Otrávení Arafata

Zaprvé, důkladné lékařské přezkoumání ve francouzské nemocnici, kde zemřel, nenašlo žádnou příčinu pro jeho náhlý kolaps a smrt. Žádné stopy po nějaké život ohrožující nemoci nalezeny nebyly.

Zvěsti šířené izraelskou propagandistickou mašinérií, že Arafat měl AIDS, byly holé lži. Šlo o pokračování zvěstí šířených stejnou mašinérií, že je teplouš – vše bylo součástí neúnavné démonizace palestinského vůdce, která probíhala denně po desítky let.

Když neexistuje žádná zjevná příčina smrti, musí existovat méně zjevná.

Zadruhé, nyní víme, že několik tajných služeb vlastní jedy, které nezanechávají žádné běžně odhalitelné stopy. Patří k nim CIA, ruská FSB a Mossad.

Zatřetí, příležitostí byla spousta. Zajištění Arafatovy bezpečnosti bylo silně laxní. Objímal se s naprostými cizinci, kteří se vydávali za sympatizanty palestinské věci, a často s nimi seděl při jídle.

Začtvrté, existovala spousta lidí, kteří ho chtěli zabít a měli k tomu prostředky. Nejzjevnějším byl náš premiér Ariel Sharon. Ten dokonce v r. 2004 mluvil o tom, že Arafat „nemá žádnou pojistku“.

To, co bylo dříve logickou pravděpodobností, se nyní stalo jistotou.

Prozkoumání jeho věcí nařízené televizí Aljazeera a provedené vysoce respektovaným švýcarským vědeckým institutem potvrdilo, že Arafat byl otráven poloniem, smrtící radioaktivní látkou, které není detekovatelná, pokud se speciálně nehledá (evidentně oblíbený jed vyvolenců, Berezovský ho použil k otravě Litviněnka též – p.p.)

V Ammanu byl v r. 1997 téměř zabit vůdce Hamasu Khaled Mash’al Mossadem, na příkaz premiéra Benjamina Netanyahu. Prostředkem byl jed, který zabíjí do několika dnů poté, co se dostane do kontaktu s pokožkou. Atentát byl zpackán a život oběti byl zachráněn, když byl Mossad donucen, po ultimátu krále Husseina, poskytnout protilátku včas.

Pokud Arafatova vdova, Suha, uspěje u exhumace jeho těla z mauzolea v Mukata v Ramallah, kde se stal národním symbolem, jed bude bezpochyby v jeho těle nalezen.

Arafatova nedostatečně zajištěná bezpečnost mne vždy udivovala. Izraelští premiéři jsou chráněni desetkrát lépe.

Stěžoval jsem si mu několikrát. Mávl nad tím rukou. V tomto ohledu byl fatalistou. Poté, co zůstal zázračně naživu po nouzovém přistání svého letadla v libyjské poušti a lidé kolem něj zemřeli, byl přesvědčen, že Alláh ho chrání.

(Ačkoliv byl šéfem sekulárního hnutí s jasným sekulárním programem, sám byl praktikujícím sunitským muslimem, modlil se ve správnou dobu a nepil alkohol. Tuto zbožnost svým pomocníkům nevnucoval.)

Jednou s ním byl dělán rozhovor za mé přítomnosti, v Ramallah. Novináři se ho ptali, jestli očekává, že dojde k vytvoření palestinského státu za jeho života. Jeho odpověď: "Jak já, tak Uri Avneri se toho za svého života dočkáme.“ Byl si tím celkem jistý.

Odhodlání Ariela Sharona zabít Arafata bylo dobře známo. Již během obléhání Bejrútu za první libanonské války nebylo žádným tajemstvím, že agenti pročesávají západní Bejrút a hledají ho. K velké Sharonově frustraci ho nenašli.

Dokonce ani po Oslo, kdy se Arafat vrátil do Palestiny, toho Sharon nenechal. Když se stal premiérem, byl můj strach o Arafatův život akutní. Když naše armáda zaútočila na Ramallah během operace „Obranný štít“, vtrhli na Arafatův pozemek (mukata’a je arabsky pozemek) a dostali se na 10 metrů od jeho pokojů. Viděl jsem je na vlastní oči.

Během tohoto mnohaměsíčního obléhání jsem spolu s přáteli dvakrát navštívil mukata’a na několik dní, abychom sloužili jako lidské štíty. Když byl Sharon dotázán, proč Arafata nezabil, odpověděl, že přítomnost Izraelců u něj to učinila nemožným.

Nicméně věřím, že to byla pouze výmluva. USA to zakázaly. Američané se báli, celkem oprávněně, že otevřené zavraždění by způsobilo, že by celý arabský a muslimský svět explodoval do antiamerické zuřivosti. Nemohu to dokázat, ale jsem si jistý, že Sharonovi bylo Washingtonem řečeno: „V žádném případě ho nesmíte zabít způsobem, který lze vystopovat k vám. Jestli to můžete udělat beze stop, tak do toho.“

(Stejně jako americký ministr zahraničí řekl Sharonovi v r. 1982, že za žádných okolností nesmí zaútočit na Libanon, pokud nedojde k jasné a mezinárodně uznané provokaci. Která byla promptně zařízena).

Jako tajemná náhoda byl sám Sharon stižen mrtvicí, krátce po smrti Arafata, a od té doby je v komatu.

V den, kdy byly tento týden zveřejněny závěry Aljazeery, bylo čirou náhodou 30. výročí mého prvního setkání s Arafatem, pro kterého to bylo první setkání s Izraelcem.

Bylo to na vrcholu války v Bejrútu. Abych se k němu dostal, musel jsem překročit linie čtyř válčících stran – izraelské armády, křesťanských libanonských falangistů, libanonské armády a jednotek PLO.

Mluvil jsem s Arafatem dvě hodiny. Tam, uprostřed války, kdy mohl očekávat smrt každým okamžikem, jsme mluvili o izraelsko-palestinském míru, a dokonce o federaci Izraele a Palestiny, možná doplněné o Jordánsko.

Setkání, které bylo oznámeno Arafatovým úřadem, způsobilo celosvětovou senzaci. Můj záznam konverzace byl zveřejněn v několika předních novinách.

Na cestě domů jsem v rádiu zaslechl, že čtyři ministři požadují, abych byl souzen pro vlastizradu. Vláda Menachema Begina nařídila vrchnímu státnímu zástupci zahájit trestní vyšetřování. Nicméně po několika týdnech zástupce rozhodl, že jsem neporušil žádný zákon. (Zákony pak byly brzy poté patřičně změněny).

Na mnoha setkáních, která jsem pak s Arafatem měl, jsem se přesvědčil, že je to užitečný a důvěryhodný partner pro mír.

Pomalu jsem začal chápat, jak se tento otec moderního palestinského osvobozeneckého hnutí, považovaný Izraelem a USA za arciteroristu, stal vůdcem palestinského mírového úsilí. Jen málo lidí v historii mělo tu čest vést dvě revoluce po sobě za svého života.

Když Arafat začal, zmizela Palestina z mapy a z povědomí světa. Pomocí „ozbrojeného boje“ (alias „terorismu“) se mu podařilo dostat Palestinu zpět do světové agendy.

Ke změně jeho orientace došlo hned po válce v r. 1973. Tato válka začala obrovským arabským úspěchem a skončila porážkou egyptské a syrské armády. Arafat, profesí inženýr, došel k logickému závěru: pokud Arabové nedokázali vyhrát v ozbrojené konfrontaci dokonce ani za tak ideálních podmínek, je třeba najít jiné prostředky.

Jeho rozhodnutí začít mírová vyjednávání s Izraelem šlo zcela proti povaze Palestinského národního hnutí, které považovalo Izrael za cizího vetřelce. Arafatovi trvalo celých 15 let, než přesvědčil své lidi, aby akceptovali jeho linii, a použil k tomu veškerý svůj um, taktickou obratnost a přesvědčovací sílu. Na schůzi palestinského exilového parlamentu, Národní rady, v r. 1988 byl přijat jeho koncept: palestinský stát vedle Izraele v jedné zemi. Tento stát, s hlavním městem ve východním Jeruzalému a hranicemi na Zelené linii, je od té doby pevným a neměnným cílem; odkazem Arafata jeho nástupcům.

Nebyla to náhoda, že mé kontakty s Arafatem, nejdříve nepřímo prostřednictvím jeho pomocníků a pak přímo, začaly ve stejnou dobu: v r. 1974. Pomohl jsem mu navázat kontakt s izraelským vedením, a obzvláště s Yitzhakem Rabinem. To vedlo k dohodě z Oslo z r. 1993 – která byla zlikvidována zavražděním Rabina.

Na dotaz, jestli má izraelského přítele, uvedl Arafat mne. Bylo to založeno na jeho víře, že jsem riskoval svůj život, když jsem ho jel navštívit v Bejrútu. Za sebe jsem byl vděčný za jeho důvěru, že se tam se mnou setkal, v době, kdy ho hledaly stovky Sharonových agentů.

Ale mimo osobní záležitosti byl Arafat člověk, který byl schopen dojednat mír s Izraelem, byl ochotný to udělat a – co je důležitější – přimět své lidi, včetně islamistů, aby to akceptovali. To by skoncovalo s celým tím podnikem s osadami.

To je důvod, proč byl otráven.