Izrael načapal Turecko rozpolcené

Krok izraelského vedení se zcela jistě těší americké podpoře, zatímco Netanyahu se také cítí povzbuzen konsolidací své pozice v izraelské vládnoucí koalici, takže se chopil iniciativy. Ale nepříjemné je, že Turecko je evidentně rozdělené ohledně politiky vůči syrské krizi. Míč je nyní na turecké straně hřiště.

V pondělí se Netanyahu setkal ve své kanceláři s osmičlenným týmem hlavních tureckých novinářů, v rámci pokusu na vysoké úrovni prolomit ledy mezi Izraelem a Tureckem. Je to první takové setkání od incidentu z května 2010, v jehož rámci bylo devět Turků zabito izraelskými přepadovými jednotkami, které se pokoušely zastavit tureckou loď Mavi Marmara a zabránit ji prolomit blokádu Gazy, což vedlo ve vztazích těchto dvou zemí k volnému pádu.

Turecko vypovědělo izraelského velvyslance, když Tel Aviv odmítl splnit jeho požadavky, ke kterým patřila i oficiální omluva za incident, náhrady rodinám obětí a ukončení blokády Gazy. Ankara také zmrazila vojenskou a bezpečnostní spolupráci s Izraelem a vznesla trestní obvinění proti šéfům izraelských ozbrojených sil.

Washington se marně pokoušel situaci zklidnit, zatímco turečtí a izraelští diplomaté vyjednávali za oponou ve snaze dosáhnout vzájemně přijatelné formulace. Ale izraelští stoupenci tvrdé ruky, včetně ministra zahraničí Avigdora Liebermana, odmítli podpořit omluvu nebo Ankaře umožnit mluvit do blokády Gazy.

Dnes je Izrael v kompromisní náladě. Nedávné zahrnutí strany Kadima do vládnoucí koalice „tvrďáky“ jako Lieberman marginalizuje. Sám Netanyahu nikdy nepochyboval, že sbližování s Tureckem je v zájmu Izraele.

Druhým faktorem jsou samozřejmě nepokoje v Sýrii. Odcizení se Turecku škodí Izraeli a posiluje jeho regionální izolaci a omezuje jeho možnosti být na zemi pro-aktivní, navzdory nezpochybnitelné izraelské vojenské převaze nad Sýrií.

Bouřlivý běh událostí v Sýrii zásadně ovlivňuje bezpečnost Izraele – ať již v případě občanské války a fragmentace, nebo u role radikálních islamistů v případě „změny režimu“ v Damašku. Hlavním je, že je třeba co nejtěsnější možnou spolupráci s Tureckem na úrovni armády a rozvědky řídit optimálně, aby se zvládly vedlejší důsledky.

Po setkání Netanyahu s osobnostmi tureckých médií byl v izraelském prohlášení ocitován:

„Turecko a Izrael jsou dvě důležité, silné a stabilní země v tomto regionu, který je velmi turbulentní a nestabilní. Turci a židé mají dlouhé vztahy. Turecko a Izrael mají dlouho trvající vztahy. Musíme nadále hledat způsoby, jak obnovit vztahy, které jsme měli, protože si myslím, že jsou pro obě naše země důležité, a obzvláště nyní jsou důležité pro stabilitu tohoto regionu v této době.“ Netanyahu tureckým novinářům řekl: „Protože věřím ve společné zájmy, jak Izrael, tak Turecko by měly udělat pro obnovu svých vztahů maximum. Rádi bychom obnovili naše vztahy a obě země se těší na příležitosti, aby tak mohly učinit.“

V rámci setkání s hostujícími tureckými novináři byli izraelští představitelé otevřenější: „To, co se děje v Sýrii, je tragédie, a ještě větší tragédie hrozí… Jak Turecko, tak Izrael mají úzké vztahy se Spojenými státy a dělí se o důležité informace o Sýrii s Američany. Sdílíme stejné obavy…“

Přirození spojenci

Velkou otázkou je, jestli může syrská krize inspirovat turecko-izraelskou dohodu, nebo ne. Nedávný článek v New York Times autorů Michaela Herzoga (bývalého personálního šéfa izraelského ministra obrany) a Sonera Cagaptay z vlivného Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku tuto velkou otázku přetřásal. Tito dva přední vědátoři tvrdili, že v Tel Avivu a Ankaře by mohlo dojít k „nové míře otevřenosti“ vůči myšlence usmíření, ale sbližování si stále pravděpodobně vyžádá americké zprostředkování. Napsali:

„Prezident Obama má jedinečnou příležitost pomoct opětovně vybudovat strategicky klíčový vztah mezi těmito americkými spojenci. Zatímco není pravděpodobné, že se jejich vztahy vrátí na minulou úroveň strategické spolupráce, jejich normalizace by mohla pomoct prosadit americké zájmy v Sýrii, Iránu a ve východním Středomoří.“

Odhadli, že vedení izraelských národně-bezpečnostních složek „pevně usmiřovací iniciativu podporuje“, a partnerství na operační úrovni mezi Tureckem a Izraelem by mohlo být velmi produktivní a dosáhnout změny režimu v Sýrii:

„Normalizované turecko-izraelské vztahy by také otevřely příležitosti pro spolupráci proti Assadově vládě, kdy by se Turci ujali politického a regionálního vedení a Izraelci by poskytli výzvědné informace a další praktická aktiva… Jakýkoliv izraelský příspěvek by musel být samozřejmě neviditelný, aby nevznikl dojem, že Izrael je za vzpourou v Sýrii. To činí turecko-izraelskou spolupráci proti panu Assadovi ještě cennější, protože to Izraeli umožní poskytnout nevystopovatelná aktiva na podporu turecké snahy podkopat Assadovu vládu.“

Izrael má tradičně v Ankaře velké kapsy podpory. „Kemalisté“ byli přitahováni k Izraeli a turecko-izraelské partnerství v posledních desetiletích vzkvétalo. Turecké vedení bezpečnostních složek a armády (které bylo až donedávna „samostatným státem“, než vládu převzalo civilní zvolené vedení) si cenilo izraelských zkušeností a profesionality. Mezi tureckou elitou byl Izrael vysoce ceněn jako bašta demokracie v regionu plném despotů. Stačí říct, že v historii turecké politiky považovaly oficiální sekulární strany Izrael za přirozeného spojence Turecka na muslimském Středním východě.

Nicméně věci se začaly, když se islamistická AKP dostala k moci, měnit. Při zpětném pohledu trend „degradace“ vztahů s Izraelem začal již dlouho před incidentem Mavi Marmara. Vedení premiéra Recepa Erdogana jednalo podle předem připraveného plánu na zásadní překopání vztahů Turecka na Středním východě, v jejichž rámci byly vztahy s Izraelem postaveny opatrně na nižší úroveň. Epizoda s Mavi Marmara pravděpodobně poskytla pro urychlení leitmotiv.

Mnoho podzápletek

Není možné, aby si Izrael nebyl vědom skutečnosti, že hluboké ochlazení ve vztazích s Tureckem je příznačné pro masivní transformaci turecké společnosti a politiky probíhající posledních osm let, a že nejde o nevyhnutelné důsledky nešťastného incidentu, jakkoliv tragický mohl být.

Fakt, že Netanyahu přesto přišel se svojí předehrou v tak citlivé otázce a přednesl ji skupině novinářů, místo diskrétně na politické úrovni nebo prostřednictvím diplomatických kanálů, ukazuje, že Izrael doufá, že osloví turecké veřejné mínění. Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Yigal Palmor, při setkání s hostujícími novináři, tvrdil, že mezi vysoce postavenými tureckými a izraelskými představiteli existují osobní antipatie a pocit nedůvěry. Přesto dodal: „Chceme mít s Tureckem silné vztahy, a našich vztahů s Tureckem jsme se nevzdali, musíme na nich pracovat. Chceme podat Turecku ruku. Musíme pochopit, co nás vzájemně poškozuje. Dveře jsou otevřené.“

Ovšem Natanyahuova předehra má mnoho podzápletek. Staví na akutní svízelné situaci Turecka kvůli syrské krizi a zcela určitě má americkou podporu. Počítá s tím, že Turecko učiní v souvislosti se situací v Sýrii v nejbližších dnech a týdnech určité klíčové kroky. A pokouší se vyburcovat stabilní část tureckého veřejného mínění (která není v žádném případě malá), která vždy upřednostňovala strategické vztahy s Izraelem.

Přední komentátor Mehmet Ali Briand pravděpodobně upozornil na jednu z těchto intrikánských podzápletek, když Netanyahuovu olivovou ratolest posoudil takto:

„Jedním důležitým faktorem, který bychom neměli ignorovat, je, že Turecko, které nemá s Izraelem žádný dialog, není v očích zemí regionu tak zajímavé, jako bývalo… Změna v arabském světě se odráží také v Turecku. A Turecko, nedobrovolně, ztratilo svůj bývalý vliv. Všichni vědí, že žádnou blízkovýchodní politiku nelze provádět bez Izraele. Je také zřejmě, že v šachové partii na Středním východě se člověk pouze se Saudskou Arábií a zeměmi Perského zálivu nedostane nikam, nebo nemůže mít vliv jen tím, že vytvoří sunitskou frontu. I Turecko by se mělo nyní rozhodnout. Cesty diplomacie nikdy nekončí; vždy existuje východisko.“

Mezitím, ironicky, byla jedna z hlavních podmínek Turecka pro usmíření s Izraelem – ukončení blokády Gazy – rovněž částečně splněna. V pondělí Káhira oznámila zmírnění restrikcí pro Palestince pro pohyb z Gazy do Egypta. Tento bezprecedentní krok přišel po setkání prezidenta Mahemmeda Morsi z Muslimského bratrstva a vůdce Hamasu Khaleda Mashaal minulý týden v Káhiře.

Takže se stává velmi důležitým, že v úterý – den poté, co Netanyahu přišel se svojí předehrou – byli na večeři Iftar v Erdoganové rezidenci přítomní překvapiví hosté – tým představitelů Hamas, vedený Mashaalem.

Mashaal sídlíval v Damašku, ale jeho vztahy se syrským režimem se v poslední době staly rozpolcenými. V Sýrii žije podle odhadů 500,000 palestinská komunita. Hamas je také „odnoží“ Muslimského bratrstva a Turecko v současné době poskytuje přístřeší exilovému vedení syrského Bratrstva.

Erdoganův rozhovor s Mashaalem trval dost přes tři hodiny a zdá se, že bude mít výrazný dopad na situaci v Sýrii. Erdogana na setkání doprovázel ministr zahraničí Ahmet Davutoglu a šéf turecké rozvědky Hakan Fidan. V Tel Avivu – a ve Washingtonu – si nespokojeně povzdechnou.