Putinova geopolitická šachová partie s Washingtonem v Sýrii a Euroasii

Švindl kolem chemikálií Sýrie – „deja-vu a starý scénář Pentagonu pro sesazení režimu“

Rozhovor Williama Engdahla s RT

Od okamžiku, kdy se opětovně ujal svého prezidentského postu, neztrácel Vladimir Putin ani minutu a začal se zabývat nejnaléhavějšími geopolitickými hrozbami pro Rusko na mezinárodní aréně. Nijak překvapivě je v centru jeho agendy výbušná situace na Středním východě, především v Sýrii. Zde Putin nasazuje všechny představitelné prostředky, aby zabránil dalšímu zhoršování situace a přechodu do toho, co by se velmi snadno mohlo stát další „světovou válkou díky přepočítání se“. Jeho aktivity v posledních týdnech zahrnují aktivní osobní diplomacii se syrskou vládou, jakož i s tak zvanou opoziční „Syrskou národní radou“. Patří sem i intenzivní diplomacie s tureckým režimem Erdogana. Patří sem diplomacie za zavřenými dveřmi s Obamou. Patří sem přímá diplomacie s izraelským premiérem Benjaminem Netanyahu.

Samotná Sýrie, jako přesný opak toho, co líčí západní média, je dlouhodobě multietnickým a nábožensky tolerantním sekulárním státem, s alavitským muslimem, prezidentem Basharem Assadem, v čele, a jeho sunitskou ženou. Alavitská sekta je odnoží šíitského islámu, který nenutí ženy nosit šátky a je podle sunitských standardů liberální, obzvláště pohlíženo s fundamentalistických míst jako Saudská Arábie, kde je ženám zakázáno dokonce i vlastnit řidičský průkaz. Syrská populace je pestrou směsicí alavitů, drúzů a Kurdů, sunitů a arménských ortodoxních křesťanů. Pokud by menšinový režim Al-Assada padl, experti odhadují, že stejně jako v Egyptě by se jako dominantní organizovaná politická síla objevilo temné sunitské Muslimské bratrstvo (jako v Saudské Arábii), což je něco, co zcela jistě není v Tel Avivu vítáno, a zcela jistě ne také v Rusku nebo Číně (1).

Podle informovaného hodnocení Gajendry Singha, indického diplomata ve výslužbě, který působil desítky let na Středním východě a je podrobně obeznámen s etnickým mixem v Sýrii, pokud by minoritní alavitský režim Al-Assada padl, země by se rychle propadla do krveprolití, v porovnání s kterým by současných odhadovaných 17,000 mrtvých bylo jen předehrou. Singh odhaduje, že: „Porážka Assadem vedeného režimu povede ke zmasakrování alavitů, šíitů, křesťanů, dokonce i Kurdů a drúzů. Celkově 20% z 20 milionové populace.“ (2)

To je asi 4 miliony Syřanů. To by mělo být myšlenkovou potravou pro ty na Západě, kteří oslavují temnou pochybnou opoziční „Syrskou národní radu“, ovládanou zlověstným Muslimským bratrstvem, a ozbrojenou opoziční „Svobodnou syrskou armádu“, o které dokonce i New York Times napsaly, že je prolezlá ozbrojenými střety frakcí. Navíc pokud by konflikt přešel do vnitřního krveprolévání á la Libye, přelil by se přes hranice do Turecka. Syrská pobřežní oblast má významnou alavitskou populaci a velký počet alavitů žije v přilehlých tureckých provinciích Hatay a Antakya.

Rozlišování mezi fakty a fikcí uvnitř Sýrie je skličující, protože média jsou omezeně dostupná a opoziční mluvčí byli opakovaně načapáni při lžích (3). V jednom z nedávných příkladů britský novinář tvrdil, že byl záměrně zaveden do potenciální smrtelné pasti silami ozbrojené opozice, aby udělal propagandu proti režimu v Damašku. Hlavní korespondent britského zpravodajského kanálu Channel 4 News Alex Thomson AP řekl, že syrští ozbrojenci připravili jeho smrt v zemi nikoho blízko hranice s Libanonem a řekli mu, že chtějí jeho smrt použít k propagandistickým účelům a tvrdit, že ho zabily vládní jednotky (4). A v jednom nestoudném příkladu politické manipulace byla BBC nedávno načapána při zveřejnění fotografie, o které tvrdila, že je na ní masakr v Al-Houla z 25. května 2012, při kterém zemřelo 108 lidí, včetně 49 dětí. Ukázalo se, že tento obrázek byl pořízen italským novinářem Marco di Lauro v Iráku v r. 2003 (5).

V této geopolitické šachové partii není v sázce nic menšího, než přežití Sýrie jako suverénní země, ať má nedostatky a chyby jakékoliv. A co víc, v důsledku jde o přežití Íránu, Ruska a Číny coby suverénních zemí, spolu s dalšími zeměmi BRICS Brazílií, Indií a Jižní Afrikou. Z dlouhodobého hlediska jde o přežití civilizace jak ji známe a vyhnutí se světové válce, která by zdecimovala světovou populaci nikoliv o desítky milionů, jako před sedmdesáti lety, ale tentokrát pravděpodobně o miliardy.

Syrské sázky pro Moskvu

Putin nakreslil do písku ohledně přežití Al-Assada a Sýrie jako stabilního státu hlubokou tlustou čáru. Pár lidí se ptá, proč Rusko varuje před možnou světovou válkou, pokud bude Washington trvat na požadavku okamžité změny režimu v Sýrii, jak činí Hitlary Clinton. Není to proto, že Rusko má v úmyslu prosazovat vlastní imperialistickou agendu na Středním východě. Není v dobrém stavu vojensky a ekonomicky tak učinit dokonce ani kdyby to chtělo. Spíše je to o zachování přístavních práv pro jediný středomořský ruský přístav v Tartu, jedinou zbývající ruskou vojenskou základnu mimo bývalý Sovětský svaz, a jediného palivového zásobovacího bodu ve Středomoří. V případě konfliktu s NATO se tato základna stane pro Rusko strategickou.

Ano, pro Rusko je toho v sázce více. Putin a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov dali jasně najevo, že pokud NATO a USA začnou s vojenskou akcí proti Assadově Sýrii, důsledky budou enormní. Spolehlivé zdroje v Damašku informovaly o přítomnosti nejméně 100,000 ruských „vojenských poradců“ v zemi. To je hodně, a ruská nákladní loď s renovovanými ruskými útočnými vrtulníky Mi-25 na palubě je údajně na cestě do Sýrie, přičemž před několika dny vyplula ruská námořní flotila do Tartu, vedena ruským torpédoborcem Admirál Čabaněnko.

Dřívější pokus poslat zrenovované vrtulníky zpět do Sýrie, která je koupila již dříve, byl v červnu zablokován u skotského pobřeží, kdy loď neplula pod ruskou vlajkou. Nyní Moskva dala jasně najevo, že nebude tolerovat žádné zasahování do svého obchodu s Damaškem. Mluvčí ruského ministerstva obrany Vjačeslav Dzirkaln oznámil, že „bude vyslána flotila, aby zajistila bezpečnost našich lodí, aby zabránila komukoliv zasahovat v případě blokády“. „Upozorňuji vás, že neexistují žádná omezení,“ dodal rozvážně (6). To, co Moskva tolika slovy oznamuje, je, že je ochotna čelit verzi kubánské raketové krize z r. 1962 21. století, pokud NATO bude idiotsky trvat na protlačování změny režimu v Damašku.

Protože se otevřeně ukázalo, že tak zvaná demokratická opozice v Sýrii je řízena stínovým Muslimským bratrstvem, jen stěží organizací známou multietnickými demokratickými tendencemi, vyvolá vítězství USA podporovaného režimu Muslimského bratrstva v Sýrii, jak Moskva rovněž věří, vlnu muslimy vedených destabilizací v celé střední Asii, včetně republik bývalého Sovětského svazu. Čína je také na takové nebezpečí extrémně citlivá, kdy byla před ne tak dlouhou dobou konfrontována s krvavými vzpourami muslimských organizací ve své na ropu bohaté autonomní ujgurské provincii Xinjiang, které byly v tichosti organizované americkou vládou (7).

Rusko se k Číně pevně přidalo, protože obě země spadly to katastrofické pasti kvůli tomu, že v Radě bezpečnosti OSN nevetovaly americkou rezoluci. Tato americká rezoluce otevřela dveře pro NATO k likvidaci nejen Muammara Kaddáfího, ale i samotné Libye coby fungující země. Osobně jsem po debaklu s Libyí mluvil v Moskvě a Pekingu s dobře informovanými lidmi a ptal jsem se jich, jak mohli být u Libye tak krátkozrací. Na obou místech zjevně došli k závěru, že další prosazování agendy Washingtonu u toho, co George W. Bush nazval projekt Velkého Středního východu, je v naprostém rozporu s národními zájmy jak Ruska, tak Číny, tudíž ona pevná opozice proti agendě NATO v Sýrii a změny tamního režimu. K dnešnímu dni Rusko a Čína, dva stálí členové Rady bezpečnosti OSN s právem veta, uplatnily své veto u USA organizovaných sankcí proti Sýrii třikrát, naposledy 19. července.

Putin a jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov trvají na přísném dodržování mírového plánu navrženého bývalým generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem. Oproti tomu Washington dává přednost zasahování, protože šestibodový Annanův plán neobsahuje změnu režimu, ale spíše vyjednané urovnání a konec bojů na obou stranách, příměří.

Obojakost Washingtonu

Seřazená na straně násilné změny režimu v Sýrii je bizarní koalice, do které patří, mimo Washingtonu a jeho evropských „vazalských států“ (jak členy NATO nazval Zbigniew Brzezinski (8)), především Saudská Arábie, což je stěží režim, který by někdo obviňoval ze vzoru demokracie. Další vedoucí roli proti Damašku hraje Katar, domov amerických ozbrojených sil, a také nestoudný pro-natovský propagandistický kanál Al-Jazeera. Navíc turecká vláda Recepa Tayyipa Erdogana poskytuje výcvik a prostory na přípravu ozbrojených žoldáků a dalších, kteří pak přechází hranici do sousední Sýrie.

Při pokusu Erdoganovy vlády poslat před dvěma týdny turecká bojová letadla Phantom do syrského vzdušného prostoru, která letěla provokativně nízko, očividně s cílem vyvolat incident typu „Tonkinského zálivu“, aby zažehl plameny intervence NATO á la Libye, to nevyšlo a turecký generální štáb musel vydat prohlášení, ve kterém se uvádělo: „Na troskách zachráněných z moře nebyly nalezeny žádné stopy výbušnin nebo hořlavých látek.“

Erdogan byl nucen ustoupit od své linie, aby si zachránil tvář, a již nepoužíval výraz „sestřelen Sýrií“ a místo toho říkal „naše letadlo, o kterém Sýrie tvrdila, že ho zničila“ (9). NATO zřídilo před několika měsíci velitelské a řídící středisko v Iskenderun, v turecké provincii Hatay, blízko syrské hranice, aby odtud organizovalo, cvičilo tam a vyzbrojovalo „cokoliv“, jen ne Svobodnou syrskou armádu (10). Obamova vláda, která před americkými volbami v listopadu nechce plnohodnotnou válku v Sýrii, údajně Erdoganovi rovněž řekla, aby se prozatím „zklidnil“.

Většina lidí na západě, která čerpá své znalosti o světových záležitostech nábožně ze stránek Washington Post nebo CNN nebo BBC, je přesvědčena, že syrský bordel je jasným ukázkovým případem „hodní hoši“ (tak zvaná Syrská národní rada a její improvizovaná sebranka „Svobodná syrská armáda“) proti „zlým hochům“ (diktatura Al-Assada a její ozbrojené síly). Po více než rok západní média ukazují záběry, některé, jak bylo poznamenáno, dokonce ani nepořízené v Sýrii, o kterých tvrdí, že jsou na nich nevinní neozbrojení civilisté opozice a stoupenci demokracie, kteří jsou masakrováni brutálně režimem v rámci jednostranné řezničiny.

Nikdy nevysvětlují, jak by Assadovi posloužilo odcizit si své nejcennější aktivum pro přežití, tedy podporu většiny Syřanů proti tomu, co přesně označil za cizí zasahování do vnitřních záležitostí Sýrie.

Skutečně, řada očitých svědectví novinářů z území Turecka a Sýrie, včetně RT, uvedla, že od počátku byly „mírové demokratické opozici“ tajně poskytovány zbraně a výcvik, často v táborech na druhé straně hranice, v Turecku. Profesor Ibrahim Alloush z univerzity Zaytouneh v Jordánsku RT řekl:

„Zbraně jsou pašovány do Sýrie ve velkém množství úplně odevšad. Je dost evidentní, že ozbrojenci dostávají zbraně ze zahraničí a syrská televize téměř denně vysílá záběry zásilek zbraní pašovaných do Sýrie přes Libanon, Turecko a další hraniční přechody. Protože ozbrojenci jsou podporování GCC (Rada spolupráce zemí Zálivu) a NATO, lze bez problémů předpokládat, že finance a výzbroj dostávají od stejných zdrojů, které jim nabízí politické krytí a finanční podporu.“ (11)

Jeden turecký novinářský veterán, se kterým jsem dělal rozhovor v dubnu v Ankaře, který se právě vrátil z cesty do Sýrie, sdělil své očité svědectví o zajetí malé skupiny „opozičních“ bojovníků. Tento novinář, mluvící plynně arabsky, byl v úžasu, když byl svědkem, jak šéf ozbrojenců chtěl vědět, proč lidé, kteří je zajali, mluví arabsky. Když mu bylo řečeno, že je to jejich rodný jazyk, vůdce ozbrojenců vyhrkl: „Ale měli byste mluvit hebrejsky, jste od izraelské armády, ne?“

V krátkosti, žoldáci byli nakvap vycvičeni za hranicí v Turecku, dostali kalašnikovy a hrst dolarů a bylo jim řečeno, že bojují džihád proti izraelské armádě. Dokonce ani nevěděli, s kým bojují. V dalších případech žoldáci najatí v Afghánistánu a jinde a financovaní saudskými penězi, včetně údajných členů Al-Kejdy, tvoří „demokratickou opozici“ vůči etablovanému režimu Al-Assada.

Dokonce i hlavní americké noviny New York Times byly nuceny připustit, že CIA cpala syrské opozici zbraně pod tlakem. Uvedly: „Příslušníci CIA působí tajně v jižním Turecku a pomáhají spojencům rozhodovat, kteří bojovníci syrské opozice za hranicí dostanou zbraně pro boj se syrskou vládou, jak uvedli američtí představitelé a příslušníci arabských rozvědek. Zbraně, včetně samopalů, granátometů, munice a některých protitankových zbraní, jsou přepravovány většinou přes hranici s Tureckem, prostřednictvím stínové sítě zprostředkovatelů, včetně syrského Muslimského bratrstva, a jsou placeny Tureckem, Saudskou Arábií a Katarem, uvedli představitelé.“ (12)

Mezinárodní výbor Červeného kříže nyní konflikt klasifikuje jako občanskou válku (13). Peter Wallensteen, přední mírový výzkumník z univerzity v Uppsale a ředitel Uppsalského programu údajů o konfliktech, uvedl, že: „Je to čím dál více internacionalizovaná občanská válka, a jak víme z dřívější historie, čím více internacionalizován, tím delší konflikt je… probíhá tam občanská válka, ale nyní ze zahraničí přichází tolik zbraní, že tam probíhá prakticky internacionalizovaná občanská válka.“ (14)

Podle Mary Ellen O’Connell, respektované právničky a profesorky práva a výkladů řešení mezinárodních sporů z univerzity Notre Dame: „Prohlášení Mezinárodního výboru Červeného kříže znamená, že Assadův režim čelí organizované ozbrojené opozici používající vojenskou sílu, a má legální právo reagovat odpovídajícím způsobem. Syrská armáda bude mít větší oprávnění zabíjet lidi na základě jejich účasti v ozbrojené opozici, než když byl Assad omezen u používání síly podle mírových pravidel.“ (15) Ozbrojené opoziční skupiny tvrdí, že to znamená pravý opak.

Zatímco americké ministerstvo zahraničí přichází se svatouškovskými prohlášeními o své podpoře „demokracie“ a požaduje odstoupení Al-Assada a uznává pochybnou a frakčně roztříštěnou opoziční Syrskou národní radu, exilovou skupinu ovládanou Muslimským bratrstvem, Rusko umě pracuje na diplomatické frontě na oslabení vojenského pochodu Západu.

Putinova lišácká diplomacie

Nyní, když se Vladimir Putin opět 7. května ujal úřadu ruského prezidenta, začal s komplexní řadou diplomatických misí, aby zneškodnil, či dokonce vykolejil syrský herní plán Washingtonu. 16. července hostil Putin v Moskvě Kofi Annana, kdy zopakoval, že Moskva nadále neoblomně podporuje Annanův mírový plán (16).

Kvůli značným mediálním pokřivením je užitečné přečíst si vlastní text šestibodového Annanova plánu:

1) věnovat se práci s vyslancem na obecném Sýrií vedeném politickém procesu, aby se zohlednily legitimní aspirace a obavy Syřanů, a, za tímto účelem, jmenovat zplnomocněného vyjednavače, pokud si to vyslanec vyžádá;

2) zaměřit se na zastavení bojů a okamžité dosažení OSN dozorovaného zastavení ozbrojeného násilí ve všech jeho formách, všemi stranami, aby se ochránili civilisté a stabilizovala se země.

Za tímto účelem syrská vláda okamžitě zastaví pohyb jednotek a přestane používat těžké zbraně v obytných centrech, a začne stahovat jednotky z obytných center a z jejich blízkosti.

Protože tyto akce budou podniknuty na zemi, měla by syrská vláda spolupracovat s vyslancem na udržitelném zastavení ozbrojeného násilí ve všech jeho formách, všemi stranami, pod účinným dohlížecím mechanismem OSN.

Podobné závazky budou vyslancem požadovány od opozice a všech relevantních elementů, aby se zastavily boje a aby s ním spolupracovaly na udržitelném zastavení ozbrojeného násilí ve všech jeho formách, všemi stranami, pod účinným dohlížecím mechanismem OSN;

3) zajistit včasnou humanitární pomoc do všech oblastí zasažených boji, a za tímto účelem, jako okamžité kroky, přijmout a implementovat denní dvouhodinovou humanitární přestávku a koordinovat přesný čas a formy této denní přestávky prostřednictvím účinného mechanismu, včetně na místní úrovni;

4) zintenzivnit tempo a rozsah propouštění svévolně zadržených osob, včetně obzvláště bezbranných kategorií osob, a osob zapojených do mírových politických aktivit, poskytnout bez odkladu prostřednictvím patřičných kanálů seznam všech míst, na kterých jsou takové osoby zadržovány, okamžitě začít organizovat přístup na taková místa a prostřednictvím příslušných kanálů reagovat rychle na všechny písemné žádosti o informace, přístup nebo propuštění takových osob;

5) zajistit svobodu pohybu po celé zemi pro novináře a nediskriminační víza pro ně;

6) respektovat svobodu shromažďování a právo na demonstraci coby právně zaručené věci (17).

V Annanově plánu nejsou žádné požadavky na odstoupení Bashara al-Assada před jakýmkoliv příměřím, tedy opak toho, co Hitlary Clinton neustále opakuje, i poté, co trvá na tom, že USA také Annanův plán podporují. Annanův plán vyzývá k diplomatickému řešení. USA evidentně diplomatické řešení nechtějí. Chtějí změnu režimu a evidentně válku šířící se podél dělících hranic mezi sunity a šíity v islámském světě.

Moskva a Peking stejně evidentně chtějí nakreslit čáru a zabránit chaosu šířícímu se ze Sýrie. 19. července jak Rusko, tak Čína, oba členové RB OSN s právem veta, opětovně zablokovaly novou USA prosazovanou rezoluci o Sýrii, kdy trvaly na tom, že je jejím cílem otevřít dveře pro vojenskou intervenci libyjského typu v Sýrii.

Návrh rezoluce sepsal britský ministr zahraničí William Hague a otevřela by cestu k rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Sýrii podle hlavy 7. Hlava 7 umožňuje 15-členné radě schválit akce od diplomatických a ekonomických sankcí po vojenskou intervenci (18). Hagueova rezoluce požadovala, aby syrská vláda do 10 dnů stáhla své těžké zbraně z městských oblastí a vrátila jednotky do kasáren. O odzbrojení „Svobodné syrské armády“ tam nestálo nic. Washington tvrdil, že má zájem jen na ekonomických nebo diplomatických sankcích, ne vojenských. Samozřejmě. Hmmmm…

Putin toho má v ruce víc, než jen malou páku, co může použít na tureckého premiéra Erdogana. Erdogan byl v Moskvě těsně před hlasováním Rady bezpečnosti OSN 19. července, aby tam prodiskutoval Sýrii s Putinem (19). Turecko je druhým největším kupujícím ruského zemního plynu, zhruba 80% jeho zemního plynu přichází od ruského státního Gazpromu (20).

Celá turecká strategie „energetického uzlu“ a hraní klíčové role v toku plynu z Euroasie a Středního východu do Evropy závisí na plynu z Ruska a Íránu. Před rokem byla mezi Íránem, Irákem a Sýrii podepsána dohoda o výstavbě plynovodu v hodnotě 10 miliard dolarů, ve kterém bude proudit plyn z obrovského íránského naleziště Jižní Pars do Iráku, Sýrie a Turecka, a nakonec bude napojen na Evropu (21).

Putin také odjel 21. června do Tel Avivu, aby se tam setkal s izraelským premiérem Bibi Netanyahu (22). Ruský vliv v Izraeli není malý. Po rozpuštění Sovětského svazu emigrovali v posledních dvaceti letech do Izraele desítky tisíc Rusů, převážně židů. Koneckonců Izrael nemůže být příliš nadšen vyhlídkou, že se v sousední Sýrii dostane k moci Muslimským bratrstvem vedená syrská opozice. Zatímco o obsahu rozhovorů se objevilo jen málo podrobností, je jasné, že Putin přišel s jasnou zprávou, že „zničená, desorientovaná a rozpadlá Sýrie by Izraeli nepomohla. V Sýrii je druhé nejlépe organizované Muslimské bratrstvo, po Egyptě“, jak uvedl bývalý indický velvyslanec K. Gajendra Singh (23).

Pak, 11. července, Putin a Lavrov pozvali Abdela Basset Sayda, nového šéfa USA řízené opoziční organizace Syrská národní rada, do Moskvy na „rozhovory“. Sayda, který pochází z kurdské syrské menšiny a žil dvacet let v exilu ve Švédsku, je coby mluvčí opozice zajímavou postavou, člověk s malými nebo žádnými politickými zkušenostmi, evidentně vybraný proto, aby zakryl dominantní vliv Muslimského bratrstva v SNC. Rusko údajně dalo Saydovi jasně najevo, že bude i nadále blokovat jakýkoliv pokus sesadit Assada a že opozice musí vážně dodržovat Annanův plán a vyjednávat dohodu. Sayda dal za sebe najevo, že žádná vyjednávání nebudou, dokud nebude Assad pryč, což je postoj živící krveprolití (24).

V celém tom prolévání krve a eskalaci násilí existují znamení, že Putin dosáhl nějakého tichého ujednání také s Obamou, aby udržel válku mimo stůl do doby, než se Obama v listopadových volbách stane minulostí. Rusko nedávno odsouhlasilo, že znovu otevře zásobovací trasy pro americké vojenské dodávky do Afghánistánu, kdy paralelně s tím Washington zorganizoval „omluvu“ za nedávné zavraždění civilistů v Pákistánu bezpilotními letouny (25).

Zkušený novinář Pepe Escobar nedávno shrnul situaci ve veškeré její pochmurné realitě:

„Turecko bude nadále nabízet logistickou základnu pro žoldáky přicházející z „osvobozené“ Libye, Saudské Arábie, Iráku a Libanonu. Dům Saudů bude nadále přicházet s penězi, aby je vyzbrojil. A Washington, Londýn a Paříž budou nadále vylaďovat taktiku toho, co zůstává dlouhou pomalu se do varu dostávající předehrou k útoku NATO na Damašek. Ačkoliv ozbrojená syrská opozice nekontroluje v Sýrii zdaleka nic, co by mělo význam, očekávejme, že žoldáci údajně vyzbrojení domem Saudů a Katarem budou ještě nemilosrdnější. Očekávejme, že nijak Svobodná syrská armáda bude nadále provádět operace po měsíce, ne-li roky. Klíčovým je, jestli zůstane zachován dostatek zásobovacích tras – když ne z Jordánska, tak zcela určitě z Turecka a Libanonu.“ (26)

Poznámky

1. David Harding, "How a meeting of the Muslim Brotherhood offers new hope to Syria’s rebels," The Daily Mail, 18 July 2012.
2. Gajendra Singh, "Syria: An update on internal, regional and international standoff," 18 July, 2012, email to author.
3. “NATO preparing vast disinformation campaign”, by Thierry Meyssan, Komsomolskaïa Pravda, Voltaire Network, 11 June 2012.
4. Raphael Satter, "UK journalist Syria rebels led me into death trap," Associated Press, June 8, 2012.
5. Richard Lightbown, "Syria: Media Lies, Hidden Agendas and Strange Alliances," Global Research, June 18, 2012.
6. Tom Parfitt, Russian ship with helicopters for Syrian regime sets sail again, The Telegraph, 13 July, 2012.
7. “Washington is Playing a Deeper Game with China”, by F. William Engdahl, Voltaire Network, 13 July 2009.
8. The vassal quote by Zbigniew Brzezinski: "…To put it in a terminology that harkens back to the more brutal age of ancient empires, the three grand imperatives of imperial (American-ed.) geostrategy are to prevent collusion and maintain security dependence among the vassals, to keep tributaries pliant and protected, and to keep the barbarians from coming together.", The Grand Chessboard: American Primacy And It’s Geostrategic Imperatives , 1997, p. 40.
9. Adrian Blomfield, Syria: Turkey jet crash may have been accident, The Telegraph, 12 July, 2012.
10. Pepe Escobar, "Why Turkey won’t go to War with Syria," Voltaire Network, July 8, 2012.
11. RT, "Syrian opposition getting ’daily shipments’ of arms", 8 February, 2012.
12. Eric Schmitt, "CIA Said to Aid in Steering Arms to Syrian Opposition," The New York Times, June 21, 2012.
13. Mariam Karouny and Erika Solomon, Syrian forces surround rebels fighting in capital, Reuters, July 16 2012.
14. Victor Kotsev, "Chaos in Syria overshadows rebels’ hopes," Asia Times, July 18, 2012.
15. Ibid.
16. AFP, "Russia’s Putin to meet Annan for Syria talks," 15 July 2012.
17. "Six-Point Proposal Presented to Syrian Authorities", UN Security Council, 21 March 2012.
18. Voltaire Network, "Russia, China veto UN resolution on Syria for third time," 19 July 2012.
19. RiaNovosti, "Putin Meets Turkey’s Erdogan Ahead of UN Syria Vote," 19 July 2012.
20. F. William Engdahl, "The Geopolitical Great Game: Turkey and Russia Moving Closer," Voltaire Network, 1 March 2009.
21. Pepe Escobar, op. cit.
22. AFP, op. cit.
23. K. Gajendra Singh, Will Putin’s Israel Visit Calm Middle East Tempest?, TARAFITS, June, 2012.
24. RT, "Syrian National Council in Moscow for first-ever talks," 11 July, 2012.
25. Pepe Escobar, op. cit.
26. Ibid.

Poznámka editora

Možná bychom se měli každý den modlit k jakési Vyšší Prozřetelnosti a děkovat jí, že dovolila, aby v časech tak nebezpečných, jako jsou ty současné, kdy fanatismus, nenávist a chuť k válce zcela vytlačily zdravý rozum a pud sebezáchovy u většiny politických loutek, je důležitým a silným hráčem (a možná poslední naději na mír) někdo jako Vladimír Putin. Nesmírně si toho člověka vážím.