Tlak na rozpoutání občanské války v Turecku přes syrskou past

Jakékoliv naděje, že uvidíme nějakou formu tureckého regionálního vůdcovství pod hlavičkou neo-osmanství, vybledly. Jižní hranice Turecka byly přeměny na výzvědné a logistické uzle pro CIA a Mossad, doplněné o „nervové centrum“ tajných služeb v tureckém městě Adana. Navzdory tureckému popírání jsou zprávy o Adana nepopiratelné a turečtí důstojníci byli také zadrženi v Sýrii, když tam prováděli tajné vojenské operace. Turecká Strana práce dokonce požadovala, aby americký generální konzul v Adana byl deportován, za „organizování a vedení aktivit syrských teroristů“. Mehmet Ali Ediboglu a Mevlut Dudu, dva turečtí poslanci, také svědčili, že cizí bojovníci si najímali domy na turecké hranici se Sýrií a že turecké ambulance jim pomáhaly pašovat zbraně pro ozbrojence v Sýrii.

Regionální izolace Turecka

Pokud syrský stát zkolabuje, sousední Turecko bude největším poraženým. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan a jeho vláda pošetile vedou Turecko do katastrofy. Mimo toho, že Ankara historicky měla špatné vztahy s Arménií, dokázal si Erdogan bez dopomoci znepřátelit Rusko a tři nejdůležitější sousedy Turecka. To poškodilo tureckou ekonomiku a narušilo tok tureckého zboží. Došlo také k zátahu na aktivisty, v souvislosti s politikou Turecka vůči Damašku. Také svoboda tureckých médií byla ovlivněna; Erdogan prosadil legislativu, aby svobodu médií omezil. Premiér Erdogan a turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu dokonce napadli „reportéry, kteří citovali výroky prezidenta Assada v Cumhuriyet, a obvinili je z vlastizrady, protože zpochybnili oficiální prohlášení Turecka ohledně sestřelení tureckého letadla Sýrií“.

Na východním křídle Turecka narůstá napětí mezi ním a jak Irákem, tak Iránem. Bagdád reviduje své diplomatické vztahy s tureckou vládou, protože Ankara povzbuzuje Regionální vládu Kurdistánu v severním Iráku, aby jednala nezávisle na irácké federální vládě. Erdoganova vláda to učinila částečně jako důsledek vytrvalé opozice Bagdádu vůči změně režimu v Sýrii, a částečně proto, že Irák posiluje svoji alianci s Iránem. Teherán na druhou stranu pozastavil bezvízový vstup tureckým občanům do Iránu a varoval tureckou vládu, že v Sýrii rozdmýchává plameny regionálního ohně, který nakonec spálí i Turecko.

Rostoucí vnitřní rozdělení v Turecku

Navzdory všem vlasteneckým projevům turecké vlády, aby poštvala Turky proti Sýrii, je Turecko kvůli Erdoganovu nepřátelství vůči Damašku velmi rozdělenou zemí. Významná část tureckého parlamentu, či tureckých meclis, a tureckých opozičních stran Erdogana za klamání tureckých občanů a vedení země do katastrofy odsoudila. Roste rovněž nelibost mezi občany Turecka kvůli Erdoganově spolupráci s USA, NATO, Izraelem a arabskými diktaturami – jako Katar a Saudská Arábie – namířené proti Syřanům a dalším. Většina Turků je proti vztahům Turecka s Izraelem, umístění zařízení NATO v Turecku, projektu protiraketové obrany a spolupráci s USA na Středním východě.

Lidová republikánská strana, druhá největší turecká politická strana, a opoziční strana, vládu v Ankaře kvůli Sýrii odsoudila. Její vůdce Kemal Kilicdaroglu otevřeně obvinil premiéra Erdogana ze zasahování do vnitřních záležitostí Sýrie. Ke Kilicdaroglu se přidaly další politické strany a odsoudily Erdogana a jeho vládnoucí Stranu spravedlnosti a rozvoje. Devlet Bahceli, vůdce Strany národního hnutí, varoval, aby turecká vláda nezatahovala zemi do války se Sýrií prostřednictvím intervence. „Některé západní země tlačily na Turecko, aby v Sýrii intervenovalo. Turecko by nemělo do této pasti spadnout“, varoval Bahceli, který vede třetí největší tureckou politickou stranu, podle tureckého tisku Erdogana. Strana míru a demokracie, čtvrtá největší turecká politická strana, také dala najevo, že je proti válce se Sýrií. Politik Selahattin Demirtas, jeden z vůdců Strany míru a demokracie, varoval, že jakákoliv vojenská intervence Ankary v Sýrii zatáhne Turecko do širší regionální války. Hasan Basri Ozbey, zástupce vůdce turecké Strany práce, oznámil, že jeho politická strana podá na tureckého prezidenta Abdullaha Gula stížnost u tureckých meclis a Nejvyššího soudu, aby Gula stíhal, protože Strana práce „má jasné důkazy, že (Gul) podněcoval terorismus a válku proti Sýrii a podepsal tajné dohody se Spojenými státy, což je samo o sobě důvodem pro soudní stíhání“. Mustafa Kamalak, vůdce strany Felicity, dokonce vedl tureckou delegaci na návštěvě Bashara Al-Assada, aby ukázal podporu Sýrii a opozici vůči Erdoganově politice.

Mobilizace turecké armády na syrské hranici coby ukázka síly je psychologická taktika k zastrašení syrského režimu. Jakékoliv velké vojenské operace proti Syřanům by byly pro Turecko velmi nebezpečné a mohly by roztříštit turecké ozbrojené síly. Část turecké armády je ve sporu s tureckou vládou a samotná armáda je kvůli turecké zahraniční politice rozdělená. Erdogan dokonce nevěří polovině vůdců turecké armády a čtyřicet z nich zatkl za plánování jeho svržení. Jak může takové jednotky poslat do útoku na sousední Sýrii, nebo si myslet, že je může kontrolovat během širší války?

Nebezpečí „zpětného rázu“ ze Sýrie

Zatímco Turecko vytrubuje, že nedovolí kurdským milicím vytvořit základny v severní Sýrii, ve skutečnosti tomu samotná turecká vláda napomáhá. Existuje reálné riziko „zpětného rázu“ ze Sýrie do Turecka. Stejně jako Sýrie je i Turecko směsicí různých lidí a vír. Turci jsou drženi pohromadě prvořadostí tureckého jazyka a sdíleným občanstvím. Turecké menšiny tvoří minimálně třetinu země. Významná část tureckých menšinových komunit má vazby na Sýrii, Irák nebo Irán.

Kurdové a další podobní Íránci tvoří asi 25% turecké populace, což znamená, že každý čtvrtý turecký občan je původem Kurd nebo Íránec. K dalším etnickým menšinám patří Arabové, Arméni, Asyřané, Ázerbájdžánci, Bulhaři a Řekové. Nikdy nebyly dostupné žádné údaje o tureckých šíitských muslimech, kvůli historickému pronásledování a omezením vůči šíitským muslimům v Turecku od dob Osmanů. K šíitským muslimům je možné přiřadit někde kolem 20 až 30% turecké populace, a patří sem i alevis, alavité a dvanáctníci. Turecko má také malou křesťanskou menšinu, z níž část má historické nebo organizační vazby na Sýrii, jako turečtí alavité a etničtí Arabové. Turecko bude pohlceno také, tak či tak, pokud se širší sektářský konflikt rozšíří ze Sýrie a pokud budou Syřané násilně rozděleni podél sektářských zlomových linií.

Sebedestrukční povaha zapletení Turecka v Sýrii

Všechny faktory probírané výše jsou receptem na katastrofu. Možnost občanské války v Turecku je ve stále více polarizovaném tureckém státě reálnou možností. Pokud bude Sýrie hořet, shoří nakonec Turecko také. To je důvod, proč celé spektrum tureckých vůdců varovalo svoji zemi a lidi, že následky ohně, který Erdogan, Davutoglu a Gul rozdělávají v Sýrii, budou pro Turecko a všechny země sousedící se Sýrií katastrofální.

Erdoganova vláda dokázala Turecku znepřátelit většinu jeho důležitých sousedů, poškodit tureckou ekonomiku a destabilizovat vlastní hranice země. To je však pouze špička ledovce, v porovnání se škodami, které by mohlo Turecko zaznamenat. Turci vkráčeli do pasti, kde jsou určeni k sebedestruktivní kamikadze operaci proti Sýrii. USA vedené obléhání Sýrie má za cíl vytvořit chaos na celém Středním východě a zažehnout řadu regionálních konfliktů. Násilnosti a konflikt se má ze Sýrie přelít a pohltit Libanon a rovněž Irák. V rámci této mely bylo Turecko odsouzeno k oslabení a rozdělení – přesně jak USA, NATO a Izrael předjímají ve svém projektu vytvoření „nového Středního východu“.