Finanční puč v Evropě: Vláda bank, pro banky

Podle Gavina Hewitta, redaktora BBC News pro Evropu, úlevy znamenají:

Fond nouzového vyplácení eurozóny (financovaný penězi daňových poplatníků) bude přebírat podíly ve zkrachovalých bankách.

Rizika se zvýšila. Němečtí daňoví poplatníci zvýšili své závazky. V budoucnosti již krach banky nespadne na bedra ministerstva financí, ale Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), fondu, do kterého Německo přispívá nejvíce.

V krátkodobém horizontu tato opatření zmírní tlaky na trh. Nicméně do ESM bylo nyní převedeno pouhých 500 mld euro. To může být požráno rychle a trh může požadovat více. Stále není jasné, jak hluboko v díře banky eurozóny jsou.

ESM je nyní trvalým fondem nouzového vyplácení soukromých bank, něco jako permanentní „sociální dávky bohatým“. U závazků financovaných daňovými poplatníky nebyl stanoven žádný strop, žádný prostor pro vyjednávání a žádná možnost soudního přezkumu. Jeho skličující podmínky byly v prosinci 2011 shrnuty ve videu na youtube, uvedeném původně v němčině, s názvem „Šokující pravda o hrozícím kolapsu EU!“:

Tato smlouva zakládá novou mezivládní organizaci, do které jsme povinni převádět neomezenou výši aktiv do sedmi dnů po žádosti, organizaci, která nás může žalovat, ale je imunní před všemi formami stíhání, a její manažeři se těší stejné imunitě. Neexistují žádní nezávislí kontroloři a netýkají se jí žádné zákony. Vlády proti ní nemohou nic podniknout. Národní rozpočty Evropy jsou v rukách jediné nevolené mezivládní organizace.

Zde je text některých z ustanovení ESM:

(Článek 8) „Schválený základní kapitál je EUR 700,000,000,000 (700 mld euro)“

(Článek 9) „Členové ESM jsou tímto neodvratně a bezpodmínečně povinni zaplatit na požádání jakoukoliv částku, která jim bude oznámena… tento požadavek musí být zaplacen do sedmi dnů od obdržení.“

(Článek 10) „Rada guvernérů… může rozhodnout o změně schválené kapitálu a v souladu s tím… změnit článek 8.“

(Článek 32, odst. 3) „ESM, jeho majetek, zdroje a aktiva… se budou těšit imunitě před jakoukoliv formou soudního procesu…“

(Článek 32, odst. 4) „Majetek, zdroje a aktiva ESM jsou… imunní před přezkumem, vymáháním, konfiskací, vyvlastněním nebo jakoukoliv další formou zabavení, převzetí nebo nuceného zabavení v rámci výkonného, soudního, správního nebo legislativního procesu.“

(Článek 30) „…Guvernéři, alternující guvernéři, ředitelé, alternující ředitelé, jakož i výkonný ředitel a další zaměstnanci jsou imunní před soudním řízením ohledně činů, kterých se dopustili ve své oficiální funkci, a těší se nedotknutelnosti ohledně svých oficiálních písemností a dokumentů.“

A to bylo před nedávnými ústupky Merkel, které umožňují, aby toto nekonečné zadlužování bylo cpáno přímo bankám.

Proč Merkel ustoupila?

„Reakce doma byly devastující,“ oznámil Spiegel. „Panoval dojem, že (Merkel) byla přelstěna italským premiérem Mario Monti a španělským premiérem Mariano Rajoy.“

Od 21. června ESM neratifikovalo zatím 13 ze 17 zemí; a nejdůležitější potřebnou ratifikací byla ratifikace Německem, největší ekonomikou eurozóny. Dříve se Angela Merkel stavěla proti používání fondu nouzového vyplácení pro pumpování peněz do strádajících evropských bank. Ale na summitu EU, který začal ve čtvrtek a protáhl se hodně do noci, konečně povolila. V pátek pozdě večer němečtí zákonodárci hlasovali ve prospěch permanentního fondu nouzového vyplácení ve výši 700 mld euro v poměru 493:106.

Co způsobilo, že se Merkel podvolila? Podle článku v The Economist byl pozdní večer „plný zastrašování a vyhrožování“,

kdy Mariano Rajoy, španělský premiér… spolu s italským Mario Monti vyhrožovali, že zablokují jakoukoliv dohodu na summitu, pokud nebude jejich požadavkům vyhověno. Pan Rajoy byl uspokojen, ale totéž až tak příliš neplatí pro pana Monti, který byl z těchto dvou nejvíce neústupný.

Pan Monti prohlásil, že je spokojen, ale způsobil partnerům silnou iritaci. K dohodám, které blokoval, patřil „pakt růstu“, směsice stimulačních opatření.

Čeho Monti tímto manévrem dosáhl není jasné:

„Kdo potřebuje pakt růstu? Ne Německo,“ řekl jeden zmatený účastník. Fiskální jestřábi eurozóny říkají, že tento mechanismus na odkup dluhopisů se bude od stávajícího systému lišit jen málo. „Mario Monti si přiložil pistoli k hlavě a vyhrožoval, že se zastřelí. Nakonec se ranil do ramene,“ řekl jeden diplomat s pohrdáním.

Možná. Nebo možná mechanismus na odkup dluhopisů nebylo to, po čem šel skutečně.

Italský státní puč

Existuje důvod k podezření, že „super Mario“ Monti zastupoval jiné zájmy, než zájmy své země. V Itálii se dostal k moci vloni v listopadu v rámci toho, co kritici označili za „státní puč zosnovaný bankéři a Evropskou unií“. Nebyl zvolen, ale nastoupil po premiérovi Silvio Berlusconim, který pod nátlakem rezignoval.

Monti je nejen „mezinárodním poradcem“ Goldman Sachs, jedné z nejmocnějších finančních firem na světě, ale je i vůdcem skupiny Bilderberg a Trilaterální komise. V článku v New American Alex Newman označuje tyto dvě podloudné skupiny za „dvě nejvlivnější kabaly, které dnes existují“. Monti je uveden jako člen řídícího výboru na oficiální stránce Bilderberg a jako předseda Evropské skupiny na internetové stránce Trilaterální komise.

Trilaterální komisi založili v r. 1973 společně David Rockefeller a Zbigniew Brzezinski, rovněž účastníci Bilderberg. Trilaterální komise vzešla z teze v Brzezinského díle z r. 1970 „Mezi dvěma věky: Role Ameriky v technotronické éře“, že koordinování politiky rozvinutých zemí je nezbytné, aby se čelilo globální nestabilitě plynoucí z rostoucí ekonomické nerovnosti. Ve své knize z r. 1997 „Velká šachovnice“ napsal, že by bylo obtížné dosáhnout konsensu u těchto otázek, „vyjma za okolností skutečně masivní a široce vnímané vnější hrozby“.

Naomi Klein to nazývá „šoková doktrína“ – vyvolání katastrofy, která si vynutí úsporná opatření u suverénních států. Ty se v zoufalství podrobí a vzdají se svých suverénních práv ve prospěch nevoleného subjektu technokratů. A toho, zdá se, ESM dosáhl.

Rockefeller ve svém životopise z r. 2002 slavně napsal: „Někteří dokonce věří, že jsme součástí tajné kabaly pracující proti nejlepším zájmům Spojených států, a označují moji rodinu a mne za „internacionalisty“ a konspirátory, spolu s dalšími lidmi z celého světa, jejichž cílem je vytvořit integrovanější globální politickou a ekonomickou strukturu – jeden svět, chcete-li. Pokud je toto obviněním, pak jsem vinen a jsem na to hrdý.“

Uplatňování šokové doktríny

V dalším puči bankéřů vloni v listopadu nahradil bývalý člen vedení Goldman Sachs Mario Draghi Jean-Claude Tricheta ve funkci šéfa Evropské centrální banky. Evropský stabilizační mechanismus rychle následoval. Byl to permanentní záchranný orgán, jehož cílem bylo nahradit jisté dočasné orgány, jakmile ho členské státy ratifikují, k čemuž mělo dojít 1. července 2012. ESM se dostal k počátečnímu hlasování v lednu 2012, kdy byl schválen v temnotě noci, a tisk se o tom sotva zmínil.

Současné úpravy byly také dohodnuty v temnotě noci, navenek proto, že Itálie a Španělsko byly zasaženy nevýhodně vysokými úrokovými sazbami. Ale existují jiné způsoby, jak snížit úrokové sazby u státního dluhu, než nutit celé země do paktů neohraničeného nouzového vyplácení soukromých bank, s neomezenými částkami na věčné časy, v naději, že tyto banky mohou oplátkou nouzově vyplatit vlády.

Americký rozpočtový deficit 2012 je výrazně horší, než Itálie a Španělska dohromady, přesto nějak USA dokázaly udržet úrokové sazby u svého dluhu na rekordních minimech. Jak se to tak srazilo?

Jednou z teorií je, že s tím mají co dělat úrokové swapy JP Morgan ve výši 57 bilionů dolarů. Dalším vysvětlením nicméně je, že Fed prostě nastoupil jako půjčovatel poslední instance a skoupil všechny dluhy, které ministerstvo financí neprodalo za nízké sazby, za použití „kvantitativního uvolňování“ (peněz vytvořených na počítačové klávesnici). V období prosinec 2008 až červen 2011 Fed koupil americké dluhopisy za neskutečných 2,3 bilionů dolarů, ve dvou kolech kvantitativního uvolňování. Proč nemůže Evropská centrální banka udělat totéž? Odpovědí je, že existují pravidla proti tomu, ale pravidla jsou jen domluvené dohody. Lze je změnit dohodou – a často byly změněny, aby se zachránily banky.

Jak ve výše zmíněném článku The Economist poznamenal jeden citovaný cynik, mechanismus pro odkupování dluhopisů pro země v područí ESM se bude od stávajícího systému lišit jen málo. Mario Monti řekl, že tento program bude podporovat ceny státních dluhopisů pouze v těch zemích, které dodržují fiskální cíle, a že bude působit jako stimul pro vlády, aby se držely ctnostné politiky. To znamená vyhýbání se deficitům, dokonce i když si to vyžaduje další úsporná opatření a prodej aktiv. Na veřejné úrovni by to mohlo znamenat i národní poklad, jako Akropolis. Na soukromé úrovni, jak v pátek oznámily New York Times, zašli někteří zoufalí nezaměstnaní Evropané až tak daleko, že prodali své ledviny, aby mohli zaplatit účty. Zdá se, že šoková doktrína dorazila na práh i privilegovaných zápaďáků.

Němečtí diplomaté vyjednávající ESM nechali otevřená některá úniková dvířka, včetně požadavku německého Nejvyššího soudu, aby prezident země smlouvy nepodepisoval, dokud nebude dokončen právní přezkum. Ohledně ESM a fiskálního paktu se očekává, že bude u Federálního ústavního soudu podáno nejméně 12,000 stížností. Právní přezkum by mohl docela dobře dojít k závěru, že ESM ilegálně bere peníze daňových poplatníků a dává je do zisků soukromých bank.

Jednou věcí je dát na hromadu národní zdroje, aby se nouzově vyplatily jiné suverénní vlády, a úplně jinou věcí je vypsat bianco šek na nouzové vyplácení marnotratných bank, které přivodily globální krizi. Evropa má silnou tradici veřejně vlastněných bank. Pokud lidé musí nést náklady, měli by lidé banky vlastnit a sklízet zisky.

Pozn. překladatel – Ještě někdo pochybuje, že nejde o nastolení feudálfašismu? A podpis podobných paktů lze těžko hodnotit jinak, než jako přímo vzorovou vlastizradu.