Příčiny a řešení problému chudoby Afriky

Ukazuje se, že příčin je celá řada, a jedná se o závažné, nikoli jen drobné skutečnosti. Do těchto příčin se promítá historie koloniální epochy, soupeření za studené války i honba za penězi období globalizace. Afrika ke své smůle byla od konce středověku ovládána, využívána a zneužívána silnějšími zeměmi. Určitým neštěstím pro ni bylo a je její bohatství, které lákalo a láká různé uzurpátory.

V dnešní době jsme, věřím, na dostatečné civilizační úrovni, abychom dovedli tento problém řešit, abychom se dokázali pozvednout nad dílčí zištné zájmy, a aby se nejvýznamnější lidé světa dokázali sjednotit na řešeních a opatřeních pro pomoc Africe. Nástroje pro to, jak bude ukázáno, zde většinou jsou, a lze využít existující instituce, organizace, smlouvy a již uzavřené dohody.

Z děl autorů, kteří se tématem zabývali, mohu nejsrdečněji doporučit od Paula Colliera knihu Miliarda nejchudších a od Moisese Naíma knihu Černá kniha globalizace. Zajímavé je, že oba autoři pocházejí z prostředí Světové banky a dají se považovat za odborníky a zasvěcence oboru světové politiky a ekonomiky. Přesto (nebo právě proto) je jejich postoj k problému chudoby a globalizace velmi kritický. Seznam dalších podobných zajímavých knih je uveden na konci.

Proč bychom se měli jako středoevropané zabývat vzdálenou Afrikou a jejími problémy? Tak zaprvé proto, že vzdálenosti již nehrají tak zásadní roli a žádná země již není zcela izolována a zadruhé proto, že problémy jedné země se nyní stávají problémem celého lidského společenství a naše civilizace toto začíná chápat a vnímat a přeje si jednat v tom směru. Uvidíme také, že mnohé problémy Afriky jsou vlastně problémy západní společnosti.

1. Afrika - potenciál a vývoj

1.1 Zdroje a obyvatelstvo

Afrika jako kontinent oplývá bohatstvím jak surovinovým, tak přírodním. V Africe se nachází 10% světových zásob ropy, více než v celé jižní a střední Americe. Zásoby podle odhadů vystačí na více než 30 let. Z drahých kovů a vzácných surovin se v Africe nachází diamanty (JAR, Angola, Kongo-Zair, Botswana), zlato (JAR), platina (JAR), kobalt, mangan. Tropické pralesy jsou bohaté na vzácné dřevo. V rovníkové Africe je na velkých územích velmi úrodná půda vhodná k zemědělské produkci a pastevectví. Nevýhodou jsou rozsáhlé pouštní oblasti zahrnující celou Saharu a oblasti s nedostatkem pitné vody.

V Africe žije nyní něco přes jednu miliardu lidí. Chudoba obyvatelstva je velmi rozšířená, v nejchudších zemích dosahuje až 94 % (< 1 USD/den), respektive 76% (< 2 USD/den). Přes všechny vymoženosti současného vyspělého světa a technologický pokrok je v některých částech Afriky negramotnost dosahující až 80%. Vysokou úmrtnost vyvažuje vysoká natalita.

Poslední roky jsou z ekonomického hlediska jedny z úspěšnějších, kdy HDP Afriky dosahuje přibližně 3000 miliard USD s tempem růstu 5,5. HDP na hlavu rovnající se méně než 3000 USD je ve srovnání se zbytkem světa spíše nelichotivé. Navíc je zde silná nevyrovnanost příjmů a bohatství uvnitř země.

1.2 Afrika v globalizovaném světě - negativní vlivy globalizace a liberalismu

Globalizace rozšířila kapitalistický liberálně-tržní systém do celého světa a s ním i jeho negativní vlivy. V celém světě můžeme s rozvojem globalizace pozorovat vyostřování rozdílů mezi bohatými a chudými. Bohužel se spolu s volně-tržním kapitalismem ne vždy úspěšně a dostatečně rozšířila i demokracie a potřebné kontrolní a regulační mechanismy a ještě méně demokratická kultura a občanské povědomí o demokratickém fungování státu a liberalizované ekonomiky. V těchto úvahách bychom se mohli vrátit až k době dekolonizace, kdy byly porobené státy nechány napospas sobě bez jakékoli zkušenosti se svobodným demokratickým vládnutím. Dodnes se tyto státy vypořádávají s tvrdými lekcemi, kdy musí řešit silnou korupci ve vlastních strukturách, silné tlaky nadnárodních korporací, válečné nepokoje a konflikty, nedostatek kapitálu v zemi, lobby mezinárodních obchodních kartelů a organizací, ekonomicky často zruinované hospodářství, pokřivené obchodní vztahy a další a další záležitosti. I pro vyspělé státy je náročné odolávat všem takovým tlakům a bojovat o své místo v globálním světě, mladé a chudé státy však jsou proti tlaku vyspělého světa a vlastních problémů většinou bezbranné a nechráněné, nebo se jen těžko potýkají se všemi překážkami.

V Africe se pojmy globalizace a chudoba často setkávají. Zatímco v některých částech světa rozvoj volného trhu a obchodu přinesl prosperitu, Afrika profituje ze světového růstu jen minimálně, pokud vůbec můžeme hovořit o skutečném zapojení do světového hospodářství, a je doprovázeno řadou problémů. Jedním z nich, a není to jen případ Afriky, je nerovnost.

Nerovnost můžeme pozorovat jak mezi jednotlivci uvnitř státu, tak mezi zeměmi a regiony světa. Majetkově vyrovnaný stát může být např. Česká republika, příkladem polarizovaného je třeba Mexiko. Africké státy zde stojí na okraji spektra na straně těch chudých a i vnitřní nerovnost je výrazná, pokud se nejedná o rozdíly přímo astronomické. Např. v Středoafrické republice je 10% nejbohatších obyvatel téměř sedmdesátkrát bohatších než 10% nejchudších. 10% nejbohatších pobírá skoro polovinu všech příjmů země. U České republiky, jako příkladu země s vyrovnaným rozložením bohatství, je poměr mezi 10% nejbohatších a nejchudších roven pěti. Lze tedy říci, že v Středoafrické republice je nerovnost přibližně čtrnáctkrát vyšší než u nás. Nerovnost je však veliká i u některých vyspělých států, zejména USA.

Příčina chudoby Afriky je neoddiskutovatelně také v nadměrném bohatství Západu (Severu). Víme, že globalizace způsobuje nerovnost a to zejména v oblastech, které jsou okrajové. "V mnohých zemích získává globalizace pro většinu obyvatelstva podoby neslýchaného násilí, protože mezinárodním zahraničním společnostem umožňuje stabilně se v nich usadit a vyrábět za neuvěřitelně nízké ceny pro své vlastní trhy a nezajímat se o místní situaci a životní podmínky - tam zůstává bída a často se ještě prohlubuje, takže odstup od bohatých zemí se stále zvětšuje," říká G. Amato.i Na globalizaci vydělávají ti, kdo z ní umějí těžit a mají přístup k prostředkům, hůře ji zvládají ti druzí.

Je překvapující, že miliarda lidí žije v chudobě, když "…majetek zhruba tisícovky nejbohatších lidí světa - světových miliardářů - představuje téměř dvojnásobek majetku dvou a půl miliardy těch nejchudších"?ii Tedy 200 nejbohatších lidí má více než 2000 miliard dolarů.iii Nebo jinak: "Podle studie Univerzity Spojených národů (UNUWIDER) z roku 2006 "horních" 10 procent dospělého obyvatelstva celého světa vlastní 85 procent celkového světového bohatství, zatímco celá "dolní" polovina světového obyvatelstva vlastní z celkového bohatství sotva jedno procento."iv Podle dalších statistik můžeme porovnat nerovnosti mezi zeměmi: "Například nejbohatší země světa - Spojené státy, Evropská unie a Japonsko - jsou v průměru stokrát bohatší než nejchudší státy jako Etiopie, Haiti a Nepál. Před sto lety to bylo asi 9:1."v Poměr mezi nejbohatší a nejchudší zemí se za 30 let zvýšil 88 na 267 ku jedné.vi A od roku 1972 do roku 1996 se zvýšil počet chudnoucích zemí ze 3 na 70.vii Podmínky tedy nejsou pro všechny stejné. Téma redistribuce a rovnosti však "zmizelo z agendy světové politiky" ( a dokonce i mezinárodních organizací).viii

Globální ekonomika před nás staví mnoho problémů. Pozorujeme, že když v ní nejsou zakomponovány sociální hodnoty, vytváří chudobu, nerovnost a jiné negativní skutečnosti jako nadbytečnou zaměstnanost.ix Zároveň se stává trendem posilování významu korporací a finančních institucí zároveň s trendem oslabování států. M. Rothkopf přímo říká, že státy již ztratily moc a tu pomalu získává jistá propojená svébytná komunita či třída podnikatelských elit, jíž nazývá "supertřída". Příslušníci elitní třídy jsou bankéři, manažeři, magnáti a jim podobné skupiny lidí. "Mnohé z těchto skupin řídí velké instituce, které už zcela postrádají jakoukoli identifikaci s určitým konkrétním národním státem, protože operují na trzích rozptýlených po celém světě bez ohledu na státní hranice, a slouží především zájmům svých akcionářů. Mnohé z jejich důležitých operací probíhají navíc mimo dosah národních regulačních struktur a nezávisle na nich," říká Rothkopf.

Tyto a další skutečnosti vyvolávají v mnoha autorech pojednávajících o vlivu globalizace obavy. Hendersonová se domnívá, že se "finance odcizily hmatatelné podstatě reálné ekonomiky," Amato dokonce tvrdí, že mezinárodní trusty převzaly úlohu kolonialistů.

Podle Sheera globalizovaný tržní princip svět deformuje a ekologicky zatěžuje a způsobuje, že to není domácí obyvatelstvo, kdo profituje na vývozu surovin, ale koncerny, přičemž státy mají problémy se zajištěním výživy vlastního obyvatelstva. To se týká do velké míry Afriky.

1.3 Kolonialismus, studená válka a jejich efekty

Mnoho současných problémů pochází z minulých desetiletí a staletí, kdy byly africké země pod nadvládou evropských velmocí své doby.x Koloniální éra zanechala na bývalých koloniích mnoho zátěže. Osvobozené země byly zanechány bez rozvinutého hospodářství, bez fungující státní správy, bez zakořeněné demokracie, bez ponechané domácí inteligence atd. Orientace hospodářství byla zaměřena především na vývoz primárních komodit do Evropy, přičemž domácí země z vývozu neměla prakticky nic. "Neexistuje cíp tohoto kontinentu, který by nebyl kolonizován a neuvěřitelně využit. Afrika nás doprovázela a pomáhala nám při realizaci našeho mimořádného růstu během 20. století, ale my jsme jí nevrátili nic," říká Amato. Velmi zničující se v budoucnosti ukázal způsob rozdělování afrických zemí do hranic. Africké země byly ustanoveny bez jakékoliv účasti Afričanů. Umělé hranice uzavřely rozdílné kmeny uvnitř hranic jedné země a zavdaly tak příčinu následných konfliktů a etnických nepokojů.

Během dekolonizace se evropské země snažily o udržení si mocenského vlivu a některé neváhaly použít své vojenské síly v regulérních válkách o nadvládu nad územím. To bylo jednou z příčin militarizace Afriky a vzniku prvních guerillových skupin, krvavých válek a vyzbrojování, to vše vedoucí k zbídačení obyvatelstva a narušení ekonomiky. Některé konflikty trvaly od boje proti kolonialistům bez přerušení po desítky let i poté.

Studená válka nastoupivší po dekolonizaci nenechala africké státy, které již tak byly v bídném a křehkém stavu, na pokoji, aby se mohly v klidu rozvíjet. Přímý vliv a vměšování supervelmocí USA a SSSR naprosto narušilo jejich vývoj a přineslo další zbrojení, konflikty a korupci. Na africkém kontinentě si soupeřící bloky vyřizovaly své velmocenské účty a dosazovaly si panovníky podle svých zájmů. Zároveň dodávaly zbraně a peníze tomu, kdo byl na jejich straně, ať to byl vládce u moci, nebo rebelující skupina. To vše zapříčinilo současný stav hlubokého úpadku. Afrika z kolonizace a studené války vyšla vyčerpaná a rozvrácená.

2. Příčiny chudoby v Africe

2.1 Monokulturnost ekonomiky

Řada afrických států se od dob kolonie orientuje na vývoz primárních surovin, hlavně zemědělských plodin a surovin, např. kávy, kakaa, banánů, zlata, diamantů nebo ropy. Navíc bývá export soustřeďován často na jednu takovouto komoditu, která pak představuje většinu vývozu. Collier jasně ukazuje, že takováto orientace ekonomiky poškozuje ostatní méně lukrativní oblasti hospodářství, poškozuje domácí produkci a domácí zemědělství.xi Chudé africké země bývají na vývozu takové jedná komodity často závislé, v důsledku čehož jsou ekonomicky nestabilní. Vysoké výnosy z exportu drahé suroviny také v porovnání s jinými komoditami vytváří nepoměr zneužívaný ke korupci. Jiří Tomeš hovoří o zneužívání státní moci k požadování "placení zvláštních korupčních poplatků za koncese k těžbě," využívané často guerillovými skupinami, nebo jako prostředek k udržení moci a potlačení opozice vládnoucí silou.

Samotný ekonomický přínos země zaměřující se na těžbu ropy nebo drahých kovů je diskutabilní. Hovoří se o tzv. "holandské nemoci", tedy situaci, kdy masivní export jedné drahé suroviny negativně omezuje rozvoj zbylého průmyslu, oslabuje domácí ekonomiku. Zaostalost ostatního průmyslu a odvětví ekonomiky mimo těžební průmysl je zjevná. Orientace na export kovů, ropy, nebo jedné zemědělské plodiny je bez větší diskuze nepříliš dostačující. Podle statistiky tak trvalý růst zažívají ty země, které nejsou nijak zvláště bohaté na suroviny, mají však lepší vládu a více zapuštěné kořeny demokracie.

2.2 Korupce vnitřní i zahraniční a vliv nadnárodních korporací, neokolonialismus

Problémem jsou zde zájmy mezinárodních firem, které si přejí těžit s minimálními náklady za co nejnižší ceny a dosahovat maximálních zisků. Problém ještě násobí působení politické síly zvenčí, neboť tyto nadnárodní firmy jsou většinou podporovány svými mateřskými zeměmi. Tak se např. Belgie angažuje v Kongu, jednak proto, že je to její bývalá kolonie, jednak však proto, že zde mají své zájmy belgické těžařské firmy. V Guinei zase prosazují své zájmy USA a Čína a podporují vládnoucí kastu a umožňují jí vládnout. Francie se zase vměšuje do politiky zemí, kde působí společnost Elf (nyní Total) a naopak. Zdá se, že zahraniční politika Západních států je založena zejména na podporování a zajišťování vhodných podmínek pro své firmy v zahraničí. Gabon je další zemí s významnou těžbou ropy. Jeho ekonomika je na ní natolik závislá, že všech 60% výnosů a 80% veškerého vývozu tvoří ropa. I zde pozorujeme malý vliv těžby na rozvoj země a i zde je vláda tvořena prezidentovou rodinou podporovanou ze zahraničí - Francie po volbách považovaných za zmanipulované potvrdila své spojenectví s Gabonem a podpořila "nového" prezidenta, kterým je syn předchozích vládce země. Samozřejmě zde těží firmy Elf (Total) a vyváží gabonskou ropu do Francie. Pro zajímavost - ředitelem této společnosti v Gabonu je člověk blízký prezidentu Bongovi. Konflikt zájmů je zde zjevný. Výsledek je takový, že v Gabonu "Pouhá 2% populace tak přijímají 80% veškerých zisků z ropy po dobu posledních čtyřiceti let."xii

Režim v Republice Kongo je hanlivě nazýván "systém Elf", neboť se stal příkladem vzájemné propojenosti ropného nadnárodního koncernu a místní vlády. Republika Kongo si prošla historií válek a převratů a kořistnictví a demokratickou vládu měl jen jednou v roce 1992, kdy byl za nemanipulovaných voleb zvolen P. Lissouba, jehož hlavním programem bylo "zamezit další korupci, jež provázela dosavadní způsob zadávání koncesí a zakázek v oblasti ropného průmyslu." Krátce nato však vypukla občanská válka a k moci se dostal D. S. Nguesso podporovaný Francií. Za jeho vlády byla lobby Elf nejsilnější a vznikl tak onen zmiňovaný název korupčního režimu.

Elf společně s firmou Shell byly též producenty ropy v Kamerunu, kde situace nebyla o nic lepší, i zde nedošlo k svobodným volbám a prezident P. Biya se sám ujal moci za podpory zahraničí. "Vliv společnosti Elf na fungování státní administrativy potvrdil v roce 1996 i tehdejší ředitel společnosti Le Floch-Pigenet, který prohlásil, že "Biya setrvává u moci jen za podpory společnosti Elf", čímž vyvolal mezinárodní skandál."

Stručně řečeno, existuje mnoho dokladů a informací o tom, že těžbu hodnotných surovin doprovází nebývalá korupce zacházející v afrických státech až tak daleko, že členové vlády a i sám prezident jsou podřízeni zájmům těžařských společností a obohacují se na zakázkách a spolupráci s nimi. Výsledek je ten, že ze země je odváděno nerostné bohatství a peníze také končí v zahraničí na soukromých účtech. Vzájemně výhodná spolupráce vládnoucí třídy a zahraničních podnikatelů však nepřináší nic ani regionu, kde ekonomická aktivita působí, ani obyvatelstvu země. Zahraniční vlády tento stav podporují, neboť zaštiťují zájmy svých firem.

Ekonomické zájmy jsou tedy často propojeny s politickými zájmy a vlivy. Chudé státy mají problémy čelit tomuto tlaku a zároveň s působením nátlakových sil zvenčí jsou oslabovány korupcí zevnitř. Známa jsou rizika poskytování rozvojové a charitativní pomoci vládám těchto států. Finanční pomoc s nedostatečnou kontrolou se může snadno ztratit a dostat se na soukromé účty či na výdaje na zbraně. A totéž platí o vybraných daních, příjmech z prodeje surovin a peněz z půjček od cizích bank. Někteří afričtí prezidenti jsou zodpovědní za zruinované hospodářství svých zemí a jejich zadlužení.

Politický zájem zahraničí se v Africe soustředí na zmiňované suroviny, udržování kontroly nad politickou reprezentací zemí, udržování si spojenců, zajišťování strategických míst pro další aktivitu. Jan Záhořík hovoří o "novém geopolitickém dělení Afriky", tedy jakousi novodobou podobou mocenského zabírání území pro své zájmy. Připomeňme, že podobně v souvislosti s Kaspickou oblasti se nově objevuje termín "Nová velká hra" o kontrolu nad Kaspickou oblastí. Dělení probíhá nicméně na rozdíl od předchozích dob spíše v režimu ekonomických subjektů, méně z důvodů politických nebo ideologických a v režimu států. Státy tomuto procesu ale jistě napomáhají. Francie podporuje nedemokratické režimy ve svých bývalých koloniích a dodnes má velký vliv, i když ne úplně zřejmý. Jedná se spíše o skrytý vliv, například, když jsou vládnoucí skupiny propojeny s francouzskými tajnými službami. Další vliv je skrze firmy jako Elf. Režimy spřátelené Francie v Africe tak jsou nebo byly např. v Côte d'Ivoire (F. H. Boigny), Senegalu (L. S. Senghor), v Kongu to byli Bokassa a Mobutu apod. Británie má své zájmy např. v Keni, Nigérii, Ghaně, Zimbabwe nebo Sierra Leoně. Zvláštní postavení zde mají firmy Shell a BP. Belgie si nárokuje určitou míru vlivu na země jako Kongo, Rwanda, Burundi. Portugalsko se dlouho snažilo o udržení moci nad Angolou, Mosambikem a Guinea-Bissau.

Ekonomická oblast je představovanou zejména velkými nadnárodními společnostmi - neboť jsou to ony, které mají největší slovo v oblasti ekonomické aktivity na africkém kontinentě. Jsou to společnosti jako např. DuPont, ExxonMobil, Coca-Cola, Danone nebo Total. Často jsou to korporace takových rozměrů, že jsou větší než celé státy. Podle různých statistik lze spočítat a porovnat velikosti těchto mamutích firem a velikost států. Royal Dutch Shell má např. větší obrat než je HDP Nigerie, kde těží ropu. Podobně British Petrol (BP) má obrat skoro třikrát větší než HDP Angoly, kde těží ropu. A China National Petroleum je dokonce desetkrát větší než celý Niger, kde taktéž tato společnost těží ropu. Pokud se jedná o takové disproporce mezi firmami a státy, kde působí, pak je jasné, že zde také budou mít velmi velký vliv. A ten prokazatelně mají - jednak ekonomický, samozřejmě, ale také politický a v neposlední řadě korupční. V nejchudších zemích velká ropná společnost představuje často nejvýznamnější zdroj peněz a jejich vlastníka. Peníze, kterými disponuje jsou v křiklavém nepoměru k bídě obyvatel státu. Je pak velice snadné podplácet a korumpovat vládu částkami, které jsou pro bohatou korporaci nepatrné, pro místní úředníky, ministry (i prezidenty) nesmírné a tedy velmi lákavé. Za poměrně malé množství peněz lze také v chudých státech najmout armádu povstalců, ozbrojit a vyvolat převrat. Lidi, kteří žijí chudobě a nemají co ztratit, snadno zláká třeba jen pár dolarů a dají se tak snadno koupit.

Ekonomická nerovnost vytváří napětí a usnadňuje korupci. Velká ekonomická moc má tendenci uzpůsobovat si podmínky v zemi, politice i legislativě, zvlášť tam, kde není silná vláda, zákony a kontrolní mechanismy a ovlivňování je snadné. Nejhorší varianta zasahování ekonomických subjektů do podmínek země je podpora konfliktů ve prospěch jejich zájmů.

2.2.1 Boj o suroviny

Předmětem zájmu jsou zde suroviny a země jimi disponující jsou vystavovány tlaku zvenčí. Chudé země mají problém se s tím vypořádat a upadají často do konfliktů. Tomeš uvádí: "Riziko konfliktů je vyšší v chudých zemích, kde existuje větší možnost relativně rychlého zbohatnutí, stejně jako zbídačení, než v rozvinutých a kontrolovaných demokraciích." A také, že vskutku 9 z 10 zemí na konci žebříčku HDI zažilo konflikt. Ropa se v Africe stává "palivem konfliktů".

Je otázkou, kolik z konfliktů ve světě a zejména v zemích s výraznými zásobami surovin má skutečně původ v etnických rozdílech, náboženství a kolik jich bylo vyvoláno uměle a boj za ať už nezávislost, svobodu, lepší podmínky, proti utlačování atd. je jen fasádou snahy o ukořistění surovinových zdrojů. Jiří Tomeš hovoří přímo o ekonomizaci většiny konfliktů v Africe v devadesátých letech, kdy spolu s vzrůstem konfliktů docházelo i k intenzívnějšímu využívání surovinových zdrojů. Kořistnické války jsou propojeny s válkami občanskými a obtížněji se rozlišují. Nesnadno se dokazuje, zda byly některé vyvolány uměle kvůli ekonomickému zisku. Některé takové případy jsou zdokumentované, některé zůstávají spekulacemi. Je náhodou, že často nejvýznamnější konflikty (Čečensko, Gruzie, Irák, Írán,…) probíhají v oblastech se zásobami ropy?

Problém vzácnosti surovin, jejich potřeby a soupeření o ně je známý. Suroviny jsou hodnotné komodity a je jasné, že velké průmyslové země mají zájem na jejich dodávkách pro svůj průmysl. Dokazují to četné konflikty v zemích s nalezišti ropy, diamantů a zlata, ale i třeba dřeva, a angažování těchto států v nich. Pokud se budou naplňovat předpovědi o vyčerpání některých důležitých surovin v horizontu desítek let, lze očekávat ještě větší vzrůst jejich hodnoty a žádanosti. Průmyslové státy začleňují zajišťování zdrojů do svých politik a můžeme pozorovat určité boje o ně."Naivní představu, že surovinové zdroje (již) nepředstavují žádný centrální problém, lze lehce vyvrátit nejnovější definicí strategie NATO, která je zaměřena na zajištění světových energetických a surovinových zdrojů," jak říká Hermann Scheer. Také zahraniční strategie spojených států má jako jeden z cílů zajištění surovin.

Zápas o docházející suroviny také může vyvolat vojenské konflikty s tím, jak některé země nebudou mít přístup k důležitým zdrojům. O tom říká Scheer: "Otázky přístupu k surovinám mohou vyprovokovat dramatické konflikty. Zvyšují nebezpečí skutečných světových válek…"A dále: "…bude nutno počítat více než kdykoli předtím ve světové historii s hrozícími konflikty. Ještě předtím se ale bude přiostřovat krize týkající se přístupu k surovinám, jejich rozdělování i cen, a to s nevyčíslitelnými následky pro světové hospodářství."

Hlavním motivem a příčinou konfliktů tedy zůstávají ekonomické faktory: "Součinnost těžby ropy, působení mezinárodních ropných společností či přímá angažovanost vlád cizích zemí je důležitou součástí řady vnitropolitických konfliktů, jež jsou udržovány při životě ve snaze o ovládnutí zisků z ropy a dalších cenných surovin. V minulosti bylo dokázáno, že riziko konfliktů je vyšší v chudých zemích, objevujících se na konci žebříčku indexu lidského rozvoje," říká Záhořík.

Přírodní bohatství země může představovat zdroj problémů. Ukazuje se, že země s bohatými zásobami ropy na tom nejsou lépe, než země, které tyto strategické zásoby nemají. Angola oplývající diamanty, ropou a zlatem není nejbohatší zemí Afriky, jak by se dalo očekávat, Nigérie se zásobami ropy s druhými největšími po Blízkém východu vykazuje nižší HDP na obyvatele než okolní státy, a i Jihoafrická republika se svými doly na zlato a diamanty nemá dostatek prostředků na boj s AIDS a chudobou, která postihuje velkou část obyvatelstva. Pochopit, jak je to možné, představuje nalezení důležité příčiny vzniku a přetrvávání chudoby v rozvíjejícím se globalizovaném světě.

2.2.2 Ropa a bída - případ Nigérie a dalších ropných zemí

Exemplárním případem je Nigérie. Do roku 2008 byla po desetiletí největším producentem ropy v Africe. Její vývoj je ale provázen sériemi politických převratů, vražd, konfliktů a lidových povstání. Korupce v této zemi je všudypřítomná. Po mnohých vojenských pučích a občanské válce v 60. letech nastalo období ropného "boomu", obrovské sumy peněz se však nedostaly k obyvatelstvu, neboť skončily v rukou vlády a elitních skupin. Navíc se ekonomika Nigerie stala závislou na ropě a jejím vývozu, zatímco ostatní odvětví upadala. V roce 1979 došlo k prvním svobodným volbám, zvítězivší prezident byl však brzy sesazen. Následovala řada dalších převratů. Neustále vládla obrovská korupce a zájmy ropných korporací. Místo příjmů nakonec nashromáždila rozsáhlé dluhy. Velká část příjmů z ropy tak odcházela na dluhovou službu. Nestabilita trvala po celá desetiletí, přičemž v devadesátých letech země zažívala jak nejzkorumpovanější, tak nejbrutálnější z režimů ve své historii.Nový prezident Sani Abacha, nastoupivší po vojenském převratu, vyváděl obrovské sumy peněz na zahraniční konta. Další prezident O. Obasanjo, bývalý generál, přinesl mírné zlepšení poměrů, i on však hájil zájmy těžařů a manipuloval volebními výsledky, o návratu k demokracii tedy nemůže být řeč. I další volby byly nehodnověrné, poslední volby v roce 2011 však už lze považovat za poměrně svobodné a ukazuje to určitou naději k lepšímu vývoji. Země je však zasažena dlouhodobými konflikty, zejména v oblasti delty řeky Nigeru, kde je hlavní těžební oblast, trpí ekologickou katastrofou, zdevastovaným prostředím, a napětím v této oblasti.

Nigérie může být příkladem země, které její bohatství nepřineslo žádný užitek, a spíše ji uvedlo do nepříznivé situace. Společnost Shell svou těžbou způsobila ekologickou katastrofu a zruinovala místní společenství. Navíc peníze za ropu většina místních lidí nikdy neviděla. "Vzhledem k odhadům představovaly peníze použité na místní služby v posledních 25 letech pouze 0.000007 procent hodnoty vytěžené ropy."xxvi Od doby, kdy těžba vyvolala odpor místních, vznikají ozbrojené konflikty, tajné povstalecké skupiny a otázkou je, do jaké míry se na jejich vzniku podílí společnost Shell. Situace až do nedávné doby byla napjatá. Jak je to možné, lze vyvodit z tohoto příkladu, přičemž podobná byla a je situace v řadě dalších afrických zemí. Angola má podobnou historii. I ona se nachází od 60. let v takřka nepřetržitém vnitřním konfliktu. Výnosy z těžby vzácných surovin šly většinou na nákup zbraní a celková ekonomika byla zdevastována. Životní úroveň obyvatelstva je po desetiletích intenzivní těžby drahých surovin na nejnižších příčkách. Přes velké zásoby ropy má samotná Angola pro vlastní užívání ropy nedostatek a nedostatek elektrické energie způsobuje časté výpadky proudu. Enkláva Cabinda bohatá na ropu byla a je terčem povstaleckých útoků, separatistických tendencí a exploatace. "Cabinda je jedním z příkladů ukazujících, že těžba ropy nenapomáhá zvyšovat životní úroveň obyvatel dané oblasti, ale naopak prohlubuje jejich marginalizaci."

Kdybychom pokračovali dále, lze vidět, že Kongo prožívalo podobný scénář, kdy oblast nejbohatší na výskyt ropy byla soustavně obsazována různými povstalci a uzurpátory a výnosy z jejího bohatství byly využívány k financování guerillové války a užitek z nich měla jen úzká elita. Ilegální těžba a korupční, ovladatelné prostředí bylo vítáno zainteresovanými západními státy a těžebními společnostmi. Opět - desetiletí ilegální a pololegální těžby v neprůhledném prostředí nepřineslo regionu nijakou stabilitu a bohatství. "Zisky z mnoha těžebních činností nejen v Ituri, ale i jiných regionech odcházejí do zahraničí, zatímco většina obyvatel DRK žije na hranici chudoby," píše Jan Záhořík ve své studii o Subsaharské Africe.

Další zemí s podobnou zkušeností je Rovníková Guinea, kde též lze sledovat "…masové porušování lidských práv v souvislosti s těžbou ropy, neboť drtivé většiny obyvatel země se makroekonomický růst nikterak nedotýká." Režim prezidentů rodiny Nguemo - Obiang je totiž silně podezírán z toho, že se sám obohacuje z příjmů z ropy na úkor obyvatelstva. Peníze pak končí na účtech v zahraničí patřících jim a jejich rodinám, a nejvyšších úředníků. Nerovnoměrné rozdělení příjmů z ropy již vedlo k občanským a etnickým konfliktům. Odpůrci režimu poukazují na to, že celá vláda je tvořena v podstatě jen prezidentovou rodinou a zemi ovládá jeden etnický klan, z něhož pochází prezident.

2.3 Politická nestabilita - povstalci a konflikty

Musíme rozlišovat skutečné lidové povstání motivované touhou po nápravě, politické změně a zlepšení podmínek, a uměle vyvolané guerillové polovojenské skupiny vybavené moderními vysílačkami, těžkými zbraněmi a konexemi na významné lidi v politice a v byznysu. Ti první se snadno poznají podle toho, že jsou chudě vybaveni, špatně koordinováni a minimálně ozbrojeni. Jejich možnosti jsou mizivé a většinou jsou snadno a rychle potlačeni. Ti druzí si naopak snadno získají mezinárodní uznání a podporu a jsou jim dodávány ze zahraničí další zbraně, peníze a technika. Ti první bývají označováni za rebely, ti druzí za osvobozenecká hnutí, nebo demonstranty. Bohužel historie ukazuje, že bylo častěji pomáháno těm špatným, těm skupinám, které měly za cíl získání kontroly nad zdroji surovin, nad mocí ve státě a jeho bohatstvím.

Tak byli dlouho podporováni povstalci z RUF v Sierra Leoně, rebelové z UNITA, než se jasně ukázalo, že je to zločinecká banda, R. Mugabe, který přivedl svou zemi k bankrotu, diktátoři jako Bokassa, Mobutu, Nguesso, Abacha, Bašír a další. Nejnovější případ je Libye a boj Kaddáfího proti vzbouřencům. I zde západ stojí na straně povstalců, ačkoliv ještě minulý rok prezident Sarkozy a další západní prezidenti s Kaddáfím udržovali přátelské vztahy a čile spolu obchodovali. Krátce na to vede NATO válku proti Kaddáfího režimu a vládnímu vojsku na straně paravojenských skupin možná napojených na Al-Káidu. Po všech těch přehmatech a chybách, již se OSN a světové společenství (Rada bezpečnosti) dopustily v minulých desetiletích při afrických misích, opět dochází k diskutabilnímu zásahu. Zatímco v mnoha případech zasahovala vnější síla proti povstalcům útočícím na stabilitu státu, zde naopak jsou podporováni ti, kteří stabilitu do té doby klidného a bezproblémového státu, narušují. Podle jakých kritérií jsou vybírány strany, které mají být podporovány a ty, které mají být zneškodněny?

Libyjští rebelové jsou zcela patrně jedni z těch, kteří jsou perfektně vybaveni po všech stránkách, mají nové moderní zbraně, lepší než vládní vojsko, techniku i experty v mnoha oborech. Prvním činem povstalců po vyhlášení separátního státu na začátku bojů, bylo založení nové libyjské ropné společnosti a nové libyjské centrální banky. Během bojů páchají horší činy, než kterých se kdy dopustil Kaddáfí, který se i omluvil za útok na letadlo Locekrbee, který možná ani nespáchal. Jiní afričtí diktátoři jsou Evropou a USA podporováni třeba 40 let bez přestávky, ačkoliv není neznámo, že jsou v zemi porušována nejzákladnější lidská a občanská práva, v čem byl Kaddáfí jiný, že se stal terčem mezinárodního pronásledování? Totéž se můžeme ptát v případě Afghánistánu a Iráku. Vláda Tálibánu není přeci méně demokratická než vláda v bývalém Zairu, nebo Zimbabwe. Súdánský prezident Bašír, u moci přes 40 let, se těší trvalé přízni Západu i Číny, přestože jeho země je pokládána za snad nejnebezpečnější místo na Zemi. Ví se, že zde mají sídlo teroristické organizace, a je možné, že zde byly, nebo jsou vyvíjeny i jaderné zbraně; také je to místo pobytu Usámy bin Ládina v 90. letech. Země s nejhorší pověstí a diktátorským režimem sice prožívá ohromný růst v souvislosti s těžbou ropy, většina obyvatel nicméně nadále, tak jako vždy, zůstává v chudobě. Číňané a Malajci, kteří zde v investicích převažují, se o způsob vládnutí nijak nezajímají a nezasahovali, s výjimkou momentu, kdy došlo k poškození ropovodů povstalci. Zintenzivnění těžby zde vyvolalo nebývalé napětí. Přestože zde panovala válka mezi lety 1956-2005 a došlo zde i ke genocidě v Dárfúru v roce 2003. O působnosti OSN v tomto regionu se hovoří jako o fiasku-selhání. Místní si již dokonce přejí "zastavení exportu ropy ze severovýchodního Súdánu." Poukazují na zhoršování životních podmínek, vysídlování, masové vraždy a znečišťování prostředí. Vědí, že z těžby nebudou mít žádný užitek. Proč není tento autoritativní režim podroben mezinárodní kritice a osvobozovací vojenské operaci? Přestože Kaddáfí byl jedním z autokratů poměrně spolupracujících s Evropou, na obhajobu Libye je ještě potřeba říci, že jako ojedinělá výjimka na africkém kontinentu dosahovala vyrovnaného růstu a vysokého HDP na obyvatele a byla až do náletů a války jednou z nejvyspělejších a nejúspěšnějších afrických zemí i s určitými kontinentálními ambicemi.

2.4 Vliv mezinárodních institucí a zahraničí

Bohužel mezinárodní instituce a organizace nefungují optimálně. V případě OSN se často hovoří o neefektivitě. Z minulých případů vidíme, že dosavadní akce a programy se mnohdy míjely účinkem. Mise OSN v Africe dopadly povětšinou špatně a konfliktu buď nebylo zabráněno, nebo došlo k podpoře nedůvěryhodných stran. Hovoří se o nedostatečné politické vůli k zásahům a řešení palčivých problémů.

Gałęzia uvádí: "Takzvaná suverenita a nezávislost jsou nejčastějšími výmluvami vyspělých zemí, aby nedělaly nic…" Tomeš dodává: "Nezájem velmocí umožňuje mnohým diktátorům, stejně jako vůdcům guerillových skupin, obohacování na úkor většinové populace (často v reakci na korupční a kořistnické chování vládců) díky rozvoji obchodu (se snadno ukořistitelnými surovinami) v rámci globálních sítí, ze kterého profitují jak guerilly, tak zprostředkovatelé i finální spotřebitelé - producenti v podobě světoznámých firem…"

Politickou sílu představují i různé regionální mezinárodní uskupení, v Africe jsou to AU, SADC, EAC, ECCAS, ECOWAS apod. Jejich možnosti jsou však omezené z mnoha důvodů. Hlavní slovo se očekává od nejvýznamnějších politických uskupení a států.

Pomoc a podpora by měla přicházet od mezinárodních institucí a vlivných vlád, ta je však často jen symbolická, neřeší skutečně jejich potíže, u vlád je spojena spíše s populistickým vystupováním ve snaze o posílení popularity nebo k vytvoření zdání činnosti, u mezinárodních institucí je situace ještě ožehavější. Instituce podobně jako vlády velkých států jsou povětšinou též ovlivňovány mocnou lobby a dochází zde ke konfliktu zájmů, který brzdí skutečnou pomoc. WTO, IMF, WB jsou těmi nejvhodnějšími organizacemi k pomoci chudým zemím, je zde však zmíněný problém. Působení a výsledky činnosti Světové banky lze slušně označit jako problematické. WTO zase soustředí své zájmy na dojednávání smluv a obchodů a výhodných podmínek pro nejvlivnější korporace a situace chudých států zde zjevně není prioritní otázkou. U dalších, neekonomických, mezinárodních institucí je zase jiný problém. OSN je ideální platformou pro řešení problému chudoby, chybí ji ale potřebné pravomoci. Nejdůležitější finanční nástroje - zmíněné IMF, WB, WTO se buď osamostatnily a nespadají pod odhled OSN nebo jsou mimo její působení a nevyjadřují tak její politiku. OSN má řadu agentur (ILO, UNESCO, FAO, UNCTAD…), jež mohou ovlivňovat situaci, bez těch nevýznamnějších však hrají spíše druhořadou roli. Role vlád bohatých států je jaksi dvojaká - snaží se vyjadřovat hlas svých občanů a nezávislých organizací, kteří většinou volají po větší spravedlnosti a pomoci zemím, které mají problémy, a zároveň hájí své velké firmy a jejich zájmy. Většina vlád se shodne alespoň na tématu šíření demokracie, ale ani to už není tak jednoduché s tím, jak se hlavním světovým hráčem stává Čína - největší stát na Zemi s komunistickou vládou a totalitním veskrze nedemokratickým systémem. Číňané zintenzivňují svoje působení v afrických zemích, jejich zájmem zde však jsou suroviny, jejich zájem je ekonomický a není provázen demokratizací. Collier o tom říká: "Číňané jezdí po všech zemích spodní miliardy a zajišťují si dodávky přírodních zdrojů." A dále: "…Číňané situaci pouze zhoršují, protože se o způsob vládnutí nijak nezajímají." Například podporují Mugabeho nebo Angolskou zkorumpovanou vládu zneužívající výnosy z ropy. Za těchto nových podmínek bude posilování demokracie a svobody ve světě obtížnější.

2.5 Nemoci, nedostatek potravin a vody

Afrika je také enormně sužovaná nemocemi, zejména HIV/AIDS a malárií. Na kontinent již desetiletí proudí pomoc v podobě léků a lékařů poskytujících plošné očkování, nicméně problém přetrvává, zejména kvůli neustupujícímu nedostatky potravy a vody. Jihoafrický prezident Thabo Mbeki jednou prohlásil: "Nejme nemocní, jsme chudí. Odstraňme chudobu, a AIDS zmizí."

Nemocnost jako důsledek především chudoby a nedostatku potvrzuje i Amato: "…44% obyvatelstva na jih od Sahary žije v podmínkách podvýživy a že 53% dětské úmrtnosti na nejrůznější nemoci je zapříčiněno nedostatečnou výživou, jak nás informuje Světová zdravotnická organizace." Země nejvíce trpící nedostatkem potravin jsou v Africe, a to i v oblastech, kde je podnebí a půda velice vhodná k zemědělské činnosti. Klima a geografie nehraje v rozložení nedostatečnosti potravin roli. Alžírsko, Libye a Egypt, tedy pouštní země nacházející se na Sahaře, mají problém výživy zvládnutý. Tropické Kongo naproti tomu dosahuje alarmujících hodnot v podvyživenosti obyvatelstva.

Dalším faktorem nemocnosti je dostupnost vody. Samotná dostupnost vody by jistě vyřešila mnoho zdravotních problémů. Nemůžeme se divit, že je zdravotní stav chudých zemí v tak špatném stavu, když více než 1 miliarda lidí má nedostatek vody a vývoj naznačuje, že do roku 2015 bude bez vody až 3 miliardy lidí.

Nerovnost v nákladech na léčení a výdajích na léky je zarážející: "Podle údajů Světové zdravotnické organizace země s nízkými příjmy kryjí 11 % globálních zdravotnických výdajů, ale soustřeďuje se v nich 90 % nemocných." Naproti tomu jsou země jako USA, kde výdaje na zdravotnictví na osobu dosahují 5000 USD na osobu. V Nigérii je to méně než 15 dolarů.

2.6 Ilegální obchod, obchod se zbraněmi a praní špinavých peněz

Západní velké banky také situaci nezlepšují, když přijímají vklady vytunelovaných peněz ze státních fondů chudých zemí, zpronevěřené peníze z rozvojové pomoci a vůbec špinavé peníze. Bohužel je na tato konta uplatňováno bankovní tajemství a jsou chráněna ze strany bank. Proslulé tímto jsou země jako Kajmanské ostrovy, Bahamy, Bermudy, Lichtenštejnsko, Monako a zejména Švýcarsko, kde ovšem, zdá se, dochází k určitému obratu.

Banky jsou instituce, které spravují největší peníze a přitom je nad nimi nedostatečný dohled. "Jak uvádí Forbes, v roce 2007 jednadvacet bank a jiných finančních institucí spravovalo aktiva ve výši nejméně 1 bilionu dolarů a největších 50 finančních institucí disponovalo dohromady 48,5 biliony aktiv - více než třetinou globálního úhrnu. Stovka největších finančních obrů disponuje 60,4 biliony dolarů - více než dvěma pětinami aktiv."

Bohužel jsou mezi těmito aktivy i velké sumy pocházejí z nelegálního obchodu. Banky svojí podporou praní špinavých peněz napomáhají korupci v afrických zemích, kde je vláda náchylná k ilegální činnosti a obohacování se na úkor svých občanů.

Ilegální obchod a organizovaný zločin připravuje ekonomiku o stamiliardy dolarů, podporuje korupci a deformuje společnost i hospodářství. Zisky globálního zločinu za rok 1994 dosáhly 750-1000 mld. USD a zároveň ten samý rok byly vyprány špinavé peníze za 500 mld. USD.

Nejvíce se zločinu daří tam, kde je nejslabší vláda nejméně kvalitní kontrolní mechanismy, tedy v chudých, slabých státech. Afrika je pro organizovaný zločin ideální. Podle zpráv byla Al-Káida zapojena do obchodu s krvavými diamanty ze Sierra Leone skrze RUF a v Evropě byla napojena na Clearstream Banking S.A. (pobočka Deutsche Börse), banku dlouhodobě podezřelou z praní špinavých peněz z celého světa.

S jistotou můžeme říci, že počet ozbrojených konfliktů v Africe by nedosahoval tokového obrovského množství, kdyby byla obtížnější dostupnost zbraní. Na základě pozorovaného vývoje je však vidět, že povstalci nikdy neměli problém si zajistit dodávky zbraní, a to často přes embargo OSN. Zbraně ve velkém proudí do Afriky z Ukrajiny, z Balkánu, z Pákistánu, ale bohužel na exportu zbraní vydělává i mnoho zemí, jež považujeme za bašty demokracie, jako Švýcarsko, USA, Izrael.

Typický pro současný globalizovaný svět je tento příklad: "Před vypuknutím rwandské genocidy v roce 1994 dodal jistý francouzský zprostředkovatel do Rwandy polské a izraelské zbraně prostřednictvím jedné společnosti na ostrovech Turks a Caicos s ženevskou adresou, východoafrickým dopravním letounem a s pomocí afghánského prostředníka zastupujícího Rwanďany ze své základny v Itálii. V roce 1997 jistý německý zprostředkovatel dodal bitevní vrtulníky z Kyrgyzstánu do Konga přes belgického prostředníka s jihoafrickým bankovním kontem."xli

Prohlubování regionálních rozdílů a sílící boj o suroviny tak vyvolává konflikty a "globalizační tlaky a globálně fungující toky pašovaných surovin, drog a zbraní a dalších komodit generují velké množství malých konfliktů, jejichž nebezpečí spočívá v tom, že se stávají součástí každodenního života řady zemí a celých makroregionů."xlii

3. Projekty a nástroje překonání chudoby Afriky

Na případu Afriky se promítají snad všechny nešvary současného světa najednou a proto i řešení bude složité. Řešení budou muset být ekonomická, politická, legislativní i eticko-morální.

3.1 Millennium Development Goals a rozvojová pomoc

Jedním z nástrojů řešení problémů Afriky a její chudoby jsou programy a projekty OSN. Současně nejvýznamnější z nich je Millennium development goals - Rozvojové cíle tisíciletí (MDG). Ambiciózní projekt započal roku 2000 po sjezdu nejvýznamnějších představitelů a hlav států světa. Jeho cílem je dosáhnout určitých hodnot vybraných indikátorů, konkrétně šedesáti ukazatelů, dále osm cílů a osmnáct úkolů. Mezi nimi např. odstranění extrémní chudoby a hladu, nebo do roku 2015 snížit počet lidí žijících s méně než s jedním dolarem na den na polovinu, snížit na polovinu počet lidí trpících hladem, snížit dětskou úmrtnost. Dále odstranit rozdíly mezi muži a ženami ohledně přístupu ke vzdělání a zlepšit podmínky života v chudinských čtvrtích. Základní vzdělání pro všechny, snížení dětské úmrtnosti, boj s HIV/AIDS a dalšími nemocemi, budování globálního partnerství pro rozvoj apod.

Jakkoli ambiciózní a optimistický dokument může MDG být, plnění úkolů poněkud zaostává, což je vidět např. z příslušných ukazatelů. K.Ulík v publikaci MDG vydané Evropskou unií přiznává, že "většina úkolů zůstává nesplněna." Nejvíce nedostatečné plnění úkolů pak se týká zejména nejchudších oblastí Afriky. Ulík pokračuje: "Nejtragičtější situace je v subsaharské Africe, kde se přes ekonomický růst chudoba v některých zemích dokonce prohloubila." Jako další faktory zhoršující situaci uvidí "dramatické nárůsty cen potravin" nebo "finanční krize, jejichž důsledky dopadnou na nejslabší a nejchudší, kteří nemají, jak se bránit." Samotný přístup hodnocení podle statistických indikátorů vzbuzuje u některých nevoli. Podle Gałęzie jsou způsoby dosahování výsledků MDG "pochybné". Zatímco K. Ulík volá po nutnosti navyšování finanční pomoci, Gałęzia poznamenává, že nemá význam posílat stále více peněz a dodávek jídla a stavění dalších uprchlických táborů, tato řešení označuje za "povrchní". Zde musím souhlasit, že namísto boje s výsledky je potřeba bojovat s příčinami. Také souzním s tvrzením, že "první věcí, která musí být učiněna bohatými zeměmi Západu a Severu pro pomoc Africe, je přiznat, že situace je částečně jejich chybou."

Ustrnutí na rozvojové pomoci v podobě dodávek potravin, léků a peněz v dosavadním stylu bez jiné hlubší pomoci může být nebezpečné v dlouhodobém horizontu. Pokud budeme trvale vychovávat a vyživovat velké množství chudých v uprchlických táborech, je nebezpečí, že tam budou vyrůstat nové generace, které nebudou mít šanci změnit svůj osud a budou žít v závislosti na vnější pomoci.

Mnoho vynakládaných peněz jde do kapes zahraničních firem, ty profitují a místní z nich nic nemají, jsou pouze spotřebiteli konečného produktu. Když je navíc systém zkorumpovaný, tak se humanitární cíle mohou míjet účinkem. Současná podoba povrchního poskytování humanitární pomoci je v současnosti bohužel jedinou pomocí, kterou dokážeme poskytnout, a zachránit tak některé jedince. Přes optimistický cíl snížení chudoby o 50% se ukazuje jako realističtější očekávání nárůst dalších 1,7 miliardy osob s méně než 2 dolary denně v roce 2015.

Z celkového množství rozvojové pomoci nejvíce připadá na státy EU a EU samotnou. Státy EU poskytují celkem 55% rozvojové pomoci a EU jako mezinárodní organizace poskytuje 10% (jako druhá po Světové bance). Přesto to není dostačující. Mnoho evropských států nedodržuje svůj závazek navyšovat finanční prostředky na rozvoj, oddlužovat nejchudší státy a podporovat změnu nerovného obchodního systému.

I kdyby bylo peněz více, musíme si být vědomi, že musí být uvážlivě poskytovány. Jak říká Collier, musí být poskytovány správným způsobem, ve správnou chvíli a ne příliš brzy, jinak mohou snadné peníze zbrzdit reformy a uškodit. Peníze by měly být poskytovány v krizových případech, ne dlouhodobě.xlvi Podobně jako peníze z ropy, mohou destabilizovat celkovou ekonomiku a fiskální zodpovědnost. Finanční podpora má navíc klesající výnosy. Nelze tedy prostě vše vyřešit jen tím, že dáme peníze. Navíc se můžeme domnívat, že až 40% vojenského rozpočtu pochází z rozvojové pomoci.

3.2 Zajištění ekonomického růstu a spravedlivější obchod

Jaký by obecně měl být přístup v řešeních problémů Afriky, napovídá Hendersonová: "…mezinárodní spolupráce se musí stát nedílnou součástí utváření politiky na úrovni státu a musí být pro všechny odpovídajícím přínosem, má-li být úspěšná." Rolný říká, že je potřeba i etická, kulturní a sociální rovina uvažování, ne jen ekonomická, což je jistě pravda.

Co je potřeba, a co navrhuje Collier i další, je nastartovat u afrických zemí růst. Zapojit je do mezinárodního obchodu. "Navýšení podílu rozvojových zemí na světovém obchodu o pouhé jedno procento pomohlo více než 100 miliónům lidí dostat se z chudoby, " uvádí Gałęzia, a dodává, že k tomu však bude nutná komplexní reforma pravidel mezinárodního obchodu. Protože dosavadní pravidla přes všechny smlouvy a dohody o volných trzích bez bariér jsou nastavena k výhodě Evropy a USA na úkor chudých zemí. Dosti pokrytecky jsou cla na dovoz některých druhů zboží z rozvíjejících se zemí nastavena o 10%, ale až o 300% výše než v opačném směru! Týká se to zejména dovozu oděvů a zemědělských produktů. USA a EU navíc masivně dotují své zemědělce, takže mohou vyvážet za poloviční ceny, což "devastuje rozvojové země". A nakonec: Cla jsou nastavena tak, aby byla vyšší na konečné produkty, zatímco na nezpracované jsou nižší. To zabraňuje industrializaci. Boj s chudobou je hlavně politický problém, k jeho vyřešení však zjevně chybí dostatečná vůle. Chudé země nemají dostatečně silné slovo a ti, co ho mají, většinou jednají ve svém zájmu a chudí je nezajímají.

"EU si tak sama pod svým úsilím podtrhává židli, když blokuje úsilí o změnu mezinárodního obchodního systému. Tolik pro třetí svět potřebná liberalizace a odstranění diskriminačních opatření ztroskotávají na dotacích pro evropské a americké zemědělce. Tyto vývozní subvence deformují trh a obyvatelé chudých států kvůli nim přicházejí o jedinou oblast, kde by mohli mít díky levné pracovní síle komparativní výhodu," opět dodává Gałęzia.

Fair trade a jiné etické způsoby obchodování jsou jistě nutností, ne však postačující pro skutečnou změnu. P. Collier se ani nedomnívá, že by šlo o nejlepší prostředek.xlix Napomáhá totiž soustředění exportu na jednu surovinu či produkt (kakao, banány, káva) a poškozuje tak zbylé exportní možnosti. Zde se ukazuje nutnost soustředit se i na domácí situaci a podporovat diverzifikaci výroby a vývozu. Nahradit dovoz energie a hotových výrobků ze zahraničí a podpořit domácí výrobní průmysl. Zatím jsou země třetího světa naváděny k vývozu primárních komodit-surovin a zemědělských výrobků, domácí průmyslová výroba však je spíše potlačována. Je potřeba spíše nastartovat procesy vedoucí k soběstačnosti a dovolit chudším zemím vyrábět a prodávat výrobky s přidanou hodnotou a ne jenom vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Zde fungují celní tarify jako bariéra znemožňující zemím třetího světa volný obchod. Globalizace v tomto směru odstranila řadu překážek, byly to však překážky týkající se dovozu! Vývoz do zemí Západu je nadále znevýhodňován, zejména v oblasti dovozu zemědělských výrobků a oblečení a textilu. Zde se dotýkáme další úrovně problému a tou je bohatý Západ. Chudoba Jihu je i náš problém. Dokud budou státy Evropské unie dotovat zemědělské výrobky až na polovinu hodnoty, nebudou mít třetí země šanci uspět na evropských trzích. Největší korporace jsou americké a evropské, OSN a mezinárodním institucím, Radě bezpečnosti atd. vévodí západní státy. Nejvíce peněz je na Západě (Severu). Aby se mohly chudé země pozvednout, musí si udělat ty bohaté pořádek ve vlastních řadách. Je potřeba odhalit korupci u transnacionálních firem a zvětšit jejich odpovědnost za svou činnost.

Je současná globalizace tím, čím by měla být? Podle H. Scheera, zde došlo k obratu od jejího původního účelu: "Od zveřejnění zprávy "Global 2000" pro amerického prezidenta Cartera začátkem 80. let platilo slovo "globalizace" zprvu pro ekologickou péči." "Mezitím se ale tento pojem stal synonymem pro globální podnikatelskou soutěž, která již pokud možno nebude omezována clem a daněmi či vysokými platy nebo sociálně a ekologicky podmíněnými náklady." "Všechny podniky, včetně státních institucí, se přitom více než kdy jindy bezprostředně a nepokrytě orientují na vlastní zájmy."l Ngaire Woods se ptá, zda není potřeba právě naopak "sofistikovanější řád" namísto nespoutaného liberalismu.li Téma nerovnosti a redistribuce se podle něj zjevně "vytratilo z agendy světové politiky." A dokonce i ze zájmu mezinárodních organizací. "Žijeme v podmínkách rychle se globalizující světové ekonomiky, která se opírá o soukromé nadnárodní společnosti, jež dělají vše, co je v jejich silách, aby se vymanily z dosahu státu, jeho zákonů a daní, což zásadně omezuje schopnost vlád-dokonce i v případě velkých států-kontrolovat národní ekonomiku," komentuje globalizaci E. Hobsbawm.

Při pátrání po řešeních se budeme muset vrátit k základním tématům ekonomie jako rozdělení bohatství, blahobyt, budeme muset přehodnotit dosavadní mechanismy redistribuce zboží a peněz. Téma nerovnosti a nespravedlivého rozdělení bohatství sice dnes není módní záležitostí, je však potřeba znovu tuto otázku otevřít. Nerovnosti ve světě jsou často zarážející a "neviditelné ruce trhu" se nedaří uvést chudé africké státy do stavu zajištění základních potřeb. Při hledání spravedlivějšího způsobu sdílení bude nutné sáhnout na některá dosavadní tabu a vztáhnout k vlastnictví majetku nejen práva, ale i povinnosti. Chudoba bude dozajista existovat tak dlouho, dokud bude docházet k zadržování prostředků bohatými. Peněz a zdrojů je přitom na celém světě dostatek pro všechny. Stačilo by například, aby Spojené státy o 1-1,5% snížily svůj vojenský rozpočet, čímž by vznikly prostředky, které by stačily na základní vzdělání pro všechny děti na světě. Stejně tak, kdyby byla na majetek dvě stě nejbohatších lidí světa uvalena 1% daň,vytvořily by se dostatečné peníze na stejný účel. "Jen v roce 2000 existovalo v rámci EU více než 21 000 podílových fondů, které spravovaly majetek v hodnotě přes 3000 miliard euro." Majetek 1000 největších bank mezi roky 2008 a 2009 dosáhl rekordních 96 400 miliard dolarů… To jsou nepředstavitelné sumy - je to mnohem více, než může pár vlastníků těchto zdrojů za celý život využít. Na druhou stranu jsou masy těch, kterým by stačilo pár dolarů na den. Velké firmy vydělávají velké peníze, ale ti, kteří hodnoty vytvářejí, dostávají jen malý podíl na zisku z vytvořené hodnoty. Dokud nebude upraven způsob rozdělování zisků a způsob podílení se na bohatství krajiny, státu a společnosti, můžeme se pak setkávat s případy jako v Mexiku, kde nejbohatší člověk planety zadržuje jmění o hodnotě přes 70 miliard dolarů, zatímco miliony chudých Mexičanů jsou nuceny hledat špatně placenou práci, aby se uživili.

Podle Hendersonové by měly být zřízeny nové instituce pro dohled nad financemi, bankami, Mezinárodním měnovým fondem a obchodováním s měnami. "Nejnaléhavějším úkolem vlád jednotlivých států je dostat globální kasino neregulovaného finančního obchodování pod kontrolu."

Pro chudší rozvojové země by bylo prospěšnější obnovit své možnosti regulace obchodu a financí. Jedním z receptů na zlepšení jejich situace by tedy mohlo být učinění místních vlád nezávislých na IMF a požadavcích washingtonského konsensu a vrátit jim svobodu kontroly měny. Historie ukazuje, že odpoutání se od receptů IMF a WB přineslo prosperitu, viz příklad Argentiny v devadesátých letech.

Problémy globalizace musí být řešeny společně všemi státy a je to právě problémy přinášející globalizace, která zároveň vytváří i vhodné nástroje. Pomocí mezinárodních institucí a agentur, dohod a standardů lze korigovat mnoho oblastí obchodu a ekonomické činnosti. Zajisté bude potřeba využít stávajících institucí, bude ale také potřeba je zásadně reformovat a navrátit jejich původnímu účelu, jímž je prospěch všech. Změna pravidel a chování by měla vést k větší zodpovědnosti a spravedlivější výměně. Etický oboustranně výhodný obchod by se měl stát standardní mezinárodní normou. Mezinárodní instituce mají příslušnou legitimitu k prosazení takových kroků. Etičtější normy by měly být provázeny změnou morálního přístupu samotných předmětů legislativních změn - velkých firem. Ideální by bylo, kdyby nadnárodní společnosti samy z vlastní iniciativy uskutečnily změny, například jako signál zákazníkům, jako marketingový tah ke zlepšení své "image" před spotřebiteli. Již nyní se využívají různé značky a certifikáty, např. "Fair trade" apod. Zde by měla figurovat veřejnost jako "hlídač" a aktivně se zasazovat o rozvoj certifikace a o její efektivitu a bojkotovat firmy provádějící nelegální nebo neetické způsoby výroby a obchodu.lvi "Na státní a i mezinárodní úrovni by krokem správným směrem bylo zavést pro všechny velké firmy, které prodávají zboží mezinárodně, povinnost informovat o tom, jak se drží nebo nedrží oficiálně uznaných standardů," navrhuje Hendersonová.

Na mezinárodní korporace by měl být vyvíjen tlak ze strany regulujících institucí, států i veřejnosti. Bez něj je jediným cílem jejich činnosti zisk - je to jednoduše účel jejich současného podnikání. Pokud nemají dostatečný cit pro zodpovědnost a lidské záležitosti, je třeba ho nahradit příslušnými sociálně a ekologicky motivovanými regulacemi. Tato regulace se týká především velkých a největších ekonomických subjektů. Bohužel můžeme být spíše svědky opaku, kdy jsou nejbohatším investorům poskytovány různé úlevy, daňové prázdniny, výhodné tarifní podmínky a povolenky k tvorbě emisí. Malé lokální podniky a společnosti nemají globální dosah a spíše než ty velké udržují koloběh produktů a financí uvnitř regionu svého působiště. Současná přehnaná podpora nadnárodních gigantů a jejich časté upřednostňování vede k přesně opačnému účinku.

Řešením je omezení vlivu velkých firem, jejich regulace a podpora lokální ekonomiky. Nemůžeme očekávat blahobyt v africkém státě, kde většina ekonomické aktivity pochází ze zahraničních velkokorporací patřících - samozřejmě - zahraničním vlastníkům. Tyto firmy působí v rozvojových zemích většinou proto,že je to pro ně výhodné díky možnosti uplatňování nízkých mezd. Tento přístup nemůže vést k prosperitě nikoho jiného než samotných firem, přičemž jsou vytvářeny negativní důsledky i pro domácí zemi. Jednotlivé země by měly mít možnost, aby mohly ovlivňovat svou ekonomickou situaci, svobody ekonomické politiky, tedy něčeho, co jim často zakazují členství v nadnárodních uskupeních, organizacích, především WTO, a podepsané obchodní smlouvy.

Ne všechny problémy půjdou vyřešit změnou hodnot ukazatelů a nevyřešíme je ani zvýšením HDP, musíme dokázat "zkombinovat hospodářský blahobyt se sociální soudružností a politickou svobodou," přeměnit na lepší život. Trh některé věci nevyřeší. Např. dostupnost vody a budoucnost planety jsou problémy neřešitelné trhem. Některé problémy bychom měli posuzovat z jiné než ekonomické roviny, například v etickém kontextu. Rolný poukazuje na to, že pro spravedlivější svět bude nutné učinit změny ve společenských hodnotách a orientacích doprovázené změnou životního stylu obsahující omezení spotřeby a růstu požadavků, zastavení honby za ziskem apod. V opačném případě může systém dojít ke kolapsu a vyčerpání. Důležitá se jeví větší orientace na environmentalismus a šetření zdroji. Amato navrhuje více používat místo drahé ropy solární kolektory a ohřívání vody na slunci. Sheer poukazuje na to, že např. v Řecku a Izraeli se již běžně používají solární panely na střechách. Obnovitelné zdroje považuje za jeden z vhodných nástrojů k navození více spravedlivějšího rozdělení příjmů, jako prostředek k překonání protikladů bídy a bohatství. Většina zemí třetího světa importuje energii včetně techniky, místo aby vyráběly a používaly doma solární panely. Tento druh energie je vhodný pro venkovské oblasti a méně vyspělé země a jeho výroba a užívání přinese rozvoj.

Vůbec pro vystoupení ze začarovaného kruhu chudoby je potřeba změnit současný stav věcí ve výrobních možnostech obyvatelstva. Dokud budou černošskému obyvatelstvu odepírány prostředky k výrobě, půda, kapitál, nebude možná nastartovat růst. Pro zlepšení situace je zapotřebí regionalizace, decentralizace a hlavně komunální soběstačnost. Africké regiony a obce se musí jednak naučit být soběstačnými a umět se uživit vlastními silami, jednak jim to ale musí být umožněno. Pokud má být rozvojová pomoc na něco rozumně použita, pak na vybudování infrastruktury a prostředků k samoobživě. Až se začnou spotřebitelské výrobky produkovat lokálně a tam spotřebovávat, bude nastartován růst, a hlavně budou zajištěny základní potřeby. Není možné všechny věci dovážet ze zahraničí. Neoddiskutovatelnou podmínkou řešení je tedy zapojení občanů, zaměstnanců, chudých lidí a menšin do výrobního procesu.

Také by měla být více ceněna neplacená práce. Neplacené služby a práce představují asi 50% veškeré výroby v OECD a 60-65% v rozvojových zemích. Myslí se tím samovýroba, nebo třeba pěstování plodin doma. Takoví samozásobitelé a samopěstitelé jsou vyloučeni z globální ekonomiky. Lidé v tradičních neformálních sektorech jsou vynecháváni z možnosti zbohatnout na světovém růstu. Ti však jsou hojně zastoupeni v celé Africe kromě JAR.

Aby se chudé země mohly pozvednout, musí učinit řadu reforem a kroků pro posílení domácího hospodářství. Chudé země potřebují určité množství vzdělaných lidí a odvážných reformátorů, a podnět ke změnám musí přijít zevnitř. To není úplně jednoduché, například kvůli zmíněným korupčním tlakům. Collier říká, že přímo probíhá boj mezi odvážnými reformátory a zájmovými skupinami. Reformátoři potřebují podporu svého voličstva celkově občanů. Lidé však často nemají dobré informace o situaci.

3.3 Pomoc od mezinárodních organizací a zahraničí

Zde se dostáváme k roli WTO. Ta namísto, aby usměrňovala obchod a udávala etický kodex, vyjadřuje spíše zájmy vlivných subjektů. Je potřeba tuto instituci navrátit pod kontrolu OSN a reformovat její činnost, zavést standardy a efektivně vymáhat jejich porušování. Musí být umožněn přístup a vyjádření zájmů menších a chudších států. WTO se může stát propagátorem nových změn, pokud pro to bude dostatek politické vůle. WTO si zatím přisuzuje nejvyšší slovo, zatímco by měla být podřízena mezinárodním smlouvám a mezinárodnímu soudnímu dvoru. Collier potvrzuje, že se tato obchodní organizace o chudé moc nezajímá. "WTO se snaží potlačit sociální a ekologickou politiku na úrovni států, která má deformovat obchod. Přístup by však měl být opačný - propagovat obchod, který není dotován vykořisťováním, znečišťováním a cenami, které jsou nižší než skutečné náklady."

Další z institucí, které jsou zodpovědné za situaci v chudých zemích jsou IMF a IB. I ty se svým způsobem vymanily z kontroly OSN, jednají často tajně a autonomně. I ty je potřeba vrátit pod kontrolu OSN a navrátit jejich původnímu účelu.

OSN se stává jakousi promenádou vysokých politiků a místem k řečnění, místem okázalých gest. Namísto věnování se řešení příčin vedoucích k chudobě se zabývá umenšováním strašlivých výsledků celého komplexního procesu. Připomíná to přístup současného zdravotnictví věnujícího pozornost pouze léčení symptomů, avšak nehledícího na příčiny nemocí. Aby mohl být vyřešen problém Afriky musí být, jak praví Gałęzia, změněno celé "současné socio-politické prostředí" OSN je pro proces revitalizace afrického kontinentu nezbytná. Afrika OSN potřebuje a potřebuje ji silnou. Pod ní funguje též řada specializovaných organizací a agentur, které poskytují vhodné zázemí pro pomocnou činnost -ILO, UNCTAD, UNEP a další. Posílení ECOSOC - ekonomické a sociální rady OSN jako vyvážení vlivu WTO je jedním z možných kroků. Co je jistě potřeba reformovat je také Rada bezpečnosti. Nejsem jediný, kdo je přesvědčen, že tato rada by měla být rozšířena o další státy a měly by být změněny pravomoci hlasování. Přibrány mohou být státy jako Japonsko, Německo, Brazílie, Indie, JAR. Posílení OSN celkově je nutné i z toho důvodu, že silné státy jako USA často OSN obcházejí nebo OSN využívají.

Jedním z návrhů politického řešení globální kriminality i na úrovni států by bylo zřízení silného mezinárodního trestního soudu. USA však zatím byly vždy proti. Není zde tedy zatím garance mezinárodní spravedlnosti a nezodpovědní vladaři se mohou cítit v bezpečí pod záštitou suverenity a nedotknutelnosti jejich funkce, ať vládnou jakkoliv špatně. Hendersonová navrhuje, aby se spory před takovým soudem řešily veřejně, např. před veřejnoprávní televizí.

Mnoho problémů vyřešíme, když prověříme vlastní zákony, obchodní ustanovení a naše domácí firmy, a nahradíme je etičtější variantou více ve prospěch chudých zemí. Rozvojová pomoc by měla kromě humanitárních účelů směřovat také na podporu místních samozásobitelských ekonomik. Rozsáhlé zahraniční investice nejsou vždy až tak žádoucí, jak bylo ukázáno. Stejně tak není až tak důležitým indikátorem vývoje růst HDP, jako spíše růst indexů blahobytu, např. HDI, a zajištění základních služeb a potřeb. Africké státy by se měly řídit jinými principy a prioritami než nejvyspělejší země. Pro slabé státy by mohlo být prospěšné i omezení přístupu silných zahraničních firem na domácí trh a dovozní překážky a jiné regulace do doby, než by byl stát konkurenceschopný a soběstačný. Státy Afriky by měly maximálně podporovat produkční činnost svých vlastních obyvatel a podnikatelů. Orientace na zahraniční investory zanechává ekonomiku země v nerozvinutém stadiu, jak můžeme pozorovat.

Zahraničí by v určitých ohledech mělo spíše nechat Afriku samostatně se vyvíjet, nezasahovat a nevměšovat se a samozřejmě neuplatňovat svou sílu za účelem dosažení svých cílů, nebo přímo zisku. V některých jiných oblastech, by však bez zásahu zvenčí měla problémy se zvládáním situace. Zahraniční země rozhodně mohou pomoci zbídačeným zemím tím, že jim odpustí zadlužení způsobené v minulých dobách. Jeden pozitivní příklad již byl uskutečněn, a to odpuštění dluhů v rámci "Milostivého léta 2000" (Jubilee 2000).

Dále je nutné podřídit banky přijímající špinavé a vytunelované peníze zákonům. A také zastavit dodávky zbraní a podporovat povstalecká hnutí, terorismus a financovat převraty. Tyto nekalé praktiky z dob studené války musí skončit. Je to věc vyspělých států, zda budou nadále poskytovat prostředky povstalcům a dodávat zbraně, Afrika to nijak nemůže ovlivnit.

Další z opatření, které si dovoluji navrhnout, je přehodnocení dosavadních státních hranic afrických států, které byly ustanoveny již v koloniálních dobách mocnostmi a při jejich určování se řídily mocenskou politikou a nedbaly ohled na rozmístění kmenů. To, jak víme, přivodilo mnoho současných problémů s etnickými konflikty a změna hranic, nebo odtržení některých území může být jednou z možností. Příkladem úspěšného přeuspořádání hranic afrického státu v současné době je nedávné vytvoření Jižního Súdánu mírovou smlouvou.

3.4 Podpora demokracie, boj s korupcí

Místní státy, aby měly šanci provést pozitivní reformy, musí bojovat s vlastní korupcí a vlastní administrativou. Dokud nebude zmírněna zkorumpovanost ekonomických a státních struktur, bude pomoc ať už charitativní, rozvojová či rozpočtová, neefektivní a snad i kontraproduktivní. Velmi účinným opatřením se již osvědčil být občanský dohled provázený transparentností. Pro takový dohled mohou být vytvořeny lidové či občanské výbory, komise a sbory.lix Posilování transparentnosti je snad ten nejdůležitější prvek v celé problematice. Kdyby byl účinný dohled nad financemi jednotlivých států, korporací, finanční pomoci, jistě by zneužívání zdrojů nedosahovalo takové úrovně a peníze by se dostávaly tam, kam by měly. Velkou roli zde hraje informovanost. Informovanost spolu s demokratizací a transparentností považuji za nejdůležitější kroky k řešení problému. Větší dohled by vedl k lepšímu hospodaření a účinnější kontrole nad toky peněz a jejich využívání.

Proto další nutnou podmínkou dobrého vývoje je možnost mít dostupnější informace, tedy více průhlednosti, více demokracie. Chudí sami navrhují řadu opatření, které by si přáli, nemají však moc je prosadit. Přejí si mít více příležitostí a možností podílet se na rozhodování. Chtějí více pozornosti vlády k mikro-úrovni a lokální ekonomice, přáli by si, aby byly budovány místní podniky, kde by mohli pracovat. Podle průzkumů jsou ochotni být účastni v lidových organizacích určených pro podporu lokální organizace. Sami navrhují, aby bylo pracováno přímo s komunitami a též požadují více transparentnosti a právo na informace. Tolik od samotných chudých občanů podrobených výzkumu Světové banky.

3.5 Vojenské intervence

Nutná bude muset být i mezinárodní angažovanost ve vojenských intervencích v problémových zemích Afriky. Zatím byly vojenské zásahy spíše neúspěšné, nicméně v některých případech zvláště nezodpovědné vlády nebo nestabilní situace jsou nutné. Podle Gałęzie nemůžou západní státy stát opodál a pozorovat a čekat, až ti v Africe zemřou a konflikty umlknou s tím, jak ubude těch schopných boje. To je "ostudné a necitlivé". Děláme však právě toto. Vymlouváme se tím, abychom nemuseli hledat a řešit skutečné příčiny konfliktů v Africe. Pokud vláda neposkytuje základní služby a bezpečnost svým občanům, když celý systém je zkorumpovaný, neměla by být považována za legitimní.

S tím souhlasí i Collier a zabývá se otázkou, kdo a jak a kdy má zasahovat. V každém případě je nutná důvěryhodná garance zásahu. Otázka stále zůstává, zda takovým garantem je OSN, EU, či africké státy samy. Vysoké výdaje afrických států na zbrojení jsou součástí problému - státy vydávají velké sumy na zbrojení místo na rozvoj a silné armády využívají i silné vojenské lobby a někdy i vydírají vlády.

Problematické jsou zásahy vedené USA, neboť je známo, že si vojenskými akcemi zajišťují vlastní vliv v oblastech bohatých na suroviny, jak už bylo vyloženo. Jako nejvhodnější kandidát pravděpodobně zůstává OSN a Mírové jednotky. Ta však čelí svým vlastním problémům - sama její velikost, neefektivita, a neschopnost jejích vojenských složky stát se hlavní silou svrhávající zločinecké vládce.

Svět se neobejde bez mezinárodních vojenských sil připravených k vojenským intervencím tam, kde hrozí konflikt, genocidy, nebo je zde u moci vláda ničící stát a utlačující občany. Do budoucna budou muset být intervence lépe připravené, více legitimnější a uskutečněné po vyčerpávajících konzultacích se všemi státy a konsenzu s nimi. Snad se do budoucna podaří vytvořit regionální africké vojenské mírové jednotky připravené zasáhnout na požádání utlačovaných obyvatel kdekoliv na kontinentě.

3.6 Kontrola růstu populace

V neposlední řadě musí nějakým způsobem Afrika čelit problému zvládání své vlastní populace. Natalita v chudých afrických zemích se pohybuje kolem 5-7% zatímco ve vyspělých zemích se pohybuje okolo 2%. V Evropě či USA by společnost takový přírůstek zvládla a dokázala uživit nově narozené, v afrických zemích to ale není za současných podmínek možné.

Je nutné pro nastartování normálního chodu společnosti zastavit přírůstky a vložit více zodpovědnosti do rodičovství. Podle Rolného regulace populace nesmí být prováděna násilím, nýbrž vhodným prostředím a politikou. Jinak budeme každý rok čelit problému uživení dalších 100 milionů lidí, na něž zemědělská produkce nemusí stačit.

Závěr

V první části práce byly ukázány problémy, kterým je třeba čelit. Příčiny jsou mnohé a řešení musí taktéž být na mnoha úrovních. Na otázku ohledně příčin problému chudoby Afriky bych tedy mohl stručně odpovědět: Příčiny jsou jednak ekonomického rázu a jejich hlavními nositeli jsou nadnárodní korporace, jejich nadměrná moc a vliv, vliv peněz ze zahraničí, korupční vlivy, tlak trhu a ekonomický systém jako takový, jednak politického, kdy se zahraniční státy vměšují do domácích záležitostí, upravují obchodní pravidla podle svých představ, usilují o moc a kontrolu nad africkým územím a jejím bohatstvím, dále nevhodné domácí prostředí, nerozvinutá demokracie i ekonomická infrastruktura a nevhodné domácí politiky. Těžce situaci poznamenala koloniální minulost a studená válka. Vše zhoršují další faktory jako chování bankovních institutů, ilegální obchod a obchod se zbraněmi.

Jako řešení samo o sobě se neukazuje dostatečným MDG a jeho cíle. Rozvojová pomoc je potřebná, musí však být rozumně používaná a cílená. Úplně chybné je dodávání pomoci ve formě konečných produktů bez snahy navodit v afrických zemích schopnost samozásobitelství a soběstačnosti. Jako řešení v ekonomické oblasti navrhuji pomoci africkým zemím rozvinout vlastní ekonomický potenciál, vytvořit zemědělství schopné samo se uživit, průmyslové zázemí schopné zajistit základní produkty k další činnosti a celkově navodit soběstačnost v regionech i státech a na kontinentě samotném. Známkou úspěchu by bylo, kdyby Afrika nepotřebovala další dodávky potravin, léků a zařízení a dokázala si je vyrobit sama. Tím by byla zajištěna i zaměstnanost, zatímco nyní domácí obyvatelé nemají co na práci. Nutným krokem je zpřístupnění bohatství vlastní země vlastním lidem. Půda by měla být zpřístupněna těm, kdo žijí vedle ní nebo na ní, a přitom z ní nemají užitek a neni jim dovoleno ji obdělávat, protože jim nepatří. Změna vlastnických vztahů a rozdělení bohatství je nevyhnutelná.

Ze strany bohatých států by mělo dojít k uvolnění bariér dovozu hotových výrobků z chudých zemí a přestat podporovat vývoz surovin z nich. Africkým zemím by prospělo uvalení ochranných opatření na zboží ze zahraničí za účelem podpory vlastní ekonomiky. Také by byla prospěšná ochrana před mocným zahraničním kapitálem, spekulanty a vykořisťováním. Za tím účelem by bylo vhodné vystoupit z mezinárodních organizací a učinit se nezávislým na IMF, WB a WTO, dokud nedojde k reformě těchto institucí směrem ke spravedlivějšímu zacházení s chudými zeměmi.

Afrika potřebuje schopné, vzdělané a poctivé lidi, odvážné reformátory. Občané těchto zemí by měli svými hlasy zvolit takové lidi a přestat podporovat diktátory a loutkové režimy, které je okrádají o jejich bohatství. Mezinárodní společenství tomu může napomoci vhodnými vojenskými zásahy, anebo naopak neangažovaností, podle případu. Základním prvkem pozitivních změn je zvýšení informovaností občanů o stavu jejich země a učinění vlády a financí státu transparentními. Demokratizace tomu napomůže. Kontrola populace pomůže zmírnit problém přelidnění a nedostatku.

Mezinárodní společenství by si jako úkol a určitou prioritu mělo vzít boj proti ilegálnímu obchodu, obchodu se zbraněmi, obchodu s drogami, nepodporovat je a ukončit je. Dostat je pod svou kontrolu. Zároveň též dostat pod kontrolu mezinárodní finanční toky a převody peněz, praní špinavých peněz a neregulované spekulace, pirátská místa, daňové ráje apod. To vše napomáhá ilegálním aktivitám a neetickému obchodu a má negativní dopad na rozvoj a správné fungování nejen afrických, ale obecně chudých zemí, pokud ne úplně všech.

Problémy, jež je třeba řešit, jsou tedy mnohé a závažné a jejich řešení bude pravděpodobně zdlouhavé a náročné. Je však nutné. Pro Afriku i pro zbylý svět.

Doporučená literatura

AMATO, G., POZZI, L. Je jiný svět možný?: cesta k pochopení a změně. Brno: Masarykova dělnická akademie, 2007.

COLLIER, P. Miliarda nejchudších: Proč se některým zemím nedaří a co s tím. Praha: Vyšehrad, 2009.

Gałęzia, P. Let's start from the very first beginning: why can't Millenium Developement Goals help Africa? In Millennium development goals. Kraków: Salezjański wolontariat misyjny Młodzi światu, 2010. s. 43-62.

HENDERSONOVÁ, H. Za horizontem globalizace. Praha: DharmaGaia, 2001.

HERTZOVÁ, N. Plíživý převrat: globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha: Dokořán, 2003.

KLÍMA, J. Poslední koloniální válka. Praha: Libri, 2001.

MAREK, J. Krvavé mise OSN: modré barety v pasti mezinárodní politiky. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010.

NAÍM, M. Černá kniha globalizace. Praha: Vyšehrad, 2008.

POWIS, R., E. Jak se perou špinavé peníze. Praha: Victoria Publishing, 1992.

ROLNÝ, I., LACINA, L. Globalizace, etika, ekonomika. 2. rozš. vyd. Ve Věrovanech: Piszkiewicz, 2004.

SCHEER, H. Světové sluneční hospodářství: obnovitelná energie pro udržitelnou globální budoucnost. Praha: Eurosolar.cz, 2004.

TOMEŠ, J. a kol. Konflikt světů a svět konfliktů: střety idejí a zájmů v současném světě. Praha: P3K, 2007.

ZÁHOŘÍK, J. Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

Některé zdroje OSN, MMF, OECD

IMF. Regional Economic Outlook: Sub-Saharan Africa. IMF, 2011. http://www.imf.org/external/pubs/ft/reo/2011/afr/eng/sreo1011.htm

OECD. Growing Unequal: Income Distribution and Poverty in OECD Countries. OECD, 2008. http://www.oecd.org/document/53/0,3343,en_2649_33933_41460917_1_1_1_1,00.html

UN. Resolution adopted by the General Assembly 55/2. United Nations Millennium Declaration, 2000. http://www.un.org/millennium/declaration/ares552e.pdf

UNDP. Human Development Indicators. UNDP, 2006. http://hdr.undp.org/en/media/Human_development_indicators.pdf

UNDP. The Millennium Development Goals . UNDP. http://www.beta.undp.org/undp/en/home/mdgoverview.html

Poznámka editora

Domnívám se, že článek je nevyvážený. Autor dává vinu za situaci v Africe všem možným organizacím a státům světa, korporacím, kolonistům... To je sice pravda, ale je to jen část pravdy. Druhá část pravdy je, že si za to mohou černoši sami. Je to jejich lenost, neochota pracovat, nedostatek disciplíny, korupce. Neustále stojí s nataženou rukou a chtějí pomoc, protože přece MY JSME JEJICH SITUACI VINNÍ, NE ONI. Je to ten pocit viny bílého muže, který v duchu tvrdé politické korektnosti autor ve svém článku budí. A to mi vadí.