Kolumbie: Rozhovory o občanském smíru a sabotáž USA

Současný velitel povstalců Rodrigo Londono Echeverri, známý jako Comandante Timochenko, na videu publikovaném informačními agenturami řekl: „FARC nikdy nebyly tak silné a jednotné, jako nyní.“ Není to žádné přehánění, je to reálné hodnocení bojového potenciálu partyzánských uskupení a jejich schopnosti působit prakticky na celém území země.

Mobilní jednotky FARC, ve kterých je přibližně 9-10 tisíc bojovníků, stojí proti armádní přesile o síle 300 tisíc mužů. V rámci „plánu Kolumbie“ a „plánu Patriot“ poradci z USA provedli přeškolení policistů a bezpečnostních složek. Pentagon a americké tajné služby zřídily kanály operativního předávání výzvědných informací, včetně satelitních, u bojových jednotek a zvláštních služeb Kolumbie. Nicméně zdánlivá kapitulace partyzánů je pouhý přelud. Každý den je ve zpravodajských svodkách informováno o střetech armádních patrol a partyzánů, o útocích na kasárna, diverzních akcích na přepravních trasách a o obětech na obou stranách.

V podmínkách, kdy se partyzány porazit nepodaří, byla vláda Juana Manuela Santose nucena přistoupit na mírové rozhovory s FARC a přizvat k účasti i druhé partyzánské uskupení – Armádu národního osvobození (ELN), v jejíchž řadách bojuje 2 až 3 tisíce lidí. Vedení ELN se před několika lety, za vlády Alvaro Uribe, pokusilo dosáhnout mírové dohody s kolumbijskou vládou na „neutrální půdě“ v Havaně. Pokus skončil neúspěchem. Strany se vzájemně obviňovaly z nedodržování předběžných dohod a z využívání příměří k přípravě nových operací. Z tohoto důvodu zatím ELN nijak nespěchá připojit se k rozhovorům mezi Santosem a FARC.

Vedení FARC si dobře pamatuje na předešlé pokusy o navázání mírového dialogu. V období prezidenta Belisario Betancur (1982-1986) uzavřeli partyzáni s vedením země příměří. Důsledkem bylo vytvoření „Vlastenecké unie“ v r. 1985, do které vstoupili i bývalí partyzáni. Ve volbách dosáhla tato nová politická organizace nemalého úspěchu – 5 senátorů, 14 poslanců, 23 starostů. Nicméně triumf netrval dlouho. „Vlasteneckou unii“ stihl teror: bylo zavražděno 13 poslanců, 11 starostů, tisíce členů se staly obětí atentátů a bestiálních zúčtování. K vraždám docházelo podle plánu. Zúčastnili se jich vojáci, pracovníci policejních orgánů, bojovníci polovojenských organizací a drogových kartelů. Členové FARC obnovili ozbrojený boj. O 12 let později prezident Andres Pastrana (1998-2002) opět začal mluvit o dialogu a sliboval čestný přístup k mírotvornému procesu. Území o rozloze 42,000 kilometrů čtverečních v povodí řeky Caguan bylo prohlášeno za „svobodnou zónu“, která zaručovala partyzánům bezpečnost. Začaly rozhovory. Nicméně Pastrana se rozhodl „se pojistit“ a v r. 1999 podepsal se Spojenými státy „plán Kolumbie“, který byl přijat vedením FARC jako „zrádná rána do zad“. Opět se ozvaly výstřely a výbuchy a byly obnoveny partyzánské nájezdy s demonstrativním obsazením obcí.

Dřívější tragické zkušenosti členů FARC s navazováním „mírového dialogu“ s úřady jim nebránily souhlasit s novým pokusem. Přípravný proces se táhl rok a půl a v únoru 2012 v Havaně představitelé Santose a vedení FARC zahájili předběžné konzultace o obsahu budoucích rozhovorů. Jejich výsledek je zapsán v dočasném dokumentu, který dostal název „Rámcová dohoda o ukončení konfliktu a dosažení stabilního a trvalého míru“. S oznámením tohoto přišel 4. září prezident Santos a o něco později Comandante Timochenko. V souladu s tímto dokumentem přistoupí strany ke konkretizaci Konečné dohody. K hlavním tématům patří rozvoj zemědělských regionů a poskytnutí lepšího přístupu k půdě rolníkům (tak je označována již dávno nazrálá agrární reforma); zajištění záruk pro fungování politické opozice a občanské aktivity; ukončení ozbrojeného konfliktu, odzbrojení partyzánů a návrat k občanskému životu; řešení problému pašování drog a nakonec zajištění práv a zájmů všech obětí konfliktu.

Kolumbijský prezident v projevu k národu vysvětlil důvody, které ho přiměly aktivovat mírový proces: „V historii jsou takové okamžiky, kdy se hlava státu musí rozhodnout, jestli je připravena riskovat, aby se mohla vydat novou cestou při řešení základních problémů své země. Dnešek je jedním z takových okamžiků. Bez jakýchkoliv pochyb je to riskantní krok, ale myslím, že historie bude mnohem krutější k nám všem, pokud nevyužijeme možnosti, která se nám naskytla. Za všech okolností leží zodpovědnost za toto rozhodnutí na mých bedrech a na nikom jiném… Jednali jsme, a budeme jednat s nutnou opatrností, ale také s rozhodností. Navrhuji vám vnímat tento proces zdrženlivě, ale s optimismem. Pokud dosáhneme úspěchu, tak můžeme skoncovat s tímto bezútěšným obdobím půl století násilí.“ V závěrečné části projevu prezident Santos zdůraznil: „Pracovali jsme (na dosažení Rámcové dohody) zodpovědně a musím přiznat, že (představitelé) FARC rovněž.“

Vůdce FARC Timochenko, když mluvil o dosažené dohodě, zdůraznil, že „vyvolává velký optimismus“. Timochenko doufá v podporu národa: „Politické řešení konfliktu je hlavním úkolem národního života, protože zmírní podmínky existence pro většinu Kolumbijců.“ Hlavní oporou FARC v zemí může být sdružení „Vlastenecký pochod“ (Marcha Patriótica), vytvořené letos 21. dubna jako alternativa tradičních politických stran v Kolumbii. Vstoupily do něj rolnické a studentské organizace, různá levicová (ne extremistická) uskupení, všichni sociální aktivisté, kteří se bojí nové vlny represí, rozpoutaných oligarchickými kruhy a ultra pravicovými elementy, tradičně bránící modernizaci společensko-politického života v zemi. K zakladatelům „Vlasteneckého pochodu“ patří i bývalá senátorka Piedad Córdoba, která toho hodně udělala pro normalizaci situace v zemi a osvobození rukojmí zajatých partyzány. Není vyloučeno, že právě ona se stane prezidentskou kandidátkou levo-středových sil.

Při hodnocení rozhovorů „FARC – vláda“ věnují politologové pozornost tomu, že „mimo závorky“ byla přesunuta celkem významná témata. Jedním z nich je osud vojenských základen USA v Kolumbii. Záminkou pro jejich vytvoření byl boj s drogami a drogovými kartely (výraz vynalezený v laboratořích americké psychologické války), i když málokdo pochyboval o tom, že Pentagon rozšiřoval svoji vojenskou přítomnost v této zemi kvůli vyřešení „problému Chavez“ a, v souvislosti s tím, s cílem získat kontrolu nad venezuelskými zásobami ropy a plynu. Kolumbijští partyzáni byli experty vždy považováni za skutečné spojence „bolívarského režimu“ v případě americké agrese proti Venezuele. Vedení FARC a ELN samo nejednou informovalo o své připravenosti podpořit Chaveze, pokud Říše zaútočí na Venezuelu. USA mají zájem na odzbrojení partyzánů a tlačí na Santose, aby v této záležitosti přitvrdil postoj. Proces dialogu o Konečné dohodě, který započne v první dekádě října v Oslo, a pak bude převeden do Havany, nepředpokládá zastavení palby, vytvoření „neutrálních zón“, zřeknutí se útočných operací v oblastech pod kontrolou partyzánů.

Prezident Chavez, který hodně udělal pro navázání mírových rozhovorů v Kolumbii, se zatím ve věci osudu amerických základen nevyjadřuje. Nicméně vyřešení partyzánského problému tuto otázku vynese do popředí s veškerou naléhavostí. Země UNASUR (především Brazílie) jsou proti zahraniční vojenské přítomnosti na jihoamerickém kontinentu a trvají na jeho přeměně v mírovou zónu. Kolumbie, která je často americkým ministerstvem zahraničí a Pentagonem vyzdvihována jako „vzor vojenské spolupráce latinsko-americké země se Spojenými státy“, má plné zuby říšského diktátu prakticky ve všech oblastech státního a společensko-politického života. Mimořádná militarizace všech stránek života v Kolumbii brání jejímu ekonomickému rozvoji, odrazuje potenciální investory a zachovává ohniska ozbrojených střetů v oblastech, kde se může úspěšně rozvíjet agroprůmyslový sektor, těžit suroviny, včetně uhlovodíků. Pokud Mexiko označují za „protektorát“ Říše, tak Kolumbii lze považovat za zemi řízenou z vnějšku USA. Omrzelost Kolumbijců ohledně usalašených gringos může propuknout každý okamžik, a z tohoto důvodu bezpečnostní opatření přijímaná představiteli USA v Kolumbii velmi připomínají ta, která nyní přijímají v muslimských zemích.

Protesty proti americkým základnám v zemi budou nabývat celonárodní charakter. Proto Washington stále aktivněji roztáčí v Kolumbii propagandistickou kampaň proti prezidentovi Santosovi, s evidentním cílem zabránit jeho znovuzvolení. Jako hlavního vlivového agenta využívá Washington bývalého prezidenta Alvaro Uribe, který trvá na úplné kapitulaci (nebo likvidaci) partyzánů, kteří údajně působí „na příkaz Chaveze proti životním zájmům Kolumbie“. Vyjádření Uribeho, Říší „zlákaného“ pašeráka drog, majícího podle „černé listiny“ ministerstva zahraničí č. 82, jsou hojně šířena severoamerickými masmédii a nachází solidární odezvu v nejreakčnějších kruzích kolumbijské armády. Sporadicky se objevují zvěsti o možném vojenském převratu, který připravují veteráni proti-partyzánských operací, polovojenské skupiny, „kontraktoři“ CIA a americké vojenské rozvědky. Dementování ze strany lidí uváděných jako spiklenci nezní příliš přesvědčivě. V médiích je neustále přetřásáno „téma“ možné vraždy Santose, jako „odplaty za zradu“.

Santos o tom ví. Ve svém projevu ohledně mírových rozhovorů s FARC řekl: „Extremisté a sabotéři, ať již patří k jakémukoliv táboru, nás nezastraší. Ti se v podobných (kritických) okamžicích objevují vždy.“

Umožní Spojené státy dovést započavší proces normalizace v Kolumbii do konce? Vždyť nastolení občanského smíru v této zemi se rovná geostrategické porážce Říše. Čas od času se šířící zvěsti o chystaném vojenském puči v Kolumbii mohou znamenat, že již nyní americké tajné služby připravují rozsáhlé provokace, s cílem zmařit mírový proces…