Evropa: „Socialismus“ pro bankéře a nadnárodní korporace

Pro bankéře, oligarchy a TNK (nadnárodní korporace – p.p.) socialismus již nastal. Využívají právě socialistických výhod – světové pokladny vzájemné pomoci (MMF), přímých státních dotací, možnosti neplatit daně a vegetovat na účet státu, státy platí dluhy korporací, poskytují bezúročné a často nevratné půjčky jak bankám, tak TNK.

To vše se dělá údajně s cílem, že tím, že se udrží nad vodou, se zajistí zaměstnanost, tedy to, čím se vyznačují právě socialistické státy. Ale to ještě není vše. Z nějakého důvodu není nikde možné najít informace o tom, na co konkrétně se vydávají peníze, které byly vyčleněny jako pomoc jak státům, tak soukromým společnostem. Jen zřídka do médií prosáknou informace o skandálech, souvisejících s tím, že peníze poskytnuté nějakým finančním subjektům na rekapitalizaci a záchranu před bankrotem se utratí za platy vrcholového vedení. Ohledně toho, kam jdou peníze poskytnuté státům, panuje všeobecné ticho po pěšině.

Vzniká dojem, že když se mluví o státním dluhu Řecka, Itálie, Španělska a Portugalska, nepadne ani slůvko o tom, jaká je podstata onoho dluhu. Přitom z informací médií vzniká dojem, že státní dluhy, které v těchto zemích vznikly, jsou zcela tvořeny sociálními výdaji, které prý je nutné skrouhnout. A to je holá lež.

Ve struktuře státních dluhů kapitalistických zemí netvoří sociální výdaje prakticky nic, protože se a priori neberou v úvahu. Velká část prostředků se vůbec neutrácí za výplaty, penze a sociální platby, ale o tom média také mlčí. A nejen to, o tom prakticky nemluví ani profesionální ekonomové a politici. Nicméně je možné slyšet hromadu výroků o tom, že je nutné zvýšit věk odchodu do důchodu nebo snížit státní výdaje na byrokracii, čímž se tyto typy výdajů staví sobě naroveň.

Proč nikdo neobrátil pozornost na fakt, že ani v Řecku, ani v Itálii, ani v Portugalsku, ani ve Španělsku stát v posledních desetiletích nedotoval penzijní programy. Stejně tak USA nedotovaly soukromé penzijní fondy. Takže jak je možné skrouhnout principiálně neexistující výdaje? V lepším případě platil stát penze bývalým činitelům, kterých je v jakékoliv zemi zanedbatelné množství, v porovnání se všemi ostatními penzisty. To znamená, že žádné problémy s výplatou penzí na státní úrovni z titulu překročení rozpočtu být nemohou.

Zato problémy s penzemi zcela nepochybně vznikají proto, že soukromé penzijní fondy se již dávno staly nejen velmi ziskovým byznysem pro majitele, ale také se prakticky nekontrolovaně využívají vrcholovým vedením pro spekulační finanční operace a burzové hrátky. Pokud si někdo myslí, že penzijní fondy úvěrují reálný sektor ekonomiky a jsou zdrojem „dlouhých“ peněz, tak tuto naivní víru těchto lidí nelze brát jako kritérium hodnocení reality. Penzijní fondy již dávno sází na trhu derivátů a riskují vše, co mají, aby získaly zisky „z luftu“ na finančním trhu.

Dokud nebude zřetelně vyznačena struktura státních dluhů (kdo, komu, kdy, za co a proč dluží), a rovněž nebude zřetelně rozepsán plán komu, proč, v jakém pořadí, kolik a z jakého zdroje bude spláceno, všechny pokusy napravit situaci výlučně naléváním peněz do ekonomiky povedou pouze k eskalaci krize, a rovněž k přerozdělení reálných aktiv ve prospěch věřitelů.

Jak již bylo řečeno na začátku článku, bankéři a TNK si pro sebe socialismus ji vytvořili a jeho výhody využívají v plném rozsahu. Nicméně za tuto hostinu musí někdo zaplatit, a účet se předkládá mnoha způsoby trpící střední třídě, jak evropské, tak americké.

Proč právě jí? Odpověď spočívá v tom, že peníze, získané na dluh státy, nikdy a nikdo nevydělal. Do okamžiku, než byly půjčeny, ani neexistovaly. Prověřit to lze snadno – suma poskytnutých úvěrů je mnohokrát vyšší, než objem vkladů nacházejících se na účtech v bankách.

A tak značná část – ne-li převážná část – zadluženosti se skládá z fiktivních peněžních částek, vytvořených „z luftu“ (pomocí tiskařského lisu). Takže v žádném případě nemají principiálně žádný vztah s ekonomikou jako takovou. Právě proto je tedy není třeba splácet, a nemá ani sebemenší smysl mluvit o tom, že jsou to dluhy, nebo je za dluhy považovat, neboť za nimi nestojí ani aktiva, ani práce, dokonce ani nechvalně známá přidaná hodnota. Nestojí za nimi zhola nic, mimo elektronických nul a jedniček.

Probereme neodůvodněnost výroků o tom, že dluhy Řecka vznikly kvůli výdajům na státní aparát. V Řecku žije něco přes 11 milionů lidí. Počet byrokratů v této zemi, i kdyby tvořil 3% celkové populace, což je málo pravděpodobné, tak je to asi 300,000 lidí. Na pokrytí dluhů potřebuje tato země 160 miliard euro. Pokud to převedeme na výplaty, tak dostaneme, že průměrný řecký úředník by měl měsíčně dostávat 44,400 euro. Průměrný plat v Řecku činil v první polovině roku 2012 2,000 euro. Úředníci sotva dostávají 20 násobek průměrného platu. To znamená, že aby se nahromadil takový dluh výlučně kvůli výdajům na výplaty, potřebovali by k tomu Řekové 20 let. Je jasné, že tyto výpočty jsou velmi relativní, nicméně ukazují, že žádnými sociálními výdaji a náklady na udržení byrokracie státní dluh Řecka vysvětlit nelze (přičemž jsme zvažovali situaci, kdy by Řecko nevybíralo žádné daně a žilo by čistě na dluh).

Když si připomeneme, za co konkrétně byly utráceny státní prostředky různých zemí po celých pět let krize, ukáže se, že prakticky všechny šly do kasy velkých soukromých společností z kategorie „příliš velké na krach“. To znamená, že právě jejich problémy a platby ze státního rozpočtu právě jim vytvořily situaci, kdy se nahromadily takové dluhy. Žádný vztah k sociální politice dluhové závazky států v tomto případě nemají.

Rád bych zdůraznil, že krize je skvělá doba pro napakování se. Přičemž se to týká především finančních institucí, které žádné obecně prospěšné aktivity neprovádí z principu. A vydělat mohou pouze na těch, kteří pracují a něco vyrábí. Právě proto je pokračování politiky podpory velkého byznysu prostřednictvím nalévání úvěrových zdrojů přes státní rozpočty do pokladniček soukromých korporací možné jen na úkor vykořisťování jediného zdroje, kde lze vzít peníze, aby se tyto úvěry vrátily – pracujících a zaměstnanců. A protože mluvíme o Evropě, tak evropských pracujících a zaměstnanců.

Je třeba vzít v úvahu, že finanční pomoc, která je dnes distribuována Evropskou centrální bankou, vzniká převážně na tiskařském lisu. Jsou to fiktivní peníze, ničím nepodložené. Aby se tento fakt zakryl a nedošlo k prudkému růstu inflace, přijímají se opatření k vyvlastnění peněz jak pracující populace, tak penzistů. Činí se tak prostřednictvím snižování platů a penzí, a zvyšováním věku odchodu do důchodu. Právě to je jediným důvodem podobných „sociálních“ inovací.

Pokud by Evropa nyní nepřišla se zvýšením důchodového věku, snížením penzí a platů, tak už by dávno byla ve víru hyperinflace. Proto když nějaký běžný „ekonom“ přijde s receptem „ozdravení“ ekonomiky pomocí skrouhnutí sociálních výdajů, aby se ekonomika zachránila, musíte jasně chápat, že vám vědomě a nestoudně lže. Protože ve skutečnosti prosazují záchranu a zvýšení zisků bank a korporací. Na váš účet.