Sjednocená Evropa a panevropský fašismus

Selhání politiky multikulturalismu v Evropě a zesílení krizových tendencí již vedly k posílení podpory nacionalismu a socialismu. Prezidentské volby ve Francii, ve kterých zvítězil socialista, a na třetí místo se dostala vůdkyně nacionalistické fronty, pak přesvědčivé vítězství socialistů ve volbách do francouzského parlamentu, vítězství nacionalistů ve volbách v Maďarsku, boj mezi pravicovými a levicovými radikály v opakovaných volbách v Řecku dokazují, že v blízké budoucnosti lze očekávat reinkarnaci jak socialistických, tak národně-socialistických myšlenek v Evropě.

S ohledem na rozsah krize eurozóny lze uvažovat o dvou variantách jejího překonání. První: rozpad eurozóny na jednotlivé státy a „sražení“ EU do rozměru koalice šesti až deseti ekonomicky nejvyspělejších zemí za samostatného kolísání všech ostatních. Druhá: vytvoření Jednotného fiskálního a rozpočtového prostoru a likvidace zbytků národní suverenity, a postupné přetváření Evropské unie na říši s jediným rozpočtem, jediným rozhodovacím centrem, společnou byrokracií, policí, jednotnými ozbrojenými silami.

Nicméně jestliže se první varianta propracovává dostatečně důkladně, tak o druhé mluví obvykle ekonomové, a ne politici, protože těm je jasné, že taková metamorfóza EU není možná bez vytvoření pro obyvatelstvo ideologicky přijatelných základů pro sloučení. Mimo toho existující elity se jen sotva vzdají části svých pravomocí v národních státech ve prospěch vytvoření říše. A tak budoucí říši musí sjednotit jak cíl pochopitelný občanům různých zemí, tak politický nástroj, schopný překonat odpor národních elit. Takovou ideologií a takovým nástrojem se může stát panevropský fašismus.

Hledání panevropské identity

Proč právě ten? Především proto, že poskytuje jednoduché, jasné a navenek si neodporující odpovědi na otázky „kdo je vinen“ a „co dělat“. Přitom základ pro radikalizaci nálad Evropanů, související s politikou zkrouhávání sociálních výdajů za paralelní podpory přistěhovalců všech barev a typů, je vládami většiny evropských zemí vytvářen již mnoho let.

Mimo to již dlouho zaváděné myšlenky tolerance a multikulturalismu, vznik enkláv a ghett přistěhovalců z Afriky, Blízkého a Dálného východu atd. donutily starou Evropu k zesílenému hledání nadnárodní panevropské identity. Aktivně státem podporované kulturní rozdíly mezi „post-křesťanskou“ (beznáboženskou) Evropou a pasivní muslimskou emigrací stále více tlačí Evropany k uvažování o nutnosti obrany vlastních hodnot ve vlastním domě.

Protože na rozdíl od socialismu, vyznávajícího internacionalismus a bratrství národů, stojí fašismus a národní socialismus na myšlence jasné převahy jedné rasy nad ostatními, je logické, že právě toto staví do základů panevropské identity, která bude aspirovat na sjednocení velké části starého světa. Evropští katolíci a protestanti zde mohou najít společný jazyk. Není vyloučeno objevení se nového seznamu morálních přikázání „pravověrného Evropana“ a určitých kulturně-etických modelů chování, které budou také odlišovat představitele „vyššího“ evropského super etnika od všech ostatních.

„Levicoví“ fašisté

Zvláštností panevropského fašismu se možná stane jeho symbióza s levicovými, a dokonce s levicově radikálními proudy. Vždyť fašismus zpočátku nebyl klasicky „pravicový“, protože byl postaven na sjednocení, kolektivních akcích a nadřazenosti zájmů organizace nad zájmy jednotlivců. Právě tento kolektivismus pomohl fašismu vybojovat si rozsáhlý politický prostor dostatečně úspěšně a prostřednictvím zcela zákonných prostředků.

Ve 20. století ekonomický model, navrhovaný fašismem a národním socialismem, nedosáhl svého rozvoje zcela a byl zničen vnějšími silami. Fašismus se podobá stromu, který pokáceli, ale nechali kořeny, a za vhodných podmínek může znovu vzejít a růst.

Navíc druhá vlna industrializace v Evropě, bez které bude těžké překonat růst nezaměstnanosti a zesílené ožebračování občanů EU, není v neoliberálním demokratickém modelu možná. Zde se zcela logicky uchýlí ke zkušenostem překonávání krize v Německu v době velké hospodářské krize – ke zkušenosti mobilizace ekonomiky Hjalmara Schachta. Situace v Německu v r. 1933 byla velmi podobná té, která dnes vznikla v Řecku, Španělsku, Portugalsku, a velmi brzy se stane realitou i pro většinu ostatních zemí Evropské unie. Tehdy v Německu činila jen oficiálně nezaměstnanost více než 6 milionů lidí, tedy 30% práceschopného obyvatelstva, a 3 miliony lidí pracovaly na zkrácený úvazek (v USA 25%, Francii 20%, Anglii 18%). Hitlerovi se po zvolení kancléřem a po zapálení Říšského sněmu (možná se něco podobného připravuje na olympiádě v Londýně, vzhledem k aktuálnímu vojenskému obsazení města – p.p.) podařilo zničit politické protivníky, maje k dispozici oddíly bojůvek. Mnohem obtížnější bylo rychle obnovit paralyzovanou ekonomiku s 68,000 zbankrotovanými firmami a obrovskou armádou nezaměstnaných, ale… poradil si s tím. A tento příklad bude také vzat do výzbroje jeho ideologických následovníků.

Nicméně obnovit v Evropě národní socialismus německého ražení bude nanejvýš složité, protože v povědomí Evropanů je velmi silně spojen s válkou, koncentračními tábory, holokoustem a dalšími krvavými událostmi. Na rozdíl od italského fašismu, který po sobě takovou památku nezanechal. Dokonce i nyní je z vyjádření evropských politiků patrný jejich více než loajální vztah k fašismu italského vzoru. Konkrétně k němu své sympatie neskrýval bývalý italský premiér Silvio Berlusconi.

Možné alternativy: „Strašidlo komunismu 2.0“

Dalším z faktorů, napomáhajícím oblibě fašismu, se stane růst levicových nálad ve společnosti a možná reinkarnace komunistických hesel. V boji s novou komunistickou ideologií budou fašisty podporovat centristické a pravicové strany, přesvědčené o tom, že fašisté jsou jejich kolegové, tedy rovněž pravičáci.

A proto může vzniknout situace, kdy v Evropě budou mezi sebou válčit dva radikální proudy: jeden postavený na internacionalismu, a druhý na panevropském nacionalismu.

Když si připomene, že v posledních desetiletích se evropští levičáci silně zabývali obranou práv různých typů zvrhlíků, a také práv přistěhovalců, tak jejich aktivity v této oblasti budou dodatečným argumentem pro jejich obvinění ze strany fašistů z rozvratné činnosti proti evropské stabilitě ve prospěch těch, které panevropští fašisté zcela jistě označí za nepřátele.

Pokud však se evropští levičáci zřeknou boje za práva deviantních skupin, tak evropským voličům nebude jasné, čím se vlastně liší od nových „levicových fašistů“, vyznávajících myšlenku sociální spravedlnosti (pravda, pouze pro „roduvěrné Evropany“, ale tento rozdíl při obecné shodě základních postulátů není významný). A to znamená, že šance v politickém boji budou mít levičáci malé.

Jaké mohou být možné aktivity, ekonomické programy a hesla panevropských fašistů se pokusím předpovědět v příštím článku.