Bůh, víra, náboženství, církve

Je obecným problémem mnoha diskuzí, že diskutující se usilovně přou, aniž si předem vyjasní, co rozumí pod jednotlivými pojmy a velmi často se vlastně ani nemohou opravdově střetnout, protože se nepotkají se svými úvahami v jedné úrovni. Možná není nic snazšího, než aby k takovémuto „neporozumění si“ došlo u tak významově širokého a variantního slova jako je bůh. Různá nedorozumění jsou ještě daleko rozsáhlejší vzhledem k tomu, že jsou často významově navzájem zaměňovány pojmy bůh, víra v boha, náboženství a církev. Běžným zkreslením (následně vedoucím k ne zcela spravedlivému odsouzení víry v boha) bývá zaměňování či ztotožňování víry v boha s instituciolizovanými náboženstvími či dokonce církvemi. Negativní následky působené církvemi a jejich ideologiemi (náboženstvími) jsou pak přisuzovány víře v boha.

V následujícím textu se pokusím (doufám, že i způsobem přijatelným pro ateisty) tyto jednotlivé pojmy popsat včetně jejich vzájemných vztahů a rovněž vysvětlit důvody některých pramenů ateismu. Jako vždy zdůrazňuji, že se jedná o můj úhel pohledu a nutné zjednodušení a tím i nepochybné zkreslení, zejména v části věnující se bohu a připouštím, že skutečnost se může od mého popisu této skutečnosti lišit (a co se týče boha, nepochybně liší) i podstatně.

K pojmu bůh (v jakémkoliv textu) je nutno vždy přistupovat obezřetně a vzhledem k souvislostem, v kterých je používán. Slova bůh, boží nebo božský jsou používána v tolika možných významech a odstínech s tolika různými nuancemi, že je v podstatě téměř nemožné vnímat je jako jeden pojem. Používají se i ve významech, které s původním významem nemají moc společného. Např. „Pane bože, co jsem komu udělal.“, „Hergot“ nebo dokonce „božský Kája“.

Bůh

Tato kategorie je ve srovnání s následujícími třemi nesrovnatelně problematičtější už jen z toho prostého důvodu, že existuje významná část lidí, která v existenci boha nevěří, zatímco o existenci církví, náboženství a víry v boha nepochybuje nikdo.

Slovo bůh je velmi různorodým používáním natolik zdeformované a zdiskreditované v očích mnoha lidí, že mnozí myslitelé se mu raději vyhýbají a používají pojmy jiné jako například původní zdroj, absolutno, kosmická inteligence a stvořitel.

Pokud připustíme boží existenci, je skutečně nutné si stále uvědomovat, jak nesmírně nás tato tvůrčí inteligence může přesahovat, a že jsou věci, které navždy zůstanou mimo naše chápání. Při pokusu o předložení sofistikované představy boha je proto mnohem snazší definovat, čím bůh dle této představy není. Smyslem tohoto článku není (a ani to vzhledem k rozsahu není možné) předkládat zde sofistikovanou představu boha (pokud by někdo měl zájem, je možné nahlédnout na takovýto pokus autora na adrese http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/elegantni-buh), ale velmi ve zkratce se pokusím vyjádřit, co dle mého názoru bohem není. Bůh není jakási personifikovaná bytost, která rozhoduje o tom, co je dobré a zlé a ostatní bytosti posuzuje, případně trestá či odměňuje podle toho, zda jednají v souladu s „božím zákonem“ či nikoliv. Tuto antropomorfní představu boha s lidskými vlastnostmi většiny velkých náboženství nejlépe vystihuje často používané úsloví v lehce pozměněné podobě: „Člověk stvořil obraz boha k obrazu svému.“

I současná oficiální věda dochází postupně k závěrům, že bez existence jisté tvůrčí inteligence může jen obtížně vysvětlit existenci okolní reality, vznik vesmíru, života a člověka. Není vyloučeno, že v době nepříliš vzdálené dojde k podstatné změně existujícího paradigmatu tak zvané západní civilizace a připuštění či dokonce důkazu existence tvůrčí inteligence vysoce přesahující naše možnosti či dokonce chápání. Východní civilizace nemají s existencí boha většinou žádné problémy.

Člověk stvořil obraz boha (zdůrazňuji obraz boha, ne boha) k obrazu svému. Vzhledem k omezením, které má lidská bytost jako druh, je takto vytvořený obraz boha značně omezený (možná přesněji řečeno neúplný). Vzhledem k tomu, že každý člověk je rovněž nutně omezen vůči lidské bytosti jako druhu (protože každý člověk je zcela specifický), je takto omezen i obraz boha, který si vytváří každá jednotlivá lidská bytost. Rovněž se dá do určité míry říct, že čím omezenější člověk, tím i omezenější obraz boha. Není vhodné si v daných souvislostech představovat pod pojmem omezený pouze člověka s nízkou inteligencí, protože i někteří vysoce inteligentní lidé mají značně omezenou představu o bohu. Na druhé straně i lidé s nižší inteligencí si na základě intuice mohou vytvořit poměrně sofistikovaný obraz boha.

Víra v boha

Upozorňuji lidi věřící v neexistenci boha, že (dle jejich názoru) chybějící důkaz existence boha není důkazem jeho neexistence. To ostatně platí v obecné rovině a netýká se jen boha. V této souvislosti je zajímavé  skutečnost, že tito lidé často věří v mnoho teorií a hypotéz, pro něž žádné důkazy neexistují.

Jsou dvě základní kategorie věřících v existenci boha, či věřících v jeho neexistenci. Příslušníci první kategorie věří apriori a žádné důkazy ani argumenty tuto víru nemohou zvrátit a příslušníci druhé kategorie věří na základě svého vlastního poznání (poznání v nejširším slova smyslu).

V této druhé kategorii se vyskytuje zajímavý fenomén, kterému dle mého názoru není dostatečně věnována pozornost. Jsou věřící v neexistenci boha, kteří jsou ateisty z toho důvodu, že jim byla předkládán či se setkali s obrazem boha některého z náboženství, s kterým se nedokázali intelektuálně ztotožnit. Klasickým je v této oblasti výrok Miloše Zemana (nejsem si jist zcela přesnou interpretací): „ V boha jsem přestal věřit, když jsem se dozvěděl o koncentrácích.“ Pokud známe pouze obraz antropomorfního boha, pak otázka, jak by bůh, kdyby existoval, mohl něco takového dopustit, zní celkem logicky.

Dalším poměrně rozšířeným (a stále se rozšiřujícím) jevem v této druhé kategorii je víra v boha bez potřeby zařazení obrazu boha do některé ze škatulek stávajících náboženství.

Víra v boha je vnitřní vztah člověka k tomu, co si sám pro sebe představuje pod pojmem bůh a není podstatné, jak tuto představu získal, či zda mu dokonce byla víceméně implantována výchovou či výukou nebo jiným okolnostmi. Víra v boha logicky není možná bez představy boha, ale je možná a dokonce v poslední době čím dál tím častěji bez náboženství, natož náboženství institucializovaného či dokonce církve.

Nemohu se nezmínit ještě o jedné kategorii, která je (netroufám se říct, jak dalece záměrně) ignorována v průzkumech a dotaznících všeho typu a tou je skupina lidí, kteří netvrdí, že věří v boha, ale tvrdí, že vědí, že bůh je. Přitom myslím, že tato skupina výrazně narůstá. S tím do určité míry souvisí i některé předpovědi, že v relativně dohledné době dojde k vědeckému důkazu existence boha, duše a života po smrti.

Ateismus mnoha lidí je v našich končinách nejvíce ovlivněn značně zjednodušenou, personifikovanou a antropomorfní představou starozákonního boha tří monoteistických církví zejména křesťanství, s kterou se mnoho lidí nedokáže intelektuálně vyrovnat. Tito lidé obtížně chápou, jak by mohl láskyplný a milující bůh dopustit taková utrpení, jakých jsme byli a stále jsme svědky. Protože neznají sofistikovanější verzi boha, ale čistým materialismem se jim nedaří vysvětlit si vše, co se děje kolem nich, tak často používají tuto či podobnou větu: „Nevěřím v boha, ale myslím si, že existuje nějaká inteligence, která nás výrazně přesahuje.“

Je potřeba si uvědomit jednu věc. To, čemu můžeme říkat bůh (pokud připouštíme jeho existenci), nás nutně musí převyšovat ve všech směrech natolik, že to prostě nejsme s naší úrovní vědomí schopni pochopit.

Náboženství

Byl bych nerad, aby náboženství v mém pojetí bylo chápáno pouze jako něco negativního. Jsou lidé, kteří prostě nejsou schopni si vytvořit vlastní vnitřní ucelené paradigma, tedy vlastně představu o všem co je „nejá“, a proto pro ně jsou již existující učení víceméně nezbytná, což se týká rovněž ateistů. Otázkou samozřejmě zůstává, jak dalece jsou takovíto lidé snadno ovládatelní církvemi právě prostřednictvím těchto náboženství, jejich mýtů, rituálů a symbolů.

Institucializovaná náboženství jsou ve své podstatě ideologiemi sloužícími církvím k realizaci jejich cílů, a proto kanonizace věrouky je těmto cílům plně podřízena a vzhledem k tomu dochází i ke značným deformacím původních zdrojů a výraznému odklonu od původních myšlenek. Týká se to bohužel i většiny (v našich očích někdy trochu idealizovaných) východních náboženství. Klasickou ukázkou je buddhismus, u kterého jsou běžnou veřejností vnímány určité dalajlámou předkládané ideje, aniž existuje povědomí širší veřejnosti o tom, jak fungovala tibetská společnost založená na státním náboženství ještě v polovině minulého století.

Významnou roli snad u každého náboženství hrají rituály a symboly, které bývají charakteristické právě pro konkrétní náboženství či církev. Někdy jsou dokonce právě tím, čím se odlišují od jiných forem téhož náboženství a jako takové bývají předmětem náboženských sporů a válek. Někdy se zdá neuvěřitelné (z pohledu nezaujatých pozorovatelů), jak relativně drobné odchylky mohou vést ke krvavým sporům.

Negativně působí také tendence jednotlivých náboženství k výlučnosti a tím i názorům o nepravdivosti či dokonce škodlivosti věrouk ostatních a z toho pramenící nevraživost vůči ostatním náboženstvím a jejich příslušníkům.

Náboženství existovalo a existuje ve všech civilizacích a kulturách. Jeho existenci lze v souladu s principem Occamovy břitvy (jednodušší vysvětlení bývá zpravidla blíže pravdě) vysvětlit nejsnáze právě existencí jisté tvůrčí inteligence, které můžeme říkat bůh. Všechny ostatní konstrukce důvodů vzniku a existence náboženství jsou podstatně složitější.

Církev

Církev je organizace zajišťující realizaci institucializovaného náboženství skupinou lidí, kterou spojuje toto náboženství. Bohužel (opět jeden z významu použití slova bůh), v podstatě všechny církve dříve nebo později se proměnily v organizace, jejichž cílem je moc nebo peníze. To ale neznamená, že všichni členové těchto organizací jsou takto zaměření a smyslem jejich činnosti je pouze boj o moc a peníze. Obávám se však, že po určité době od vzniku konkrétní církve jsou takto zaměřeni všichni příslušníci vrcholového vedení.

Když vyjdeme z předpokladu, že vše v tomto světě je polaritní, lze předpokládat, že i v církvích se vyskytují lidé slušní a dobří a rovněž i jejich protiklady. Z toho pak pramení i jejich činnost a dopad na společnost. Protože však rozhodující vliv mívá po většinu času (kromě dějinně krátkých okamžiků revolucí) ve všech oblastech vrcholové vedení, je dle mého názoru převažující vliv na společnost negativní. Křiklavé případy z dějin (kdy výraz negativní vliv je opravdu silně eufemistický) a nakonec i ze současnosti jsou všem dostatečně známy, takže nepovažuji za nutné se jim v tomto textu věnovat.

V dnešní době je poměrně rozšířen názor, že současný stav společnosti je způsoben nedostatkem víry v boha a úpadkem vlivu náboženství a církví. Myslím, že tomu tak není.

Víra v boha nepřinášela pro společnost žádné výhody z pohledu morálky a míru ve srovnání s ateismem. Církevní a náboženské příkazy a zákazy bez morálního imperativu v každém člověku byly založeny pouze na strachu z trestu (ať světského či božího), což nemůže dlouhodobě nikdy přinášet kladné výsledky.

Dokonce bych řekl, že ve jménu božím bylo způsobeno a stále se je působeno mnoho utrpení. Pokud páchali ateisté zlé skutky ve jménu ateismu, tak to byly téměř vždy skutky vůči činitelům církve v dobách reálného socialismu a utrpení z nich plynoucí bylo nesrovnatelně menší než utrpení způsobené ve jménu božím.

Pokud se podíváme na naše politické činitele, kteří se hlásí ke křesťanské víře (zdůrazňuji slovo „hlásí“, protože o víře by se dalo asi s úspěchem pochybovat), tak je zřejmé, že příslušnost k náboženství či církvi nemá žádný kladný vliv na morálku či etičnost jednání těchto lidí. To samé se dá říct i o mnohých činovnících církví.