Reorganizace Pacifiku

Stejně tak Evropská unie, která se chystala zavést odvetné sankce vůči americkým produktům v hodnotě 2,2 miliard dolarů. Pravda, nezavedla: díky tomu, že si Amerika drží evropské politiky na krátkém vodítku.

Ani nyní se nezněmily vztahy USA k obchodním partnerům. A jsou tu důsledky. 8. září na summitu APEC premiér Nového Zélandu John Key probere s ruským prezidentem V. Putinem otázky vytvoření zóny volného obchodu (poznamenám, že na začátku summitu na ostrově Ruskij obdrželo Rusko návrh na vytvoření zóny volného obchodu od 35 zemí; v závěrečné fázi jsou rozhovory o zóně volného obchodu Ruska s Vietnamem).

Proč Nový Zéland, který stejně jako Austrálie spadá pod britskou Korunu, podporující trvalé obchodní vztahy s Austrálií, Spojenými státy a Japonskem, otáčí a u obchodní politiky se obrací na „hlavního strategického konkurenta USA“, Rusko?

To je vážná otázka, neboť podle pět let starých údajů (čerstvější prostě nejsou) činil souhrnný objem investic Austrálie, USA a Japonska do ekonomiky Nového Zélandu přibližně 110 miliard dolarů, či téměř polovinu celkové výše zahraničních investic. A celkový obchodní obrat RF s tímto ostrovním státem dosahuje sotva 224 milionů dolarů. Základními obchodními partnery Nového Zélandu jsou jeho věřitelé: Austrálie (objem obchodu, podle údajů z r. 2005, 6,1 miliard dolarů), USA (4,2 miliard) a Japonsko (3,3 miliard dolarů).

Odpověď spočívá v tom, že v obchodní politice nejvyspělejších zemí (G-7, Evropská unie) sílí protekcionismus. Obzvláště je to patrné poslední tři roky a souvisí to se světovou krizí, vyvolanou stavem bankovního sektoru v USA. V souladu s tím se snižuje příliv investic a zboží na západní trhy, například z členských zemí Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), a rovněž z Nového Zélandu. Zato toto zboží bylo žádáno tam, kde již funguje celní unie (CU) a vzniká jednotný ekonomický prostor (JEP). Země EFTA (Norsko, Island, Švýcarsko, Lichtenštejnsko) a Nový Zéland, schopné velkých kapitálových investic, preferují investování do výrobních a infrastrukturních projektů, což zcela jistě zajímá Rusko a země SNS. EFTA a Nový Zéland potřebují některá zařízení, suroviny a spotřební zboží, které mohou dodat země Celní unie.

Časté cesty Hitlary Clinton do oblasti Asie a Pacifiku (AP) mají zcela pochopitelné cíle: na posílení spolupráce Číny se zeměmi jihovýchodní Asie (ASEAN) a vytvoření volné ekonomické zóny „Čína-ASEAN“ zareagovaly USA rozšířením členů dohody Transpacifického partnerství, podepsané v r. 2005 Singapurem, Bruneí, Novým Zélandem a Chile. Členy dohody je již devět zemí: Austrálie, Brunei, Vietnam, Malajsie, Nový Zéland, Peru, Singapur, USA a Chile. Tato aliance předpokládá vytvoření zóny volného obchodu se zeměmi AP, na které připadá téměř 45% světového obchodu, a ke kterým patří i nejrychleji rostoucí ekonomiky.

Taková aliance umožňuje Spojeným státům zvýšit svůj vývoz na asijské trhy, a tím zesílit tlak na Čínu v otázkách revalvace juanu. Podle údajů Bloomberg dosáhl vloni objem obchodu USA s osmi zeměmi spadajícími do Transpacifického partnerství 171 miliard dolarů, přičemž těchto osm zemí má s Čínou obchodní obrat 457 miliard dolarů, s Japonskem 181 miliard a 88 miliard dolarů s Jižní Koreou. Souhrnně se těchto osm členů nové aliance může stát obchodním obratem pátým největším partnerem Ameriky. V obchodní válce mezi USA a Čínou představuje taková nová zóna volného obchodu důležitý trumf.

Nicméně tyto výhody americké strany evidentně nepříliš těší některé členy Transpacifického partnerství, trpící svoji nerovnoprávnou pozicí ve světovém obchodě. Například Nový Zéland již dávno zahájil volný obchod s řadou pacifických zemí a teritorií, má bezcelní obchod s některým zbožím i s tak vyspělou zemí, jako sousední Austrálie. Zároveň je stále více australských produktů předmětem diskriminace v USA, Evropské unii a Kanadě. Může být režim volného obchodu zemí Celní unie s Novým Zélandem rozšířen následně na celý region Asie a Pacifiku? To není vůbec vyloučeno.

Před našima očima se začíná formovat nový, spravedlivější obchodní systém. Právě to měl na mysli premiér Nového ‚Zélandu John Key, když v listopadu 2010 při rozhovorech s tehdejším ruským prezidentem D. Medveděvem zdůraznil, že „započetí prací na dohodě o volném obchodu je nejdůležitější etapou za 65 let našich diplomatických vztahů se SSSR/Ruskem“. K dokončení těchto prací nedojde ani dnes, ani zítra, ale hlavní je, že to znamená začátek reorganizace oblasti Pacifiku, pro jehož obyvatele je přítomnost USA stále méně žádoucí, expanze Číny stále znepokojivější, a posilování pozice Ruska v AP otvírá vyhlídky, které dříve neexistovaly…

Rozvoj vztahů Ruska se zeměmi Pacifického bazénu nejen odpovídá základním tendencím vývoje světové ekonomiky, ale poskytuje Rusku možnost cítit se ve vztazích se západem jistěji. Rozhovory o vytvoření zóny volného obchodu se zeměmi jihovýchodní Asie znamenají rovněž možnost získání investic z jihovýchodní Asie na východní Sibiř a Dálný východ. Zóna volného obchodu zemí Celní unie (Rusko, Bělorusko, Kazachstán) a Nového Zélandu se může postupně rozšiřovat, zaprvé o ty země, které již mají režim volného obchodu s Novým Zélandem – Japonsko, Austrálie, Singapur, Chile a Brunei. A zadruhé o země SNS, spadající do zóny volného obchodu s CU – Ukrajina, Moldávie, Arménie, Kyrgyzstán a Tádžikistán. A to je obchodní blok 14 států.

Před summitem ve Vladivostoku se již mluvilo o tom, že po odsouhlasení zóny volného obchodu s Novým Zélandem se plánuje podpis obdobného dokumentu mezi Ruskem a zeměmi Evropského sdružení volného obchodu.

Výhody takové obchodní unie jsou evidentní, a je pochopitelné, proč se Novozélanďané odvrátili od svého „starého přítele“, USA, a obrátili se na nové tři, sjednocené Celní unií. Nicméně je zde také zvláštní zájem.

Jakákoliv ekonomická příručka uvádí, že Nový Zéland je vyspělou zemí s tržní ekonomikou, konkurenceschopnou na světovém trhu. Že základ jeho ekonomiky tvoří zemědělství, obráběcí a potravinářský průmysl a turistika. Že tato země patří k největším dodavatelům vlny na světě. Na Nový Zéland připadá zhruba čtvrtina (!) světového vývozu mléčných produktů – smetanového másla, sýra, sušeného mléka. Součástí exportu jsou i takové položky, jako skopové, hovězí, ryby, dřevo a výrobku z něj, ovocnářské produkty – jablka, hrušky, kiwi…

Země, která nemá ropu a plyn, a velkou průmyslovou výrobu, krmí čtvrtinu světa mléčnými produkty…

Přičemž výše GDP Nového Zélandu již více než 10 let neustále roste. Odpovídajícím způsobem roste i výše národního důchodu na hlavu. V r. 2007 činil 26,300 dolarů (21. místo na světě), v r. 2010 28,800.

Co dává sílu ekonomice země s nevelkou populací 4,5 milionů lidí? Odpověď je nasnadě. Hlavní novozélandský dodavatel mléčných produktů na světový trh, Fonterra. Tuto společnost nevlastní oligarchové, ale 11,000 novozélandských farmářů. Ti, kteří dodávají mléko svých krav na zpracování. A to jsou téměř všichni novozélandští farmáři (95%). A společnost řídí prostřednictvím 35 místních Akcionářských výborů, které volí Radu ředitelů, řídících společnost, a také člověka, jehož funkce se nazývá „mléčný komisař“ a který dohlíží na to, aby všechny problémy, které vzniknou mezi farmáři a Radou ředitelů, byly řešeny rychle a podle zákona.

Akcionářské výbory zastupují zájmy farmářů a investorů Fonterra a dohlíží na to, jak pracuje Rada ředitelů. Pokud se někomu zdá, že v Sovětském svazu „to již bylo“, tak se velmi mýlí. Ve státech vzniklých na troskách SSSR a zažívajících důsledky degradace výrobních sil je to teprve třeba udělat. Nakonec nemá cenu se domnívat, že zóna volného obchodu s Novým Zélandem bude znamenat rozumné spojení kapitalistických a socialistických metod vedení moderního podniku, ale je zde možnost lépe poznat, jak fungují tyto modely v ekonomikách vyspělých zemí.