Politická korektnost - fenomén dnešní doby

Začneme třeba oblíbeným pojmem „sexuální harašení,“  což je ironický překlad anglického pojmu „sexual harassement,“  tedy sexuální obtěžování, který se k nám šíří ze Spojených států přes západní Evropu. Původním smyslem definování pojmu „sexuální obtěžování“ bylo chránit ženy na pracovištích před nevítanými a nežádoucími  sexuálními návrhy kolegů a zejména nadřízených, kteří mnohdy zneužívali svého nadřízeného postavení k obtěžování žen v podřízeném postavení. Proti tomu by se nedalo nic namítat, kdyby se tento fenomén nerozrostl do té míry, že se jako sexuální obtěžování chápe i pouhá galantnost muže vůči ženě – přidržení dveří, pomoc do kabátu apod. a že i kvůli těmto dříve samozřejmým projevům gentlemanství může mít dotyčný muž problémy.  Flirtování a navazování vztahů na pracovištích se zakazuje a dotyčný může opět mít, v případě, že se takové jednání provalí, značné problémy.

Další oblastí, v níž politická korektnost mohutně úřaduje, je oblast mezirasových a mezikulturních vztahů. Dříve běžné označení „černoch“ prodělalo v USA vývoj přes označení „barevný“ až k dnešnímu politicky korektnímu názvu „Afroameričan.“  U nás je to podobné a z cikánů se stali Romové.

Ale nezůstalo jen u názvů. Ačkoliv černoši v USA a Romové v České republice mají  disproporčně vysoký podíl na kriminalitě, politicky korektní média se úzkostlivě snaží tento fakt zastírat a místo toho hovoří o „nepřizpůsobivých“ apod. Jakýkoliv zločin příslušníka bíle majority vůči příslušníku menšiny se donekonečna rozebírá, omílá a uvádí se jako příklad rasistického smýšlení této majority, zatímco útoky příslušníku menšin na příslušníky většiny se bagatelizují se zřejmou snahou zamést je pod koberec, jen aby se o nich příliš nemluvilo. O případném rasovém podtextu se v takových případech nehovoří vůbec.

Ale nejde jen o zločinnost. Jakákoliv kritika nepřizpůsobivého chování Romů se automaticky vykládá jak rasismus, ačkoliv kritizujícímu nevadí Romové kvůli rase, nýbrž proto, jak se chovají a co dělají. Podobně kritika politiky Izraele je interpretována jako antisemitismus, ačkoliv se o žádný antisemitismus nejedná.

Naopak vlastenectví bývá automaticky asociováno s nacismem a fašismem. V současné politicky korektní atmosféře má  tedy již samotný pojem „vlastenectví“ negativní a pejorativní nádech, ačkoliv ještě před dvaceti, třiceti nebo více lety se jednalo o jednu z nejvýše oceňovaných lidských kvalit.

Je veřejným tajemstvím, že asijští  přistěhovalci a zejména přistěhovalci z islámských zemí mají velký podíl na násilné kriminalitě v západní Evropě, včetně znásilňování evropských žen. Je ale politicky nekorektní na to upozorňovat a podobné snahy na to upozornit se okamžitě označují jako rasismus.

Dalším objektem pozornosti politicky korektních aktivistů a médií je rodina. Otec rodiny (pokud se jedná o bělocha, samozřejmě) je nezřídka ve filmech  vykreslován jako potenciální násilník a pedofil, týrající a zneužívající své děti i svoji ženu. V lepším případě jako nezodpovědný a vůči své rodině a svým dětem lhostejný jedinec, který rodinu mez mrknutí oka opustí kvůli mladé milence.  Rodiče se již ani nemohou se svými dětmi mazlit (a poskytovat jim tak potřebný pocit lásky a bezpečí), aniž by se vystavovali riziku obvinění z pedofilie. A v případě, že jejich dítě nesnesitelně zlobí, jej nemohou ani usměrnit plácnutím přes zadeček, aby se nevystavovali riziku odebrání dítěte z důvodu „týrání“ a jeho následného umístění do ústavní péče,

V západní Evropě, zejména ve Velké Británii, se úřady úzkostlivě snaží nedráždit muslimské imigranty a maximálně vycházet vstříc jejich požadavkům.  Bývalý labouristický starosta Londýna Ken Livingstone zajázal v Londýně veřejné slavení Vánoc, aby se muslimové neurazili. Pojem Vánoce byl nahrazen politicky korektním pojmem „zimní svátky.“ Fakt, že podobný přístup uráží křesťany, nechal tohoto moderního, levicově – liberálního politika naprosto v klidu.

Stal se i případ, že policejní hlídka zastavila auto s viditelně umístěnou anglickou vlajkou (bílou s červeným svatojiřským křížem) a nařídila řidiči tuto vlajku odstranit, aby se nedráždili muslimové.  Angličan, který si do okna vyvěsil plakát kritizující muslimy byl promptně odsouzený, podobně jako jiný jeho krajan, který před mešitou vykřikoval, že muslimové mohou odejít pryč, pokud se jim v Anglii nelíbí.

Naproti tomu muslimové pořádají v britských městech demonstrace, kde na svých transparentech otevření vyhrožují Evropě hesly jako: „Svoboda ať jde do prdele“ (Freedom go to hell), Islám bude vládnout (Islam will dominate), Srazte hlavu všem, kdo urážejí islám (Behead those who insult islam), Evropo, zaplatíš (Europe, you will pay) apod. Skanduj hesla jako „Bin Ládin už jde“ (Bin Ladin on his way) apod. Toto je ale z hlediska britských úřadů zřejmě naprosto v pořádku, naprosto legitimním projevem a vyjádřením názoru.

Dalším polem, na němž fenomén politické korektnosti řádí, je ekologie a zejména globální oteplování. Zpochybňování globálního oteplování  a názoru, že globální oteplování je způsobeno lidskou činností, se setkává v politicky korektních akademických a politických kruzích s odporem a odmítnutím, od zdviženého obočí až po názor, že lidé, kteří zpochybňují ideologii globálního oteplování jsou duševně nemocní a měli by být léčeni.

Není divu, že čím dál tím více lidí pociťuje  tuto do očí bijící nespravedlnost jako křivdu a jsou frustrováni z toho, že jejich vlastní domov jim vlastně již nepatří a že jejich vlastní úřady a mocenské složky, které jsou placené z daní těchto lidí, neslouží k jejich ochraně, nýbrž k ochraně oněch nepřizpůsobivých menšin a že se obracejí k těm politikům a stranám, které neváhají o těchto jevech otevřeně hovořit  a jsou proto označovány jako „kontroverzní,“ „radikální,“ či přímo „extrémistické.“

V tomto článku bych rád rozebral příčiny a mechanismy toho, proč Evropa i Amerika  SAMI SOBĚ nasazují oprátku a DOBROVOLNĚ, bez jakéhokoliv vnějšího donucení, páchají pomalou sebevraždu.

Klasický marxismus versus kulturní marxismus (neomarxismus)

Klasická marxistická teorie předpokládala, že proletářská revoluce zvítězí nejprve ve vyspělých průmyslových zemích jako jsou Německo nebo Velká Británie, a teprve poté se rozšíří na východ. Tato prognóza nevyšla a proletářská revoluce zvítězila v Rusku jako v první zemi na světě.  Další chybnou úvaho klasického marxismu byla prognóze, že v případě války se proletariát bude spíše identifikovat se svými proletářskými soudruhy v jiných zemích, než aby podpořil vládnoucí vrstvu ve svých vlastních zemích. I tato prognóza naprosto selhala: po vypuknutí první světové války se ukázalo, že němečtí dělníci šli s nadšením do boje za Německo, angličtí za Anglii, ruští za Rusko apod. Tento vývoj byl pro marxisty hlubokým zklamáním.

Zklamáním byl pro ně rovněž vývoj v nově vzniklém Sovětském svazu.  Nedošlo k vývoji, v jaký mnozí marxističtí intelektuálové doufali, naopak došlo k posílení role státu, síly a moci autorit, zvýšenému pracovnímu úsilí a k posílení ruského nacionalismu pod rouškou marxismu – leninismu.

Filozofové neomarxismu, mezi nimi především maďarský filozof Gyorgy Lukács  (1885 – 1971) a Ital Antonio Gramsci (1891 – 1937) začali přemýšlet, proč to nefunguje, proč se rudá revoluce nedokáže rozšířit na západ, proč pracující lidé v západní Evropě a USA nehodlají revolučně nastolit bolševismus ve své zemi.

A došli k názoru, že hlavní bariérou je západní křesťanská kultura a tradiční hodnoty evropské civilizace, zejména láska k bohu,  rodině a k vlasti. A tak se zrodil "kulturní marxismus", jehož cílem je evropskou kulturu a její hodnoty rozbít, aby levičáctví mělo volnou cestu k vítězství a převzetí moci. Za tímto účelem vypracovali strategii k dosažení tohoto cíle. Tuto strategii nazvali Dlouhý pochod institucemi. Cílem tohoto dlouhého pochodu bylo rozbít tradiční evropskou křesťanskou společnost a pozornost se zaměřila zejména na tři základní pilíře této společnosti: náboženství, vlast a rodinu. Institucemi, kterými měl být Dlouhý pochod proveden, byly školy všech stupňů, umění, divadlo, film, rozhlas a další prostředky masové komunikace.

Dlouhý pochod institucemi

Po 1. světové válce v roce 1918 válce došlo k rozpadu rakouské monarchie. Maďarsko bylo na straně poražených států, nastala zde chaotická politická situace, chudoba, inflace a navíc nespokojenost obyvatel kvůli sankcím.

Toho využili bolševici, dostali se k moci a 21. března 1919 nastolili bolševický režim. Vůdcem bolševiků byl Béla Kun.  Režim zavedl teror, znárodňování, ale zároveň i sociální reformy za účelem získání sympatií.

27. března byla zakázána náboženská výuka ve školách, školství bylo znárodněno a stejně tak i vše ostatní. Radikální agitátoři z Budapešti šířili v zemi strach a propagandu, zaštiťovali se příchodem Rudé armády z Ruska (která nakonec nepřišla díky porážce na Ukrajině) a slibovali rozšířit bolševickou revoluci až k francouzským hranicím. Znárodňování a zmatky poslaly zemi ke dnu, distribuce potravin kolabovala. Během toho období výrazně vzrost antisemitismus.

Lukács se v této bolševické republice stal Komisařem pro Kulturu a ihned zavedl své myšlenky do praxe. Tento přední marxistický myslitel a filosof osobně vydal rozkaz k popravě nejméně 8 lidí. Jeho programem byl kulturní terorismus s cílem šokovat a vykořenit tradiční kulturu a hodnoty maďarského národa.

Součástí jeho programu bylo i zavádění radikální sexuální výchovy do základních škol, usnadnění rozvodů a dostupnosti antikoncepce. Děti byly učeny, aby odhodily tradiční morální pravidla svých rodičů a předků, aby je odsoudily jako zastaralé. Také byly zavedeny zákony a opatření na ochranu menšin. To vše mělo vytvořit kulturně vykořeněné prostředí vhodné pro šíření bolševických ideálů.

Naštěstí, maďarská bolševická revoluce byla po pár měsících poražena a moc převzali nacionalisté.

Lukács opustil Maďarsko a v roce 1922 se stal jedním ze zakladatelů Institutu pro sociální výzkum na univerzitě ve Frankfurtu, který vešel ve známost jako Frakfurtská škola - hlavní ideologická bašta dnešní Nové levice. V té době přišel s konceptem "kulturního pesimismu", který spočívá v tom, že ve společnosti musí být vyvolána beznaděj a rozpory, aby lidé přijali revoluční ideály neo-marxismu a jeho nové "levičácké" kultury.

Podle Antonia Gramsciho musí marxismus na západě jít cestou "pasivní revoluce," tj. postupné infiltrace a manipulace společnosti, která si bude na změny postupně zvykat a ne cestou násilné rudé revoluce, která nemá na západě šanci na úspěch.

Pro úspěch této pasivní revoluce je třeba vytvořit novou třídu marxistických intelektuálů, kteří budou jádrem této revoluce.

 Gramsci dále použil termín "dlouhý pochod institucemi", který silně inspiroval Nové levičáctví. Podle něj musí tito noví marxističtí intelektuálové obsazovat pozice v důležitých institucích - ve školství, v médiích, v kultuře, v politice, na úřadech - a ze svých pozic pak provádět demokratickou cestou, pomalu a postupně změny vedoucí k nastolení levičácké společnosti a kultury.

Gramsci prosazoval v podstatě delegitimizaci a opuštění systému kulturních hodnot tradiční bílé společnosti. A protože tyto kulturní hodnoty zasahují do všech sfér našeho života - do škol, médií, umění a dalších institucí,  požadoval Gramsci reformu všech těchto sfér.

Gramsci kladl důraz na školství. Kritizoval, že italské školství vede žáky ke "konformitě", k životu v souladu s tradicemi a národní kulturou. Kritizoval, že systém výuky je vyjádřením "kulturního klimatu rozšířeného do italské společnosti starými tradicemi", což podle Gramsciho způsobuje odtržení školství od reálného života.

Prosazoval tedy nový model školství příznivý pro šíření marxistické kultury. Přesně takový nový model školství existuje dnes, hlavně na západě, kde levičáci do školství protlačili výuku multikulturní utopií, pocitů viny a pseudo-humanismu, místo výuky tradičních kulturních a vlasteneckých hodnot. Prvky domácí kultury a výuka tradičních národních hodnot jsou systematicky odstraňovány, aby "nepobouřily" imigranty a menšiny.

Gramsci prosazoval i ovlivňování jazyka. Když někdo manipuluje jazyk a způsob jeho užívání, pak může do jisté míry řídit myšlení lidí, tabuizovat určitá témata a podobně. I to se dnes děje. Do národních jazyků jsou vlivem levičáků v médiích, filmovém průmyslu a školství importována nová slova a slovní spojení, z jiných slov se stala tabu, jsou šířeny výrazy z jazyků menšin atd.

Média jsou důležitá v Gramsciho modelu. Musí být využita k šíření "nové" levičácké kultury a myšlenek.

I umění se podle něj musí zapojit do boje za levičáckou "novou kulturu". K tomu je třeba, aby se "noví umělci narodili pro potřeby hnutí." Podle Gramsciho, jejich revoluční nadšení musí být podníceno z "hloubky jejich osobností, které by dříve nenašly dostatečnou sílu plně se vyjádřit". V praxi tedy neo-marxisté mají podněcovat marxistické revoluční ideály ve skupinách morálně rozložených a neúspěšných "umělců" , kteří pak budou skrze své umění nadšeně šířit levičácké ideály a "hodnoty", dekadenci a boření morálního řádu.

I tato vize se později stoprocentně naplnila, když Nová levice našla své zázemí v uměleckých kruzích a různí duševně labilní umělci z undergroundových subkultur se stali mluvčími mnoha levičáckých skupin a frakcí.

Frankfurtská škola a kritická teorie

V roce 1923 založili Lukács a členové německé komunistické strany na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem Institut marxismu, který později přejmenovali na Institut sociálního výzkumu. Ten brzy vešel ve známost jako Frankfurtská škola.

V roce 1930 se jeho ředitelem stal marxista a obdivovatel markýze de Sade Max Horkheimer. I Horkheimer dospěl k závěru, že dělnická třída nesplnila očekávání v ní vložené a nestala se avantgardou revoluce. Západní dělníci netoužili po světové revoluci – toužili po společenském vzestupu do střední třídy. Proto Frankfurtská škola začala za Horkheimerova vedení převádět marxismus do kulturních pojmů. Namísto kapitalismu se pro nové marxisty stala úhlavním nepřítelem západní kultura a západní systém hodnot – tj. zejména láska k rodině, vlasti a bohu. Původní marxisté se rozhodli pro násilnou revoluci, noví marxisté se rozhodli jít podstatně delší, ale spolehlivější cestou postupného obsazování  institucí  formujících veřejnou morálku, mínění a systém hodnot a tím postupně přetvářet západní společnost zevnitř.  Jednu věc však měli staří i noví marxisté společnou a tou bylo jejich vlastní pojetí morálky. Co prospívá revoluci,  je morální, co jí škodí, je špatné.

Přibližně ve stejné době se k Frankfurtské škole připojil hudební kritik Theodor Adorno, psycholog Erich Fromm a sociolog Wilhelm Reich.

Nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 pro Frankfurtskou školu představoval přímé fyzické ohrožení jejích členů, proto se tato škola s celým osazenstvem přestěhovala do USA, kde začala působit při Kolumbijské univerzitě. Její členové začali vyvíjet podvratnou činnost proti kultuře země, která jim poskytla útočiště. V této době se k Frankfurtské škole připojil i čerstvý absolvent Herbert Marcuse.

Jako zbraň pro svůj boj proti západní společnosti vyvinula Frankfurtská škola tzv. kritickou teorii. Podstatou kritické teorie byla destruktivní kritika všech hlavních prvků západní kultury, zejména křesťanství, kapitalismu, vlastenectví, národního uvědomění, kulturně-národního sebevědomí a především tradiční rodiny.

Za použití kritické teorie kulturní marxisté neustále opakují, že Západ nese vinu za zločiny genocidy proti každé civilizaci, s níž se kdy setkal. Podle této teorie jsou západní společnosti největšími představiteli rasismu, sexismu, nativismu, homofobie, xenofobie, antisemitismu, fašismu a nacismu.

Kritická teorie razí tezi, že zločiny Západu vycházejí přímo z jeho samotné podstaty tak, jak byla tato podstata utvářena křesťanstvím.

Kritická teorie v konečném důsledku vyvolává kulturní pesimismus, pocity odcizení, vykořeněnosti, beznaděje a zoufalství, takže zmanipulovaní lidé, přestože žijí v blahobytu, začínají na své vlastní společnosti pohlížet jako na utlačující a nehodné loajality a lásky. A právě i ten blahobyt se stává předmětem jejich odporu, neboť  nositelé kritické teorie promyšleně vyvolávají v lidech pocity viny a studu vzhledem k tomu, že zdaleka ne každý na Zemi může v takovém blahobytu žít.

Druhá světová válka a holocaust znamenaly pro Frankfurtskou školu a kritickou teorii mohutný impuls. Frankfurtská škola promptně označila za viníky války a holocaustu ne nacismus nebo nacistické Německo, nýbrž celou západní civilizaci en bloc. Každý příslušník západní křesťanské civilizace bez ohledu na to, zda je příslušníkem národa, který bojoval po boku nacistického Německa či proti němu, měl od této chvíle nést dědičné a nikdy neodčinitelné stigma viny za tyto události.

V roce 1950 vyšla bible Frankfurtské školy Autoritativní osobnost. V této téměř tisícistránkové knize se prosazuje myšlenka, že je-li rodina křesťanská a soudržná, stává se podhoubím rasismu a fašismu.  Mít dobrý vztah k vlasti rodině nebo vlasti se považuje v této knize za psychiatrickou úchylku, zatímco vzpoura a odcizení od rodiny jsou projevem zdravého a nezávislého myšlení.  Dochází zde k významnému kvalitativnímu posunu – to, co předchozí kritici západní společnosti považovali za pouze konzervativní a staromódní, bylo v tomto díle prohlášeno za fašizující a psychiatrickou deformaci. Adorno a Frankfurtská škola tak přešly od pouhé kritiky západní střední třídy k její přímé kriminalizaci.

Frankfurtská škola byla ve svém dlouhém pochodu institucemi úspěšná. Její dlouhodobé působení na americkou společnost začalo nést ovoce počátkem 60. Let, kdy na americké univerzity začala vstupovat první poválečná generace. V polovině 60. let byli konzervativci a autoritativní postavy, kteří kritizovali revoluci a zastávali se tradičního uspořádání společnosti , běžně označováni jako fašisté, nenávistníci nebo psychicky nemocní.  Smysl této strategie spočíval v tom, že takto ocejchovaný člověk se tímto označením dostal automaticky do defenzívy a musel začít bránit svoji osobní integritu, namísto toho, aby se mohl soustředit na projevování svých názorů. Označením někoho jako nemocného naznačujeme, že tento člověk potřebuje terapii a jak známo, v případě psychických poruch tato terapie nemusí být vždy jen dobrovolná.

Nový proletariát

V padesátých letech postrádala Frankfurtská škola osobnost, která by popularizovala a uvedla do praxe její ideologii. To se změnilo s příchodem Herberta Marcuse, bývalého důstojníka OSS a profesora na Brandeis Unibersity, který nechtěl být jen pouhým teoretikem, ale toužil toto učení uvést do praxe. Marcuse poskytl odpověď na Horkheimerovu otázku: kdo sehraje roli proletariátu v nadcházející kulturní revoluci?

Marcse nalezl odpověď: novým proletariátem byla radikální mládež bouřící se proti životnímu stylu a konvencím svých rodičů, feministky, černošští bojovníci, homosexuálové, odcizení, asociálové, revolucionáři třetího světa, představitelé různých obskurních náboženských sekt, prostě všichni, kteří měli pocit, že jim západní společnost ubližuje a že jsou jejími pronásledovanými oběťmi.

V minulosti rozvracely společnosti slova a knihy, Marcuse byl přesvědčen, že drogy a sex jsou lepší zbraně. V díle Eros and Civilization (Eros a civilizace) naléhal Marcuse na univerzální přijetí principu slasti. A jak miliony členů generace baby boom vstupovaly na univerzity, setkali se s učením Frankfirtské školy zpopularizovaném Herbertem Marcusem.  Četly se jeho knihy, stal se kultovní postavou. Studenti nesli při pařížských demonstracích v roce 1968 transparenty s nápisem: „Marx, Mao a Marcuse.“

Známé heslo hippies „Milujte se, neválčete,“ bylo Marcuseovým vynálezem. Zavedl i pojem „represivní tolerance.“  Podle principu represivní tolerance měl být tolerován jakýkoliv názor s jedinou výjimkou – názoru konzervativně – křesťanského.  Tak byl položen základ onoho pověstného „dvojího metru,“ který dodnes frustruje mnoho lidí například v otázce přístupu k romské kriminalitě a zneužívání sociálních dávek. Tento dvojí metr se rovněž uplatňuje například v tvrdém potlačování otevřeného vyznávání křesťanství (například již zmíněný zákaz veřejného slavení Vánoc ve Velké Briotánii) a ničím nerušeného propagování islámského radikalismu, požadavků zavést prvky šarži do britského práva  apod.

Dvojí metr, jenž pravici frustruje a který dovoluje, aby konzervativci byli stavěni na pranýř za hříchy, které se levici odpouštějí, je praktickou aplikací Marcuseova pojmu „represivní tolerance.“

Základní teze a hodnoty Frankfurtské školy

Základní teze a hodnoty Frankfurtské školy lze shrnout do těchto několika bodů:

• Neexistuje žádná pravda, jen soupeřící programy.
• Všechny nároky na morální nadřazenost západní civilizace nad ostatními jsou zrušené západní historií rasismu, kolonialismu a světovými válkami.
• Neexistují žádné objektivní standardy, podle nichž by bylo možné určit, že nějaká kultura je lepší, než jiná. Každý, kdo něco takového tvrdí, je utlačovatel a rasista.
• Prosperita Západu byla vybudovaná na bezohledném vykořisťování třetích zemí.  Obyvatelé Západu si tedy zaslouží chudobu a utrpení.
• Zločin je chybou společnosti, nikoliv zločince. Ubozí zločinci mají právo na to, co chtějí. Podřídit se kriminálníkům je mravnější, než jim odporovat.
• Chudí a zločinci jsou oběti. A jen oběti jsou mravné. Proto jsou chudí a zločinci mravní. Bohatí lidé ne, ti se mohou jen pokusit si koupit trochu mravnosti tím, že se identifikují s chudými a se zločinci.
• Mravný člověk nemůže nikdy akceptovat fyzickou sílu jako metodu obrany. Je vždy lepší být obětí, než bojovat, byť i jen v sebeobraně. „Utlačovaným“ je ale násilí povolené vždy, neboť oni jen reagují na zlo utlačovatelů.
• Pokud jsou obyvatelé Západu vystaveni teroru, jedinou jejich morální odpovědí je omluvit se za hříchy minulosti, pochopit teroristy a jejich motivy, nabídnout dalekosáhlé ústupky apod.
• A vždy platí: Jen bílý člověk může být rasista a chovat se rasisticky, pokud se chová rasisticky nebílý člověk, vždy je to jen spravedlivá reakce na rasismus bílého člověka.

Myslitelé Frankfurtské školy tedy podporovali  v západním obyvatelstvu životní pocity vykořeněnosti, beznaděje, odcizení, deprese, nejistoty, přecitlivělosti, neustálého přemítání o vině, utápění se v pocitech studu, zpytování svědomí a podobně. Západní člověk měl být zmítán neustálými psychickými problémy, trpět nespavostí, navštěvovat jednoho psychologa a psychiatra za druhým, podrobovat se dalším a dalším psychoanalýzám a terapiím a konzumovat velká množství psychofarmak. K této kampani vydatně přispěl i Sigmund Freud se svojí psychoanalýzou a teorií, že za všemi problémy moderního člověka je rodinnou výchovou potlačená sexualita.

Naproti tomu se u lidí nezápadního původu posilovalo sebevědomí, asertivita, jasné formulování a vyslovování požadavků, jednoduchá a přímočará rozhodnost. Pokud se takto projevil západní člověk, byl hned označený za rasistu a fašistu nebo v lepším případě za necitlivého a primitivního člověka. 

Politická korektnost jako výsledek společenských změn

Výše uvedená ideologie a její strategie uvedení do praxe způsobily,  že původní tradiční kultura ztratila na Západě své mocenské pozice s tím, jak zradikalizovaná revoluční mládež dospěla do věku, ve kterém se lidé ujímají mocenských pozic ve společnosti. Jako příklad si můžeme uvést rozdíl mezi konzervativní  britskou premiérkou Magaret Thatcherovou narozenou v roce 1925 a vychovanou v tradičních britských hodnotách a dnešním rovněž konzervativním britským premiérem Davidem Cameronem, narozeným v roce 1966 a vychovaným již plně v duchu filozofie politické korektnosti. David Cameron, údajný konzervativec, se ve své práci orientuje zejména na ochranu životního prostředí nebo boj s chudobou v zemích třetího světa. Neumím si představit, že by tento člověk zavelel jít do sedel tak, jak to udělal Winston Churchill v roce 1940 nebo  jak to dělala Margaret Thatcherová po dobu svého působění ve funkci premiérky v období vrcholící studené války.

Po mocenském etablování se toto nové učení  stalo politickým příkazem – příkazem politické korektnosti. Z vysokých škol a médií se politická korektnost rozšířila do dosud nezasažených mocenských orgánů státní správy – do policie, armády, soudnictví. Jsou kladeny požadavky na zastoupení žen, homosexuálů a národnostních menšin v těchto složkách, prosazuje se výchova k citlivosti. Vzdor a odpor vůči tomuto novému směru (například odpor proti tzv. affirmatice action) se interpretuje jako projev nenávisti a může svého nositele přivést do značných existenčních, nebo i právních problémů.

Tímto jsme se dostali až do současnosti, k současnému neutěšenému obrazu západní civilizace.

Příčiny úspěchu  Frankfurtské školy

Příčiny úspěchu Frankfurtské školy jsou již částečně rozebrány v předchozích odstavcích. Frankfurtská škola zvolila správnou strategii uvedení do praxe a správnou cílovou skupinu „nového proletariátu.“  Toto by však nemohlo fungovat s takovým úspěchem, kdyby zde ještě nebyl  další faktor, kterým je paradoxně křesťanská kultura.

Ačkoliv myslitelé Frankfurtské školy odmítali křesťanství a křesťanskou společnost, mistrně využili základního principu křesťanské výchovy, kterým je vyvolávání pocitů viny a studu. Od útlého dětství se v dětech tyto emoce vyvolávají a usměrňuje se tak jejich chování a myšlení. Účelem je, aby se normy společnosti staly vnitřním příkazem každého jedince a aby takový jedinec nemusel být k jejich dodržování donucován použitím externí moci.  Dalším běžným principem křesťanské výchovy, který neomarxisté využili, je požadavek, aby za každý mezilidský konflikt  či nedorozumění dotyčný jedinec hledal vinu nejdříve sám u sebe. Neomarxisté využili takových jevů a událostí v historii západní civilizace, jako byly koloniální výboje, dvě světové války a holocaust ve spojení s výše zmíněnými principy křesťanské výchovy, aby do citlivějších jedinců (kterými jsou prakticky všichni mladí lidé) zaseli pochybnosti či přímo nenávist k vlastní rodině a národu. Tuto úlohu měli dále usnadněnou tím, že se jim  podařilo podle jejich původního plánu postupně obsadit kulturní a vzdělávací instituce od mateřských až po vysoké školy a rovněž velkou část masových médií, tisku, rozhlasu, televize a umění. 

Posledním faktorem, který významně přispěl k úspěchu Frankfurtské školy, byla válka ve Vietnamu. Válka vždy znamená útrapy, bolest, prolévání krve a možnou smrt. Generace Woodstocku se tomu všemu chtěla vyhnout a Marcuseho učení nabízelo skvělou příležitost, jak učinit z nouze ctnost a jak dát své neochotě jít do války morální polevu.

Závěr

Politická korektnost dnes ovládá a doslova rozežírá celou západní civilizaci a předznamenává její pád, neboť pod její diktaturou není západní civilizace ochotna se bránit jakémukoliv vnějšímu ohrožení. Pokud chceme naši civilizaci, naši kulturu a náš způsob života zachránit, musíme nejprve porozumět mechanismům, které západní společnost ovládají a ochromují a poté se začít snažit tyto mechanismy postupně měnit.  Mnoho lidí je současnou situací těžce frustrováno (můžeme to pozorovat například na internetových diskusích), ale jen málokdo rozumí podstatě toho, co se kolem nás děje. Chceme-li tuto neutěšenou situaci změnit, musíme nejprve těmto mechanismům porozumět. Jen tak budeme moci zvolit vhodnou strategii  k jejich překonání. 

Zdroje

• Patrick J. Buchanan: Smrt Západu. Mladá Fronta 2004. ISBN 80-204-1103-8
• Ing. Pavel Fendek: Zánik európskej civilizácie, zákonité zavŕšenie budovania „multikultúrnej“ spoločnosti