Obamova geopolitická čínská „osa“

Část I: Pentagon cílí na Čínu

Od kolapsu Sovětského svazu a oficiálního konce studené války asi před dvaceti lety, místo aby zredukovali své mamutí zbrojní výdaje, americký kongres a všichni američtí prezidenti neskutečně zvýšili výdaje za nové zbraňové systémy, zvýšili počet stálých vojenských základen na celém světě, a došlo k expanzi NATO, nejenom o bývalé země Varšavské smlouvy na bezprostřední periferii Ruska, ale NATO a USA rozšířily svoji vojenskou přítomnost i hluboko v Asii na perimetru Číny, prostřednictvím vedení afghánské války a s ní souvisejících operací.

Na základě jednoduchých dolarových výdajů na armádu, činil kombinovaný rozpočet amerického Pentagonu, necháme-li stranou obrovské rozpočty národně-bezpečnostních a s obranou souvisejících agentur americké vlády jako ministerstvo energetiky a financí a další agentury, v r. 2011 asi 739 miliard dolarů, které ministerstvo obrany utratilo. Pokud by byly zahrnuty všechny ostatní výdaje spojené s americkou obranou a národní bezpečnostní, tak podle odhadu v Londýně sídlícího Mezinárodního institutu strategických studií představují celkové roční vojenské výdaje Spojených států přes 1 bilion dolarů. To je více, než celkové s obranou související výdaje dalších 42 zemí dohromady, a více než hrubý domácí produkt většiny zemí.

Čína oficiálně utratila za svoji obranu pouhých 10% americké sumy, asi 90 miliard dolarů, nebo, pokud se zahrnou jisté s obranou související dovozy zbraní a další náklady, tak asi 111 miliard. Přestože čínské úřady nezveřejňují úplné údaje o takových citlivých oblastech, je jasné, že Čína utrácí pouhý zlomek toho, co USA, a začíná z vojensko-technologické základny dalece zaostávající za americkou.

Čína se dnes, díky svému dynamickému ekonomickému růstu a odhodlání prosadit suverénní čínské národní zájmy, jen proto, že existuje, stává novým „obrazem nepřítele“ Pentagonu, a nahrazuje nyní dřívější „obraz nepřítele“ – islám, používaný po září 2001 vládou Bushe-Cheneyho k ospravedlnění globální mocenské expanze Pentagonu, nebo sovětský komunismus používaný za studené války. Nový americký vojenský proti-čínský postoj nemá nic společného s nějakou agresivní hrozbou ze strany Číny. Pentagon se rozhodl vyeskalovat svůj agresivní militaristický postoj k Číně pouze proto, že se Čína stala silným mohutným nezávislým protipólem ve světové ekonomice a geopolitice. Pouze vazalské státy se musí podvolovat globalizovanému světu Washingtonu.

Obamova doktrína: Čína je nový „obraz nepřítele“

Po téměř dvou desetiletích zanedbávání svých zájmů ve východní Asii Obamova vláda v r. 2011 oznámila, že USA učiní „strategickou osou“ své zahraniční politiky soustředění své vojenské a politické pozornosti na Asii a Pacifik, obzvláště na jihovýchodní Asii, tedy Čínu. Výraz „strategická osa“ je stránkou z klasické učebnice otce britské geopolitiky, sira Halforda Mackindera, který mluvil nesčetněkrát o Rusku, a později o Číně, jako o „mocnostech osy“, jejichž geografická a geopolitická pozice představuje jedinečnou výzvu anglo-saské a po roce 1945 americké hegemonii.

Během posledních měsíců roku 2011 Obamova vláda jasně definovala novou veřejnou doktrínu vojenské hrozby pro americké ozbrojené síly, v důsledku amerických vojenských neúspěchů v Iráku a Afghánistánu. Během prezidentské cesty na Dálný východ, při pobytu v Austrálii, americký prezident odhalil to, co bylo nazváno Obamovou doktrínou (1).

Obama tehdy Australanům řekl:

S většinou světových jaderných kapacit a asi polovinou lidstva bude Asie do značné míry definovat, jestli se příští století bude vyznačovat konflikty, nebo spoluprací… Jako prezident jsem proto učinil vědomé a strategické rozhodnutí – jako pacifická země budou hrát Spojené státy větší a dlouhodobější roli v utváření tohoto regionu a jeho budoucnosti… Nařídil jsem svému národně-bezpečnostnímu týmu, aby učinil z naší přítomnosti a mise v Asii a Pacifiku hlavní prioritu… Protože plánujeme a rozpočtujeme do budoucna, věnujeme zdroje nezbytné k udržení naší silné vojenské přítomnosti v tomto regionu. Uchráníme si svoji jedinečnou schopnost uplatňovat moc a odvracet hrozby míru… Naše trvalé zájmy v regionu si vyžadují naší trvalou přítomnost v regionu.

Spojené státy jsou pacifická velmoc, a zůstaneme zde. Vskutku, již modernizujeme americké obranné pozice v celé Asii a Pacifiku. Budou šířeji distribuovány – budeme udržovat svoji silnou přítomnost v Japonsku a na Korejském poloostrově, zatímco budeme posilovat svoji přítomnost v jihovýchodní Asii. Naše pozice budou pružnější – s novými schopnostmi zajistit, aby naše jednotky mohly operovat volně… Věřím, že se můžeme vypořádat se sdílenými výzvami, jako šíření zbraní a námořní bezpečnost, včetně spolupráce v Jihočínském moři (2).

Vrcholem Obamovy návštěvy bylo oznámení, že nejméně 2,500 elitních amerických mariňáků bude umístěno v Darwinu v australském Severním teritoriu. Navíc v rámci řady významných souběžných dohod probíhaly rozhovory s Washingtonem o provozování amerických výzvědných bezpilotních letounů s velkým doletem ze vzdálených ostrovů Cocos – australského území v Indickém oceánu. USA také budou více využívat australské letecké základy pro americká letadla a zvýší se počet plaveb lodí a ponorek do Indického oceánu přes námořní základnu u Perthu, na západním pobřeží země.

Cílem Pentagonu je Čína

Aby to dal jasně na srozuměnou evropským členům NATO, v rámci poznámek k dalším členům NATO ve Washingtonu v červenci 2012, Phillip Hammond, britský ministr zahraničí pro obranu, výslovně prohlásil, že nový přesun amerických ozbrojených sil do regionu Asie a Pacifiku byl zacílen přímo na Čínu. Hammond řekl, že: „Rostoucí strategický význam regionu Asie a Pacifik si vyžaduje, aby všechny země, ale především Spojené státy, odrazily ve svých strategických pozicích vynoření se Číny coby globální mocnosti. Protože mají daleko k tomu, aby se musely starat o boje v Asii a Pacifiku, měly by evropské země NATO vítat fakt, že USA jsou ochotny zabývat se touto novou strategickou výzvou v zastoupení aliance.“ (3)

Stejně jako mnoho jeho operací je aktivita Pentagonu mnohem hlubší, než by naznačoval relativně malý počet 2,500 nových amerických vojáků.

V srpnu 2011 Pentagon předložil výroční zprávu o čínských ozbrojených silách. Uvádělo se tam, že Čína dorovnala klíčové technologické mezery. Zástupce náměstka ministra obrany pro východní Asii Michael Schiffer řekl, že tempo a rozsah čínských vojenských investic „umožnily Číně získat schopnosti, o kterých věříme, že jsou potenciálně destabilizující pro regionální vojenskou rovnováhu, zvyšují riziko nedorozumění a chybných kalkulů a mohou přispět k teritoriálnímu napětí a znepokojení“ (4)

Uvedl čínskou renovaci letadlové lodě ze sovětské éry a čínský vývoj neviditelného letounu J20 jako známku nových kapacit, vyžadujících si aktivnější americkou vojenskou reakci. Schiffer také uvedl kosmické a kybernetické operace Číny a řekl, že „vyvíjí multi-dimenzionální program na zlepšení svých schopností omezit či zabránit použití ve vesmíru rozmístěných aktiv nepřáteli během doby krize nebo konfliktu“ (5).

Část II: „Vzdušně-mořský konflikt“ Pentagonu

Strategie Pentagonu pro porážku Číny v nadcházející válce, jejíž podrobnosti prosákly do amerického tisku, se nazývá „vzdušně-mořský konflikt“. Volá po agresivním koordinovaném americkém útoku. Americké neviditelné bombardéry a ponorky mají vyřadit čínské výzvědné radary velkého dosahu a přesné raketové systémy hluboko v zemi. Tato počáteční „oslepovací“ operace má být následována větším vzdušným a námořním útokem na samotnou Čínu (6). Klíčovým pro zdokonalenou strategii Pentagonu, jejíž realizace již začala, je přítomnost amerického námořnictva a letectva v Japonsku, na Taiwanu, Filipínách, ve Vietnamu a v Jihočínském moři a Indickém oceánu. Australské jednotky a námořní síly mají za cíl získat přístup do pro Čínu strategického Jihočínského moře, jakož i do Indického oceánu. Uvedeným motivem je „chránit svobodu plavby“ v úžině Malacca a v Jihočínském moři. Ve skutečnosti jím je rozmístění sil tak, aby byly odstřiženy čínské strategické ropné trasy v případě plnohodnotného konfliktu.

Cílem vzdušně-mořského konfliktu je pomoct americkým jednotkám přestát počáteční čínský útok a protiútok s cílem zničit komplexní čínské radarové a raketové systémy vybudované k udržení amerických lodí od čínského pobřeží (7).

Americký „vzdušně-mořský konflikt“ proti Číně

Mimo rozmístění americké námořní pěchoty v severní Austrálii Washington plánuje lety výzvědných bezpilotních letounů s dlouhým doletem z odlehlých ostrovů Cocos – australského území ve strategicky klíčovém Indickém oceánu. Bude také používat australské letecké základny pro americká letadla a zvýší plavby lodí a ponorek do Indického oceánu přes námořní základnu u Perthu na australském západním pobřeží (8).

Architektem proti-čínské strategie Pentagonu vzdušně-mořský konflikt je Andrew Marshall, muž, který utvářel komplexní válečné strategie Pentagonu po více než 40 let a k jehož žákům patří i Dick Cheney a Donald Rumsfeld (9). Od 80. let byl Marshall prosazovatelem myšlenky, se kterou poprvé v r. 1982 přišel maršál Nikolaj Ogarkov, tehdejší náčelník sovětského generálního štábu, s názvem RMA, či „revoluce ve vojenských záležitostech“. Marshall, dnes ve vysokém věku 91 let, má svůj stůl stále a evidentně má v Pentagonu velmi velký vliv.

Nejlepší definicí RMA byla ta, se kterou přišel sám Marshall: „Revoluce ve vojenských záležitostech (RMA) je velkou změnou v povaze válčení, kterou přineslo inovativní uplatnění nových technologií, které, v kombinaci s dramatickými změnami ve vojenské doktríně a operačních a organizačních konceptech, zásadně mění charakter a vedení vojenských operací.“ (10)

Byl o rovněž Andrew Marshall, kdo přesvědčil amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda a jeho nástupce Roberta Gatese, aby rozmístil „obranný“ štít balistických raket v Polsku, České republice, Turecku a Japonsku, jako strategii pro minimalizaci jakékoliv potenciální jaderné hrozby z Ruska, a, v případě japonských balistických raket v rámci štítu, jakékoliv potenciální jaderné hrozby z Číny.

Část III: Strategie Pentagonu „Pás perel“

V lednu 2005 Andrew Marshall předložil tajnou vnitřní zprávu ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi, s názvem „Energetická budoucnost v Asii“. Marshallova zpráva, která byla uniknuta v plném znění do washingtonských novin, přišla s novým výrazem strategie „pás perel“, aby popsala to, co je nazýváno rostoucí čínská vojenská hrozba pro „americké strategické zájmy“ v asijském prostoru (11).

Tato vnitřní zpráva Pentagonu tvrdila, že „Čína buduje strategické vztahy podél námořních tras ze Středního východu do Jihočínského moře, což naznačuje defenzivní a ofenzivní rozmísťování s cílem chránit čínské energetické zájmy, ale také to slouží širším bezpečnostním cílům“.

Ve zprávě Pentagonu Andrew Marshalla byl výraz strategie „pásu perel“ použit poprvé. Je to výraz Pentagonu, nikoliv čínský.

Zpráva uvedla, že Čína přijímá strategii „pásu perel“ a vytváří si základny a diplomatické styky od Středního východu po jižní Čínu, k nimž patří i nová námořní základna budovaná v pákistánském přístavu Gwadar. Tvrdilo se tam, že „Peking již etabloval pracoviště elektronického odposlechu v Gwadar v jihozápadním rohu země, v místě nejbližším Perskému zálivu. Tato pracoviště monitorují lodní provoz přes Hormuzskou úžinu a Arabské moře“ (12).

Marshallova vnitřní zpráva dále varovala před dalšími „perlami“ v čínské strategii námořních tras:

• Bangladéš: Čína posiluje své styky s vládou a buduje kontejnerový přístav v Chittagong. Číňané „usilují o mnohem rozsáhlejší námořní a komerční přístup“ v Bangladéši.
• Burma: Čína si vybudovala úzké vztahy s vojenským režimem v Rangoonu a přeměnila tyto zemi obezřetnou k Číně na „satelit“ Pekingu, blízko úžině Malacca, přes kterou prochází 80% čínských dovozů ropy. Čína buduje námořní základny v Burmě a má zařízení pro elektronický sběr výzvědných informací na ostrovech v Bengálském zálivu a poblíž úžiny Malacca. Peking také dodal Burmě „vojenskou pomoc v hodnotě miliard dolarů, na podporu de facto vojenské aliance“, uvádí zpráva.
• Kambodža: Čína podepsala vojenskou dohodu, v listopadu 2003, o poskytování výcviku a vybavení. Kambodža pomáhá Pekingu budovat železniční trať z jižní Číny k moři.
• Jihočínské moře: Čínské aktivity v regionu nejsou ani tak o územních nárocích, jako o „ochraně nebo znemožnění tranzitu tankerů přes Jihočínské moře“, uvádí zpráva. Čína také navyšuje své vojenské síly v regionu, aby byla schopná „uplatňovat vzdušnou a námořní moc“ z pevniny a ostrova Hainan. Čína nedávno modernizovala vojenské letiště na ostrově Woody a navýšila svoji přítomnost prostřednictvím ropných vrtných věží a průzkumných námořních lodí.
• Thajsko: Čína zvažuje financování stavby kanálu přes Kra Isthmus v hodnotě 20 miliard dolarů, který by umožnil lodím obejít úžinu Malacca. Projekt kanálu by Číně poskytl přístavní zařízení, sklady a další infrastrukturu v Thajsku, s cílem posílit čínský vliv v regionu, uvedla zpráva… Velitelství americké armády Jih vytvořilo podobnou tajnou zprávu na konci 90. let, která varovala, že Čína se snaží využít komerční přístavní zařízení na celém světě ke kontrole strategických „úzkých hrdel“. (13)

Roztržení Pásu perel

Významné akce Pentagonu a USA po této zprávě z roku 2005 byly namířeny na odražení pokusů Číny bránit svoji energetickou bezpečnost prostřednictvím onoho „pásu perel“. Americké intervence v Burmě/Myanmaru od roku 2007 musely mít dvě fáze.

První byla tak zvaná šafránová revoluce, americkým ministerstvem zahraničí a CIA podporovaná destabilizace v r. 2007, mající za cíl přitáhnout mezinárodní pozornost na praktiky burmské vojenské diktatury v oblasti lidských práv. Cílem bylo dále izolovat strategicky umístěnou zemi od všech ekonomických vztahů v mezinárodním měřítku, mimo Číny. Na pozadí amerických akcí probíhalo budování ropovodů a plynovodů Čínou z Kunming na jihozápadě Číny v provincii Yunna, přes starou Burmskou cestu přes Myanmar do Bengálského zálivu, přes Indii a Bangladéš na severu Indického oceánu.

Donucení burmských vojenských vůdců do těsnější závislosti na Číně bylo jedním z faktorů, které donutily myanmarskou armádu k rozhodnutí otevřít se ekonomicky západu. Prohlásili, že zpřísnění amerických ekonomických sankcí zemi velmi poškodilo, a prezident Thein Sein přišel se svou velkou liberalizací a umožnil také propuštění USA podporované disidentky Aung San Suu Kyi a její kandidaturu za svoji stranu, oplátkou za sliby americké ministryně zahraničí Hitlary Clinton ohledně amerických investic v zemi a možného zmírnění amerických ekonomických sankcí (14).

Americké korporace pro aktivity v Burmě jsou vybírány Washingtonem, aby se zavedly nejdestruktivnější reformy „svobodného trhu“, které otevřou Myanmar pro nestabilitu. Spojené státy neumožní investice subjektům vlastněným ozbrojenými silami Myanmaru nebo jeho ministerstvem obrany. Jsou také schopny uvalit sankce na „ty, kteří podkopávají reformní proces, porušují lidská práva, přispívají k etnickému konfliktu nebo se účastní vojenského obchodování se Severní Koreou“. Spojené státy zabrání firmám nebo jedincům v provádění transakcí s jakýmikoliv „zvláště uvedenými státními příslušníky“ nebo firmami, které ovládají – což, například, umožní Washingtonu zabránit toku peněz skupinám „narušujícím reformní proces“. Jde o klasický přístup „cukru a biče“, slibující hory nevýslovného bohatství, pokud Burma otevře svoji ekonomiku pro americké korporace, a trestající ty, kteří se pokusí vzdorovat převzetí cenných aktiv země. Ropa a plyn, klíčové pro Čínu, budou zvláštním cílem americké intervence. Americkým společnostem a občanům bude umožněno investovat do státem vlastněné Myanma Oil and Gas Enterprise (15).

Obama také vytvořil novou pravomoc pro vládu k uvalování „blokujících sankcí“ na jakéhokoliv jedince, ohrožujícího mír v Myanmaru. Firmy s investicemi v zemi přesahujícími 500,000 dolarů budou muset předkládat výroční zprávu ministerstvu zahraničí, s podrobnostmi o právech pracovníků, akvizicích půdy a všech platbách vládním subjektům převyšujících 10,000 dolarů, včetně státem vlastněných myanmarských podniků.

Americké společnosti a lidé budou moct investovat do státem vlastněné Myanma Oil and Gas Enterprise, ale investoři budou muset informovat ministerstvo zahraničí do 60 dnů.

A stejně také americké „lidsko-právní“ NGO, z nichž mnohé jsou úzce napojeny na americké ministerstvo zahraničí nebo jeho geopolitické cíle, včetně Freedom House, Human Rights Watch, Institutu pro asijskou demokracii, Open Society Foundation, Lékařů za lidská práva, Americké kampaně pro Burmu, Sjednocení pro skoncování s genocidou – těm všem bude nyní umožněno operovat v Myanmaru, na základě rozhodnutí ministryně Clinton z dubna 2012 (16).

Thajsko, další klíčový kousek v čínské defenzivní strategii pásu perel, byl také v posledních několika letech vystaven intenzivní destabilizaci. Nyní, když je u moci sestra zkorumpovaného bývalého premiéra, se americko-thajské vztahy výrazně zlepšily.

Po měsících krvavých střetů si USA podporovaný miliardář, bývalý thajský premiér Thaksin Shinawatra, dokázal koupit způsob, jak dosadit svoji sestru, Yingluck Shinawatra, do premiérského křesla, kdy on údajně tahá za politické špagátky ze zahraničí. Sám Thaksin se těšil příjemnému zacházení v USA, až do chvíle psaní tohoto textu v létě 2012.

Americké vztahy s Thaksinovou sestrou, Yingluck Shinawatra, míří k přímému naplnění Obamovy „strategické osy“ se zaměřením na „čínskou hrozbu“. V červnu 2012 generál Martin E. Dempsey, náčelník amerického generálního štábu, po návratu z cesty do Thajska, na Filipíny a do Singapuru uvedl: „Chceme tam být společníky zemí a mít tam rotační přítomnost, která by nám umožnila budovat společné kapacity pro společné zájmy.“ Přesně to jsou klíčové korále v tom, co Pentagon nazývá pás perel.

Pentagon nyní v tichosti vyjednává o návratu na základny, které opustil po vietnamské válce. Vyjednává s thajskou vládou o vytvoření nového uzlu „pro zmírňování katastrof“ na letišti thajského Královského letectva v U-Tapao, 90 mil jižně od Bangkoku. Americká armáda tam v 60. letech vybudovala dvě míle dlouhou rozjezdovou dráhu, jednu z nejdelších v Asii, kdy toto letiště fungovalo jako odbavovací a tankovací základna během vietnamské války.

Pentagon rovněž pracuje na zajištění dalších oprávnění pro americké námořnictvo k vplouvání do thajských přístavů, a společných výzvědných letů, monitorujících obchodní trasy a vojenské pohyby. Americké námořnictvo brzy umístí čtyři své nejnovější válečné lodi – pobřežní bojové lodi – v Singapuru a bude je periodicky vysílat do Thajska a dalších asijských zemí. Námořnictvo se domáhá možnosti provádět společné letecké výzvědné mise z Thajska (17).

Navíc náměstek ministra obrany Ashton Carter odjel v červenci 2012 do Thajska a thajská vláda pozvala ministra obrany Leona Panettu, který se setkal s thajským ministrem obrany na konferenci v Singapuru v červnu (18).

V r. 2014 plánuje americké námořnictvo rozmisťování nových výzvědných a protiponorkových letadel P-8A Poseidon v Pacifiku, kde nahradí výzvědná letadla P-3C Orion. Námořnictvo rovněž připravuje rozmístění nových ve velkých výškách operujících výzvědných bezpilotních letounů v regionu Asie a Pacifik, zhruba ve stejné době (19).

Části IV: Indicko-americká vojenská politika „směr východ“

Americký ministr obrany Leon Panetta byl v červnu tohoto roku v Indii, kde prohlásil, že vojenská spolupráce s Indií je úhelným kamenem americké bezpečnostní strategie v Asii. Přislíbil pomoct rozvinout indické vojenské schopnosti a zahájit s Indií společnou výrobu vojenského „artiklu“ vyspělých technologií. Panetta byl pátým členem Obamova kabinetu, který letos navštívil Indii. Zprávou, kterou si z toho všichni vzali, je, že pro USA bude Indie představovat v 21. století jeden z hlavních vztahů. Důvodem je nástup Číny (20).

Před několika lety, za Bushovy vlády, učinil Washington velký krok k zajištění si Indie coby vojenského spojence USA proti sílící čínské přítomnost v Asii. Indie to nazývá „politikou směr východ“. Ve skutečnosti, navzdory všem tvrzením o opaku, je to vojenská politika „směr Čína“.

V komentářích v srpnu 2012 náměstek ministra obrany Ashton Carter uvedl: „Indie je také klíčovou součástí naší změny rovnováhy v Asii a Pacifiku, a věříme, že i širší bezpečnosti a prosperity v 21. století. Americko-indické vztahy jsou globálního rozsahu, stejně jako dosahu s vlivem na obě země.“ (21) V r. 2011 se americké ozbrojené síly v Indii zúčastnily více než 50 významných vojenských aktivit.

Carter v komentářích po návratu z cesty do New Delhi pokračoval: „Naše bezpečnostní zájmy konvergují: naše námořní bezpečnost, v celém regionu Indického oceánu; v Afghánistánu, kde Indie učinila pro ekonomický rozvoj a afghánské bezpečnostní síly tolik; a v širších regionálních záležitostech, kde sdílíme dlouhodobé zájmy. Odjel jsem do Indie na žádost ministra Panetty a s delegací amerických technických a politických expertů na vysoké úrovni.“ (22)

Indický oceán

Strategie Pentagonu „pás perel“ proti Číně není ve skutečnosti pásem krásných perel, ale katovou oprátkou kolem perimetru Číny, určenou pro případ velkého konfliktu, aby se Čína zcela odstřihla od přístupu ke klíčovým surovinám, především ropě z Perského zálivu a Afriky.

Bývalý poradce Pentagonu Robert D. Kaplan, nyní ve Stratfor, poznamenal, že Indický oceán se stává světovým „strategickým těžištěm“, a ten, kdo kontroluje těžiště, kontroluje Euroasii, včetně Číny. Tento oceán je klíčovou vodní cestou pro energie a obchod mezi Středním východem a Čínou a zeměmi Dálného východu. A strategicky je to srdce rozvoje ekonomické osy jih-jih mezi Čínou a Afrikou a latinskou Amerikou.

Od r. 1997 vzrostl obchod mezi Čínou a Afrikou více než dvacetinásobně a obchod s latinskou Amerikou, včetně Brazílie, vzrostl čtrnáctinásobně, jen za pouhých deset let. Tato dynamika, pokud ji bude umožněno pokračovat, zastíní ekonomickou velikost Evropské unie, jakož i upadajících severoamerických ekonomik za méně než deset let. To je vývoj, kterému jsou kruhy ve Washingtonu a Wall Street odhodlány zabránit za každou cenu.

Představující islámský oblouk – rozprostírající se od Somálska po Indonésii, procházející zeměmi Zálivu a střední Asie – se region obklopující Indický oceán zcela jistě stal novým světovým strategickým těžištěm (23). Nelze umožnit žádný konkurenční ekonomický blok, který by se postavil americké hegemonii. Bývalý Obamův ekonomický poradce Zbigniew Brzezinski, student Macinderovy geopolitiky, a stále, spolu s Henry Kissingerem, jeden z nejvlivnějších lidí v americké mocenské elitě, shrnul pozici z pohledu Washingtonu ve své knize z r. 1997 Velká šachovnice: Americká nadvláda a její strategické imperativy:

Je imperativem, aby se neobjevil žádný euroasijský konkurent, schopný ovládnout Euroasii a tím de facto se postavit Americe. Zformulování komplexní a integrované euroasijské geostrategie je tudíž účelem této knihy. (24)

Pro Ameriku je hlavní geopolitickou kořistí Euroasie… Americká globální nadvláda je přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně bude její převaha na euroasijském kontinentu udržována. (25)

V tomto kontextu je to, jak Amerika „zvládne“ Euroasii, klíčové. Euroasie je největším kontinentem planety a je geopoliticky osový. Velmoc, která ovládá Euroasii, kontroluje dva ze tří světových nejvyspělejších a ekonomicky nejproduktivnějších regionů. Pouhý pohled na mapu také naznačuje, že kontrola nad Euroasií by téměř automaticky znamenala podřízení si Afriky, a ze západní polokoule a Oceánie by se tak staly periferie světového ústředního kontinentu. Asi 75% lidí světa žije v Euroasii a většina fyzického světového bohatství je rovněž tam, jak ve formě podniků, tak pod zemí. Euroasie je zodpovědná za 60% světového GNP a asi za tři čtvrtiny známých světových energetických zdrojů. (26)

Indický oceán je korunován tím, co někteří nazývají islámský oblouk, rozpínající se z východní Afriky do Indonésie, přes země Perského zálivu a střední Asie. Vynoření se Číny a dalších mnohem menších asijských mocností během posledních dvaceti let, od konce studené války, zpochybnilo americkou hegemonii v Indickém oceánu, poprvé od započetí studené války. Obzvláště v posledních letech, kdy americký ekonomický vliv strmě padal globálně, a vliv Číny rostl impozantně, začal Pentagon přehodnocovat svoji strategickou přítomnost v Indickém oceánu. Obamova „asijská osa“ stojí na uplatňování rozhodné kontroly nad námořními trasami Indického oceánu a nad vodami Jihočínského moře.

Americká vojenská základna na Okinawě v Japonsku je přebudovávána na hlavní ústředí pro uplatňování americké vojenské moci vůči Číně. Od r. 2010 bylo v Japonsku umístěno přes 35,000 amerických vojáků a dalších 5,500 civilistů, které tam zaměstnává americké ministerstvo obrany. Americká sedmá flotila je alokována v Yokosuka. Třetí expediční sbor námořní pěchoty na Okinawě. 130 bojových letadel amerického letectva je alokováno na leteckých základnách Misawa a Kadena.

Japonská vláda v r. 2011 začala s programem vyzbrojování, jehož účelem je vytvořit protiváhu vnímané rostoucí čínské hrozby. Japonské velení vyzývalo své vůdce, aby požádali Spojené státy o umožnění prodeje letounů F-22A Raptor, který je v současné době podle amerických zákonů ilegální. Jihokorejská a americká armáda prohloubily svoji strategickou alianci a v Jižní Koreji je nyní rozmístěno přes 45,000 amerických vojáků. Jihokorejci a Američané tvrdí, že je to v důsledku modernizace severokorejské armády. Čína a Severní Korea to odsuzují jako zbytečně provokační (27).

Pod krytím americké války proti terorismu uzavřely USA významné vojenské dohody s Filipínami, jakož i indonéskou armádou.

Vojenská základna Diego García je úhelným kamenem americké kontroly nad Indickým oceánem. V r. 1971 americká armáda Diego García vylidnila, aby tam postavila velký vojenský komplex pro provádění operací proti Iráku a Afghánistánu.

Čína má dvě Achillovy paty – Hormuzskou úžinu v ústí Perského zálivu a úžinu Malacca poblíž Singapuru. Asi 20% čínské ropy prochází Hormuzskou úžinou. A asi 80% čínských ropných dovozů prochází úžinou Malacca, stejně jako většina obchodních nákladů.

Aby zabránil Číně vynořit se jako velký ekonomický konkurent Spojených států ve světě účinně, rozjel Washington na konci roku 2010 tak zvané arabské jaro. Zatímco touha milionů běžných arabských občanů Tunisu, Libye, Egypta a dalších zemí po svobodě a demokracii byla skutečná, byli prakticky použiti jako nic netušící kanonfutr, při americké strategii vyvolávání chaosu a vnitřních islámských válek a konfliktů v celém na ropu bohatém islámském světě, od Libye v severní Africe, po Sýrii a nakonec Irán na Středním východě (28).

Americkou strategií v islámském oblouku pnoucího se nad Indickým oceánem je, jak řekl strategický analytik Mohamed Hassan, toto:

USA usilují o kontrolu těchto zdrojů, aby zabránily, aby se dostaly do Číny. To bylo hlavním cílem válek v Iráku a Afghánistánu, ale ty se přeměnily na fiasko. USA zničily tyto země proto, aby tam dosadily vlády, které by byly poslušné, ale nezdařilo se. Polevou na dortu je, že nová irácká a afghánská vláda obchoduje s Čínou! Peking proto nemusel utratit miliardy dolarů za ilegální válku, aby se dostal k iráckému černému zlatu: čínské společnosti si prostě koupily ropné koncese v aukcích, zcela v rámci pravidel.

Strategie USA selhala na celé čáře. Nicméně pro USA stále existuje jedna otevřená možnost: udržovat chaos, aby zabránily těmto zemím dosáhnout stability, ve prospěch Číny. To znamená pokračování války v Iráku a Afghánistánu a její rozšíření do zemí jako Irán, Jemen a Somálsko (29).

Část V: Jihočínské moře

Dokončení katovy smyčky Pentagonu „pás perel“ kolem Číny, aby byla odstřižena od klíčových energetických a dalších dovozů v případě války, bylo v r. 2012 ustředěno kolem zvýšené americké manipulace událostí v Jihočínském moři. Ministerstvo geologických zdrojů a těžby Čínské lidové republiky odhadlo, že Jihočínské moře může obsahovat 18 miliard tun ropy (v porovnání s Kuvajtem a jeho 13 miliardami tun). Nejoptimističtější odhad tvrdil, že potenciál ropných zdrojů (neověřené zásoby) ostrovů Spratly a Paracel v Jihočínském moři by mohl být až 105 miliard barelů ropy, a Jihočínského moře celkem až 213 miliard barelů (30).

Existence tak rozsáhlých zásob se nijak překvapivě stala hlavní otázkou energetické bezpečnosti pro Čínu. Washington v posledních několika let provedl vykalkulované intervence, aby tyto čínské zájmy sabotoval, kdy obzvláště použil Vietnam jako klín proti čínskému ropnému průzkumu v této oblasti. V červenci 2012 vietnamské Národní shromáždění schválilo zákon, vymezující vietnamské námořní hranice tak, aby do nich spadaly ostrovy Spratly a Paracel. Americký vliv ve Vietnamu od doby, kdy se tato země otevřela ekonomické liberalizaci, se stal rozhodujícím.

V r. 2011 americká armáda začala spolupracovat s Vietnamem, včetně společných „mírových“ vojenských cvičení. Washington podporoval jak Filipíny, tak Vietnam v jejich územních sporech ohledně Čínou nárokovaných území v Jihočínském moři, kdy tyto malé země povzbuzoval, aby neusilovaly o diplomatické řešení (31).

V r. 2010 velké americké a britské ropné společnosti požádaly o licence na průzkum v Jihočínském moři. Žádost Chevronu a BP nadále posílila přítomnost v USA sídlící Anadarko Petroleum Corporation v tomto regionu. Tento krok má v podstatě poskytnout Washingtonu záminku k „obraně našich ropných zájmů“ v této oblasti (32).

V dubnu 2012 byla filipínská válečná loď Gregorio del Pilar zapletena do střetu se dvěma čínskými průzkumnými loděmi ve Scarborough Shoal, oblasti nárokované oběma zeměmi. Filipínské námořnictvo se pokoušelo zatknout čínské rybáře, kteří údajně brali z moře vládou chráněné druhy, ale průzkumné lodě tomu zabránily. 14. dubna 2012 uspořádaly USA a Filipíny své každoroční cvičení v Palawan na Filipínách. 7. května 2012 se čínský náměstek ministra zahraničí Fu Ying setkal s Alexem Chua, charge d’affairs filipínského velvyslanectví v Číně, aby mu předal vážný protest kvůli incidentu ve Scarborough Shoal.

Od Jižní Koreje po Filipíny a Vietnam Pentagon a americké ministerstvo zahraničí rozdmýchávají střety kvůli právům v Jihočínském moři, aby tam pokradmo rozmístily vojenské jednotky na „obranu“ vietnamských, japonských, korejských nebo filipínských zájmů. Vojenská katova oprátka kolem Číny je nyní pomalu utahována těsněji.

Zatímco přístup Číny k rozsáhlým zdrojům konvečních pobřežních zásob ropy a plynu je omezen, Washington se aktivně pokoušel vlákat Čínu do masivního podniku využívání břidlicového plynu v Číně. Důvody neměly nic společného s dobrou vůlí USA vůči Číně. Šlo de facto o další zbraň při destrukci Číny, nyní prostřednictvím a ve formě válčení přes životní prostředí.

Poznámky:

1. Halford J. Mackinder, The Geographical Pivot of History, London, Royal Geographic Society, 1904. Mackinder’s Pivot Area was what later essentially became the Soviet Union, including Central Asia, plus Afghanistan.
2. President Barack Obama, "Remarks By President Obama to the Australian Parliament", The White House Press Office, November 17, 2011.
3. Ibid.
4. Otto Kreisher, "UK Defense Chief to NATO: Pull Your Weight in Europe While US Handles China", AolDefense, July 22, 2012.
5. BBC, China military ’closing key gaps’, says Pentagon, 25 August 2011.
6. Ibid.
7. Greg Jaffe, "US Model for a Future War Fans Tensions with China and inside Pentagon", Washington Post, August 2, 2012.
8. Ibid.
9. Matt Siegel, "As Part of Pact, U.S. Marines Arrive in Australia, in China’s Strategic Backyard", The New York Times, April 4, 2012.
10. Greg Jaffe, op. cit.
11. F. William Engdahl, Full Spectrum Dominance: Totalitarian democracy in the New World Order, Wiesbaden, 2009, edition.engdahl, p. 190.
12. The Washington Times, "China Builds up Strategic Sea Lanes", January 17, 2005.
13. Ibid.
14. Ibid.
15. Wall Street Journal, "An Opening in Burma: The regime’s tentative liberalization is worth testing for sincerity", November 22, 2011.
16. Radio Free Asia, "US to Invest in Burma’s Oil", 7 November, 2011.
17. Shaun Tandon, "US eases Myanmar restrictions for NGOs", AFP, April 17, 2012.
18. Craig Whitlock, "U.S. eyes return to some Southeast Asia military bases", Washington Post, June 23, 2012.
19. Ibid.
20. Ibid.
21. Premvir Das, "Taking US-India defence links to the next level", Rediff News, June 18, 2012.
22. Zeenews, "US-India ties are global in scope: Pentagon", August 02, 2012.
23. Ibid.
24. Gregoire Lalieu, Michel Collon, "Is the Fate of the World Being Decided Today in the Indian Ocean?", michelcollon.info, November 3, 2010.
25. Zbigniew Brzezinski, The Grand Chessboard: American Primacy And It’s Geostrategic Imperatives, 1997, Basic Books, p. xiv.
26. Ibid.
27. Ibid.
28. Cas Group, "Background on the South China Sea Crisis", pdf.
29. Gregoire Lalieu, et al, op. cit.
30. Ibid.
31. GlobalSecurity.org, "South China Sea Oil and Natural Gas".
32. Agence France Presse, "US, Vietnam Start Military Relationship", August 1, 2011.
33. Zacks Equity Research, "Oil Majors Eye South China Sea", June 24, 2010.