti, kteří radili stažení. Otázkou již není, jak dlouho se „Assadův režim“ udrží, ale jestli bude USA stát více pokračování v této válce, nebo její zastavení. Pokračovat by znamenalo kolaps jordánské ekonomiky, ztrátu spojenců v Libanonu, riskování občanské války v Turecku, a to vše mimo to, že musí chránit Izrael před chaosem. Zastavení války by znamenalo umožnění Rusům obnovit své pozice na Středním východě a posílit Osu odporu, v neprospěch expanzionistických snů Likud.

Zatímco reakce Washingtonu bere v úvahu izraelskou dimenzi, přestal se řídit radami Netanyahuovy vlády. Netanyahu si podkopl stoličku manipulacemi stojícími za zavražděním velvyslance Chrise Stevense a díky svému šokujícímu zasahování do americké prezidentské kampaně. Pokud je cílem dlouhodobá ochrana Izraele, spíše než podřizování se nestoudným požadavkům Benjamina Netanyahu je nejlepším řešením pokračující ruská přítomnost. S jedním milionem rusky mluvících Izraelců Moskva nikdy nedovolí, aby přežití této kolonie bylo ohroženo.

Zde je potřeba se trochu ohlédnout zpět. O válce proti Sýrii rozhodla Bushova vláda 15. září 2001, během setkání v Camp David, jak potvrdil jednoznačně generál Wesley Clark. Po několika neúspěších musela být akce NATO zrušena, kvůli veto Ruska a Číny. Pak nastoupil „plán B“, jehož součástí bylo použití žoldáků a tajných akcí, když se nasazení uniformovaných vojáků stalo nemožným. Vzhledem k tomu, že FSA nezaznamenala proti syrské armádě ani jedno vítězství, objevila se řada předpovědí, že tento konflikt se stane nekonečným a bude progresivně podkopávat státy v regionu, včetně Izraele. V tomto kontextu se Washington dovolával Ženevské dohody, pod záštitou Kofi Annana.

Následně válečný tábor tuto dohodu sabotoval tím, že zorganizoval úniky do médií týkající se tajného zapojení západu do konfliktu, úniky, které vedly k okamžité rezignaci Kofi Annana. Vynesl také své dvě trumfové karty, útoky 18. července a 26. září, a o obě přišel. V důsledku toho byl povolán Lakhdar Brahimi, Annanův nástupce, aby oživil a realizoval Ženevskou dohodu.

Mezi tím Rusko nesedělo se založenýma rukama: docílilo vytvoření syrského ministerstva Národního usmíření; vedlo a chránilo setkání vůdců opozičních stran v Damašku; zorganizovalo kontakty mezi USA a syrským generálním štábem; a připravilo nasazení mírových jednotek. První dvě opatření byla západními médii zmíněna sporadicky, zatímco poslední dvě byla ignorována zcela.

Nicméně, jak bylo odhaleno Sergejem Lavrovem, ministrem zahraničí, Rusko vzalo v potaz obavy amerického generálního štábu týkající se syrských chemických zbraní. Potvrdilo, že jsou uloženy na dostatečně zajištěných místech, aby nepadly do rukou FSA, nezmocnili se jich džihádisté a nepoužili je nevybíravě. Nakonec poskytlo důvěryhodné záruky Pentagonu, že pokračování moci tak odhodlaného vůdce jako Bashar al-Assad je zvladatelnější situací, i pro Izrael, než umožnit v Sýrii chaos, který by se šířil dále.

A především Vladimir Putin urychlil projekty CSTO, proti-natovské obranné aliance, jejímiž členy jsou Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a samo Rusko. Ministři zahraničí zemí CSTO zaujali u Sýrie společný postoj a byl sestaven logistický plán pro případné nasazení 50,000 mužů. Byla podepsána dohoda mezi CSTO a Sekcí mírotvorných sil OSN, že tyto „modré čapky“ budou použity v konfliktních zónách pod mandátem Rady bezpečnosti OSN. Společné cvičení těchto dvou organizací proběhne 8-17. října v Kazachstánu, pod názvem „Nedotknutelné bratrství“, aby se doladila koordinace mezi těmito dvěma mezivládními organizacemi. Červený kříž a IOM se toho zúčastní také.

V USA nebude během prezidentské volební kampaně přijato žádné rozhodnutí. A jakmile skončí, může se mír stát představitelným.